Vostalpetr: "Tady zemřeš"

[Nic]

Ale já to mám jako teorii, ne jako praxi.

Mám to jako praxi, nikoliv jako teorii.

Kdybych to měl jako praxi, tak si předpokládám, že bych tu nepsal.

Ano, s Probuzením zmizí iluze, že jsme tím konatelem, který cokoliv dělá. Proto Probuzení nikdy nemluví, nepíšou.

Je jen psaní, mluvení.

[Trini]

Máš to trochu popletené, Jano.

Po realizaci je poznaní, že nikdo není konatel. A je úplně jedno, jestli je kdo probuzený nebo neprobuzený.

Chápeš, Jano? Bud jsou všichni konatelé nebo nikdo. Ne, že jen probuzení nejsou konatelé.

A taky bys měla přestat psát o promluvách probuzených - když si myslíš, že probuzení nemluví ani nepíšou.

Je s tebou holt legrace. Promluvy nemluvících probuzených...

[Trini]

Máš to trochu popletené, Jano.

Po realizaci je poznaní, že nikdo není konatel. A je úplně jedno, jestli je kdo probuzený nebo neprobuzený.

Chápeš, Jano? Bud jsou všichni konatelé nebo nikdo. Ne, že jen probuzení nejsou konatelé.

A taky bys měla přestat psát o promluvách probuzených - když si myslíš, že probuzení nemluví ani nepíšou.

Je s tebou holt legrace. Promluvy nemluvících probuzených...

P.S. Tedy ještě jednou pro upřesnění: Bud píšou a mluví všichni - probuzení i neprobuzení - nebo nemluví a nepíše nikdo a je jen psaní a mluvení - a to se týká jak probuzených tak neprobuzených.

[Trini]

Ale já to mám jako teorii, ne jako praxi. Kdybych to měl jako praxi, tak si předpokládám, že bych tu nepsal.

Asi ne.

Ale byla by to škoda.

Opravdový probuzený se totiž s nikým nedohaduje, nikoho nepoučuje, nikomu nic nevnucuje, nesnaží se nikoho o něčem přesvědčit - nikdy se nestaví do popředí, jakoby věděl všechno nejlépe. Na dnešních forech bohužel nikdo takový není. Prostě by do toho klimatu, který ve forech obvykle vládne, nepasoval.

[Nic]

Konatel je ten, kdo "dělá", tedy nějaké egoické „já“, které má pocit, že koná činy, rozhoduje, ovládá život, určuje směr.

Ale z pohledu probuzeného vědomí (čistého vědomí, neztotožněného s tělem či myslí) je konatel iluze.


... Protože myšlenka „já konám“ přichází až poté, co se něco stane.

Ale když se podíváme blíž – kdo vlastně konal? Vědomí to prostě umožnilo. Vznikl impuls, tělo zareagovalo. „Já“ si to až zpětně přivlastnilo.

Dech, myšlenky, emoce, pohyby těla – všechno přichází a odchází, děje se to.
Kdybychom byli skutečnými konateli, mohli bychom ovládat i to, co se nám v mysli objeví – ale to nejde. Myšlenka prostě vyskočí. Pocit vznikne.

Osobní "já", které koná je jen koncept.
Když se řekne „já“, není tam nic pevného – jen sada vzpomínek, emocí, návyků. Ale kde je to trvalé „já“? Když pátráš, nenajdeš nic.

Probuzení (osvícení) není žádný zážitek nebo nový stav – je to odpadnutí iluze, že tu je nějaký oddělený jednotlivec, který něco řídí.

Místo toho se objeví jasnost: všechno se děje ve vědomí.
Není tu někdo, kdo prožívá – je tu jen prožívání.
Není tu někdo, kdo koná – je tu jen konání.

Proto Probuzení nikdy nemluví, nepíšou. Je tady jen projev bez ztotožnění s konatelem.
Neznamená to, že probuzený člověk nemluví nebo nepíše, ale že není nikdo, kdo by to dělal.
Slova se objeví, činy se stanou – ale není tam to osobní „já“ které by si konatelství přivlastňovalo.
Je to jen projev vědomí, bez připoutanosti, bez pocitu vlastnictví.

