V zájmu spravedlnosti

[Trini]

Ty chyby nejsou ani tak důležité, vlastně v téhle chvíli, když si uvědomujeme lásku, nejsou vůbec ničím podstatným, co by mělo smysl řešit.

Nejde o to chyby řešit, stačí si je uvědomit. Pak přestane to lpění na dokonalosti.

Ještě hlubší je uvědomění "kdo" dělá chyby.

Eduard Tomáš:...Dělal jsem chyby...jako každý člověk...



Chybami se člověk učí.

[Nic]

Eduard Tomáš:...Dělal jsem chyby...jako každý člověk... Chybami se člověk učí.

"Pro lepší pochopení používáme slova jako Átman, Paramátman. Átman znamená my. Ten, kdo se ztotožňuje s tělem, se nazývá Džíva. Proto nejsme ani Džíva, ani mysl. Mysl se formuje díky dojmům na těle a Vědomí. Věří také v tělo jako svou formu. Všechny naše činnosti se odehrávají kvůli mysli. Když Džíva pozná, že tělo není jeho formou, stane se Šivou.“

Z pohledu Džívy se jeví, že jsme jen mysl, jen tahle konkrétní osoba, která dělá chyby. Podobně i osvícení mistři jako Eduard Tomáš nebo Nisargadatta Maharadž, z našeho omezeného osobního úhlu pohledu, byli osobami, které dělaly chyby.

Nisargadatta Maharadž o sobě prohlašoval něco zásadního: „Nejsem ten, kdo se narodil, ani ten, kdo zemře.“ Kým tedy ve skutečnosti je? Osoba, která se narodila a zemřela, je pomíjivá. Je to jenom tělo, jméno, historie – vnější projevy, které podléhají zkáze.

Skutečnost je jenom v přítomnosti. Minulost je dávno pryč, zbyly z ní jen představy, vzpomínky, které nejsou nic skutečného. Proto ani vody kterou si představíme, se nemáme šanci napít.

To, kým Nisargadatta skutečně je, se nikdy nenarodilo, ani nikdy nezemřelo. Není to jenom vlna na hladině oceánu, která se objeví a zmizí. Není to jenom ta konkrétní osoba, která dělala chyby. On je celým oceánem se všemi vlnami, je sám podstatou bytí, která se projevuje v nesčetných formách, ale sama o sobě je neměnná a věčná.

Proto Nisargadatta říká: „Můj svět je dokonalý.“

Tohle je ta celistvost - universální Vědomí, které prostě nemůže mít chybu. Chyby existují jen v omezeném vnímání Džívy, ale nikdy v absolutní Skutečnosti.

Jako Džíva, individuální bytost, samozřejmě děláme chyby a z nich se učíme. Jsou součástí naší cesty a vývoje. Ale pod touhle vrstvou osoby, jejích chyb a omezení, se skrývá něco mnohem hlubšího a pravdivějšího.

Kdo jsi, když si o sobě vůbec nic nemyslíš?
Kdo jsi před "já jsem", které se ještě nedotklo žádné myšlenky, žádného ztotožnění?

[Trini]

Eduard Tomáš:...Dělal jsem chyby...jako každý člověk...

Chybami se člověk učí.

Jako Džíva, individuální bytost, samozřejmě děláme chyby a z nich se učíme.

No, vidiš. Každý člověk dělá chyby a těmi se učí.

[Nic]

Ano, z pohledu Džívy se jeví, že „každý člověk dělá chyby a těmi se učí“. To je docela pravdivé tvrzení v rámci osobní zkušenosti, kde mysl vyhodnocuje situace, hledá příčinu a následek a vnímá růst. Tenhle proces má svůj význam v relativním světě, kde se Džíva učí chápat důsledky svého jednání.

