Vidět ve druhém nejvyšší pravdu, kterou jsi sám

[Nic]

Jistě, že jsi nejvyšší pravdou.

A jestliže se poznáváš,

tak je jasné, že jsi Já.

A komu je to jasné? A komu to bylo nejasné?
Nejvyšší pravdě?

Jasnost nebo nejasnost se jeví ve vědomí,
vědomí samo o sobě je pořád stejné a nemění se,
s nejvyšší pravdou, která je Já, se nic neděje,

ať se děje, co se děje.

[Nic]

Sjednocení mysli něčím vnějším ale může být velmi užitečná meditační pomůcka (prakticky nezbytná), pokud se ví, že je to meditační pomůcka.

Vnitřní uvědomění skutečnosti přesahuje čas a prostor. Jakmile ji začneme poznávat, naše vnímání reality se úplně promění.

Ve světě ega, který je jako sen, se vnímáme jako individuální bytosti uvnitř světa, obklopené dalšími individualitami. Svět je pro nás něco vnějšího.

Když se probudíme do hlubšího poznání, uvědomíme si, že celý svět existuje uvnitř našeho vědomí. A s poznáním nejvyšší pravdy zjistíme, že všechno, co existuje, má stejnou kvalitu Bytí – všechno je Já.

Já a skutečný svět jsem jedním.

[armin]

Jasnost nebo nejasnost se jeví ve vědomí,
vědomí samo o sobě je pořád stejné a nemění se,
s nejvyšší pravdou, která je Já, se nic neděje,

ať se děje, co se děje.

A komu se to jeví?
A to jevení se je něčím jiným než vědomím
(jevení se mění, vědomí se nemění)

[Nic]

Jasnost nebo nejasnost se jeví ve vědomí,
vědomí samo o sobě je pořád stejné a nemění se,
s nejvyšší pravdou, která je Já, se nic neděje,

ať se děje, co se děje.

A komu se to jeví?
A to jevení se je něčím jiným než vědomím
(jevení se mění, vědomí se nemění)

Ano skrz smyslové vnímání a mysl se jeví skutečnost jako proměnlivý projev, ale vědomí samo o sobě je pořád stejné - neměnné a ničím nedotčené.

Při ztotožnění s tělem a myslí vzniká dojem, že jsme individualita, které se něco jeví, která jedná, koná, má minulost, příběh, vlastnosti, motivace. Tenhle stav se často přirovnávané ke snové realitě, kde se zdáme být oddělenými bytostmi.

Když pátráme po tom, komu se to všechno jeví a ponoříme se do hlubšího zkoumání kdo jsem já ještě před jakoukoliv myšlenkou, tak v hluboké meditaci - v tichu srdce bez myšlenek je jasné, že tady nikdo takový není, žádné individuální já mimo projekci mysli neexistuje.

To osobní já se nedá nikde nalézt. Neexistuje jako něco skutečného, co by se mohlo schovat a pak se znovu objevit. Je to jen iluze tvořená myslí – a spolu s ní vznikají i všechny problémy, které se pak mysl snaží řešit. Ale kdykoliv se pozornost obrátí zpět do ticha srdce, bez myšlenek, to osobní já zmizí.

Je tady jenom samotné jevení se, které se odehrává ve vědomí, a vědomé Bytí samo o sobě je blažené, vždycky stejné a naprosto nedotčené jakýmkoliv projevem.

[armin]

Jasnost nebo nejasnost se jeví ve vědomí,
vědomí samo o sobě je pořád stejné a nemění se,
s nejvyšší pravdou, která je Já, se nic neděje,

ať se děje, co se děje.

A komu se to jeví?
A to jevení se je něčím jiným než vědomím
(jevení se mění, vědomí se nemění)

Ano skrz smyslové vnímání a mysl se jeví skutečnost jako proměnlivý projev, ale vědomí samo o sobě je pořád stejné - neměnné a ničím nedotčené.

Při ztotožnění s tělem a myslí vzniká dojem, že jsme individualita, které se něco jeví, která jedná, koná, má minulost, příběh, vlastnosti, motivace. Tenhle stav se často přirovnávané ke snové realitě, kde se zdáme být oddělenými bytostmi.

