Frustrace z (ne)diskuze

[Eva Nada]

Odpovím, až odpoví nick nic.

[Nic]

Mohu milovat slepotu, která vzbuzuje touhu po vidění.
Nemohu milovat slepotu, která sí libuje ve tmě.

Můžeme milovat i slepotu – když se v ní rodí touha po vidění.
Můžeme milovat i bahno – když víme, že z něj vyrůstá leknín.

Ano, rozepsal jsi první z citovaných řádků.
To je bahno, ze kterého roste leknín.
Ale nemiluji a nemohu milovat bahno, které skrývá úplavici.
A opět mohu milovat úplavici, která skrze utrpení pozvedne duši člověka.
Nemiluji úplavici, která usmrtí člověka v jeho nevědomosti

Rozumím... Když se ztotožňujeme s tělem a myslí – tedy s tím, co je pomíjivé – přirozeně vnímáme svět skrze protiklady: tohle se mi líbí, tohle ne; tohle miluji, tohle odmítám. V tom spočívá iluze oddělenosti, ze které vyrůstá ego a posuzování.

Ale jakmile se pozornost obrátí k hlubšímu uvědomění, tenhle omezený pohled zmizí. Objevuje se tiché poznání, že to, čím skutečně jsme, není tělo ani mysl, ale nekonečné, věčné Bytí – Láska samotná.

S tímhle uvědoměním se už skutečnost neposuzuje z pohledu ohrožené individuality, ale je zakoušena jako dokonalá právě taková, jaká je.

Tělo může onemocnět, i zemřít – ale Ty nejsi tělo.
Ty jsi tím, co tělo přesahuje. Tím, co nemůže být zraněno, ani zničeno.

Úplavice se může dotknout těla, ale ne Tebe – věčného neměnného.
To, co je pomíjivé, se mění a odchází.
To, co je skutečné, zůstává beze změny – ještě dřív, než se cokoli objevilo.

A právě to je Láska, která se nebojí ničeho – protože je v ní uvědomění, že všechno je tím Jedním.

Nikdo nemusí být „napraven“, protože na nejhlubší úrovni je vše v pořádku tak, jak to je. Včetně lidské nevědomosti.

Nikdo nemusí být napraven a je v pořádku se o to snažit, je v pořádku mít radost, když světlo vstupuje do světa a je v pořádku být zklamán, když se zdá, že temnota houstne. Je v pořádku si říct, že je vše pořádku, tak jak to je. A je v pořádku říct, že svět by měl být prosvětlen. Je v pořádku sledovat, že se to děje a je v pořádku sledovat, že se to neděje.

Já jsem v pořádku a nepotřebuji napravovat!

Tak je všechno v pořádku.




.

[Nic]

Proto Probuzení věnují svůj čas probouzením probouzejících, protože jsou Já.

Proč probuzení věnují všechen svůj čas k probouzení probouzejících, když vše je vpořádku, jak to je?
Není v pořádku, že spí a sní?

Skutečnost je vždycky v pořádku, protože je ve své podstatě dokonalá. To, co se nám jeví jako nesprávné, je jen iluzorní sen.

To, že někdo pomáhá někomu druhému je právě ten sen - iluze dvojnosti.

A sen není skutečný, a důkazem toho je, že se probouzíme.

Láska probouzí Lásku.

[Eva Nada]

Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše).

Jak to vnímáš ty, Evo?
Jak to vnímáš ty, nici?
Případně kdokoliv další.

Není rozpuštění jako rozpuštění.
Rozpuštění, kde stav mysli odráží postoj nihilismu, tedy marnosti, odmítání, není totéž, jako rozpuštění v Pochopení. Příjmutí všeho.
Nalezení.




Scházejí mi slova

[elo]

Proto Probuzení věnují svůj čas probouzením probouzejících, protože jsou Já.

Proč probuzení věnují všechen svůj čas k probouzení probouzejících, když vše je vpořádku, jak to je?
Není v pořádku, že spí a sní?

Skutečnost je vždycky v pořádku, protože je ve své podstatě dokonalá. To, co se nám jeví jako nesprávné, je jen iluzorní sen.

To, že někdo pomáhá někomu druhému je právě ten sen - iluze dvojnosti.

A sen není skutečný, a důkazem toho je, že se probouzíme.

Láska probouzí Lásku.

Nechápu, co se ti jeví, jako nesprávné? Můžeš být konkrétní?