Jenže poznání Skutečnosti není poznáním Džívy. Džíva - individualita - totiž sama o sobě není skutečná, ale je to jen dočasné ztotožnění vědomí s tělem a myslí. Proto se nedá říct, že Džíva „pozná Skutečnost“ – stejně jako se nedá říct, že vlna pozná oceán. Vlna prostě zmizí v oceánu a ukáže se, že nikdy nebyla ničím jiným než oceánem. Při povrchním poznávání se jeví, že hladina oceánu je pokryta jednotlivými vlnami. V hlubokém poznání skutečnosti - z hlubin oceánu tady žádné jednotlivosti - individuality - Džívy - nejsou.

Když tedy mluvíme o poznání, není to poznání individuální bytosti, která si do svého „balíčku zkušeností“ přidá další vědomost. Je to spíš rozpuštění iluze, že jsme někdy byli oddělenou bytostí. Ramana Mahariši opakovaně zdůrazňoval: Átman, Já, je vždy přítomen, jen se zakrývá představami mysli.

Proto se Skutečnost nepoznává jako „něco navíc“. Spíše se odkrývá to, co je tady vždycky – čisté Bytí, vědomí „já jsem“ ještě před jakoukoli myšlenkou. V tomhle prostoru není už nikdo, kdo by „dělal chyby“ nebo se z nich „učil“. To všechno patří mysli a džívě.

"Všechny naše činnosti se odehrávají kvůli mysli." - Nisargadatta

Chyby tedy mohou existovat jen ve sféře ztotožnění – tam, kde je „já“ a „mé činy“, tam kde není překonána iluze konatele. Ale ve Skutečnosti, kde mizí rozdělení na konatele a dění, není žádná chyba. Není tu nikdo, kdo by chybu udělal, a nikdo, kdo by ji posuzoval. Je tu jen to, co je – bez hodnocení a beze jména.

Takhle se jeví rozdíl:

Džíva se učí skrz chyby.

Skutečnost žádnou chybu nemá, protože je za hranicí mysli, která jediná může chybu vidět.

[Nic]

Ve Skutečnosti jsi dokonalou celistvostí, která nemá chybu, ale Džíva na Tobě chyby samo sebou vidět bude, protože její celé poznání je založeno na chybě.

Proto je také Nisargadattův svět dokonalý, a Džívy svět má tolik chyb a nedostatků.

[Trini]

Eduard Tomáš:...Dělal jsem chyby...jako každý člověk...

Chybami se člověk učí.

Jako Džíva, individuální bytost, samozřejmě děláme chyby a z nich se učíme.

No, vidiš. Každý člověk dělá chyby a těmi se učí.

P.S.

Obdivuji Eduarda Tomáše, že o sobě v pozdním věku dokázal mluvit jako o člověku, který dělal chyby. Syn člověka.

[Trini]

Džívy svět má tolik chyb a nedostatků.

Ano, svět Nisargadatty = člověka byl poznamenán malým prostorem, velkým hlukem, blízkostí veřejných záchodků, později rakovinou se ztrátou schopnosti mluvit a velkými bolestmi - běžnou bídou tehdejšího indického světa.


Ale o to, o čem tady mluví Eduard Tomáš, už nikdy nepřišel:


776.

Když člověk dojde Poznání, co mu to hlavně přinese?

Eduard Tomáš: Vnitřní klid a pocit bezpečnosti a jistoty, kterou žádná událost a žádný nezdar v životě nemůže nikdy zvrátit.

[Nic]

Džívy svět má tolik chyb a nedostatků.

Ano, svět Nisargadatty = člověka byl poznamenán malým prostorem, velkým hlukem, blízkostí veřejných záchodků, později rakovinou se ztrátou schopnosti mluvit a velkými bolestmi - běžnou bídou tehdejšího indického světa.

Z pohledu Džívy je podstatné to, jak se to jeví skrz smyslové vnímání a posuzování mysli, protože se dívá i na Nisargadattu jako na Džívu.

Ale Nisargadatta není Džíva.

Proto říkal, že jeho zkušeností je, že všechno je blaženost. Proto říkal, že Láska je jím jediným, co je skutečné. Proto říkal, že jeho svět je dokonalý. Sám je svým světem.

