Frustrace z (ne)diskuze

[elo]

Proč je nemožnost růstu a nemožnost vyvrácení sebeklamu tak frustrující?
* Potlačuje potenciál: Vidíte, že ten člověk má schopnosti a možnosti dosáhnout něčeho víc, ale jeho sebeklam mu v tom brání. Je to jako sledovat, jak někdo záměrně brzdí svůj vlastní rozvoj.
* Vytváří pocit marnosti: Vaše snahy o pomoc nebo poukázání na realitu jsou ignorovány nebo odmítány. Cítíte se bezmocní a frustrovaní, protože vaše úsilí nepřináší žádný výsledek.
* Je to v rozporu s přirozenou tendencí k růstu: Lidé mají přirozenou touhu se zlepšovat a rozvíjet. Vidět někoho, kdo tuto touhu potlačuje, může být vnitřně nepříjemné.
* Může to ovlivnit vztah: Pokud je tento člověk pro vás důležitý, jeho stagnace a odmítání reality může negativně ovlivňovat váš vztah. Můžete se cítit vzdálení, nepochopení nebo dokonce naštvaní.
* Zpochybňuje vaši vlastní realitu: Když vidíte něco, co je pro vás očividné, ale druhý člověk to vehementně popírá, může to ve vás vyvolávat pochybnosti o vašem vlastním vnímání.
Proč je tak těžké vyvrátit sebeklam?
* Sebeklam je obranný mechanismus: Lidé si lžou do kapsy, aby se ochránili před nepříjemnými emocemi, konfrontací s realitou nebo ztrátou sebeúcty. Jakékoli pokusy o vyvrácení tohoto klamu mohou být vnímány jako ohrožení a vyvolat ještě silnější odpor.
* Emocionální investice do klamu: Čím déle člověk žije v sebeklamu, tím více do něj emocionálně investuje. Přiznání si pravdy by pro něj mohlo znamenat zpochybnění celé jeho dosavadní identity a životních rozhodnutí, což je velmi těžké.
* Potvrzování si vlastního klamu: Lidé v sebeklamu často aktivně vyhledávají informace a interpretace, které jejich klam potvrzují, a ignorují nebo odmítají ty, které mu odporují.
* Strach z následků: Přiznání si pravdy může mít pro člověka nepříjemné následky (např. nutnost změnit život, přiznat chybu, čelit kritice). Sebeklam mu dává iluzi bezpečí a kontroly.
Co s tím můžete dělat (s ohledem na nemožnost vyvrácení)?
* Přijměte svou bezmoc: Je důležité si uvědomit, že nemůžete nikoho donutit vidět pravdu, pokud on sám nechce. Snažit se o to neustále vás bude jen vyčerpávat a frustrovat.
* Zaměřte se na sebe: Investujte svou energii do svého vlastního růstu a rozvoje. Obklopujte se lidmi, kteří jsou otevření sebereflexi a osobnímu zlepšení.
* Stanovte si hranice: Pokud vás kontakt s tímto člověkem neustále frustruje, zvažte omezení interakce nebo změnu způsobu, jak s ním komunikujete.
* Buďte tu pro něj (s opatrností): Pokud je to někdo, na kom vám záleží, můžete mu dát najevo, že jste tu pro něj, až bude připravený se na svou situaci podívat reálněji. Nenabízejte nevyžádané rady ani se nesnažte ho neustále přesvědčovat.
* Hledejte svůj klid: Najděte si způsoby, jak se vyrovnat s frustrací a zklamáním, které vám tato situace způsobuje. Může to být meditace, sport, trávení času v přírodě nebo jiné aktivity, které vám dělají radost.
* Přijměte, že každý má svou vlastní cestu: Lidé se mění a rostou různým tempem a různými způsoby. Někdy musí člověk sám dojít k určitým uvědoměním.
Je náročné sledovat, jak někdo brání svému vlastnímu růstu, zvlášť když vidíte potenciál, který má. Naučit se přijmout, že nemůžete ovlivnit volbu druhých v tomto ohledu, je důležitý krok pro váš vlastní duševní klid. Soustřeďte se na to, co je ve vaší moci – na svůj vlastní růst a na budování vztahů s lidmi, kteří jsou otevření a autenticí.