[elo]

Ptám se proto, protože mě by takové téma napsat nenapadlo...
Uvědomuji si, že taky znám jednoho člověka, která má v sobě potenciál růstu, ale řadu let je ukrytý v ulitě, jak říkáš a je to škoda..., nějakou frustraci z toho necítím, nemám takové pocity v souvislosti s ním... řekla bych, že až bude čas a třeba to bude v příštím životě, nebo ještě dalším, tak pokročí, nyní je to tak ok...
Řekla bych, že je to záležitost především (jeho) duše a určitě ne rozumu, nebo intelektu, že by si řekl, že by měl - pro osobní profit - to by bylo špatně, ani proto, že mi to někdo jiný řekne, nebo říká
Když se ve svém životě ohlédnu zpátky, vše, co bylo, přišlo v pravý čas, ať už je to setkání s nějakým člověkem, nebo i třeba knížkou, vše to tak mělo být... v ten správný čas...

Tento příspěvek jsem před tím přehlédl.
Já znám takových lidí víc. Tady asi šlo o míru blízkosti a toho, kolik času jsme spolu v diskuzích strávili.
Ještě pro upřesnění, tady se to hned zvrtlo k vysoké advaitové duchovnosti. Ale to vedlo k založení vlákna byla "přízemní" diskuze o osobnostním růstu, léčení traumatu. Ten člověk z mého pohledu vyzařoval touhu po pomoci, zároveň ji však ve vědomé rovině odmítal, hlavně odmítal změnu. Tento rozpor jako by vnitřní touhy po změně a vnějšího uspokojení ze života, tak jak je. Se v této osobě mísily hodně silně.
Dá se namítnout, že to vnitřní volání, které na mě jakoby křičelo, že je to celé moje projekce. Ok, může být. Ale takto jsem to prožíval a Píšu jen o svém prožívání.
To, že se mi to neděje s každým druhým, kdo má nějak zasekaný život, mě vede k závěru, že toto setkání bylo něčím unikátní.

Ale určitě je to nejvíc o mě.

[elo]

Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše).

Jak to vnímáš ty, Evo?
Jak to vnímáš ty, nici?
Případně kdokoliv další.

Není rozpuštění jako rozpuštění.
Rozpuštění, kde stav mysli odráží postoj nihilismu, tedy marnosti, odmítání, není totéž, jako rozpuštění v Pochopení. Příjmutí všeho.
Nalezení.




Scházejí mi slova

Mám na mysli rozpuštění v Pochopení.

Je to dotaz na existenci či neexistenci duchovní cesty. Otázka toho, kdo po ní jde a kdo nejde.
A jestli je legitimní si říct "Je pořád hotovo", já nikam nejdu. Jestli je takový postoj užitečný? A proč ano a proč ne?

Abych se vrátil k původnímu tématu, tak tu mám ještě jinou otázku.
Pokud tedy je duchovní cesta a dá se po ní jít (pozn. pro nic: z pohledu oddělenosti, pokud toho není schopen, nemusí se do diskuze dále zapojovat), v jakém vztahu je s osonostní růstem, mám tím namysli předevši léčení traumatu, přijetí stínu, rozpouštění vásán (ha nachytal jsem se na hruškách - toto je přece duchovní pojem). To svědčí o tom, že to mám propojené. Jak to máte vy?

[Jářek]

Tak je tu především cesta životem. V tu duchovní se to může otevřít a nemusí. Ne každý zatouží poznat, co je za "oponou" viditelného. Bez narození by to každopádně neřešil nikdo.. nebýt narozen. Advaitová prohlášení typu, "nikdy jsem se nenarodil a nikdy nezemřu", jsou pro čerstvého hledače v lepším případě nesmyslná. A pro toho, kdo k tomu, co se v něm nerodí ani neumírá, došel, jaksi nošením dříví do lesa.

[Nic]

Proč probuzení věnují všechen svůj čas k probouzení probouzejících, když vše je vpořádku, jak to je?
Není v pořádku, že spí a sní?

Skutečnost je vždycky v pořádku, protože je ve své podstatě dokonalá. To, co se nám jeví jako nesprávné, je jen iluzorní sen.

To, že někdo pomáhá někomu druhému je právě ten sen - iluze dvojnosti.

A sen není skutečný, a důkazem toho je, že se probouzíme.

Láska probouzí Lásku.

Nechápu, co se ti jeví, jako nesprávné? Můžeš být konkrétní?

Vtipálku

Fata morgana v poušti je správná, nebo nesprávná?