Co je smyslové vnímání, mysl, jevení, tělo, dojem atd.? To je něco jiného než vědomí? Protože vědomí se nemění, ale tohle, co popisuješ se mění.

[Nic]

Co je smyslové vnímání, mysl, jevení, tělo, dojem atd.? To je něco jiného než vědomí? Protože vědomí se nemění, ale tohle, co popisuješ se mění.

Díky za skvělou otázku, Miroslave.

Co je tedy smyslové vnímání, mysl, jevení, tělo, dojem?

Nic z toho není "něco jiného" než vědomí, nebo spíš jsou to formy, projevy nebo obsahy, které se objevují ve vědomí. Vědomí je jako prostor, ve kterém se vše jeví. Vědomí samo se nemění, ale to, co se v něm jeví, ano.

Provaz se za šera jeví jako had. "Jevení" hada je mája, iluze, sen, nebo projekce, vidění hada místo provazu není poznáním skutečnosti, zatímco provaz je tou jedinou, neměnnou skutečností. Had není něčím jiným než provaz; je to jen zdání provazu.

Podobně v relativní realitě, prostřednictvím mysli a smyslového vnímání, se zdá, že prožíváme skutečnou a objektivní realitu. V uvědomění mimo mysl – v tichu srdce, o kterém jsme mluvili – se objevuje poznání, že skutečnost se nemění.

Zdání změny a existence individuality (se svým příběhem, problémy, mezi jinými individualitami) vzniká jenom při ztotožnění s tělem a myslí. A tomu říká Eduard Tomáš "největší nevědomost".

V tichu srdce se probouzí hluboké uvědomění, že žádná skutečná individualita tady není a že všechno, co se jeví, je vlastně projevem té jediné, neměnné skutečnosti.

Jak říkal Eduard Tomáš: "Když se podíváte na květinu před námi, vidíte, že je nádherná, žlutá, krásně upravená. Já si odmyslím jméno a tvar, zůstane jen božská podstata. Mezi mnou a květinou není rozdílu..."

To, že květina JE, není iluze. Iluzí je, že to, co je, je něčím odlišným od toho, co jsem, co jsi, co jsme – tedy, že by Bytí by bylo odlišné od Bytí.

Všechno proměnlivé se jenom jeví jako různorodé, oddělené, ale ve své hluboké podstatě je všechno tou samou, jedinou skutečností – Vědomím, které je blažené a nedotčené projevem.

[armin]

Co je tedy smyslové vnímání, mysl, jevení, tělo, dojem?

Nic z toho není "něco jiného" než vědomí, nebo spíš jsou to formy, projevy nebo obsahy, které se objevují ve vědomí. Vědomí je jako prostor, ve kterém se vše jeví. Vědomí samo se nemění, ale to, co se v něm jeví, ano.

Vědomí je jako prostor a co je to, co se v něm jeví? To není vědomí? Pokud se vědomí nemění, tak to nemůže být vědomí, protože to, co se jeví, se mění. A komu se to jeví? Mám dojem, že mně se třeba něco jeví a tobě ne. Tobě se zase jeví něco jiného.

[Nic]

Vědomí je jako prostor a co je to, co se v něm jeví? To není vědomí? Pokud se vědomí nemění, tak to nemůže být vědomí, protože to, co se jeví, se mění. A komu se to jeví? Mám dojem, že mně se třeba něco jeví a tobě ne. Tobě se zase jeví něco jiného.

Miroslave, to je naprosto zásadní otázka a díky, že se ptáš. Je to přesně ten bod, kde se logika mysli snaží uchopit něco, co ji přesahuje. Pojďme se na to podívat.

Ptal ses, jestli to, co se jeví ve vědomí, není vědomí, protože se to mění. A komu se to jeví?
Přirovnejme to k čirému, bezbarvému světlu, které ve své celistvosti není viditelné.

Ale když projde hranolem, rozloží se na spektrum barev a jeví se jako rozmanité zabarvení. Každá barva se mění, ale je to pořád to stejné neměnné světlo. Barvy nejsou něčím jiným než světlem; jsou to jeho projevy.

