Dobrý den,
dovolte abych zde přivítal všechny oddané, všechny duchovně hledající a usilující o poznání sebe sama, poznání Boha či Já, poznání Božské Blaženosti, všechny duchovně hledající jenž kráčejí po duchovní cestě.
Sešli jsme se zde na přednášce nazvané „Základní princip naší duchovní cesty“ a již ze samotného názvu je vidět, že tento základní princip musí být platný pro jakýkoli způsob duchovní cesty, at už vychází z jakéhokoli náboženského okruhu, at už používá jakýkoli způsob koncentrace, meditace, modlitby, mantry či fyzického cvičení.
Kdybychom měli mluvit o samotném základním duchovním principu, trvala by tato přednáška asi tak pět až deset minut a vy by jste jistě odcházeli zklamaní, neboť by jste měli pocit, že jste za své peníze nedostali vůbec nic a připadali by jste se ochuzeni a podvedeni.
Proto se na danou věc podíváme z více stran, aby to bylo zajímavější a podnětnější,
ale zároven se budeme snažit aby jste z této přednášky odcházeli s klidnou myslí a radostným pocitem uvolněnosti.
Začátkem této přednášky je třeba říci, že duchovní cesta není ničím jiným, nežli duchovní pitomostí. To není samozřejmě nějaká negativní informace, neboť každý z vás dobře ví, že již v životě udělal několik pitomostí a že ty pitomosti nebyly až tak moc zbytečné, neboť si z nich mohl vzít poučení, a vzít si poučení je jistě pokrok i na duchovní cestě.
Pokud tedy někdo kráčí usilovně po duchovní cestě, dělá tedy jen další svou životní pitomost,
avšak je nanejvýš důležité, aby tuto zkušenost absolvoval a především si z ní vzal ponaučení.
Kráčet po duchovní cestě a usilovat o poznání znamená kráčet v čase a prostoru a přitom hledat to, co není v čase a prostoru. Je to podobné, jako bychom hledali Václavské náměstí třeba v Brně, někteří chytřejší z vás jej dokonce hledají až v šrámech indických, jiní zase na satsanzích či daršanech, další zase praktikují v samotě domova, ovšem všechny tyto činnosti probíhají v čase a prostoru, avšak Bůh není v čase a prostoru, proto všechny tyto snahy selhávají. Ve skutečnosti je však situace hledajícího mnohem tragičtější a zároven i mnohem humornější, než kdybychom vyrazili do Brna s nadějí hledat zde Václavák. Mnozí z vás určitě znají onu duchovní poučku, že to co hledáte, to je již zde. Faktem ovšem je, že at sebevíc koukáte na všechny možné strany, tak tu Skutečnost, či Boha nevidíte. Ten základní problém není ani tak v tom, že koukáte do času a prostoru (tedy hledáte Václavák v Brně), ale ten základní problém je v tom, že hledáte brýle, které máte na nose.
Džnáninové ted určitě pokývají souhlasně hlavami, neboť cesta džnány je cestou intelektuálů,
a řeknou, že je třeba obrátit to pozorování na sebe sama, takže opět začnou hledat pomocí brýlí brýle, tentokrát ovšem ve svém nitru. Toto je klasická rada všech duchovních mistrů, hledejte sami v sobě, hledejte ve svém nitru, ponořte se do srdce apd. Takováto rada je opět stejně dobrá, jako jít hledat Václavák do Brna nebo ještě přesněji, jako hledat brýle, které máme na nose. Opět jsme v čase a prostoru (svého nitra) a opět někam směřujeme pozornost.
V džnána joze se k popisu naší každodenní situace používá pojmů pozorovatel- pozorování-pozorovaný svět. To je stav naší každodenní situace, já osoba pozoruji svět a nejen svět, ale i své myšlenky a pocity. To nakonec zná každý, i když v životě neslyšel o nějaké džnána joze. Klasické školy říkají: obratte pozorování na sebe sama a hledejte posledního pozorovatele. Pozorovat pozorovatele je však stejné, jako pozorovat svět, obojí je v čase a prostoru. Avšak to, co je neustále v přítomnosti ted a tady a díky čemu je zde uvědomován jak svět, tak i pozorovatel, tedy já sám, je tímto přístupem míjeno - totiž pozornost sama.