Chyba může být se v ní chtít napít vody.

To, co je zdánlivé a jeví se jako skutečné, také nemá chybu, dokud nezačneme iluzorní považovat za skutečné a skutečné za nedosažitelné. Ale to už jsme v iluzi ega, které "ví", ovšem chybně. Ego "ví" co není láska. A jak říká Nisargadatta - bez lásky je všechno špatně.

Jakmile iluze je prohlédnuta, neexistuje nic, co by nebylo správně.

[Skutečnost]

Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše).

Jak to vnímáš ty, Evo?
Jak to vnímáš ty, nici?
Případně kdokoliv další.

V té tvé otázce svítí i ta odpověď.


jde o to, za koho sama sebe vidíš...

Jestli jsi zanořená do požitku sebe sama, můžeš se diferenciací (introspekcí) dostat k tomu, že to "sebe sama" pojmenuješ individualizovaná složka mysli. Ta si doslova "uzurpuje" pomyslné právo "vlastnit pozornost" a aby dokázala svou nadvládu, vyžaduje potvrzení souhlasu - a protože vychází ze svých možností, musí mít vše ve slovech ("důležitost slova" - to je hlavní ukazatel, že jde o mysl, že za tou touhou po potvrzení je potřeba důkazu své vlastní existence, která je tak vnímána jako "nezávislá"). Ta potřeba potvrzení souhlasu v té otázce pojmenována jako "potřeba růst".

Existuje ale i druhá "možnost" - být vědomá při vnímání Jednoty a Celku. Takhle je to z počátku jen velmi abstraktní, protože to nejde uzavřít do slov (ona by si to ve slovech ta mysl zkoušela přivlastnit). Stačí jen ta slova přestat vnímat jako určující a jednoznačná - to uvědomění souzněním v Celku pomalu otevře pochopení, že ten popis je vytvářený pouze myslí (vlastně jen těmi slovy a jenom tu existenci omezuje - a tím ta propojenost se překrývá slovními obraty a ta krása existence se pomalu vytrácí až ztrácí...)
Pokud vědomí ale svodům (uzurpaci) mysli nepodlehne, nastane zázrak bytí - objeví se vnímání čistě přirozené existence neomezované "majetnictvím mysli" - a tak, jak bude tvé vědomí ("budeš") přitahováno, najednou uvidíš, jak ty omezené pohledy "patřící" mysli, se začínají "rozpouštět", slábnout a mizet. Současně ale náhle pochopíš, co přesně znamená to růst, a co přesně se má "rozpouštět".

Hlavní je ale vytrvat a nebát se - to, co bolí, je pouze ta "majetnickost" mysli, ona si tou svou uzurpací přivlastnila i myšlenku, že když "té existenci nevládne ona", že vlastně sama umírá... Je ale legrační, když je oslněna poznáním toho, že ve snech, slovech a myšlenkách o životě, ten život vůbec není...

[Skutečnost]

Skutečnost je vždycky v pořádku, protože je ve své podstatě dokonalá. (...)

Jakmile iluze je prohlédnuta, neexistuje nic, co by nebylo správně.

A zase úplně stejná chyba: On existuje v tom tvém popise nějaký arbitr, který určuje "tohle je SPRÁVNÉ, tohle je V POŘÁDKU"? Tvá mysl si takto s tebou stále hraje šarády, a ty jí skáčeš "na špek" znova a znova, stále stejně, jako s tou hrou mysli na iluzi a její odkrývání,..

[Nic]

Skutečnost je vždycky v pořádku, protože je ve své podstatě dokonalá. (...)

Jakmile iluze je prohlédnuta, neexistuje nic, co by nebylo správně.

A zase úplně stejná chyba: On existuje v tom tvém popise nějaký arbitr, který určuje "tohle je SPRÁVNÉ, tohle je V POŘÁDKU"? Tvá mysl si takto s tebou stále hraje šarády, a ty jí skáčeš "na špek" znova a znova, stále stejně, jako s tou hrou mysli na iluzi a její odkrývání,..

Rozumím, kam míříš – tvoje reakce poukazuje na tendenci mysli vytvořit nějakého "arbitra", nějakou autoritu, která rozhoduje, co je správné a co není. Ale právě o to tady nejde.

Když se řekne "Skutečnost je dokonalá" nebo "všechno je v pořádku", nemluví se o tom z pohledu hodnotící mysli, která rozlišuje mezi "dobrým" a "špatným", "správným" a "špatným". Nejedná se o morální hodnocení ani relativní perspektivu.