Podobně jako vítr vane – ale vítr „nevlastní“ pohyb listů.
Nebo jako hudba vychází z nástroje – ale kytara neříká: „Já hraju tu melodii.“

Konatel (ten, kdo něco dělá) je iluze – jen koncept mysli.

Probuzení není dosažení něčeho – ale rozpoznání toho, co už je.

Po Probuzení už není ztotožnění s osobou - egem. Děje se mluvení, psaní, činy – ale není nikdo, kdo by si to přivlastňoval.

[Trini]

Konatel je ten, kdo "dělá", tedy nějaké egoické „já“,

Žádný konatel neexistuje. Vědomí se natolik ztotožní s tělem, že se identifikuje i s děním těla, a proto se začne považovat za konatele.

[Trini]

Probuzené bytosti, probuzení lidé existují jen z pohledu neprobuzených bytostí - tedy z pohledu ztotožněného vědomí.

Pro džnanina = neztotožněné vědomí - existuje jen Probuzení - to Probuzení - tedy to, kdy se vědomí přestalo ztotožnovat.

Je to velmi jednoduché: ztotožněné vědomí x neztotožněné vědomi. Víc za tím není.

[Zdeněk]

Ale já to mám jako teorii, ne jako praxi. Kdybych to měl jako praxi, tak si předpokládám, že bych tu nepsal.

Asi ne.

Ale byla by to škoda.

Já si pamatuju, že se to nedalo vůbec nijak uchopit (a věděl jsem, že se o to nemám ani pokoušet). A tudíž nebylo co, sdělit. Není to to, co sděluju teď.

A zvnějšku jsem byl úplně normální, obvyklý, nikdo na mě nemohl nic nepoznat.

Divný, no. Radši o tom ani nepsat.

[Trini]

Já si pamatuju, že se to nedalo vůbec nijak uchopit (a věděl jsem, že se o to nemám ani pokoušet). A tudíž nebylo co, sdělit. Není to to, co sděluju teď.

A zvnějšku jsem byl úplně normální, obvyklý, nikdo na mě nemohl nic nepoznat.

Divný, no. Radši o tom ani nepsat.

A kdy byla ta doba, kdy jsi byl jiný a skoro každý to pozoroval? Jednou jsi o tom vyprávěl.

[Zdeněk]

Já si pamatuju, že se to nedalo vůbec nijak uchopit (a věděl jsem, že se o to nemám ani pokoušet). A tudíž nebylo co, sdělit. Není to to, co sděluju teď.

A zvnějšku jsem byl úplně normální, obvyklý, nikdo na mě nemohl nic nepoznat.

Divný, no. Radši o tom ani nepsat.

A kdy byla ta doba, kdy jsi byl jiný a skoro každý to pozoroval? Jednou jsi o tom vyprávěl.

Jo, to bylo potom. Hledal jsem osvícení. Nakonec jsem skončil na 2 měsíce v barmském klášteře. Ale jenom proto, že jsem potkal starého mnicha, u kterého po náhodném setkání jsem byl přesvědčen, že mě osvítí. Tak jsem se ubytoval v tom jeho klášteře a druhej den jsem šel pro to osvícení. "Odjel, vrátí se za dva měsíce." Myslel jsem si že mě jebne - 14 hod. předepsané meditace denně (nikdy jsem to nedal, rekord byl 13). Celou dobu jsem se obával, že mě do té doby z kláštera vyhodí (vládla tam vojenská junta, vízum, hotely luxusní/drahý, letenka...).
No a když se konečně vrátil, tak mi připadalo, že vůbec nechápe, na co se ho ptám. "Tak to bylo zase nahovno" řekl jsem si a odjel domů.

No a doma na mě koukali pomalu jak na svatej obrázek. Nechápal jsem, co na mě viděj.

Už dávno na mě tak nekoukaj.

[Zdeněk]

Ale vlastně mě nikdy nenapadlo, dát to takhle hned vedle sebe.

A to jsem bral Janu jako odstrašující případ. Vím jak to je, přece, ne.