Někdo ovšem řekne, když spím hlubokým spánkem, tak zde není žádné sebeuvědomění, tak zde není ani uvědomění světa no a také zde není žádná pozornost, tudíž pozornost není něčím stálým, ale přichází a odchází v závislosti na osobě. Zeptáme-li se takovéhoto člověka, co tedy v tomto stavu spánku pozoroval, řekne správně že nic, že nic tam nebylo. Aby to však mohl říci, aby mohl říci, že tam nic nebylo, tak tam musí být pozornost (která pozoruje nic). Někteří lidé praktikující meditaci se dostávají do podobného stavu, kdy pozorují nic a říkají, že toto nic je Bůh. To že je pozorováno nic, tedy ani zde není pozorován nějaký pozorovatel (nejsem si sám sebe vědom) a ani zde není pozorovaný svět, určitě neznamená že toto nic je Bůh, pozorovat "nic" je stejně dobré jako pozorovat "něco". Opět se jedná o čas a prostor, bez ohledu na to, že zde čas a prostor není uvědomován. Mnoho lidí se domnívá, že když pozorují nic, že jsou mimo čas a prostor, avšak ve skutečnosti jsou stále v dualitě a v čase a prostoru. Ovšem mimo čas a prostor nevede pozorování ničeho, ale otočení pozorování na samo pozorování, na pozornost samu.
Hledáme-li tedy to, co je už zde, hledáme v podstatě brýle na nose, jinými slova hledáme pomocí pozorování samu pozornost, hledat cokoli jiného at už „venku“ nebo v „nitru“ znamená hledat brýle, které máme na nose a přitom koukat skrze ty brýle někam úplně jinam…
Pozornost je tedy tím, co je hledáno, takže to, co je třeba udělat je otočit pozorování na samu pozornost a ne na něco jiného, co lze pozorovat. Někdo ovšem nyní vcelku oprávněně namítne, že opět půjde o pozorování něčeho v čase a prostoru. Jistě, pozorování i pozornost je něco, co se nám jeví být v čase a prostoru, tedy jeví se nám to dynamicky. Ovšem je to také zcela naopak, jak pozorování tak i pozornost je neustále v přítomnosti ted a tady (nelze pozorovat to co bylo a ani to co bude, pouze jen to co je) a jen díky pozorování je zde jak čas a prostor, tak je zde i má osoba, neboť každý vcelku spolehlivě může pozorovat, že existuje.
Pozornost a pozorování není také něco, co vychází z osoby a je na osobě závislé, i když pozorování se nám neustále jeví jako nějaká osobní činnost, avšak v podstatě osoba je zde jen díky pozorování, pozorujeme, že existujeme, bez tohoto pozorování by zde nebyla osoba.
Pokud tedy je pozornost směřována k jakékoli jiné věci, nežli k pozornosti samé, jsme v čase a prostoru, pokud obrátíme pozorování na samo pozorování, na pozornost samu, dostáváme se do přítomnosti ted a tady, tedy do věčné věčnosti, která je před časem a prostorem.
Někdo ovšem může namítnout, já jsem ale ve své meditaci pozoroval svoje já, nebo jsem se nořil do hlubin svého srdce apd a i takto jsem se dostal do přítomnosti ted a tedy. Ano, i to je samozřejmě možné, ale v podstatě se nestalo nic jiného,než že takovéto neustále pozorování něčeho vás natolik unavilo a znudilo, že jste se konečně dostatečně uvolnil, a takto zkoncentrovaná pozornost se díky tomu uvolnění od pozorování něčeho obrátila či lépe řečeno spočinula sama v sobě.