To "v pořádku" neznamená, že něco odpovídá osobním představám o pořádku. Znamená to, že Skutečnost – taková, jaká právě teď je – nemůže být jiná. Je přesně taková, jaká má být. Už jen proto, že je. Bez výjimky.

A co se týče „arbitra“ – právě že nikdo takový není. Skutečnost není posuzována někým, není nikým shledána správnou. Ona je ve své naprosté bezprostřednosti, bez nálepky. Ta dokonalost je spíše synonymem úplnosti, celistvosti, neredukovatelnosti, nezranitelnosti, bezchybnosti. A jakmile iluze (tedy předsudky, očekávání, koncepty mysli) odpadnou, nezůstane nikdo, kdo by měl s něčím problém.

Takže ne že by nějaká mysl prohlásila: „Aha, teď už je to v pořádku.“ To spíš mizí samotný rámec, který by cokoli hodnotil. A v tom prostoru bez odporu, bez vnitřního boje, se přirozeně rozpozná, že nic nebylo špatně. Nikdy.

Můžeme to i otočit: pokud se ti něco na Skutečnosti „nezdá v pořádku“, je to jen známka toho, že se na ni díváš přes filtr nějakého konceptu. A to je v pořádku taky. To je součást její dokonalosti – že si dovoluje být i nesouhlasem, i kritikou, i pochybností.

A nebo ještě jinak - Skutečnost je sat-čit-ánanda, ta nemůže být ve své podstatě ničím jiným než dokonalostí blaženého Bytí. Ať se děje, co se děje, nic se ve své podstatě neděje. A to, co se jeví jakkoliv jinak, není podstatné.

[elo]

Nechápu, co se ti jeví, jako nesprávné? Můžeš být konkrétní?

To, co je zdánlivé a jeví se jako skutečné, také nemá chybu, dokud nezačneme iluzorní považovat za skutečné a skutečné za nedosažitelné. Ale to už jsme v iluzi ega, které "ví", ovšem chybně. Ego "ví" co není láska. A jak říká Nisargadatta - bez lásky je všechno špatně.

Jakmile iluze je prohlédnuta, neexistuje nic, co by nebylo správně.

Takže se ti jeví jako nesprávné (chybu), když se iluzorní začne považovat za skutečné?
Takže tvá původné teze, že "vše je správně tak jak je" Se omezzuje na stav, jakmile je iluze prohlédnuta. A časově před tímto, jakmile je to jak?

[Skutečnost]

Stále ukazuješ jen to jedno a totéž - tvá mysl si musí na vše odpovědět, vše vysvětlit a odůvodnit...

Nepropásni ten čas, kdy ty vzorce ještě dokážeš opustit.

[elo]

Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše).

Jak to vnímáš ty, Evo?
Jak to vnímáš ty, nici?
Případně kdokoliv další.

V té tvé otázce svítí i ta odpověď.


jde o to, za koho sama sebe vidíš...

Jestli jsi zanořená do požitku sebe sama, můžeš se diferenciací (introspekcí) dostat k tomu, že to "sebe sama" pojmenuješ individualizovaná složka mysli. Ta si doslova "uzurpuje" pomyslné právo "vlastnit pozornost" a aby dokázala svou nadvládu, vyžaduje potvrzení souhlasu - a protože vychází ze svých možností, musí mít vše ve slovech ("důležitost slova" - to je hlavní ukazatel, že jde o mysl, že za tou touhou po potvrzení je potřeba důkazu své vlastní existence, která je tak vnímána jako "nezávislá"). Ta potřeba potvrzení souhlasu v té otázce pojmenována jako "potřeba růst".

Existuje ale i druhá "možnost" - být vědomá při vnímání Jednoty a Celku. Takhle je to z počátku jen velmi abstraktní, protože to nejde uzavřít do slov (ona by si to ve slovech ta mysl zkoušela přivlastnit). Stačí jen ta slova přestat vnímat jako určující a jednoznačná - to uvědomění souzněním v Celku pomalu otevře pochopení, že ten popis je vytvářený pouze myslí (vlastně jen těmi slovy a jenom tu existenci omezuje - a tím ta propojenost se překrývá slovními obraty a ta krása existence se pomalu vytrácí až ztrácí...)
Pokud vědomí ale svodům (uzurpaci) mysli nepodlehne, nastane zázrak bytí - objeví se vnímání čistě přirozené existence neomezované "majetnictvím mysli" - a tak, jak bude tvé vědomí ("budeš") přitahováno, najednou uvidíš, jak ty omezené pohledy "patřící" mysli, se začínají "rozpouštět", slábnout a mizet. Současně ale náhle pochopíš, co přesně znamená to růst, a co přesně se má "rozpouštět".