[Nic]

Ale vlastně mě nikdy nenapadlo, dát to takhle hned vedle sebe.

A to jsem bral Janu jako odstrašující případ. Vím jak to je, přece, ne.

Zkus popsat, co jsi na ní viděl odstrašujícího? Je skutečně tou odstrašující bytostí, kterou znáš tak dobře, jako sám sebe? Nebo z toho, co píše, může být vystrašené jen ego, protože jít do větší hloubky poznání toho by byla jeho smrt?

A co Ty sám, který se ničeho vůbec nebojíš a Tvé srdce je otevřené Pravdě?

Jsi nějakým jiným případem?

[Zdeněk]

Ale vlastně mě nikdy nenapadlo, dát to takhle hned vedle sebe.

A to jsem bral Janu jako odstrašující případ. Vím jak to je, přece, ne.

Zkus popsat, co jsi na ní viděl odstrašujícího? Je skutečně tou odstrašující bytostí, kterou znáš tak dobře, jako sám sebe?

Nebylo by to vhodné. Vhodné by bylo projít si vyvažovací cvičení podle Ra.

Protože jinak budu prohlubovat to, co kritizuji, protože tím, co kritizuji.

[Zdeněk]

Nebylo by to vhodné. Vhodné by bylo projít si vyvažovací cvičení podle Ra.

Protože jinak budu prohlubovat to, co kritizuji, protože tím, co kritizuji.

Ale bylo,

Ne, protože popírat něco něčím, co je ono samo, nemá smysl. Nejedná se totiž o stejnou rovinu vnímání.

Kdysi jsi nadhodil, že umíš být i slaďoučky krásný a láskový jako Jana (až se z toho posereme), ale neudělals to. Takovým vyvažovacím cvičením (pokud by se nejednalo jen o povrchní přetvařování se) bys ale pak mohl v sobě objevit prostor, který původní i ten Jany zahrnuje.

Ten prostor výstižně demonstruje (já o něm spíše jen píšu) František Klapka: https://www.youtube.com/watch?v=X4pYga0ro3U

[Zdeněk]

Poznat dřeň všech věcí znamená poznat je v jejich potenciaci, nikoli polarizaci. V růži je potenciálně poupě, v semínku je potenciálně rostlinka.

V tom cvičení Ra, Jano, znamená objevit vostalpetra v sobě, v jeho polarizaci, nikoli jen povšechně. A to je práce.
Byť uznávám, že mě by se do toho třeba ani moc nechtělo, není to moje Kristýnka.
Cvič to tedy na svojí Kristýnce. Prostor, který oba úhly pohledu zahrnuje, není nemanifestovaná povšechná potencialita.

Není boží vůlí nemanifestovat se. Jak praví zenový mistr Suzuki, Bůh, který se vynořuje zpoza stvoření, nenechává je za sebou. Ty jo.

[Nic]

Ale vlastně mě nikdy nenapadlo, dát to takhle hned vedle sebe.

A to jsem bral Janu jako odstrašující případ. Vím jak to je, přece, ne.

Zkus popsat, co jsi na ní viděl odstrašujícího? Je skutečně tou odstrašující bytostí, kterou znáš tak dobře, jako sám sebe?

Nebylo by to vhodné. Vhodné by bylo projít si vyvažovací cvičení podle Ra.

Protože jinak budu prohlubovat to, co kritizuji, protože tím, co kritizuji.

Řekla bych, že se v Tobě, Zdendo, probouzí čím dál větší moudrost.

Dokud vnímáme sebe i druhé jen povrchně, jak se kdo jeví, tak můžeme posuzovat na sobě i na druhých duální kvality "dobré a zlé". Proto je také možné prožívat vyhnanství z ráje. Musí tady být rozlišování a zakoušení zlého, aby mohlo být poznání dobrého. Egoistická mysl bude se zálibou vidět to zlé, špatné jen na druhých a sama sebe bude vidět v tom nejlepším světle. Masochistická mysl se bude vyžívat v sebemrskačství. Láskyplná mysl ustoupí a rozplyne se v Lásce.