Není to únik od hluku, veřejných záchodků a rakoviny. Je to uvědomění celistvosti Bytí.

Ale o to, o čem tady mluví Eduard Tomáš, už nikdy nepřišel:


776.

Když člověk dojde Poznání, co mu to hlavně přinese?

Eduard Tomáš: Vnitřní klid a pocit bezpečnosti a jistoty, kterou žádná událost a žádný nezdar v životě nemůže nikdy zvrátit.

Tohle není od nás nijak oddělené. Jsme TO.

M: Všechny tyto představy a rozlišení existují ve vašem světě, v mém nic takového není. Můj svět je jednotný a velmi jednoduchý.

T: Nic se v něm neděje?

M: Cokoli se stane ve vašem světě, to má platnost a vyvolává reakce pouze v něm samotném. V mém světě se neděje nic.

https://www.advaita.cz/26232n-23.-rozli ... ja-jsem-to

[Trini]

Není to únik od hluku, veřejných záchodků a rakoviny.

Od toho mohl Nisargadatta uniknout jen tak, že jako člověk zemřel. Někdy je smrt opravdovým vysvobozením.

[Trini]

Když člověk dojde Poznání, co mu to hlavně přinese?

Eduard Tomáš: Vnitřní klid a pocit bezpečnosti a jistoty, kterou žádná událost a žádný nezdar v životě nemůže nikdy zvrátit.

A to má být nějak zajímavé a lákavé ?


Pro Vědomí je zajímavý pravý opak,

Neklid - pohyb, nebezpečí a nejistota

Tvorba, tedy vznik a zanik pomijivost

Dualita, boj

Objevování a poznávání




A co nabízejí mistri ?

Tuto sterilitu neměnnosti a nedotknutelnosti...

To má být zajímavý,

Něco čím jsem byl od věčnosti a zase do věčnosti budu

Jen co zaklepu bačkorama ???

Ve Vědomí se vytvářejí jedinci, kteří to chtějí mít jako ty a zaroven jedinci, kteří to mají jako realizovaní. Zřejmě udržování rovnováhy, harmonie.

Po Poznání se holt ví, jak to funguje - ale události a nezdary samozřejmě nekončí. Před osvícením se štípe dříví a nosí voda, po osvícení se štípe dříví a nosí voda.

Někomu je Poznání důležité - ale naprosté většině lidí na zemi s výjimkou těch pár realizovaných to důležité není. Ti to žijí tak, jak se ti to líbí - bez vnitřního klidu, bez pocitu bezpečí a jistoty.

Až zaklepeš bačkorama, tak to, co z tebe zbude, bez paměti, se bude dál plácat v projevu - v astrálu - a to platí pro každého. Projev (manifestace Absolutna) nikdy nekončí, nikdy nezačal.


Zajímavě to popisuje Karl Renz:

Karl Renz:

Znamená to, že nemůžeš najít žádnou výhodu. A v tom nenaleznutí nějaké výhody nebo nějakého lepšího místa nebo čeho, pomine třeba ta představa nějaké výhody - když prostě jsi to, co jsi. Protože to, co jsi, nepotřebuje žádnou výhodu nebo nevýhodu, aby mohlo být tím, čím je. Není zde žádný vlastník čehokoliv. Žádné relativní vlastnictví. Ty jsi to. Ale to není něco, co můžeš dostat nebo dosáhnout. V tom, že jsi, co jsi, nemůžeš nic získat a nic ztratit. Nemůžeš dostat více nebo méně než to, co je. Co se tedy dá dělat? Protože to jsi, musíš dělat další zkušenost tvého Sebe. Nemůžeš přestat realizovat sám sebe. Je to nekonečný příběh.
Nisargadatta to nazval "oceánem utrpení". To bývá obvykle přehlédnuto. Oceán relativních zkušeností, který bude vždy plný utrpení. Strastiplné zkušenosti oddělenosti.