Tímto se dostáváme k dalšímu duchovnímu požadavku který se jeví na duchovní cestě jako neřešitelný, úsilí a bdělé pozornosti na straně jedné a uvolněnosti a relaxovanosti na straně druhé. Pokud samozřejmě něco bděle pozorujeme, koncentrujeme se na to, a to je jistě zkušeností nás všech, vyžaduje to úsilí. Platí to bezezbytku o jakémkoli pozorování „něčeho“. Avšak pouze takové úsilí, které vede otočení pozorování na samotné pozorování, jenž vede do přítomnosti ted a tady, je zároven jediným úsilím, jenž vede do uvolněného přirozeně relaxovaného stavu. Někteří z vás jistě znají výrok Nisargadatty Maharadže, že „musíme vyvinout obrovské úsilí udělat nic“ a znamená to právě toto, a takto bychom mohli definovat i základní princip všech duchovních cest:
OTOČENÍ POZOROVÁNÍ NA SAMOTNÉ POZOROVÁNÍ (POZORNOST) ZNAMENÁ SPOČÍVAT V PŘÍTOMNSTI TED A TADY JE JAK MAXIMÁLNÍ BDĚLOSTÍ TAK I MAXIMÁLNÍ UVOLNĚNOSTÍ, MAXIMÁLNÍ ČINNOSTÍ I MAXIMÁLNÍ NEČINNOSTÍ, KTERÉ MŮŽE OSOBA „DOSÁHNOUT“.
POZORNOST SAMA O SOBĚ, K NIČEMU SE NEVZTAHUJÍCÍ A SAMA V SOBĚ SPOČÍVAJÍCÍ JE ABSOLUTNÍ VĚDOMÍ, JE BŮH (PRAVÉ JÁ)
Pokud se hovoří třeba v joze o boží milosti, nebo o transformaci meditace, pak se hovoří právě o tomto principu. Tento princip se samozřejmě více či méně vědomě ale mnohem spíše nevědomě uplatňuje ve všech různých způsobech koncentrací, meditací, fyzických cvičení avšak pokud není mistrem či praktikujícím žákem rozpoznán, není ani samotné dlouhodobé a usilovné praktikování zárukou našeho úspěchu. Ne každý realizovaný mistr si je vědom tohoto principu, což samozřejmě nijak nesnižuje jeho realizaci, avšak rozhodně to snižuje jeho výklad duchovní cesty, a žáci se pak vydávají na dlouhou duchovní cestu v čase a prostoru, plnou úsilí, jenž k ničemu nevede, dokonce i plnou úsilí o relaxovanost a uvolněnost, která vždy končí v ještě větším napětí a únavě.
((víceméně toto všechno lze nalézt viewtopic.php?f=71&t=837
))Takže ted bych vám mohl poděkovat za vaši pozornost, mohli by jsme se spokojeně zvednout a jít domů, neboť již víme, o co jde na duchovní cestě a co je její podstatou. A je bezesporu mnoho mistrů, kteří v tomto bodě končí své učení a považují věc za vyřízenou (tedy pokud se sem alespoň se svým výkladem dostanou).
Takže, čistě teoreticky, kdyby kdokoli z nás právě ted realizoval to, o čem jsme zde hovořili,
tak by realizoval čisté poznání Já, poznání Boha, jak říkají jogíni, nirvikalpa samandhi, což je poznání boha bez uvědomování světa. Avšak takovéto poznání by bylo časově omezené, prostě dříve nebo později by jsme se opět vrátili do ztotožnění s osobou, neboť naše pozornost je navyklá se zaměřovat na projevený svět v čase a prostoru a proto se s ním neustále ztotožnuje. Jen málokomu se povede, že jeho zkušenost nirvikalpa samandhi přejde automaticky v sahadža (spontánní) nirvikalpa samandhi, tedy uvědomí si také celý svět jako součást boha a tato zkušenost již nikdy nemizí. Takový byl třeba Ramana Mahariši, ale i jemu trvalo určitou dobu, než se jeho realizace stabilizovala. Většina z nás se však opět vrátí do ztotožnění s osobou, právě díky silné připoutanosti pozornosti k projevenému světu.
