Člověk, který jezdím autem, nesobecký není. To ať se na mě Petr nezlobí, ale toto své štěstí, kterým likviduje úspěšně zdraví nás všech, by nevyrovnal ani tisíci inspiruj
Takové autíčko nejen že spotřebuje za minutu stejné množství kyslíku, jako jeden člověk za 6 hodin, ale hlavně se nám pěkně v tom motůrku zahřívá, takže do okolí vypouští jedovaté splodiny, po kterých se rodí generace lidí, kteří mají problémy, a po kterých holčičky nemohou mít děťátka, a tak chodí na umělá oplodnění. Při každém umělém oplodnění vznikne minimálně jeden život navíc - říkají tomu embrya a ta se skladují - leta letoucí (snad v Anglii nebo USA je mohou po určených letech zlikvidovat - pochopitelně že tomu neříkají zabít). Mohu najít mnohem výmluvější doklady toho, jak se navzájem otravujeme (z oficiálních zdrojů a s patřičnými statistikami by to asi znělo lépe, než když to říká jedna nevýznamná Pražanda). Podtrženo sečteno je každý člověk, který řídí auto častěji než "výjimečně", sériový vrah. Reálně.
Dokud si nic z takovýchto věcí neuvědomujeme, tak je děláme a dokážeme být přitom šťastní. Je tu ještě jedna - být si vědom více věcí. Pro některé (pro většinu) lidí je to tak komplikované, že si raději vymyslí způsoby, jak se cítit šťastný za jakékoliv situace. Aby bylo jasno, to vůbec není nic proti Petrovi. Jen že všechny věcí mají své široké souvislosti, a kupodivu světe div se - se dá žít velice šťastně i s tím, že si je člověk uvědomuje. Nechci tím tvrdit ani to, že jsme vládci svého osudu natolik, že se prostě zlikvidujeme jako lidé (a tím umožníme vznik nějakého nového způsobu existence, který už člověk nebude), protože to není pravda, my (lidé) jsme jednom jedna šavle na tom gramofonu
(i když nás děsně baví si namlouvat, že to tak není), ale uvádím to proto, protože například mě osobně by z toho žádný hezký pocit nevznikl - vědět, že svým jednáním způsobuji vraždu a nemoci druhých lidí. Tak já to zkrátka raději dělám tak, že žiju tak, abych takové pocity mít nemusela. No a někomu zase vraždit ostatní svojí jízdou v autě nevadí, ale zase by mu třeba vadilo, kdyby jeho manželka byla smutná z toho, že chodí pozdě domů z práce - lidé jsou různí a co si je kdo schopen uvědomit, to si je schopen uvědomit (s tím nikdo druhý opravdu nic nenadělá). A tak se snaží, aby chodil včas, místo toho, aby štěstí své manželky ignoroval. Někdo jiný na jeho místě by to třeba vůbec nedělal a dejme tomu by lhal, že má spoustu práce, a přitom by si - pro udržení svého vlastního štěstí - každý den po práci dával s kolegy nějakou oblíbenou gamesu (pak by ho třeba opustila manželka, ale gamesy, které potřeboval pro štěstí víc, ty asi nikoliv). Takže ať se na to dívám, jak chci, vychází mi z toho:
1/ že každý potřebuje ke štěstí něco jiného, a někdo ke svému štěstí potřebuje štěstí druhých, zatímco jiný ho potřebuje méně a někdo třeba takřka vůbec
2/ že po člověku je možno vyžadovat (a tedy mu channellingem předávat) pouze to, co ladí s jeho vlastní úrovní
3/ že nikdo nikdy nemůže hodit po druhém kamenem, i kdyby žil podle svých nejsvětějších přesvědčení, protože každý následující příběh, který se odehraje v jeho životě, může být tím, který mu rozšíří vědomí, tak že si uvědomí opět větší kus z celého koláče - a pak by po svém Já v minulosti mohl házet sám
4/ a tedy - že problém tohoto prohlášení o tom, kde hledat štěstí a jakéhokoliv channellingu - nespočívá v tom, že je buď špatné nebo dobré, ale že generalizuje. ve valné většině případů je to tak jedno, že se to přehlédne, ale v některých to docela vyniká. i proto se mi tak líbilo zdejší nedávno shrnutí o tom, co je komu dáno
, že když člověka 
, o vzajemne upresnovani myslenek, posouvani myslenek, pripadne vzajemne reflexi.
. 