Ty to nemůžeš zastavit. Neexistuje žádná jiná možnost zažít sám sebe. Bude to vždy zkušenost duality.

To Jedno musí samo sebe zažít jako dvojnost. Z toho neexistuje žádná cesta ven. Někdy tady je sjednocení/jednota a někdy oddělenost.

Jednotě se dává přednost a tomu druhému se chce vyhnout. Být jedno s milovanou jednotou a potom být zase oddělen.


Ve Vědomí se objevuje i takový jedinec, který pouhým zavřením oči je jedno s milovanou jednotou. S tím nic nenaděláš. Vědomí to tak chce mít. Je to nekonečný příběh.

[Trini]

P.S.
No jo, v hlubokém spánku je každý z nás jedno s milovanou jednotou. Ale na to hned ráno zapomene.

[Nic]

Není to únik od hluku, veřejných záchodků a rakoviny.

Od toho mohl Nisargadatta uniknout jen tak, že jako člověk zemřel. Někdy je smrt opravdovým vysvobozením.

Péťo, jasně, smrt se může zdát jako vysvobození. Nicméně, Nisargadatta by k tomu možná dodal, že to, co se narodilo a zemřelo, nebyl on sám, ale iluze oddělenosti – Džíva. Byla to jen vlna, která se na okamžik zvedla z oceánu a zase se do něj vrátila, zatímco Nisargadatta, to nekonečné Bytí, byl a pořád je celým oceánem.

"Můj svět nemá žádné charakteristické vlastnosti, podle kterých by se dal rozpoznat. Nelze o něm říci nic. Já jsem svým světem. Můj svět je mnou samotným. Je úplný a dokonalý."

Bez připoutanosti k tělu a jeho tělesným vjemům, kde by na Nisargadattu mohl mít vliv hluk blízkých veřejných záchodků, rakovina se ztrátou schopnosti mluvit, bolesti těla, běžná bída tehdejšího indického světa ... Jeho skutečný svět je úplný a dokonalý...

Nisargadatta si uvědomoval, že je touto dokonalostí, stejně jako ty. A právě teď, v tomhle okamžiku, se můžeme spolu s ním ponořit do hlubin pravdy a dovolit si to stejné uvědomění:

JÁ JSEM TO.

Jsem tím, vším, co existuje, tou nekonečnou existencí, Bytím...

Jsem nekonečným oceánem Bytí, nekonečnou prázdnotou plnou blaha, všechno je tady láska. Cokoliv se na okamžik z toho prázdna vynoří, než zmizí, je to zázračné, i když to má stejnou kvalitu Bytí, je to originální, jedinečné: Vostálpetrovo nadávání, poskakování vrabčáků na míse se zrním, zeleň zahrady, slunce prosvítající skrz mraky... Bez připoutanosti k hodnotící mysli je v tom všem úžas dítěte, radost, štěstí, smích... Objeví se to a zmizí, v tom je to vzácné, v tom je to zázračné, a není nic jiného, než TO.

[Trini]

Není to únik od hluku, veřejných záchodků a rakoviny.

Od toho mohl Nisargadatta uniknout jen tak, že jako člověk zemřel. Někdy je smrt opravdovým vysvobozením.

Péťo, jasně, smrt se může zdát jako vysvobození. Nicméně, Nisargadatta by k tomu možná dodal,

Nisargadatta: Když jsem se narodil, tak jsem plakal, až budu umírat, budu jásat.

[Nic]

Nisargadatta: Když jsem se narodil, tak jsem plakal, až budu umírat, budu jásat.

Nisargadatta běžně mluvil o své nezrozenosti:

“Come to the conclusion: I am unborn, I was unborn and I shall remain unborn”
"Jsem nenarozený, byl jsem nenarozený a zůstanu nenarozený."