A i kdybychom stále znova a znova tuto zkušenost opakovali, tak se budeme stále znova a znova vracet do ztotožnění s osobou, neboť stále budeme vraceni připoutaností pozornosti ke světu. A čím více by jsme se snažili projevený svět negovat, tím, že od něj odvracíme pozornost, tím více by jsme byli ke světu přitahování, neboť svět není něco od boha odlišné, ale je ve své PODSTATĚ bohem samým.
Tím, že jsme otočili pozorování na samotné pozorování jsme provedli určité rozdělení, určitou negaci, poznali jsme takto sice statickou neprojevenou část Boha avšak tímto přístupen jsme negovali dynamickou část boha, tedy projevený svět. Projevený svět není něčím odlišným od boha, není také jen pouhým jevem ve Vědomí, není jen nějakým popřením boha, ale je také ve své PODSTATĚ bohem samým.
Jestliže jsme tedy základní duchovní princip stanovili jako určitou negaci pozorování světa, pak tedy nyní musíme tento základní duchovní princip stanovit nikoli jako negaci, ale jako přijmutí, přijmutí že všechno co si uvědomujeme, vše co je pozorováno je také bůh. V duchovní oblasti se často hovoří o odevzdání, jako že máme vše odevzdat bohu, že máme říci „Bud vůle tvá“ nebo třeba mistr Eckhart říká: „Vyprázdni se, abys byl naplněn“. To bývá často špatně chápáno, jako nějaká negace světa, jako nějaký umělě a vůlí vyvolaný klid mysli a negace všech pocitů, tedy jako odvrácení pozornosti od světa jako něčeho nebožského.
Jistě pozornost bývá strhávána těmito jevy, avšak když je negujeme, když od nich odvrátíme pozornost, vůbec nic nevyřešíme a nezrušíme onu připoutanost pozornosti k nim.
Máme-li tedy hovořit o odevzdání, o dokonalém odevzdání, pak tedy musíme hovořit o PŘIJMUTÍ, ŽE VŠECHNO (CO SI UVĚDOMUJEME) JE V (PODSTATĚ ČI ZÁKLADU) ON (BŮH), protože jen takto bude vše odevzdáno (nikoli však zrušeno, ale odevzdáno) Bohu.
Známý duchovní citát „Všechno je To (On, Bůh) není jen nějaký popis Skutečnosti, či snad jen nějaká duchovní teorie, jak se nám to asi nejspíš při čtení jeví, ale je to i návod k realizaci sahadža nirvikalpa samandhi, k poznání že svět a Bůh tvoří ne-dvojnou jednotu, že samsára je nirvána a nirvána je samsára.
Musíme tedy základní duchovní princip definovat jako přijmutí, nikoli negování, což spočívá v tom, že si uvědomíme že podkladem každého pozorovaného jevu je pozornost sama o sobě spočívající v přítomnosti ted a tady. Praxe je pak následující, každý pozorovaný jev, každou myšlenku či pocit, bez ohledu na to, jestli je pozitivní či negativní je třeba důsledně přijmout jako „toto je také ON“. Nejde samozřejmě o to, abychom si mysleli, že moje radost nebo můj hněv, či snad moje bota nebo moje chata je „ON“, ale abychom při každém takovém označení si uvědomili, že podkladem všeho pozorování je pozornost v přítomnosti ted a tady a že bez pozornosti by zde nebylo žádné uvědomění tohoto jevu.
