Jana píše:No, to, co je dobré a špatné, posuzuje naše mysl a zaměření pozornosti na to, co si o tom myslíme pak vyvolává dobrý nebo špatný pocit. Bez osobního postoje tohle nevzniká
je možné si neuvědomovat, že je člověk člověkem, ale není možné jím přestat být. jinými slovy: můžeme jistým způsobem zaměřovat pozornost, laicky řečeno "vybírat si", a tím můžeme měnit svoje pocity. tím, že změníme své pocity, změníme i svůj život. život, který měníme, je ale pořád životem člověka. člověk je pořád člověk.
"vesmírné" zákony není možno nijak obejít, prostě tady jsou. můžeme je dobře pozorovat, můžeme se podle nich řídit, můžeme se naučit, jak v nich žít, aby nám to bylo nejpříjemnější, nebo abychom z toho nejvíce vytěžili. ale není možné je zničit ani obejít. jediné, co můžeme, je myslet si, že jsme je obešli.
celá kultura člověka je od začátku postavena na tom, čemu někteří říkají "lež" a nemají to rádi. ale člověk bez lži by nebyl člověkem - to je to, co ho odlišuje od zvířat. lež je příliš tvrdé slovo na to, aby si pod tím člověk dokázal představit něco pěkného. ve skutečnosti je to ale právě schopnost lži, která dává člověku milióny kombinací různých možností. člověk se může donekonečně čímkoli obelhávat tak úspěšně, že to opravdu může změnit celý jeho život, a nejenom jeho - může to změnit i celý život lidstva. a to je právě to, co my na zemi děláme. neustále něco měníme, protože jsme schopni si neustále něco
vymýšlet. tahle lež, tohle vymýšlení, je naším úžasným potenciálem. vzniká z toho to, čemu se říká kultura (v tom antropologickém slova smyslu, operu na mysli pochopitelně nemám
).
kulturou vzniká jakýsi virtuální svět, jakési skutečné kouzlo, v němž žijeme, a na kterém participujeme. rodíme se do ní, vstřebáváme ji, interiorizujeme, a potom pozměněnou zase posíláme dále. je to to, co je všude kolem nás - myšlenky ostatích, jejich pocity, náš jazyk, který používáme, stejně tak jako krajina, v níž žijeme a podnebí, na které jsme uvyklí, stejně tak jako naše myšlenky o bohu nebo o člověku, nebo o zdroji či o vesmíru. to všechno je kultura. každý jedinec se na ní podílí, ale neexistuje jedinec, který by z ní byl vyňat. můžeme si nepřipouštět, že jsme se narodili do nějaké doby s nějakým myšlením, a že máme zrovna takové a takové možnosti. ale přesto jsme toho součástí, podle toho se rozhodujeme i myslíme. každý po svém, ale vždy teprve na základě toho, co je kolem.
kdo věří na jakýsi výhradně duchovní ráj mimo tuto zem, může si představovat jako součást kultury i vesmír. pocity jsou pocity, ať jsou o čemkoli, třeba o vesmíru. jsou velmi mocné. nejmocnější, spolu s biologickou podstatou člověka. biologická podstata člověka není něco odporně špinavého, protože je to hmotné. na lidské úrovni je spolupráce genů a pocitů právě tím, čím vzniká člověk. obojí je tak strašně komplikované, že nevěřím tomu, že by to bylo současným způsobem vědy možno odhalit a popsat. člověk bude mít podle mě vždy obrovský prostor k tomu, aby tato prázdná místa mohl zaplňovat svojí tvůrčí fantazií. je možné, že nebude-li tento prostor, nebude ani člověka. právě naší vírou tyto světy vytváříme (jak je také v krásném rozhovoru Zuzanky a Smrtě v Terry Pratchetovi, z něhož se i zde na inspiruj objevila ukázka). Takovéto světy potom existují stejně reálně, jako naše skutečná biologická podstata. Je to totiž naše kultura. To, co nás vytváří. V tom ale funguje člověk jako celek, jako lidstvo. "Vesmírné" zákonitosti jsou takové, že není možné se z celku člověka, pokud jste také člověk, vyjmout. Každý tu má své místo, které může měnit, ale nikoli libovolně.
Proto je sice pravda, že všechny naše pocity jsou výrazem našeho osobního postoje, ale je opravdu bláhové myslet si, že lze něco takového vytrhnout z kontextu celého člověka, celého lidstva. Pokud si neuvědomujeme, jak nás vnější lidský svět ovlivňuje, ponecháváme tento vliv v nevědomí. Pro někoho je to prospěšné - je mu potom lépe. Ale tento vliv existuje. Jenom skutečným přijetím lidství v nás se můžeme stát opravdovými člověky a začít využívat svého plného potenciálu. V ostatních případech budeme pořád před něčím jenom utíkat.
To pochopitelně neznamená, že by bylo zapotřebí zaměřovat svoji pozornost i na věci, které by se nám nelíbily. Naopak, to je opravdu destruktivní. Není ale rovnítko mezi tím "nezaměřovat se na věci, které nevnímáme pozitivně" a "nebýt si jich vědom". Bez tohoto pochopení jde v každém případě a vždy znovu a znovu jenom o ten prastarý známý únik. Na tom samo o sobě není vůbec nic špatného. Takový člověk má ale čeho litovat: v plném vědomí, řekněme dejme tomu po smrti, aby to bylo pochopitelné, by se určitě chtěl vrátit a
žít naplno právě tento život (což může být potom i o to bolestnější). Protože právě proto zde jsme. Abychom žili, co je. Ne proto, abychom utíkali.
PS: Netvrdím tím pochopitelně ani náhodou
, že je to zrovna případ Jany, ale vím jistě, že je to případ většiny lidí organizujících se v tzv. duchovních společenstvích, s nimiž jsem já osobně přišla kdykoli do styku.
...ale celkovo je to vyborne, good idea 
nebo lepe receno tvym zazitym zpusobem mysleni, kdy ti sami vzdy naskakuji pozitivni stranky... Bud rada za to 