Sri Nisargadatta Maharaj

"I cried when I was born and I shall die laughing."
"Když jsem se narodil, plakal jsem a umřu smíchy ."

je citát Nisargadatty Maharaje, který se nachází v jeho knize Já jsem to. Odráží to jeho učení Advaita Vedanta, že pravé Já (věčné vědomí) je za hranicemi zrození a smrti, takže fyzický akt těla pláče při narození a jeho konečná smrt jsou dočasné jevy, které osvícený člověk chápe jako neskutečné. Citát vyjadřuje radostné přijetí přirozených procesů života a smrti z pohledu toho, kdo si uvědomil jejich pravou, neměnnou podstatu .

Pro Nisargadattu je duchovní chápání takové, že „ty – pravé já, věčné vědomí – jsi se nikdy nenarodila a nikdy nezemřeš“. Pláč při narození je fyzická událost spojená s tělem, nikoli s věčným já.
Část o „umírajícím smíchu“ znamená, že okamžik smrti pro osvíceného jedince není důvodem ke strachu nebo smutku, ale oslavou, návratem do radostného, ​​nezatíženého stavu, v souladu s jeho pravým, nekonečným životem.
Toto prohlášení ztělesňuje hluboké poznání, že všechny události, včetně narození a smrti, jsou „hrou světla“ nebo „předstíráním“. Probuzené vědomí může tyto události pozorovat, aniž by bylo strhnuto iluzí nebo utrpením s nimi spojeným.
V podstatě citát vystihuje stav osvobození, kdy jedinec překonal strach ze smrti a připoutanost k fyzickému tělu a přijal životní cyklus s hlubokým a trvalým pocitem míru a radosti.

[Trini]

Pro Nisargadattu je duchovní chápání takové,

On někde říká Nisargadatta, že to tak a tak duchovně chápe? O tom opravdu nic nevím.


Napsala jsem, co Nisargadatta řekl: Plakal jsem, když jsem se narodil, a budu se smát, až budu umírat.

Když si to potřebuješ převysvětlovat podle své úrovně, je to tvoje věc. Ale já žádné převysvětlování nepotřebuji.

[Nic]

Zajímavě to popisuje Karl Renz:

Karl Renz:

Znamená to, že nemůžeš najít žádnou výhodu. A v tom nenaleznutí nějaké výhody nebo nějakého lepšího místa nebo čeho, pomine třeba ta představa nějaké výhody - když prostě jsi to, co jsi. Protože to, co jsi, nepotřebuje žádnou výhodu nebo nevýhodu, aby mohlo být tím, čím je. Není zde žádný vlastník čehokoliv. Žádné relativní vlastnictví. Ty jsi to. Ale to není něco, co můžeš dostat nebo dosáhnout. V tom, že jsi, co jsi, nemůžeš nic získat a nic ztratit. Nemůžeš dostat více nebo méně než to, co je. Co se tedy dá dělat? Protože to jsi, musíš dělat další zkušenost tvého Sebe. Nemůžeš přestat realizovat sám sebe. Je to nekonečný příběh.
Nisargadatta to nazval "oceánem utrpení". To bývá obvykle přehlédnuto. Oceán relativních zkušeností, který bude vždy plný utrpení. Strastiplné zkušenosti oddělenosti.

Ty to nemůžeš zastavit. Neexistuje žádná jiná možnost zažít sám sebe. Bude to vždy zkušenost duality.

To Jedno musí samo sebe zažít jako dvojnost. Z toho neexistuje žádná cesta ven. Někdy tady je sjednocení/jednota a někdy oddělenost.

Jednotě se dává přednost a tomu druhému se chce vyhnout. Být jedno s milovanou jednotou a potom být zase oddělen.[/b]


Ve Vědomí se objevuje i takový jedinec, který pouhým zavřením oči je jedno s milovanou jednotou. S tím nic nenaděláš. Vědomí to tak chce mít. Je to nekonečný příběh.