[Nic]

Frustrace, která vzniká, když „někdo nechce vidět pravdu“, není ve své podstatě o tom druhém. Je to jen odraz naší připoutanosti k představě, jak by věci měly být. Ego touží po kontrole, po výsledku, po „úspěšné misi změnit druhého“. Frustrujeme se – protože život se nikdy nechová podle plánů ega.

A právě tady je to pozvání ne k boji, ale k probuzení. Ne k úpravě světa, ale k hlubokému přijetí jeho povahy – že nic zvenčí nás nemůže trvale uspokojit, protože to, co hledáme, už v nás je. Vědomí, které ví, že vše pomíjivé je jen hra forem. A že forma, byť klamná, není hrozbou pro to, co je věčné.

Nefrustrace je přirozený stav, tím pádem frustrace mizí, když pochopíme, že:

Nikdo nemusí být „napraven“, protože na nejhlubší úrovni je vše v pořádku tak, jak to je. Včetně lidské nevědomosti.

Neexistuje chyba, jen zkušenost – každá duše jde svou vlastní cestou k poznání jednoty, i když se to může z pohledu mysli jevit jako „bloudění“.

Láska nepotřebuje, aby byl někdo jiný jiný. Není podmíněná probuzením, změnou, ani vděkem. Miluje, protože to je její přirozenost.

Pravda není křehká. Není třeba ji obhajovat, tlačit nebo dokazovat. Prostě je. A kdo je na ni připravený, ten ji pozná.

Zralé vědomí si uvědomuje, že frustrace nepatří lásce – patří egu. Ego říká: „Měli by Tě pochopit. Měli by se změnit. Mělo by to být jinak.“

Ale vědomí říká: „Je to přesně tak, jak má být. Uč se v tom být.“

Bez identity, která potřebuje být slyšena, pochopena, následována, není ani očekávání. A bez očekávání není frustrace. Zůstává jen prostor, který miluje beze strachu.

A tak člověk, který včera trpěl, že druhý „nevidí“, dnes klidně sedí a dívá se – a miluje i tu slepotu. Protože chápe, že i to je součástí velké hry. Že láska není závislá na tom, zda někdo spí nebo bdí. Skutečná láska je.

Nakonec se tedy otázka nestaví tak, co udělat s druhým. Ale:
Mohu v sobě spočinout tak hluboce, že přestanu potřebovat měnit svět?
Mohu být přítomný tak plně, že už samotná má přítomnost je léčivá, i když nevyslovím jediné slovo?
Mohu milovat tak bezvýhradně, že i bolest druhého přijímám bez odporu, protože vím, že je dočasná – zatímco láska je věčná?

Frustrace je volání ega. Přijetí je ticho duše.

A láska? Ta se jen tiše dívá a usmívá – protože vždycky věděla, že vše je v pořádku.

Dalo by se to shrnout asi takhle:

"Všechno, co nás frustruje na druhých, nás učí, kde ještě nevíme, že jsme svobodní."

[elo]

Ano, má frustrace je v pořádku.

Toho na nejhlubší úrovni se nedotýká.
Na emoci a vyjádření emoce není nic špatného.

Připouštím si v tímto ohledu svou bezmoc.

Je to jen pohyb. E-motion. Loko-motion.
Každý sám sobě strojvůdcem.

[elo]

Miluji tu slepotu.

[Nic]

Miluji tu slepotu.

Díky

[elo]

Mohu milovat člověka, i když zpívá falešně.
Když zpívá čistě, poslouchá se to líp.
Mohu milovat bahno, ale raději spím v čisté posteli.

Miluji slepotu, když dá impuls k prozření.
Miluji půlnoc kvuli ranímu kuropění.

Miluji hodiny ticha než kohout zakokrhá.
Protože on zakokrhá každému, každému v jeho čas.

[Nic]

[Trini]

* Přijměte, že každý má svou vlastní cestu: Lidé se mění a rostou různým tempem a různými způsoby. Někdy musí člověk sám dojít k určitým uvědoměním.

Je náročné sledovat, jak někdo brání svému vlastnímu růstu, zvlášť když vidíte potenciál, který má.

Naučit se přijmout, že nemůžete ovlivnit volbu druhých v tomto ohledu, je důležitý krok pro váš vlastní duševní klid.

Soustřeďte se na to, co je ve vaší moci – na svůj vlastní růst a na budování vztahů s lidmi, kteří jsou otevření a autenticí.

[elo]

Je smutné, jak lehce je člověk zmanipulovatelný.
Jak snadno skočí na špek.