To, co je podstatné, je to, že musíme takto označit i věci, které se nám zdají nanejvýš „nebožské“. Je pro nás jednoduché takto označit radost, krásu a lásku, ale je těžké pro nás pochopit, že Bůh je také zloba a hněv, ošklivost i nenávist. Je třeba pochopit, že opravdu VŠECHNO je On, že nic nemůže být někde bokem či mimo Boha. Nic nemůže existovat mimo pozornost, a pozornost je Bůh. Je samozřejmě to třeba pochopit a to je otázkou času,
Ale jak čas, tak i prostor nemůže být mimo pozornost, tedy jak čas, tak i prostor je ON. Stejně tak i náš pocit existence „já existuji“, tedy naše ego a všechno jeho konání a činnosti není něčím mimo Boha, i to je ON.
Je zřejmé, že pak taková praxe probíhá v čase a prostoru, že je usilovně praktikována, ale to všechno je On. Je zřejmé, že tato praxe není založena na nějaké koncentraci či meditaci někde v klidu domova, ale je to normální život. To samozřejmě vůbec neznamená, že by jste neměli meditovat, zpívat mantry, cvičit asány, jezdit do indie, chodit na satsangy či dělat cokoli jiného, třeba jít do hospody. Ale je nutné označit všechny tyto činnosti, a to včetně naší činnosti kterou takto všechno označujeme, jako On a uvědomit si, že podkladem všeho je pozornost, a pozornost sama o sobě je Bůh.
Takže nyní konečně můžeme definovat základní duchovní princip, nikoli jako negaci, která vedla k omezenému poznání, ale jako PŘIJMUTÍ, které vede k poznání nedvojné jednoty Boha a světa:
VŠECHNO JE ON,
jinak řečeno,
CELÝ PROJEVENÝ ČASOPROSTOR (VČETNĚ NAŠÍ OSOBY, NAŠICH MYŠLENEK A POCITŮ) JE VE SVÉ PODSTATĚ POZORNOST V PŘÍTOMNOSTI TED A TADY. POZORNOST SAMA O SOBĚ, K NIČEMU SE NEVZTAHUJÍCÍ A SAMA V SOBĚ SPOČÍVAJÍCÍ A ZÁROVEN VŠE (SAMA V SOBĚ) SI UVĚDOMUJÍCÍ JE ABSOLUTNÍ VĚDOMÍ, JE BŮH (PRAVÉ JÁ)
No a to je asi tak všechno, jak bychom mohli definovat základní duchovní princip.
Někdo ovšem řekne, je-li to opravdu takto, jaký je smysl celého stvořeného světa a jaký je pak smysl mého života. Někteří říkají, že bůh stvořil stvoření proto, aby se v něm poznal, aby se stvoření k němu vracelo obohacené o nové zkušenosti. Není to špatný názor, ale myslím, že pravda bude mnohem jednoduší, že prostě přirozeností Božského Vědomí je tvoření, tak nějak podobně jako přirozeností cukru je sladkost, tak přirozeností Vědomí je tvorba (imaginace). Nemám tím na mysli tvorbu ve smyslu hmoty, idejí a myšlenek, toto je až to druhotné v řádu stvoření a je vytvářeno opakováním, tím základním je jen akce a reakce, v podstatě pohyb.
A podíváme-li se na stvořený vesmír i na sebe sama, vidíme, že vše je stále v pohybu a vše je poháněno akcí a reakcí.
Proto je tak velmi těžké vystoupit z věčně se točícího kola samsáry, neboť programem, tedy boží vůlí či záměrem v celém stvoření je pohyb postavený na akci a reakci. Mnozí si jistě představují, že bůh nám pomáhá na naší duchovní cestě k tomu abychom jej poznali, že nás vede a přitahuje k sobě, vždyt neustále cítíme touhu po štěstí a harmonii, ale právě tento pocit roztáčí kolo samsáry akcí a reakcí. Naše nespokojenost s tím co je ted a tady a touha po harmonii a štěstí jsou motorem akcí a reakcí. V podstatě lze jednoduše říci, ŽE BOŽÍ VŮLÍ NENÍ ABYCHOM BOHA POZNALI, ALE ABYCHOM KONALI…
A jedna z buddhistických pouček si myslím toto vystihuje poměrně přesně:
ČÍNNOSTI SE DĚJÍ, SKUTKY JSOU KONÁNY, ALE NENÍ ZDE ŽÁDNÝ KONATEL,
a myslím, že to můžeme číst nejen tak, že zde není žádný lidský konatel, ale že zde není ani žádný boží konatel s nějakým božským záměrem něčeho dosáhnout…
A jestliže jedním motorem roztáčení kola samsáry akcí a reakcí je naše neustálá nespokojenost se současným stavem ted a tady a klamná touha po štěstí a harmonii,
pak druhým motorem je náš klamný pocit svobodné vůle a s ním související pocit konatelství .
