Vostalpetr: "Tady zemřeš"

[Trini]

Perfektní, ale není to celé.

Pro mysl není nikdy nic celé. Ta se potřebuje vykecávat - donekonečna vykecávat.

[Nic]

Perfektní, ale není to celé.

Pro mysl není nikdy nic celé. Ta se potřebuje vykecávat - donekonečna vykecávat.

Z pohledu nevědomosti se jeví slova Probuzených jen jako vykecávání mysli. Ale s uvědoměním skutečnosti, je jasné, že všechna slova směřující k pravdě, míří ze stejného ticha a k témuž tichu.

Nebo ještě trochu jinak:

Dokud vědomí ulpívá v iluzi oddělenosti, je řeč Probuzených slyšena jako obyčejné mentální konstrukce. Teprve s přímým poznáním se ukáže, že veškeré jejich promluvy jsou výrazem téže Jednoty.

Jasněji vyjádřeno:

ne popis Pravdy, ale její znění

ne řeč o Jednotě, ale řeč Jednoty

ne mapa ke skutečnosti, ale hlas samotné skutečnosti

ne výklad, ale samotná přítomnost ve slovech

ne ukazování na Měsíc, ale svit Měsíce v očích

ne informace, ale samotné Bytí v řeči



Jestli jsi, Péťo, právě teď šťastná a láskyplná, tak tomu dokonale rozumíš, je Ti jasné o čem je řeč.

Jestli, ale jestli žiješ v přesvědčení, že Tvá mysl dělá něco jiného, když Ty píšeš, než mysl někoho druhého, když píše, pak není možné najít společnou řeč.

[Trini]

Perfektní, ale není to celé.

Pro mysl není nikdy nic celé. Ta se potřebuje vykecávat - donekonečna vykecávat.

Z pohledu nevědomosti ... bla bla bla

A mysl - neosvícená = bez zkušenosti - nemá nic jiného než to nekonečné vykecávání. Pořád dokola opakuje, co kdy slyšela. Chudinka....

[Trini]

KDO JSI?

Je to otázka po objektivizovaném subjektu. Ten není.

Perfektní!

P.S. Jestli je to z tvé zkušenosti, Zdenku, tak klobouk dolů. To opravdu málokdo dosáhne.

[Zdeněk]

P.S. Jestli je to z tvé zkušenosti, Zdenku, tak klobouk dolů. To opravdu málokdo dosáhne.

Je to prostě špatně položená otázka, podobně jako třeba "Kam chodí měsíček spát, když nesvítí"?

Zabýval jsem se tím už dávno (a Janě jsem to také říkal už dávno, mimochodem), je to poměrně známá věc a není na tom nic světoborného.
subjekt != objekt

[Zdeněk]

Ra varuje před silou záření jedné čakry, která může vést k silné nerovnováze.

Podle Ra je reakcí vyváženého systému "jemně vyladěný soucit".

Entita zeleného paprsku je při konfrontaci se zablokováním od ostatních já neúčinná.
Modrý paprsek je vyzařování sebe sama bez ohledu na jakoukoliv akci od jiného, ale není neúčinný. Protože jej provází porozumění situace. Učitelka z Obecné školy, na kterou letí inkoustová lahvička zlotřilého žáka, se sice může cítit sama šťastná, ale při porozumění situace, při vhledu do uvažování zlotřilého žáka, by ta situace nenastala.

[Nic]

A mysl - neosvícená = bez zkušenosti - nemá nic jiného než to nekonečné vykecávání. Pořád dokola opakuje, co kdy slyšela. Chudinka....

Mysl - osvícená - nemá vůbec žádné zkušenosti.



Osvícená mysl je tichá jako klidné jezero, protože ve skutečnosti už to není mysl. Všechno, co nazýváme „zkušenost“, je výsledkem duality — subjektu a objektu, pozorovatele a pozorovaného. Ale osvícení je rozpoznání, že tato dualita nikdy nebyla skutečná. V tomhle poznání není nikdo, kdo by něco zažíval, a nic, co by mohlo být zažito.