Ano, Nisargadatta používal obraz oceánu utrpení. Ale když se podíváme blíže, neučil, že by samotná Skutečnost byla utrpením. Učil, že utrpení je vždycky spojeno se zkušeností oddělenosti, se ztotožněním vědomí s tělem a myslí - ztotožnění s individualitou - oddělenou vlnou. V tomhle smyslu je „oceán utrpení“ oceánem relativních zkušeností, který se jeví džívě.

Je důležité rozlišovat dvě roviny:

Z pohledu džívy – tedy individuality, mysli a těla – se skutečně žije v dualitě. Každá zkušenost přináší radost i bolest, zisk i ztrátu, příchod i odchod. V tomto koloběhu se vždy objevuje utrpení, protože mysl posuzuje a lpí. Proto džíva touží po „něčem lepším“, po stavu bez utrpení, a říká mu Nirvána, Boží království nebo Bytí. 28. VŠECHNO UTRPENÍ JE ZROZENO Z TOUHY

Z pohledu Skutečnosti – oceánu samotného, a ne jednotlivých vln – však není co přidat ani ubrat. V uvědomění jednoty všeho není po čem toužit. Je to, co je, a nikdy se to nemění. Utrpení tady nemá žádnou vlastní podstatu, protože je jen stínem iluze oddělenosti. Když se iluze rozpustí, zůstává jen to, co nikdy neutrpělo žádnou škodu – čisté Já.

Karl Renz výstižně říká, že to, co jsi, nepotřebuje žádnou výhodu ani nevýhodu. To, co jsi, nemůže nic získat ani ztratit. Jen z pohledu mysli se zdá, že tu je „nekonečný příběh zkušeností“, kde se Jedno zrcadlí jako dvojnost. Ale i tento příběh je jen hra v oceánu.

Proto když Nisargadatta mluvil o oceánu utrpení, neříkal tím, že Bytí samo je utrpením. Ukazoval, že dokud trvá ztotožnění s osobou, nemůže být svět zkušeností bez bolesti. A proto vybízel k přímému obrácení pozornosti – od vlny k oceánu, od džívy k Já.

To, co je skutečné, netrpí. To, co trpí, nikdy nebylo skutečné.

[Trini]

Nisargadatta: Džnanín má soucit s těmi, kteří trpí.

Že by mě soucit s něčím neskutečným?

[Nic]

:)
Nisargadatta: Džnanín má soucit s těmi, kteří trpí.

Že by mě soucit s něčím neskutečným?

Trpí džíva (osoba - individualita), protože se ztotožňuje s tím, čím není. Proto všechny ty promluvy probuzených, proto celý ten duchovní web s texty a videi, proto tolik trpělivosti.

Soucit džnánína není soucitem s něčím skutečným ve smyslu pevně existující bytosti. Je to spíše přirozené vyzařování Skutečnosti, která vidí iluzi a přirozeně ukazuje cestu ven z omylu. Tak, jako se člověk ve snu může „dojmout“ nad utrpením postavy, ačkoli ví, že sen není skutečný, tak i džnánín spontánně projevuje soucit, protože z pohledu džívy se bolest zdá velmi reálná.

Džnánín tedy nepopírá relativní prožitek bolesti. Jen ví, že jeho podstata je neskutečná, a proto ukazuje k tomu, co nikdy netrpí – k Já.

Tazatel: Osoba, která je ponořena do světa prožívá velmi rozmanitý život. Pláče, směje se, miluje, nenávidí, má přání i obavy, trpí a znovu se raduje. Jaký má ale džňánín, který je nezná – nemá ani radost ani strach? Není to jenom jaká si nemastná neslaná prázdnota?