Nic z toho ovšem není špatné a nic z toho ovšem není dobré, protože „všechno je On“,
a říkáme-li toto je špatné nebo toto je dobré, pak není žádný důvod proč bychom to neměli říkat,
a stejně tak není žádný důvod, proč by jsme neměli bojovat (třeba proti zlu), proč by jsme neměli rozpoznávat co je dobré a co zlé,
neboť i toto je bezpochyby On…
Kráčíme-li tedy po duchovní cestě v čase a prostoru, je to bezpochyby (V PODSTATĚ) On…
Negujeme-li projevený svět a obracíme pozornost na pozornost v přítomnosti ted a tady je to opět (V PODSTATĚ) On
A říkáme-li že Všechno je On, je to opět(V PODSTATĚ) On…
A to je asi tak všechno, co lze k danému tématu říci. Každý si dle svého osobního naprogramování vybere to, co mu nejvíce vyhovuje, a tím se bude řídit, záleží prostě na našem naprogramování, tedy osudu co budeme dále dělat a jak reagovat a je-li součástí našeho osudu dosáhnout realizace, bude jí dosaženo i bez této přednášky, a je –li tomu naopak, nepomůže vám ani tisíc přednášek. Samozřejmě, že podkladem celého našeho osudu, celého našeho života je pozorování a pozornost ((tedy Bůh)), ona rozhoduje, čemu budeme věnovat pozornost a s čím se ztotožníme a čemu ne, co si neuvědomíme.
Někteří namítnou, že jsme zde nehovořili o základních věcech, jako je třeba umění klidu mysli, o práci s našimi pocity a emocemi, že zde nebylo ani slvo o našem podvědomí, že jsme nehovořili o lásce nebo o lásce k bližním, a vůbec zde nebylo ani slovo o nesmiřitelném boji se zlem atd. tedy to, o čem hovoří mnozí mistři a o čem se píše v mnoha duchopvních knihách. Ale ano, i o tomto jsme zde hovořili, to jen vaše pozornost je nasměrována tímto určitým směrem, takže jste si nepovšimli, že VŠECHNO JE ON.
Tato přednáška je nejen první, ale i poslední, neboť všechno ostatní je navíc a zbytečné, pokud v někom vznikne touha prozkoumat to navíc a to zbytečné, pak je jistě dostatek vhodné literatury i vhodných učitelů, kteří o tom rádi pohovoří…
a je zvláštní, že není problém přečíst postupně sto krátkých příspěvků, ale na tenhleten dlouhej mi chybí dech, kapacita mé mozkovny je asi jedna myšlenka za pět minut a mě nebaví číst tak pomalu, aby Tvoje písmenka nepropadávala mezerama.
.
.
, nebot lidi jsou neustále nespokojení s tím, co je ted a tady 
...
Ahoj Vostalpetře, 
To ne nech nás to taky vychutnat 
či Doktor Jackyl a Haid (asi sem to nenapsal správně 
) ale málo kdo je tak celistvej my to teprve odhalujem 
s toho jde hlava kolem ne jednomu ale asi tak miliardě ? vímjá lidí. 
tak že ON-NO 
a tak Díki vostalpetře měl sem za to že to bude za tři roky 
fakt každej jsme naprogamovanej a tak to má být