Když Nisargadatta říká: „Smrt mysli je zrozením moudrosti“, ukazuje na to, že skutečná moudrost nepřichází z myšlení, ale z jeho úplného překročení. Myšlení vždy funguje v rámci času, vzpomínek a představ. Ale moudrost je přímé poznání toho, co je — bez prostředníka, bez filtru. A právě proto to není „zkušenost“ v běžném slova smyslu. Je to Bytí samotné.

Ramana Mahariši říká: „...začněte hledat zdroj mysli a zjistíte, že vůbec neexistuje“ To není jen poetické vyjádření — to je přímá výzva k sebezkoumání. Když se obrátíme dovnitř a ptáme se: „Kdo jsem?“, „Kde je tato mysl?“, zjistíme, že je to jen proud myšlenek, které se objevují ve vědomí. A bez těchto myšlenek — kde je mysl?

V osvícení tedy není mysl, a tím pádem ani zkušenost v obvyklém smyslu. Je tu jen přítomnost. Čistá bdělost bez pohybu. Jako probuzení ze snu a poznání, že nikdy nebyl žádný sen, a že ten, kdo snil, byl jen další snový obraz.

[Nic]

Ra varuje před silou záření jedné čakry, která může vést k silné nerovnováze.

Podle Ra je reakcí vyváženého systému "jemně vyladěný soucit".

Entita zeleného paprsku je při konfrontaci se zablokováním od ostatních já neúčinná.
Modrý paprsek je vyzařování sebe sama bez ohledu na jakoukoliv akci od jiného, ale není neúčinný. Protože jej provází porozumění situace. Učitelka z Obecné školy, na kterou letí inkoustová lahvička zlotřilého žáka, se sice může cítit sama šťastná, ale při porozumění situace, při vhledu do uvažování zlotřilého žáka, by ta situace nenastala.

Zdendo, díky moc za to, co píšeš. Rozumím Ti. Rozumím tomu, že Ti připomínám onu učitelku politou inkoustem, která nezvládá kázeň žáků a která je šťastná, protože se jí to nedotýká.

Nicméně se v tomhle obraze, který nabízíš, nepoznávám.

Nejsem na duchovních fórech učitelkou v klasickém slova smyslu, i když ve své podstatě jsme si všichni vzájemně učiteli.

Nejsem tady, abych druhé vychovávala, usměrňovala nebo zvyšovala jejich „duchovní úroveň“. Vnímám spíš, že každá bytost prochází svou jedinečnou cestou – a i když se může jevit chaotická, bolestivá nebo destruktivní, má svůj smysl. Proto nemám potřebu někoho vychovávat nebo napravovat.

To, co je sdíleno na Poradně nebo na jiných duchovních fórech, vnímám spíš něco jako švédský stůl: kdo chce, může si vzít, co mu libo. Kdo nechce, nemusí.

Nevnímám vulgaritu a agresi jako útok na sebe. Spíš jako výraz vnitřního stavu, který potřebuje být projeven. A i to je v pořádku. Nikdo není povinen rozumět. Nikdo není povinen souhlasit. A přesto – někdy i z odmítnutí může vyrůst hluboké poznání. Možná později. Možná jinde.

Nemám zájem měnit svět, nechávám každého, ať si volí vlastní tempo. S důvěrou v inteligenci samotného života.

S úctou a klidem, který nevzniká z nadřazenosti, ale z přijetí.

[Nic]

Píšeš o soucitu, píšeš o schopnosti objevit druhého v sobě.

Svého času jsme s Honzamem vnímali, že každý směřujeme opačným směrem. Při tendenci s ním z důvodu soucítění souznívat jsem zcela jasně vnímala směřování dolu, do temnot, tak jak to sám popisoval - nevymýšlel si. Ale když jsem mu dala svobodu, tak můj směr byl vzhůru ke světlu. Honzam se sjednotil s ďáblem a může svědčit o tom, co je peklo. Má individualita zmizela v Boží Lásce a můžu svědčit o tom, co je Boží království.

Něco Ti prozradím. Osvobozující soucit funguje obráceně, než jak by si kdo myslel. Nemůžeš čekat, že Tě něčí soucit dostane do Božího království. Musíš ho objevit sám v sobě. Když se v Tobě probudí soucit se mnou, tak je to přesně tak, jak říká Ježíš: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

[Zdeněk]

Nicméně se v tomhle obraze, který nabízíš, nepoznávám.