Nemohu vyslovit, že milují slepotu.
Napsal jsem to, ano. Napsal jsem to, ale zmánený filosofickým konceptem.
Ale mě srdce se zdráhalo. Ano pojedl jsem jako Adam ze stromu rozlišení dobra a zla. Nechal jsem se zmámit hadem po druhé. Nechal jsem si namluvit, že zavřít oči a milovat, že to je cesta zpátky do ráje. Že si stačí jen představit, že ráj je tady.
Stydím se za sebe, tak dlouho jsem na duchovní cestě a podlehnu tak průhledné manipulací.
Cesta do ráje znamená otevřít oči a vidět, rozlišovat a jít, a milovat tomu všemu navzdory.
Milovat slepé, ale ne slepotu.
Milovat nevědomé, ale nevědomost.
Milovat manipulátory, ale ne manipulací.
Milovat toho, kdo se obrnil, ale ne jeho citadelu.
Milovati chybujícího, ale ne chyby.
Proto se milují, proto si odpouštím.
Jasně, že i chyby, moje zaslepení, může přinést ovoce hodne naší lásky. Takže milují tuto svou chybu,tuto chvíli slabostí, kdy jsem sedl na lep sladkých advaitových řeciček. Mohu ji milovat, pro tento moment,kdy přinesla jasnost.
Mohu milovat slepotu, která vzbuzuje touhu po vidění.
Nemohu milovat slepotu, která sí libuje ve tmě.
.....
Vložil jsem sem ten příspěvek, který napsala AI, když mi přišel na mysl blízký přítel, přítel, u kterého opravdu cítím potenciál k růstu.
Tebe, nici, neznám. To, co píšu není o tobě, ale díky, že ses do toho vložil. pomohlo mí to uvědomit si spoustu věcí.
Tomu příteli jsem chtěl vzkázat, že jsem tu pro něj a vždycky budu, až bude pro něj ten pravý čas vylézt z ulity. Možná to způsobí nějaké okolnosti, možná něco uvnitř v něm uzraje.
Přeji mu jen dobré.
A jen dobré přeji i tobě, nici, nepřeji ti slepotu, přeji ti prozření.

[Eva Nada]

Zajímavé...

Proč takový název vlákna, elo?

[Nic]

Je smutné, jak lehce je člověk zmanipulovatelný.
Jak snadno skočí na špek.

Nemohu vyslovit, že milují slepotu.
Napsal jsem to, ano. Napsal jsem to, ale zmánený filosofickým konceptem.
Ale mě srdce se zdráhalo. Ano pojedl jsem jako Adam ze stromu rozlišení dobra a zla. Nechal jsem se zmámit hadem po druhé. Nechal jsem si namluvit, že zavřít oči a milovat, že to je cesta zpátky do ráje. Že si stačí jen představit, že ráj je tady.
Stydím se za sebe, tak dlouho jsem na duchovní cestě a podlehnu tak průhledné manipulací.
Cesta do ráje znamená otevřít oči a vidět, rozlišovat a jít, a milovat tomu všemu navzdory.
Milovat slepé, ale ne slepotu.
Milovat nevědomé, ale nevědomost.
Milovat manipulátory, ale ne manipulací.
Milovat toho, kdo se obrnil, ale ne jeho citadelu.
Milovati chybujícího, ale ne chyby.
Proto se milují, proto si odpouštím.
Jasně, že i chyby, moje zaslepení, může přinést ovoce hodne naší lásky. Takže milují tuto svou chybu,tuto chvíli slabostí, kdy jsem sedl na lep sladkých advaitových řeciček. Mohu ji milovat, pro tento moment,kdy přinesla jasnost.
Mohu milovat slepotu, která vzbuzuje touhu po vidění.
Nemohu milovat slepotu, která sí libuje ve tmě.
.....
Vložil jsem sem ten příspěvek, který napsala AI, když mi přišel na mysl blízký přítel, přítel, u kterého opravdu cítím potenciál k růstu.
Tebe, nici, neznám. To, co píšu není o tobě, ale díky, že ses do toho vložil. pomohlo mí to uvědomit si spoustu věcí.
Tomu příteli jsem chtěl vzkázat, že jsem tu pro něj a vždycky budu, až bude pro něj ten pravý čas vylézt z ulity. Možná to způsobí nějaké okolnosti, možná něco uvnitř v něm uzraje.
Přeji mu jen dobré.
A jen dobré přeji i tobě, nici, nepřeji ti slepotu, přeji ti prozření.