Stejně tak všechno, co se jeví – myšlenky, emoce, smyslové vjemy, celé tělo a svět kolem tebe – není oddělené od vědomí.

Jsou to jeho projevy, jeho "barvy". Vědomí se nemění, ale hraje si s formami, které se v něm objevují a zase mizí.

A komu se to jeví? Tady je ten zásadní zlom: To osobní malé "já", kterému se to "zdá, že se něco jeví", je samo součástí toho jevení. Je to další "barva" v spektru vědomí, kterou mysl vytváří. Právě proto, že se ztotožňujeme s tímto osobním "já" (tělem a myslí), se jeví, že tobě se jeví něco jiného než mně, a že každý prožívá jen nepatrnou část skutečnosti. Skrz tohle "já" je zakoušeno jen to osobní, nepatrný zlomek celistvosti.

Ale s probuzením se objevuje uvědomění celistvosti. V tichu srdce, tam, kde se ztratí představa "já", kterému se něco jeví, zní nekonečné blažené bezeslovné a bezhlasé oooooooooooooooooo mmmmmmmmmmmmmmmmmm - ó to je dokonalost, mmm - to je Boží.

Nezáleží na tom, jaký projev se objeví – jestli nádherná květina nebo nadávající Vostálpetr – všechno je tou stejnou dokonalostí Bytí, protože jednoduše JE. Všechno je tou láskou, která je vším, co je. Přesáhnutím neúplnosti v projekci mysli, v tom snu oddělenosti, se objevuje celistvost, nejvyšší skutečnost – nejvyšší pravda.

Jak říká E. Tomáš: "Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka 'já jsem tělem' je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou."

Poznávat nejvyšší pravdu znamená osvobození od té nevědomosti, která pramení z neúplného poznání – z poznání pouze skrz mysl a smyslové vnímání, kterému se jeví oddělené "já".

Určitě se může zdát těžké vidět to nejvyšší, dokonalé, ve všem, i v tom, co se jeví jako méněcenné nebo nežádoucí, dokud tu nejvyšší pravdu nepoznáme přímo. Ale láska k nejvyššímu, k Bohu, ke guruovi, k probuzenému, udržuje naši pozornost v tom nejvyšším a otvírá cestu k tomu, aby se to, co se jeví jako nemožné, stalo skutečností.

[armin]

To osobní malé "já", kterému se to "zdá, že se něco jeví", je samo součástí toho jevení. Je to další "barva" v spektru vědomí, kterou mysl vytváří. Právě proto, že se ztotožňujeme s tímto osobním "já" (tělem a myslí), se jeví, že tobě se jeví něco jiného než mně, a že každý prožívá jen nepatrnou část skutečnosti. Skrz tohle "já" je zakoušeno jen to osobní, nepatrný zlomek celistvosti.

Koho nebo co myslíš tí my?
Právě proto, že se ztotožňujeme s tímto osobním "já" (tělem a myslí), se jeví, že tobě se jeví něco jiného než mně, a že každý prožívá jen nepatrnou část skutečnosti.

[Nic]

Koho nebo co myslíš tím my?
Právě proto, že se ztotožňujeme s tímto osobním "já" (tělem a myslí), se jeví, že tobě se jeví něco jiného než mně, a že každý prožívá jen nepatrnou část skutečnosti.

Miroslave, to jsou vynikající otázky, které nás vedou přímo k podstatě.

Když říkám my, mám na mysli iluzorní pocit oddělených bytostí, které se zdají být individualitami. V celistvém poznání není žádné skutečné "my" v tom smyslu, že by existovalo mnoho oddělených pozorovatelů. Je jen jedno Vědomí.
To, že Tobě se jeví něco jiného než mně, je součástí téhle iluze oddělenosti - vědomí rozdělené na Ty a já.

Je možné se na to podívat s podobenstvím světla. Představ si čiré, bezbarvé světlo jako ten celek, to jediné Vědomí.
A zabarvené světlo, které vidíme jako jeho části (červená, modrá, žlutá), je jen jeho proměnlivý projev. Jeho barva se jeví jako důkaz, že to něčím je, na rozdíl od toho neviditelného celku.