Při hlubším poznání sebe sama až "na dřeň" je tady uvědomění jednoty Bytí, Boží dokonalosti.

Je to podobné jako když povrchně posuzujeme kvalitu různých vln, které se objevují a mizí a pak se ponoříme do hlubin moře, kde je jen jedna nekonečná kvalita vody.

Probuzení radí poznávat sebe sama za hranicemi mysli - v prázdnotě mysli, kde nejsme ničím a Bůh je vším. Tady mezi námi a Bohem není žádný rozdíl.

Píšeš o vyvažovacím cvičení, tak jsem se na Tvůj odkaz mrkla:

Tělo je bytost vytvořená myslí. Má své předpojatosti. Nejprve musí být pochopena biologická předpojatost a pak umožnit opačné předpojatosti najít vyjádření v porozumění. Poté může být dosaženo procesu stavu přijetí těla jako vyváženého i polarizovaného jedince.

Jakmile se překročí hranice mysli, tak s nějakým vyvažováním čehokoliv vytvořeného myslí je nemyslitelné.

Zkusím vysvětlit: Když jsme připoutáni k představě těla - formy a je tady jen povrchní vnímání reality, tak tím, co myslí Ra jako vyvažování, je uvědomění - poznání, že každá vlna, která vytváří vrchol, vytváří i prohlubeň. Znamená to přijetí obojího, bez ohledu na to, jak to nazýváme + a - nebo dobro a zlo, krásné a ošklivé....

Jakmile se probudí uvědomění celistvosti, je tady poznávání reality ze samotné podstaty všeho, tím pádem je jasné, že ať se děje cokoliv, ať se realita z povrchního pohledu jeví jakkoliv, ve své podstatě se vůbec nic neděje. Boží království je pořád stejně Boží.

Když se přestaneme dívat očima iluze oddělenosti a ponoříme se do ticha hlubšího vnímání, přestaneme svět opravovat a začneme ho milovat, protože v pravém poznání není co měnit – je jen co poznávat.

[Nic]

Poznat dřeň všech věcí znamená poznat je v jejich potenciaci, nikoli polarizaci. V růži je potenciálně poupě, v semínku je potenciálně rostlinka.

V tom cvičení Ra, Jano, znamená objevit vostalpetra v sobě, v jeho polarizaci, nikoli jen povšechně. A to je práce.
Byť uznávám, že mě by se do toho třeba ani moc nechtělo, není to moje Kristýnka.
Cvič to tedy na svojí Kristýnce. Prostor, který oba úhly pohledu zahrnuje, není nemanifestovaná povšechná potencialita.

Není boží vůlí nemanifestovat se. Jak praví zenový mistr Suzuki, Bůh, který se vynořuje zpoza stvoření, nenechává je za sebou. Ty jo.

znamená objevit vostalpetra v sobě

Naprosto skvělé. Ano. Existence každé bytosti je stejně Boží jako sama Boží existence. Je sat-čit-ánandou. Její poznání je štěstím, blahem, láskou, je krásná, nemá chybu, i když forma se může jevit jakkoliv. V každé bytosti je možné poznávat své pravé Já, ve všem, co existuje, je možné uvědomění skutečného Bytí, bez ohledu na to, co si o tom je možné myslet. Boha je možné poznávat v každém a ve všem.

Jak praví zenový mistr Suzuki, Bůh, který se vynořuje zpoza stvoření, nenechává je za sebou.

Takže co se Vostalpetra týče - je ve mně uvědomění štěstí, že je, je to ničím nepodmiňované štěstí, proto na to nemá vliv žádný projev. Projev se objeví a zmizí. Skutečnost je neměnná. Kdyby měla skutečnost zmizet, tak by nebyla skutečností.

A zeptám se Tě, Zdendo, objevil jsi mě v sobě? Nemyslím v hlavě, v myšlenkách, ale jestli si dokážeš uvědomit, že jsi tímtéž, čím ve skutečnosti jsem?