Ano…

Když věnujeme pozornost tomu, jak je na tom druhý, vzniká přirozeně iluze oddělenosti – „já“ a „on“, hodnotící mysl, vědomější vs. méně vědomý. Je to rafinovaný způsob, jak se ego cítí silnější, ale ve skutečnosti to odvádí pozornost od přítomnosti Lásky.

Skutečné osvobození přichází, když se pozornost obrátí dovnitř. Nejprve k myšlenkám o sobě, později k tichu a nakonec až k samotnému Bytí. V tom tichu se ego rozplývá a zůstává jen Láska, která neřeší, co je správně a co špatně – protože ví, že všechno má své místo v Jednotě.

Můžeme milovat i slepotu – když se v ní rodí touha po vidění.
Můžeme milovat i bahno – když víme, že z něj vyrůstá leknín.

A i preference naší osoby jsou v pořádku – ale nejsme těmi preferencemi.
Jsme prostorem, který je miluje všechny stejně.

Je tu vždy možnost – být ztotožněn se svým příběhem, nebo spočinout v bezbřehé svobodě čistého Bytí, kde Láska není reakcí, ale samotnou podstatou všeho.

Proto Probuzení věnují svůj čas probouzením probouzejících, protože jsou Já.

[Eva Nada]

Ptám se proto, protože mě by takové téma napsat nenapadlo...
Uvědomuji si, že taky znám jednoho člověka, která má v sobě potenciál růstu, ale řadu let je ukrytý v ulitě, jak říkáš a je to škoda..., nějakou frustraci z toho necítím, nemám takové pocity v souvislosti s ním... řekla bych, že až bude čas a třeba to bude v příštím životě, nebo ještě dalším, tak pokročí, nyní je to tak ok...
Řekla bych, že je to záležitost především (jeho) duše a určitě ne rozumu, nebo intelektu, že by si řekl, že by měl - pro osobní profit - to by bylo špatně, ani proto, že mi to někdo jiný řekne, nebo říká
Když se ve svém životě ohlédnu zpátky, vše, co bylo, přišlo v pravý čas, ať už je to setkání s nějakým člověkem, nebo i třeba knížkou, vše to tak mělo být... v ten správný čas...

[elo]

Zajímavé...

Proč takový název vlákna, elo?

Zažil jsem takovou frustraci. Frustrace je možná silné slovo, ale zkrátka smutek.

Kdysi jsem se účastnil diskuzí na netu. Zbyl z toho takový pocit marnosti.
Dokázal jsem se vyrovnat s pocitem neporozumění.

Ale tohle je jiné, šlo o komunikaci s kamarádem mimo net. Překvapily mě, zvlášť po těch letech internetových diskuzí, moje emoce.
Mám nový telefon a experimentuji s AI. Je v tom nashromážděná lidská moudrost. Zase překvapení. Tentokrát pozitivní. Kdo by čekal, že z té džungle slov, se může vyloupnou moudrost a vlídnost.
Dává mi to naději, že lidstvo není ještě úplně ztraceno. Má poklady své modrosti, vlídnosti, lidskosti. Je paradoxní, že nám toto připomíná "stroj", zatímco lidé ukazují své nejtemnější stránky.
A z tohoto přetlaku druhého překvapení, jsem odpověď AI nasdílel sem. Kamarád to to číst asi nebude. Ale to není pro něj, je to pro mě a mě podobné.

A proč zrovna tento název?
Snad jsem to vysvětlil výše. Zas tak pečlivě jsem název nevolil. Možná by byl lepší jiný. Místo frustrace použít slovo zklamání.
Možná použité slovo frustrace evokuje, že s mnou není něco v pořádku, že tu frustrace nemá být, jak naznačoval nic.

Zklamání. Zklamání nastává, když představa se mine realitou.
"Někdo řekne, chci tomu porozumět." a objeví se představa, že tomu chce porozumět. A že i porozumí, když má k tomu vůli.
Ale pak se objeví překážky, proč porozumět nemůže. Jeho vůle porozumět opadne. Představa, že porozumí se rozplyne, to je pramenem zklamání.
Ano, jistě by byla cesta nedělat si představy. A právě tento proces k tomu vede.
Ale na to jsem asi moc velký idealista, vzdát se představy, že člověk může růst, hledat, nalézt a v nalezeném se rozpustit.
Na co růst, když cílem je rozpuštění? - třeba tu najdu odpověď.