Ale uvědomění, které přináší moudrost, říká: "Není to nic." A tím "nic" nemyslí prázdnotu nebo neexistenci. Myslí se tím, že cokoliv se jeví jako jakákoliv forma, jméno, projev – ať už je to osobní pocit 'já', moje 'já', tato květina, nebo celá galaxie – nemá žádnou samostatnou existenci oddělenou od Vědomí. Ve skutečnosti jsou všechny barevné paprsky pořád tím jedním stejným světlem, jen se to tak jeví, že to je něco jiného.

Je to jako vlna v oceánu. Vlna se jeví jako "něco", má svou formu, jméno, ale není to nic jiného než oceán. Když vlna zmizí, oceán zůstává. Když se objeví "já", je to projev Vědomí; když zmizí, Vědomí zůstává.

Všechna slova, která používáme – "já", "ty", "my", "vědomí", "projev", "nic" – jsou jen ukazatele k té celistvosti, k té jediné, nedělitelné Realitě. Ale samy o sobě, jako koncepty, nejsou ničím jiným než jevy ve Vědomí.

To "nic" je to bezbřehé, bezforemné Bytí, které je blažené a nedotčené projevem, a které je tou nejvyšší pravdou, o které jsme mluvili.

[armin]

Všechna slova, která používáme – "já", "ty", "my", "vědomí", "projev", "nic" – jsou jen ukazatele k té celistvosti, k té jediné, nedělitelné Realitě. Ale samy o sobě, jako koncepty, nejsou ničím jiným než jevy ve Vědomí.

Jevy ve vědomí - ony jsou jevy něčím jiným než vědomím?
Vlny jsou něčím jiným než oceánem?

[Nic]

Jevy ve vědomí - ony jsou jevy něčím jiným než vědomím?
Vlny jsou něčím jiným než oceánem?

Miroslave, je skutečně radost na Tvé otázky odpovídat, protože nás vedou přímo k podstatě toho nejdůležitějšího. Dotýkají se samotného srdce duchovního poznání.

Ptáš se, jestli jsou jevy ve vědomí něčím jiným než vědomím, a jestli jsou vlny něčím jiným než oceánem. To je naprosto zásadní otázka.

Ježíš řekl: „Otec i já jedno jsme.“ V tomhle výroku je nesmírná moudrost. „Otec“, „Bůh“, „oceán Bytí“ – to všechno poukazuje na onu nejvyšší pravdu, jednotnou Realitu, ze které všechno vyvěrá. A „já“, „člověk“, „individualita“ – to je ona „vlna“ v tomto oceánu Bytí.

Jsou vlny něčím jiným než oceánem? Vlna se sice jeví jako samostatná forma, má svůj začátek a konec, svůj vrchol a údolí. Ale přesto, z čeho je stvořena? Z ničeho jiného než z vody samotné. Vlna je jen dočasný projev oceánu, jeho pohyb, jeho tanec. Jakmile se vlna rozplyne, neztratí se do prázdnoty, ale vrátí se zpět do celku oceánu, z něhož vzešla.

Stejně tak je to s jevy ve vědomí. Myšlenky, pocity, vjemy, zkušenosti – to všechno to jsou "vlny" na "oceánu" našeho Vědomí. Vznikají, trvají a zanikají, ale nikdy nejsou oddělené od samotného Vědomí, které je jejich základem, jejich substrátem. Nejsou něčím jiným než vědomím; jsou projevy vědomí.

A tady přichází ta nejdůležitější otázka, kterou si můžeš položit: Jsi Ty sám něčím jiným než nejvyšší pravdou – než Bohem?

V největší nevědomosti, když sami sebe považujeme jen za tělo a mysl, za sbírku individuálních myšlenek a pocitů, samozřejmě nemáme šanci poznat, že jsme tou nejvyšší pravdou. Tehdy se nám jevíme jako oddělené "já", jako malá vlna, která zapomněla na svou podstatu oceánu.