Je to legrace, že dokud jsme v zajetí iluze oddělenosti, tak máme každý svůj vlastní názor na věc, každý můžeme vidět a hodnotit všechno jinak. A čím více se probouzíme, tím jasnější je ta jediná pravda, na kterou poukazují všichni Probuzení.

Tak schválně:

KDO JSI?

[Zdeněk]

Jakmile se překročí hranice mysli, tak s nějakým vyvažováním čehokoliv vytvořeného myslí je nemyslitelné.

Pak je takové překročení fikcí, chimérou mysli. Tak jako Bůh, který své stvoření nechává za sebou.

Vyvažování může zůstat neprovedeno. Ale je myslitelné, obzvláště překročením hranice.

A zeptám se Tě, Zdendo, objevil jsi mě v sobě?

A proč bys jinak psala, že se ve mě probouzí čím dál větší moudrost?
Už se těším, až to napíše vostalpetr o Tobě.

Ale neobjevoval jsem Tě konkrétně, nejsi Kristýnka.

Tak schválně:

KDO JSI?

Je to otázka po objektivizovaném subjektu. Ten není.

[Trini]

KDO JSI?

Je to otázka po objektivizovaném subjektu. Ten není.

Perfektní!

[Nic]

A proč bys jinak psala, že se ve mě probouzí čím dál větší moudrost?

Jeví se to tak, ale ve své podstatě jsi moudrost sama, jen to začíná být čím dál jasnější.

KDO JSI?

Je to otázka po objektivizovaném subjektu. Ten není.

Perfektní!

Perfektní, ale není to celé.

Je tady ten nádherný paradox pravdy: Nejsem nic – Jsem vším.

Od advaitové neduality, přes křesťanskou mystiku až po zen, všechno Tě dovede až sem. A není to logický rozpor, ale spíš pravda přesahující logické myšlení, proto ji mysl nemůže uchopit, ale je tady možné uvědomění přesahující mysl.

Objektivizovaný subjekt - ten není nic. "Nejsem nic" říká moudrost.

Tenhle výrok pramení z prohlédnutí iluze ega. Když zmizí ztotožnění s tělem, jménem, příběhem, rolí – zbude nic.

Čisté vědomí. Beztvará přítomnost. Ticho. Prázdnota. Ale tahle prázdnota není depresivní – je živá, pokojná, nekonečně svobodná.

To je moudrost, protože moudrost poznává, co vše nejsem.

„Nejsem tělo. Nejsem myšlenky. Nejsem emoce. Nejsem žádné jméno, žádná role. Nejsem forma. Nejsem tvar. Nejsem ani pozorovatel. Jsem… Nic. A přesto jsem.“



"Jsem vším" – To říká Láska, protože, když se rozplyne iluze oddělenosti, kterou vytváří ego, to nic se ukáže jako všechno. To prázdné vědomí je zároveň plností Bytí. Bůh není mimo nás – je tím, co jsme, a zároveň vším, co je. Láska v tomhle kontextu není jen emoce, ale totální jednota. Bez druhého. Bez oddělení. Ničím nepodmíněná Láska, o které mluví Probuzení, není vztah něčeho k něčemu, ale uvědoměním Jediného.

V nejhlubším poznání se rozpustí i hranice mezi já a ty, mezi člověkem a Bohem, mezi světem a duchem.


Celé uvědomění je, že ve skutečnosti není rozdíl mezi Tebou, mnou a Bohem.

První fáze je osvobozující – vidím, že vše, co si myslíme, že jsme, je iluzorní.
Druhá fáze je extatická – poznávám, že vše je Já, ale v nejvyšším smyslu toho slova – ne ego, ale Bytí samo.

"KDO JSI?" – Otázka bez odpovědi

Tahle otázka nemůže mít odpověď, protože samotná otázka předpokládá objekt – někoho, kdo „je“ jako věc, entita.

Ale „Já“ je spíš prostor, ve kterém se všechny věci objevují.
Není „někdo“ – je to Bytí samotné. Proto moudrost říká, že není nic.

Celé uvědomění: není nic a všechno zároveň. Prázdnota je plnost. Bůh je vědomí, které je v nás – a není nikoho, kdo by byl mimo to.