Zdeněk píše:Dosažení prvního vnoru/dhjány vůbec není zaručené ani u mnichů, kteří meditují každý den. Trvá to měsíce či roky. Dosažení dalších vnorů je pochopitelně obtížnější.
Je dobré to trochu ještě upřesnit. Vnory jsou pořád jen vnory — stavy ztišení a pohroužení, ale ne uvědomění, kým skutečně jsi. Jsou ochutnávkou, ne cílem.
Míla Tomášová popisuje:
První vnor jako meditaci – počáteční ztišení mysli.
Druhý vnor jako koncentraci – soustředění bez rušivých myšlenek.
Třetí vnor jako kontemplaci – hlubší vnímání skutečnosti bez pojmů.
Čtvrtý vnor jako hluboké pohroužení – stav, kdy se mysl zcela ponoří do ticha a přestává být oddělená od Bytí.
Pátý vnor – stav, kdy se zcela rozplývá osobní identita a zůstává jen vědomí bez obsahu. Tento stav Míla Tomášová popisuje jako „vstup do světla“, kde není ani pozorovatel, ani pozorované – jen čisté jsoucno.
To, o čem mluví Nisargadatta jako o svém dokonalém světě, už se děje bez možnosti vnorů – protože ten, kdo by se nořil, už zmizel. Je sám svým světem, je vším, co existuje, a zároveň ničím, co by se dalo vymezit nebo oddělit.
Z pohledu mysli, která pořád rozlišuje a kategorizuje, je cesta „od toho, co si myslíme, že jsme, k tomu, co skutečně jsme“ naprosto nereálná.
Proto bylo pro Eduarda Tomáše tak zásadní, když ho Míla upozornila na bhakti – cestu lásky.
V ní nezůstává kámen na kameni. Mizí všechny vzdálenosti a nikdo už není cizí.
Je ale důležité nemíchat pořadí Ježíšových přikázání.
Nejdřív je nezbytné otevřít se tomu, co není omezené časem ani prostorem, není ničím podmíněné.
Milovat Boha – „jsem, který jsem“ – celým srdcem, myslí i duší.
Nevpouštět do těchto míst nic, co by rušilo.
Žádné informace o tom, co je „špatně“ – ve světě, na druhých, na sobě, na své cestě. Neposlouchat zprávy, neřešit politiku, nechat všechny myšlenky o čemkoliv jiném než o lásce k Bohu tiše odejít.
Držet tenhle mentální půst tak dlouho, dokud se srdce zcela neotevře lásce a duše se nespojí s Bohem, který je absolutně vším, co je.
To není možné s kritickou myslí.
Zjednodušuje se to, když bezpodmínečně miluješ toho, kdo to realizoval – protože tím získáváš jemné vedení k bezpodmínečnosti, a zároveň to není tak abstraktní.
Proto milovat Ježíše Krista, Gurua nebo Mistra může být jednodušší než milovat přímo Boha.