Na tuhle otázku si skutečně můžeš odpovědět sám.
Je Tvé poznání zatemněno tou největší nevědomostí, která Tě drží v iluzi oddělenosti?
Nebo jsi prohlédl tuhle iluzi a začínáš vnímat svou skutečnou podstatu, která je totožná s oceánem Bytí?

Díváš se nejen na sebe, ale i na každého v celistvém sebepoznání jako na nejvyšší pravdu? Jako na sebe sama?

V tom spočívá skutečné osvobození a naplnění.

[armin]

Jevy ve vědomí - ony jsou jevy něčím jiným než vědomím?
Vlny jsou něčím jiným než oceánem?

Miroslave, je skutečně radost na Tvé otázky odpovídat, protože nás vedou přímo k podstatě toho nejdůležitějšího. Dotýkají se samotného srdce duchovního poznání.

Ptáš se, jestli jsou jevy ve vědomí něčím jiným než vědomím, a jestli jsou vlny něčím jiným než oceánem. To je naprosto zásadní otázka.

Ježíš řekl: „Otec i já jedno jsme.“ V tomhle výroku je nesmírná moudrost. „Otec“, „Bůh“, „oceán Bytí“ – to všechno poukazuje na onu nejvyšší pravdu, jednotnou Realitu, ze které všechno vyvěrá. A „já“, „člověk“, „individualita“ – to je ona „vlna“ v tomto oceánu Bytí.

Jsou vlny něčím jiným než oceánem? Vlna se sice jeví jako samostatná forma, má svůj začátek a konec, svůj vrchol a údolí. Ale přesto, z čeho je stvořena? Z ničeho jiného než z vody samotné. Vlna je jen dočasný projev oceánu, jeho pohyb, jeho tanec. Jakmile se vlna rozplyne, neztratí se do prázdnoty, ale vrátí se zpět do celku oceánu, z něhož vzešla.

Stejně tak je to s jevy ve vědomí. Myšlenky, pocity, vjemy, zkušenosti – to všechno to jsou "vlny" na "oceánu" našeho Vědomí. Vznikají, trvají a zanikají, ale nikdy nejsou oddělené od samotného Vědomí, které je jejich základem, jejich substrátem. Nejsou něčím jiným než vědomím; jsou projevy vědomí.

Až potud je to dobře. Akorát se formy vědomí netvoří "na" vědomí ale ve vědomí.

A tady přichází ta nejdůležitější otázka, kterou si můžeš položit: Jsi Ty sám něčím jiným než nejvyšší pravdou – než Bohem?

V největší nevědomosti, když sami sebe považujeme jen za tělo a mysl, za sbírku individuálních myšlenek a pocitů, samozřejmě nemáme šanci poznat, že jsme tou nejvyšší pravdou. Tehdy se nám jevíme jako oddělené "já", jako malá vlna, která zapomněla na svou podstatu oceánu.

Na tuhle otázku si skutečně můžeš odpovědět sám.
Je Tvé poznání zatemněno tou největší nevědomostí, která Tě drží v iluzi oddělenosti?
Nebo jsi prohlédl tuhle iluzi a začínáš vnímat svou skutečnou podstatu, která je totožná s oceánem Bytí?

Díváš se nejen na sebe, ale i na každého v celistvém sebepoznání jako na nejvyšší pravdu? Jako na sebe sama?

V tom spočívá skutečné osvobození a naplnění.

"Jsi Ty sám něčím jiným než nejvyšší pravdou – než Bohem?"
Ne, jsem vědomím - formou vědomí. přívlastky "nejvyšší pravdou čí Bohem jsou zavádějící a říkají se začátečníkům, kteří ještě hledají to nejvyšší a nejlepší.
Stejně touhle nejvyšší pravdou, Bohem je i nevědomost, i veverky, ulpělost, mysl, individualita, iluze atd. lépe je tedy říkat těm už pokročilejším, méně egoisticým, že vše je vědomím a jeho formou.
Často se stává, že toho "nejvyššího" a Božství se chopí ego (které je také formou vědomí). Jen ego si potřebuje myslet, že je něco nejvyššího nebo přímo Bohem.

