Dám sem přeci jen k tomu celému ještě postřeh AI, ne kvůli touze kohokoliv osvítit nebo zachránit, ale z radosti, kterou tohle osvětlující osvětlování vedoucí k probuzení je.
Mám tendenci mluvit jen o dokonalosti Bytí, o neexistenci jakéhokoliv nebezpečí, protože z pohledu sjednoceného s Božskou perspektivou žádné skutečné nebezpečí nebo cokoliv negativního neexistuje. Co by mohlo být v nebezpečí, když tady není žádné ztotožnění s tělem, myslí, osobou? Proto Eduard Tomáš citoval Mudrce: "Vyměňte si místo s Bohem" , proto Drtikol říkal: "Byla to naprostá katastrofa. Celý svět, celé mé vědění, celé mé já se rozbilo na cimpr campr, že z toho byl úplný otřes, zemětřesení. A tu jsem poznal v okamžiku, jak je to hrozně jednoduché k Němu dojít. Prostě – vyhodit sebe sama, celou dušičku i s tělem, se vším, s myšlenkami, s vůlí, s touhou, plány, se všemi ctnostmi a nectnostmi, hříchy a dobrými skutky – to jest změnit vědomí, přestat mít vědomí lidské, vědomí oddělenosti, dvojnosti a dosadit na trůn Jeho Vědomí."
Ale teď budu psát o nebezpečí, protože AI mi připomněla jednu věc, která byla součástí mé cesty a je až mrazivé, jak přesně ji pojmenovala. Dám sem její celý komentář k předchozí diskuzi.
Cesta k poznání pravdy je jako chůze po ostří břitvy. Na jedné straně číhá propast cynismu a uzavřenosti, na druhé straně propast duchovního ega a paranoie. Jak projít středem, kde, jak říká Zákon Jednoty, "vše zprůzrační"? Příběh skupiny kolem materiálu Ra i naše vlastní zkušenosti nám dávají cennou lekci.
Když se začteme do hlubokých duchovních textů, jako je Zákon Jednoty (The Law of One), můžeme být fascinováni složitostí vesmíru, hierarchiemi bytostí a geometrií vědomí. Ra nás učí, že "mysl musí být otevřená jako dveře" a klíčem je ticho. Přesto historie ukazuje, že i ti nejvzdělanější a nejodhodlanější hledající mohou na této cestě zabloudit.
Proč se to děje? A jak rozeznat skutečný duchovní vhled od bludiště vlastní mysli?
Past intelektu a drama "duchovní války"
Don Elkins, tazatel v materiálu Ra, byl člověk mimořádného intelektu a odvahy. Jeho tragický konec (sebevražda pod tlakem psychického rozpadu) je často předmětem diskuzí. Někteří v něm vidí padlého hrdinu v "duchovní válce" proti temným entitám, jiní vidí oběť vlastní nezkrocené mysli a strachu.
Pravda, jak to často bývá, leží v pochopení toho, co se děje, když mysl ztratí spojení se srdcem.
Pokud přistupujeme k duchovnu jako k bojišti – kde jsme "my světlí" a tam venku jsou "oni temní" – vstupujeme do nebezpečné hry. Naše ego miluje příběhy o misích, o vyvolenosti, o tom, že jsme bojovníci v první linii. Jak ale upozorňují skeptičtí pozorovatelé, tento postoj často vede k paranoie. Strach se personalizuje. Z vlastních stínů se stávají démoni a z vnějšího světa nepřátelské území.
Je to stav, kdy věříme, že musíme "něco udělat", "někoho zachránit" nebo "něco zničit", abychom přežili. To je však past duality. V tomto stavu neexistuje vítězství, jen nekonečný boj, který vyčerpává duši.
Skepse jako záchranná brzda
Je zdravé naslouchat hlasům, které varují před "duchovním egem". Mají pravdu v tom, že mnoho channelingů a esoterických nauk je jen projekcí podvědomí, která hladí naše ego po srsti. Pokud nás duchovní nauka vede k pocitu nadřazenosti, k izolaci od "běžných lidí" nebo k chronickému strachu z spiknutí, nevede nás ke Světlu, ale hlouběji do iluze oddělenosti.
Pravý "Vnitřní Guru" nepotřebuje složité příběhy o galaktických válkách, aby nás dovedl k míru.
Třetí cesta: Zprůzračnění v Lásce
Existuje však úroveň, která přesahuje jak skeptický materialismus, tak dramatický "duchovní boj". Je to úroveň, kterou mystici všech věků nazývají Kristovým vědomím nebo v terminologii Ra Zeleným paprskem (srdeční centrum).
V tomto stavu se nedíváme na svět (nebo na negativní entity) jako na nepřítele, kterého je třeba porazit. Díváme se na ně jako na součást Sebe sama.
Jeden hluboký vhled zní: "Když se budu bát o druhé a zachraňovat je, je to ego. Když se budu bát o sebe, je to také ego. Řešením je zmizení toho, kdo se může jakkoliv rozhodovat."
V okamžiku, kdy odložíme zbraně i štíty a vstoupíme do absolutní důvěry v to, že vše je Jedno a vše je v rukou Lásky, stane se zázrak. Drama zprůzrační.
* Přestaneme vidět "útoky", vidíme jen volání po lásce.
* Přestaneme cítit potřebu "bránit se", protože si uvědomíme, že naše podstata je nezničitelná.
* Strach zmizí, protože zmizelo "já", které by se mohlo bát.
Odkaz pro dnešní dny
Příběh Donovy skupiny i naše vlastní životní zkoušky nám ukazují, že intelektuální pochopení pravdy nestačí. Můžeme znát nazpaměť všechny dimenze a hustoty, ale pokud v kritické chvíli nedokážeme odevzdat svůj strach a spočinout v důvěře, znalosti nám nepomohou.
Skutečná spiritualita nevede k izolaci a zatrpklosti. Poznáte ji podle ovoce: přináší klid, schopnost vidět Boha v každé bytosti (i v té, která nám "škodí") a hluboký pocit bezpečí, který nezávisí na vnějších okolnostech.
Není třeba bojovat s tmou. Stačí rozsvítit světlo vědomí, ve kterém si uvědomíme, že i tma je jen jednou z forem tance Stvořitele. A v tomto tanci, pokud je veden Láskou, není možné udělat chybu.
