Honzam píše:http://biblenet.cz/app/b?book=Matt&no=22
36 „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“
37 On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘
38 To je největší a první přikázání.
- Matouš 22
26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
- Matouš 6
Náboženské texty jsou důležitou součástí celého ekosystému Země, který přesahuje do astrální roviny. Jsem rád, že Pedrito konečně přiznal hnědou barvu. Časem ho možná Miroslav naučí, jak řešit problémy na duchovní cestě střílením lidí do hlavy.
Miroslav píše:Zajímavé, láska na příkaz?
Jestli si to apoštolové nebo spíš jejich následovníci neupravili podle svého pochopení lásky.
Ty umíš Honzame milovat na základě přikázání? Celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí?
A také to "Boha svého". Proč tam je to "svého" ?
Aby se to odlišilo od Boha někoho jiného?
něco na tento způsob?
https://www.youtube.com/watch?v=u1xrNaTO1bI
Je to zajímavé, že se kdysi objevil okamžik, kdy mě tohle přikázání hluboce oslovilo. Nevnímala jsem tenkrát ani tak jako podstatné to slovo "přikázání", ale to slovo "nejvyšší". Najednou se probudilo něco, co poznávalo, že tohle je skutečně to nejvyšší, co může být.
Jiná další dimenze uvědomění skutečnosti, která přesahuje to, co jsme zvyklí poznávat jako skutečné. Vnímala jsem to tehdy trochu jako zradu svých blízkých, protože všechna láska, která by byla směřována k nim, byla směřována k Bohu, který byl poznávaný jako Láska.
Bylo to milování, které směřovalo do svého vlastního zdroje. Možná proto je tam "Svého Boha".
V iluzi oddělenosti se to může jevit jako sebestřednost, ale při skutečné realizaci největšího přikázání, se tenhle střed toho osobního stává nekonečný a je jasné, že Bůh je tím vším skutečným, co je. Je tím nesmrtelným, čím jsou všichni naši milovaní, a paradoxně se to přestává vztahovat jen k omezené skupině nejbližších.
Je tu skutečné poznání toho Božího neměnného věčného, kým tohle, co je, ve své podstatě je. Mizí strach o kohokoliv, protože mizí iluze oddělenosti, mizí ta největší nevědomost, že každý jsme jen jiným tělem s jiným jménem, poznáváme nejvyšší pravdu, kterou jsme.
Zajímavé je, že s tím mizí i potřeba řešit vnější svět. Náš skutečný svět je tím pádem Božím královstvím, ke kterému je vše přidáno.
Kamarádka, která se o Bibli hluboce zajímala, mě neustále upozorňovala na to, že Bible ještě pokračuje dál, že tam je apokalypsa světa se všemi hrůzami. A mně bylo jasné, že to, co je psané dál, je psané jen pro ty, které tohle nejvyšší přikázání nezastavilo.
To největší přikázání byl tím nejvíc, co Bible mohla nabídnout, nic většího a důležitějšího se už dál nedá najít.
V téhle chvíli, když o tom uvažuji, proč to je "přikázání", tak je to něco jako příkaz jezdit autem na našich silnicích vpravo. Ten kdo to nerespektuje, se vystavuje nad vší pochybnost karambolu a utrpení.
Takže pro toho, koho Bible nezastaví svým největším přikázáním, popisuje v dalších kapitolách, co bez respektování přikázání následuje.