Hlavní je ale vytrvat a nebát se - to, co bolí, je pouze ta "majetnickost" mysli, ona si tou svou uzurpací přivlastnila i myšlenku, že když "té existenci nevládne ona", že vlastně sama umírá... Je ale legrační, když je oslněna poznáním toho, že ve snech, slovech a myšlenkách o životě, ten život vůbec není...

To je fajn, že v mé otázce svítí na tebe ta odpověď. V tvé odpovědi, ta odpověď na mě nesvítí.
Mohla bys to zkusit nějak trochu víc polopatě?

[elo]

Stále ukazuješ jen to jedno a totéž - tvá mysl si musí na vše odpovědět, vše vysvětlit a odůvodnit...

Nepropásni ten čas, kdy ty vzorce ještě dokážeš opustit.

Já se jen chtěl zeptat, no.
Nějak jsem se ztratil v záplavě slov.

[Nic]

Nechápu, co se ti jeví, jako nesprávné? Můžeš být konkrétní?

To, co je zdánlivé a jeví se jako skutečné, také nemá chybu, dokud nezačneme iluzorní považovat za skutečné a skutečné za nedosažitelné. Ale to už jsme v iluzi ega, které "ví", ovšem chybně. Ego "ví" co není láska. A jak říká Nisargadatta - bez lásky je všechno špatně.

Jakmile iluze je prohlédnuta, neexistuje nic, co by nebylo správně.

Takže se ti jeví jako nesprávné (chybu), když se iluzorní začne považovat za skutečné?
Takže tvá původné teze, že "vše je správně tak jak je" Se omezzuje na stav, jakmile je iluze prohlédnuta. A časově před tímto, jakmile je to jak?

To, co se „jeví jako nesprávné“, se tak jeví pouze v rámci snu – tedy v prostoru, kde je iluze považována za skutečnost. Ale samotný sen není chyba. Je to jen přechodné zdání.

Z pohledu mysli se tedy může zdát, že „něco není v pořádku“.
Ale z pohledu vědomí – z pohledu, který není v čase ani v příběhu – je vše vždy v pořádku. I sen o nepořádku. I zapomenutí. I hledání. I námitky. I únava.

Prohlédnutí iluze nepřináší "nový stav", ale rozpoznání toho, co bylo vždycky tady. Dokonalost není výsledkem – je podstatou.

Takže ano – i nevědomost je v pořádku. A i to, že se někdy zdá, že něco v pořádku není, je také v pořádku.
To není logický trik, ale pravda, kterou může zakusit jen ticho.

[Skutečnost]

Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše).
(...)
To je fajn, že v mé otázce svítí na tebe ta odpověď. V tvé odpovědi, ta odpověď na mě nesvítí.
Mohla bys to zkusit nějak trochu víc polopatě?

Asi chvíli budu v tobě tápat...

Jsou dva pohledy, které ale jsou dvě strany jedné mince. To, že si uvědomuješ, že sám žiješ (ať to pro tebe znamená cokoli), můžeš vidět z pohledu toho, který ten svůj život vidí, anebo můžeš na svůj pohled jakési oddělenosti zapomenout, a jen být... To druhé se většinou lidem ale rychle ztrácí...

To první je pohled [sebe] růstu, jakéhosi vydělování se, to druhé je to rozpouštění toho vydělovacího pohledu.

Stále ale víš, že jsi to ty a že žiješ...

[Skutečnost]

Stále ukazuješ jen to jedno a totéž - tvá mysl si musí na vše odpovědět, vše vysvětlit a odůvodnit...

Nepropásni ten čas, kdy ty vzorce ještě dokážeš opustit.

Já se jen chtěl zeptat, no.
Nějak jsem se ztratil v záplavě slov.

Omlouvám se.

To bylo pro tu, která si hraje na "Nic"...

... dám si více pozor na to, aby to bylo srozumitelné, a také aby mi nevypadávaly odkazy, ke komu to píši...

[armin]

Mně zdejší "Nic" a "Skutečnost", co se na tebe hned sesypali, připadají jako takoví strážci prahu. Když se jejich slovy nedá člověk odradit od opravdového hledání, tak se dostane dál.