Maharadž: Není tak odloučen, jak by se zdálo. Prožívá čistotu, ničím nezkažené blaho. Je šťasten a je si plně vědom toho, že štěstí je jeho skutečnou podstatou a že on nemusí dělat už nic a nemusí už o nic usilovat. To je při něm stále, mnohem víc, než tělo, je to bližší, nežli jeho mysl. Vy si myslíte, že bez určité příčiny není možné štěstí. A mě připadá závislost na čemkoliv jenom pro dosažení pocitu štěstí jako naprosté zoufalství. Radost a bolest mají svou příčinu, ale můj stav je mým vlastním stavem, nemá příčiny, je nezávislý a nic ho nemůže ohrozit.

http://boddo.cz/meditace/nisargadatta.html

[Trini]

:)
Nisargadatta: Džnanín má soucit s těmi, kteří trpí.

Že by mě soucit s něčím neskutečným?

Trpí džíva (osoba - individualita), protože se ztotožňuje s tím, čím není.

A to se s tím ztotožnuje skutečně nebo neskutečně? A ta osoba, která se ztotožnuje s tím, čím není, je skutečná nebo neskutečná?

Nebo chceš snad tvrdit, že skutečné se ztotožnuje s neskutečným? A kde se to neskutečné bere, když obvykle tvrdíš, že neskutečné neexistuje? Jak je možné se ztotožnovat s něčím, co neexistuje?

[Nic]

:)
Nisargadatta: Džnanín má soucit s těmi, kteří trpí.

Že by mě soucit s něčím neskutečným?

Trpí džíva (osoba - individualita), protože se ztotožňuje s tím, čím není.

A to se s tím ztotožňuje skutečně nebo neskutečně? A ta osoba, která se ztotožnuje s tím, čím není, je skutečná nebo neskutečná?

Nebo chceš snad tvrdit, že skutečné se ztotožnuje s neskutečným? A kde se to neskutečné bere, když obvykle tvrdíš, že neskutečné neexistuje? Jak je možné se ztotožnovat s něčím, co neexistuje?

Kdo se ptá na to, jestli je ztotožnění skutečné nebo neskutečné? A kdo je ta osoba, která se ztotožňuje? Je tahle osoba skutečná?

Ty jsi TO, co tu bylo před narozením těla. Ty jsi TO skutečné, co se ztotožnilo s představou, že jsi někdo, oddělený od Bytí. Ta džíva (individualita, osoba), je sama jen koncept. Jeví se jako skutečná, když se ztotožňuješ s tělem, s myslí, s pocity, s myšlenkami. Jenže tyhle věci přicházejí a odcházejí, jsou proměnlivé. Jsou pomíjivé. Může být pomíjivé skutečné? Může být skutečné něco, co se ukáže jako něco, co už není? Může být provaz hadem, jen proto, že se chvíli jevil jako provaz?

To, co je skutečné, nemůže být dotčeno ztotožněním nebo neztotožněním. To, co je skutečné, je věčné, neměnné. Ty jsi TO.

Když se ptáš, jestli se skutečné ztotožňuje s neskutečným, děláš chybu. Neexistuje žádné skutečné, které by se ztotožňovalo s neskutečným. Existuješ jenom Ty, která jsi TO - všechno, co je. Jsi to vědomí, ve kterém se objevuje iluze osobního já a iluze světa. To osobní já, ta džíva, je ta iluze, která se domnívá, že se ztotožňuje, ale to ve skutečnosti nejsi.

Neskutečné neexistuje samo o sobě. Neskutečné je jenom absence vidění skutečného. Je to jako tma. Tma neexistuje jako entita. Tma je jen absence světla. Stejně tak je iluze osobního já jen absencí poznání sebe sama jako TO, které je vším skutečným, co je.

Jak je možné se ztotožňovat s něčím, co neexistuje? Právě proto, že to neexistuje, to je iluze. Kdyby to skutečně existovalo, nemohlo by dojít k ztotožnění, protože by to bylo něco jiného než Ty. Protože to neexistuje, je možné se s tím ztotožňovat ve snu, v iluzi.

Ale probuď se. Pochop, že ten, kdo se ztotožňuje, je sám iluze.
Uvědom si své skutečné Já, které je za veškerým ztotožněním, za všemi koncepty, za všemi otázkami.

Jsi TO, kde nejsou žádné otázky.