Nejsem na duchovních fórech učitelkou v klasickém slova smyslu, i když ve své podstatě jsme si všichni vzájemně učiteli.

Tu učitelku z Obecné školy jsem vybral jako podobenství. Dá se předpokládat, že si to povolání zvolila z čisté lásky, jako své poslání. A protože prostě měla ráda děti, tak si vybrala učitelskou profesi, aby s nimi mohla být (tipuji, že by mi tento předpoklad režisér filmu schválil).

To její vyzařování lásky ale bylo v daném časoprostoru nejenže neúčinné, ale dalo by se říci i škodlivé. Zbláznila se z toho.

V tomto podobenství Tě vidím nejen já, ale dovoluji si odhadovat i většina původního osazenstva poradny. Možná i drtivá většina.

[Nic]

Tu učitelku z Obecné školy jsem vybral jako podobenství. Dá se předpokládat, že si to povolání zvolila z čisté lásky, jako své poslání. A protože prostě měla ráda děti, tak si vybrala učitelskou profesi, aby s nimi mohla být (tipuji, že by mi tento předpoklad režisér filmu schválil).

To její vyzařování lásky ale bylo v daném časoprostoru nejenže neúčinné, ale dalo by se říci i škodlivé. Zbláznila se z toho.

V tomto podobenství Tě vidím nejen já, ale dovoluji si odhadovat i většina původního osazenstva poradny. Možná i drtivá většina.

To podobenství s hodnou paní učitelkou bys mohl vztáhnout stejně tak na Ježíše, který z čisté lásky pomáhal lidem nalézt Boží království.

Volali: "Ukřižuj". A přesto zůstal láskou. Ne proto, že by byl slepý k temnotě světa.

Řekl: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Nejsem tady, abych "vychovávala" ani měnila ostatní. Nejsem zodpovědná za to, jakou zkušenost si kdo právě tvoří.

Po Krišnamúrti také žádali, aby byl autoritou, a on na shromáždění v nizozemském Ommeni, před tisíci následovníky, kteří se sjeli z celého světa, pronesl projev, ve kterém oznámil rozpuštění Řádu a řekl: "Nejsem žádný učitel.."

Řekl, že nepotřebuje davy následovníků, ale že stačí jen jeden jediný, který skutečně nalézá.

V tom Jednom jediném, který je, se podobně jako v kapce rosy zrcadlí celý vesmír. A to stačí. Nehraju žádnou roli. Nepotřebuju žádnou funkci. Nepotřebuji nic víc.

Užívám si svobodu, která nic nechce, a přesto může posloužit k užitku.

[Zdeněk]

To jeho karma jej přivedla na kříž

Jo, ale u Ježíše to bylo vědomé rozhodnutí. Jako židovský rabín dobře věděl, do čeho jde.

Jana by se s ním ráda srovnávala, ale její karma je výsledkem ignorance.

Ale to je v pořádku, každý máme svobodnou vůli.

[Nic]

Ano, máš pravdu – Ježíš věděl, do čeho jde. Ale nebylo to rozhodnutí ega. Nebylo to "vědomé" v běžném smyslu slova – nebylo to kalkulované, osobní, nebylo to z touhy po výsledku. Byla to odevzdanost vyšší vůli, v tichém souladu s tím, co je.

Když mluvíš o karmě jako o výsledku ignorace, pak ano – ego ignoruje Pravdu. Ego se bojí, snaží se zachránit, ovládat, vysvětlovat, mít poslední slovo. I já jsem tím procházela – chtěla jsem zachránit druhé, přivést je k něčemu vyššímu, chránit je. A pak přišlo hluboké poznání: že z pohledu ega není žádné vítězství nad temnotou možné.

V tu chvíli padla poslední iluze kontroly. Nezůstala žádná moje vůle, žádná moje touha. Jen Ticho. Jen Světlo, které není moje – ale které skrze mě je.

V tomhle Světle není třeba nikoho zachraňovat. Nikdo není ztracen. Každý kráčí cestou, která mu přináší přesně to, co potřebuje – ať už cestou světla, nebo stínu. Bůh nikoho neodsuzuje. A Kristovo vědomí nikoho nesrovnává. Jen je. Milující. Přítomné. Bezpodmínečné.