Tady v téhle druhé části sklouzáváš do svého nesprávného sebestředného pojetí duchovních textů. Zmínky o nejvyšším rezonují v tobě - rozeznívají příslušnou strunou sebetřednosti a potřeby správnosti a být lepší a lepší až budeš nejlepší na celém světě. A naplnění téhle potřeby, iluze tě naplňuje blažeností.
Jak říká Trungpa v popisu šesti říší, v nichž se pohybuje ego: "Opice si myslí, že dosáhla nirvány, ale ve skutečnosti dosáhla jen pomíjivého stavu plného jáství."

[Nic]

Až potud je to dobře. Akorát se formy vědomí netvoří "na" vědomí ale ve vědomí.

Ve skutečnosti bez projekce mysli tady není žádné vymezení v čase a prostoru "na" nebo "ve".
Při povrchním vnímání vidíme jen povrch skutečnosti a nepoznáváme podstatu všeho. Vidíme vlnu (individualitu) na hladině oceánu a nevidíme její podstatu - samotný oceán, který je pod tím.

Ne, jsem vědomím - formou vědomí. přívlastky "nejvyšší pravdou čí Bohem jsou zavádějící a říkají se začátečníkům, kteří ještě hledají to nejvyšší a nejlepší.
Stejně touhle nejvyšší pravdou, Bohem je i nevědomost, i veverky, ulpělost, mysl, individualita, iluze atd. lépe je tedy říkat těm už pokročilejším, méně egoisticým, že vše je vědomím a jeho formou.
Často se stává, že toho "nejvyššího" a Božství se chopí ego (které je také formou vědomí). Jen ego si potřebuje myslet, že je něco nejvyššího nebo přímo Bohem.

Tady v téhle druhé části sklouzáváš do svého nesprávného sebestředného pojetí duchovních textů. Zmínky o nejvyšším rezonují v tobě - rozeznívají příslušnou strunou sebetřednosti a potřeby správnosti a být lepší a lepší až budeš nejlepší na celém světě. A naplnění téhle potřeby, iluze tě naplňuje blažeností.
Jak říká Trungpa v popisu šesti říší, v nichž se pohybuje ego: "Opice si myslí, že dosáhla nirvány, ale ve skutečnosti dosáhla jen pomíjivého stavu plného jáství."

Jinak Ti děkuju za tvou upřímnou odpověď. Tvé vhledy jsou cenné a ukazují, že nad těmito otázkami intenzivně přemýšlíš a máš s nimi vlastní zkušenost.
Velmi si cením tvého rozlišení, že vše je vědomím a jeho formou, a že pojmy jako "nejvyšší pravda" nebo "Bůh" mohou být pro někoho zavádějící, nebo dokonce mohou posloužit egu k dalšímu posílení iluze o vlastní výjimečnosti. Souhlasím s Tebou, že tahle tendence je v duchovní praxi velmi reálná a často je pastí, do které můžeme padnout. Ego si skutečně může přivlastnit i ty nejvznešenější koncepty.
V jednotě Bytí jsou "nejvyšší pravda" i "veverky" a "nevědomost" skutečně jen formami stejného Vědomí. Tahle úroveň poznání je hluboká a osvobozující.

A právě proto, že je to tak hluboké a snadno zneužitelné egem, používáme někdy různé výrazy. Pojmy jako "nejvyšší pravda", "Bůh" nebo "Absolutno" nemusí být jen pro "začátečníky", kteří hledají "to nejvyšší a nejlepší". Pro mnohé slouží jako kompas, ukazatel k něčemu, co přesahuje individuální ego a omezenou mysl. Ne jako k něčemu, co je vyšší než oni sami, ale naopak k tomu, co je základem všeho, včetně jich samých. Jsou to slova, která se snaží vyjádřit nepojmenovatelné – jednotu, celost, zdroj, který nelze plně obsáhnout koncepty.