[Eva Nada]

Díky...
Taky už jsem mnoholetou diskutující po "duchovních" webech
Mohu se zeptat, kde např. jsi diskutoval? Na jakých stránkách?

To ve mě evokuje otázku, proč to vlastně "pášu"
Přináší mi to radost, jako když si s někým povídám a to taky povídám, jsem dost prožitková (přes ty příběhy), které ve mě vzbuzují emoce ať už takové nebo makové.
Jsem ráda s lidmi..., ale i ráda sama
Ale toho času, co takové klábosení zabere!!! Hrůza
Díky tomu klábosení jsem našla i hodně blízké duše a díky za to...

[Eva Nada]

A ohlédnutím zpátky bych řekla, že jsem dost věcí pochopila, jakože "porostla"..., ale zdaleka ne všechno..., egoušek se ještě ozývá...

[elo]

Mohu milovat slepotu, která vzbuzuje touhu po vidění.
Nemohu milovat slepotu, která sí libuje ve tmě.

Můžeme milovat i slepotu – když se v ní rodí touha po vidění.
Můžeme milovat i bahno – když víme, že z něj vyrůstá leknín.

Ano, rozepsal jsi první z citovaných řádků.
To je bahno, ze kterého roste leknín.
Ale nemiluji a nemohu milovat bahno, které skrývá úplavici.

A opět mohu milovat úplavici, která skrze utrpení pozvedne duši člověka.
Nemiluji úplavici, která usmrtí člověka v jeho nevědomosti.

Nikdo nemusí být „napraven“, protože na nejhlubší úrovni je vše v pořádku tak, jak to je. Včetně lidské nevědomosti.

Nikdo nemusí být napraven a je v pořádku se o to snažit, je v pořádku mít radost, když světlo vstupuje do světa a je v pořádku být zklamán, když se zdá, že temnota houstne. Je v pořádku si říct, že je vše pořádku, tak jak to je. A je v pořádku říct, že svět by měl být prosvětlen. Je v pořádku sledovat, že se to děje a je v pořádku sledovat, že se to neděje.

Já jsem v pořádku a nepotřebuji napravovat!

[elo]

Díky...
Taky už jsem mnoholetou diskutující po "duchovních" webech
Mohu se zeptat, kde např. jsi diskutoval? Na jakých stránkách?

To ve mě evokuje otázku, proč to vlastně "pášu"
Přináší mi to radost, jako když si s někým povídám a to taky povídám, jsem dost prožitková (přes ty příběhy), které ve mě vzbuzují emoce ať už takové nebo makové.
Jsem ráda s lidmi..., ale i ráda sama
Ale toho času, co takové klábosení zabere!!! Hrůza
Díky tomu klábosení jsem našla i hodně blízké duše a díky za to...

No tady, ale to už je hodně let, před tím to byly jiné weby, pátrám v mysli po názvech, tuším spirala.cz, pak tokové malé fórum nevybavím si název, ale vedl to nějaký tom (křestním Tomáš, přezdívka něcotom).

Ale už leta to nedělám, nevím, proč právě teď takové dežaví. (Deža ví?). Ano žere to strašně moc času. A musím přiznat, že po duchovní stránce jsem se posunul, až když jsem toho psaní na netu nechal. Pro nějaké rozkoukání se, je to dobré. Ale když si najde člověk svůj směr, tak už ho to povídání spíš zdržuje.
Pak jsou tu chvíle, kdy se člověk se děli o své a-ha momenty, to byly moje druhá vlna psaní. Ale čas přinesl poznání, že a-ha momenty máme každý jiné v jiný čas a i ty podobné v jiném pořadí, intenzitě a naprostou jinou interpretací ve slovech.

[elo]

Proto Probuzení věnují svůj čas probouzením probouzejících, protože jsou Já.

Proč probuzení věnují všechen svůj čas k probouzení probouzejících, když vše je vpořádku, jak to je?
Není v pořádku, že spí a sní?

[Eva Nada]

Je radost potkávat vnímavé a lidštinou voňavé jedince.

[elo]

Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše).

Jak to vnímáš ty, Evo?
Jak to vnímáš ty, nici?
Případně kdokoliv další.