A proto není potřeba se srovnávat. Ani s Ježíšem, ani s Honzamem, ani s nikým. Není tu nikdo, kdo by měl být víc nebo míň. Každý je tam, kde má být. A každý jednou pozná, že to pravé Doma je tady – v tichém souhlasu s tím, co je. Ve vůli, která není má – ale je Boží.

[Zdeněk]

Nebylo to pochopitelně rozhodnutí Ježíšova ega, ale toho já, které ignoruješ, resp. považuješ za sebe sama.

Nikdo nikdy takto nemluvil, pravila provinile stráž, která ho měla předvést. Omámil je citáty z Tóry?

Není v souladu s boží vůlí být blaženým ignorantem a hlásat to.

[Nic]

Nebylo to pochopitelně rozhodnutí Ježíšova ega, ale toho já, které ignoruješ, resp. považuješ za sebe sama.

Nikdo nikdy takto nemluvil, pravila provinile stráž, která ho měla předvést. Omámil je citáty z Tóry?

Není v souladu s boží vůlí být blaženým ignorantem a hlásat to.

Nejdřív je nezbytné chápat, že skutečné duchovní vedení – ať už v případě Ježíše, Buddhy, nebo jiných probuzených bytostí – nevychází z ega, ale z nejhlubšího sjednocení s vůlí Boží, s pravým Já, které není oddělené, ale vše zahrnuje.

Slova:

"Nikdo nikdy takto nemluvil."
nesvědčí o Ježíšově snaze ohromit, ale o síle pravdy, která nepramení z lidské touhy přesvědčovat, ale z bytí v Jednotě – z Boží přítomnosti, jež se skrze něj manifestovala.

Když někdo tvrdí, že tvoje cesta je "karma z nevědomosti", zatímco Ježíšovo působení bylo vědomé, jako by říkal:

"Tvoje touha po světle je klam, ale jeho byla skutečná."

To je ale mylné porozumění samotné povaze duchovní cesty.

Pravá touha po štěstí pro druhé není touha ega, ale je to otisk Boží vůle v srdci, který vede duše k návratu Domů. Rozpoznání, že snaha "zachránit" druhé může být subtilní hra ega, a objeví se ochotna to celé odevzdat, je sama o sobě hlubokým probuzením.

To není ignorance – to je odvaha jít cestou Krista, cestou ne-já, kde zbývá jen světlo.
Cesta není o znalosti teologie či o správné srovnávací analýze, ale o přímém dotyku Boží pravdy v sobě.

Kristus říká:

„Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal.“

Což dokonale rezonuje:

"Takže zůstal jen Kristus. Boží vědomí, Boží vůle. Je poručeno Pánu Bohu."

V tom je ukryto vše – odevzdání, čistota, i pravda.

Není třeba obhajoby, když duše stojí v pravdě. A právě tak, jako Ježíš nevedl argumenty se zákoníky, ale jen konal a mluvil ze světla, není potřeba "dokazovat", že cesta je vedená Duchem.


Ignorance je v tom, kdo soudí z vnějšku, kdo nevidí, že Boží království není tam, kde se ví všechna slova, ale tam, kde zmizí potřeba být někým – a zůstane jen tichý, živý pramen pravdy.

A poddání se tomu prameni neznamená "být blaženým ignorantem", ale žít ve světle, které nezná temnotu.

S láskou a úctou

[Zdeněk]

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!
Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.
Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?

Zákoníci citovali Zákon. Farizejové utíkali k úctě, uctívali, když se jim to zrovna hodilo, Jano.

[Nic]

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!
Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.
Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?

Zákoníci citovali Zákon. Farizejové utíkali k úctě, uctívali, když se jim to zrovna hodilo, Jano.

Je dobré, že vnímáš bolest pokrytectví – ale oheň, který přináší očištění, nemá pálit druhé, ale nejprve spálit vše falešné v nás samotných.

Ježíš neproklínal s nenávistí. Neodsuzoval člověka – odhaloval lži, které nás odvádějí od Boha. Hněv Ducha není lidský hněv. Je to jako když se trhá závoj temnoty a dovnitř vstupuje světlo. Není z hněvu, ale z milosti.