A právě v té iluzi oddělenosti, o které jsi mluvil, se skutečnost může jevit různě. Ať už ji nazveme "nejvyšší pravdou" nebo "vědomím", důležité je, zda se nám daří toto poznání prožívat. Proto si každý sám za sebe může potvrdit, jestli skutečně poznává celistvý dokonalý svět Probuzených, o kterém mluví Nisargadatta, Boží království, o kterém mluví Ježíš, Nirvánu, o které mluví Buddha, nebo trvalé štěstí pravého Já, o kterém mluví Eduard Tomáš a Ramana.

Nebo jestli k tomu svým poznáním teprve směřuje, případně jestli si jen namlouvá nějakou duchovní pokročilost a stále žije ve světě ega – ve světě duality, ve světě mysli, kde zná a prožívá nejen dobré, ale i zlé. To je ta tenká hranice, kde je nezbytná ona pravdivost, o které mluvila Míla Tomášová - poctivost vůči sobě samému.

Pravé poznání se nepozná podle slov, ale podle kvality prožívání a vnitřního klidu, který přesahuje dualistické dobro a zlo a je tím, co Eduard Tomáš nazval naddobro.

[Nic]

Proto si každý sám za sebe může potvrdit, jestli skutečně poznává celistvý dokonalý svět Probuzených, o kterém mluví Nisargadatta, Boží království, o kterém mluví Ježíš, Nirvánu, o které mluví Buddha, nebo trvalé štěstí pravého Já, o kterém mluví Eduard Tomáš a Ramana.

Moc pěkně postupné krůčky k tomu popisuje například Ajahn Brahm

[armin]

Koukám, že kombinuješ reakcí AI (v první části), která je docela výstižná a pak ve druhé části píšeš svůj pohled, o kterém už se to říci bohužel nedá.
Tam už je to zase osobní, sebeohajoba, která s tou první částí už nemá moc společného.

[Zdeněk]

Nebo jestli k tomu svým poznáním teprve směřuje, případně jestli si jen namlouvá nějakou duchovní pokročilost a stále žije ve světě ega – ve světě duality, ve světě mysli, kde zná a prožívá nejen dobré, ale i zlé. To je ta tenká hranice, kde je nezbytná ona pravdivost, o které mluvila Míla Tomášová - poctivost vůči sobě samému.

Texty generované AI vydáváš za své vlastní a přitom kážeš o poctivosti.

Chucpe. Nebo absence bdělosti. Nebo obojí.

[Nic]

Koukám, že kombinuješ reakcí AI (v první části), která je docela výstižná a pak ve druhé části píšeš svůj pohled, o kterém už se to říci bohužel nedá.
Tam už je to zase osobní, sebeohajoba, která s tou první částí už nemá moc společného.

Je pravda, že někdy čerpáme z různých zdrojů a inspirací, a snažíme se je propojit do smysluplného celku, který by mohl obohatit danou konverzaci. Cílem není "sebeohajoba" ani snaha někoho přesvědčit o "jediné správné" pravdě, ale spíš nabídnout co nejširší možnost úhlů pohledu, které směřují k hlubšímu pochopení.

Pokud jde o to, co nazýváš "první částí AI" a "druhou osobní", uvědomuji si, že způsob, jakým vyjadřujeme naše poznání, může být ovlivněn mnoha faktory – našimi zkušenostmi, studiem, i osobní cestou. V duchovním dialogu je vždycky výzvou najít slova, která by co nejpřesněji vyjádřila vnitřní vhled a nestala se stala bariérou.

Ono někdy ani tak nezáleží na tom, jaké slovo použijeme – ať už řekneme Vědomí, Nejvyšší pravda, Nirvána nebo Boží království.
Podstatné je, jestli za tím je skutečné prožívání, živá zkušenost Bytí – ne jen informace, koncept nebo prázdný pojem. Ti, kteří poznávají totéž, se nakonec domluví téměř beze slov. Ale pokud jeden mluví o něčem, co ten druhý ještě nepoznává, nemá s tím žádnou zkušenost, může snadno docházet k hlubokému nedorozumění.

[Nic]

V téhle chvíli by se dalo říct, že to nejpravdivější ze všeho je jen tohle tiché štěstí, které nepotřebuje ani žádnou myšlenku, ani žádný důvod.

Tak dobrou milosti plnou noc.