A ano – zákoníci citovali Zákon. Ale Kristus přinesl naplnění Zákona. Uctívání samo o sobě neškodí – škodí, když je prázdné. Bez lásky. Tak jako slovo bez Ducha, tak jako chrám bez Boží přítomnosti. Ale i těm, kdo bloudí, Kristus říká: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

Je-li v Tobě oheň, ať je to oheň lásky. Mluvíš-li pravdu, ať v ní není ani stín pýchy. Ať každé slovo svědčí o tom, koho jsi potkal ve svém srdci.

Pak i hněv se stane milostí. A každá výčitka se promění ve světlo poznání.

[Zdeněk]

To jsou jen vnější poučky bez vazby na vnitřní poznání.

Proč byli strážní Ježíšem udiveni?
Protože už je znal v sobě.
Mysl obsahuje všechny věci. Proto musíte tuto úplnost v sobě objevit.

Všechno stvoření touží po Stvořiteli způsobem, aby bylo Stvořitelem objeveno v sobě.

Viz Vostál, a jeho volání po Janě.

[Nic]

To jsou jen vnější poučky bez vazby na vnitřní poznání.

Proč byli strážní Ježíšem udiveni?
Protože už je znal v sobě.
Mysl obsahuje všechny věci. Proto musíte tuto úplnost v sobě objevit.

Zdendo, moc si vážím toho, že mi nabízíš svůj pohled, své poznání. Jenže z úrovně duality (iluze oddělenosti) není možné zakoušet uvědomění jednoty Boží přítomnosti a v Boží přítomnosti neexistuje žádná skutečná dualita. Sám jsi správně postřehl, že Ra v těchhle promluvách, které tady cituješ nemluví z nejvyšší úrovně. Nicméně k ní nádherně naviguje.

V okamžiku, kdy je to, co učí Ra dotaženo do dokonalosti, ego mizí a s ním i jakákoliv dualita která by mohla být skutečností.

Jen si to zkus představit, jak bys mohl zakoušet Boží lásku, kdybys věděl, že všechno, co uděláš dobré, musí být vyváženo v zájmu rovnováhy stejným množstvím zlého. Jak bys mohl žít v jednotě s Boží přítomností, když bys musel na 50 % tvořit vedle dobrého stejné množství zlého a Bůh stvořil jen všechno dobré. Přesně tohle, co nemůže mít řešení, způsobuje kolaps ega.

A viděl Bůh, že je to dobré – tím jsem tedy začal.

Mysl obsahuje všechny věci - dobré i zlé. Ovšem Pravda je to, co přesahuje mysl. Smrt mysli je zrozením moudrosti, jak říká Nirargadatta.

To, co říká Ra, je však, dokud žijeme v iluzi ega, velice důležité. Je dobré si uvědomit, že úplnost všeho je v nás. Považujeme-li sebe za dobré a druhé za zlé, je potřeba si uvědomit, že všechno to zlé je ukryto v naší vlastní mysli. Mysl obsahuje všechny věci. Proto musíte tuto úplnost v sobě objevit.

Všechno stvoření touží po Stvořiteli způsobem, aby bylo Stvořitelem objeveno v sobě.

Viz Vostál, a jeho volání po Janě.

Když si mě Vostál uvědomí v sobě, tak po mně přestane volat. Miluju ho jako své vlastní dítě. Tahle láska s ním je pořád, pokud si ji v sobě uvědomuje. Nic od něj nežádá, do ničeho ho nenutí, dává mu svobodu a je jen šťastná, že je.

[Zdeněk]

Miluju ho jako své vlastní dítě.

Ale to je právě ta iluze vytvořená si učitelkou Obecné školy, která při střetu s realitou nedopadla dobře. Proto tu učitelku i tak připomínáš. S vostalpetrovým inkoustem na obličeji a stereotypně blaženými odpovědmi. Cvok.

Podle Ra bys měla k tomu svému objektu/dítěti vědomě najít jiný (podle mě to nemusí být nutně antagonistický) vztah. Což neznamená potlačovat vztah starý. Ale dočasně ho odložit stranou, aby nepřekážel nové práci.

Ale ty jsi líná a pohodlná a miluješ své projektované iluze víc než realitu. Dobře ti tak.