Staňte se smrtelnými

[armin]

Problém je, že ego je téměř nesmrtelné, že smrtí ten náš guláš, který jsme si navařili a stále dokola vaříme vůbec nekončí.
Podobně jako naše dluhy a průšvihy nekončí tím, že večer usneme.
Tohle uviděl Buddha. Viděl, že není problém přežívat, ale je problém ustat, ukončit ten věčný koloběh marnosti a trápení ducha.

[Trini]

Dokud je přání se narodit, tak se to bude dít. To přání nemusí být vědomé.

[honzam]

Dokud je jakékoliv přání.

[Lumpino5]

možná ten gulášek občas někomu chutná.

[armin]

možná ten gulášek občas někomu chutná.

To ano, chutná, ale když je mu pak po něm špatně, tak už ho ta chuť napříště třeba přejde.

[Trini]

Problém je, že ego je téměř nesmrtelné, že smrtí ten náš guláš, který jsme si navařili a stále dokola vaříme vůbec nekončí.
Podobně jako naše dluhy a průšvihy nekončí tím, že večer usneme.
Tohle uviděl Buddha. Viděl, že není problém přežívat, ale je problém ustat, ukončit ten věčný koloběh marnosti a trápení ducha.

Möhl bys to rozvést, jak to myslíš?
Chceš se vysvobodit z koloběhu zrozování a být neustále v Nirváně? Není to právě ego, co něco takového chce?

[honzam]

možná ten gulášek občas někomu chutná.

Nejde jen o gulášek. Dokud bude mít jakékoliv chutě, bude vařit dál. Štěstí je příčina znovuzrození.

[armin]

Chceš se vysvobodit z koloběhu zrozování a být neustále v Nirváně? Není to právě ego, co něco takového chce?

Takhle se to běžně u duchovňáků, zejména zpočátku děje. Můžeme chtít nic nechtít za nějakým cílem.
K postupné změně vnitřního života a k hlubšímu přirozenému pochopení, rozšíření obzoru i za hranice své osoby dochází až když opravdu vnitřně toho chceme méně a méně. Takže teprve až když Nirvánu nebo cokoliv jiného vnitřně už vůbec nechceme, tak přichází poznání, probuzení. Čili jedině nechtěně, i když tomu z počátku často předchází obrovská touha a sjednocení celé bytosti v této touze. A to sjednocení pak uschopní člověka vzdát se nakonec všeho, vědomého i dříve působícího v podvědomí, instinktivně objevujících se motivací, své existence atd. Zkrátka všeho, minulosti, budoucnosti i přítomnosti.

[Trini]

Takhle se to běžně u duchovňáků, zejména zpočátku děje. Můžeme chtít nic nechtít za nějakým cílem.
K postupné změně vnitřního života a k hlubšímu přirozenému pochopení, rozšíření obzoru i za hranice své osoby dochází až když opravdu vnitřně toho chceme méně a méně. Takže teprve až když Nirvánu nebo cokoliv jiného vnitřně už vůbec nechceme, tak přichází poznání, probuzení. Čili jedině nechtěně, i když tomu z počátku často předchází obrovská touha a sjednocení celé bytosti v této touze. A to sjednocení pak uschopní člověka vzdát se nakonec všeho, vědomého i dříve působícího v podvědomí, instinktivně objevujících se motivací, své existence atd. Zkrátka všeho, minulosti, budoucnosti i přítomnosti.

Nevím, jestli jsem to dobře pochopila.
Duchovnáci si ze začátku přejí dosáhnout Nirvanu = neprožívat tento svět, dostat se z něho natrvalo pryč?
Nevzpomínám si, že bych to kdy chtěla. Za to jsem došla k poznání, že to není možné. Nirvana je tady pořád a projev je tady taky pořád. Uniknout z toho do neexistence - ta neexistuje - se tedy taky nedá. (Tím se stal můj nejhorší strašák neměnnou skutečností . )
Má to jediné plus - projev má nekonečně mnoho dimenzí, tedy nejen tuto, kterou právě prožíváme. Ale pravidla pro přesunutí se do jiné nejsou lehká. Chce to trpělivost a určité pochopení: Dokud budu ráda číst detektivky, dívat se na kriminálky a bude mě bavit boj dobra nad zlem, tak si to přitahuju do reálného života a dimenzi nezměním - vyjadřuji tak totiž přání, že mě to stále baví. Dále k tomu patří být bohatá, úspěšná, vědět všechno nejlépe a potřeba druhé neustále poučovat atd. atd.

Malé plus je samozřejmě ten závoj zapomnění, bez něho bychom se potom guláši rodili všichni už jako šílení.

[armin]

Nevím, jestli jsem to dobře pochopila.
Duchovnáci si ze začátku přejí dosáhnout Nirvanu = neprožívat tento svět, dostat se z něho natrvalo pryč?

Přejí si dosáhnout něčeho lepšího, nejlépe úplně nejlepšího a někteří si za to dosadí pojem Nirvana.

Neexistence dosáhnout nelze, ale lze přestat existovat jako něco sebestředného - osoba, či ego atp.
To je z pohledu ega jako konec existence.

[Trini]

[quote="armin"]
To je z pohledu ega jako konec existence.[
/quote]
Podle mě to není tak jednoduché. Musí zde být ještě jeden faktor, aby ego mělo strach z neexistence. Když se ego od tohoto faktoru osvobodí - tedy pročistí, tak mu konec existence nevadí.

[armin]

Podle mě to není tak jednoduché. Musí zde být ještě jeden faktor, aby ego mělo strach z neexistence. Když se ego od tohoto faktoru osvobodí - tedy pročistí, tak mu konec existence nevadí.

Nejspíš znáš některé knihy J.Krishnamurtiho. Pokud ne, doporučuji.

Krishnamurti se ve smyslu ukočení často vyjadřuje. Myslím, že na tvoji otázku není odpověď ve formě slov či myšlenky, přesto jsou Krishnamurtiho slova inspirující.

Možná je tou překážkou nedostatek energie, vášně, roztříštěná, rozptýlená energie do všeho možného i nemožného (představ, nadějí, víry, psychologických potřeb atd.

Z knihy "Freedom from the known" :
Neptáte se někdy, proč vlastně se člověku té věci nedostává? Lidé spolu mají děti a sexuální vztahy, zažívají určitou něhu, vzájemnost, sounáležitost a přátelství. Ale proč v nich není tamto? Nepodivili jste se někdy, když jste měli méně práce a procházeli jste se zanedbanými ulicemi anebo seděli v autobuse, který vás vezl na výlet k řece či do lesa plného ptačího zpěvu, nepřišlo vám někdy na mysl, proč vlastně člověk, který tu žije stovky tisíc let, tu věc -tu květinu, která neuvadá - nedostal? Proč lidé jako vy, schopní a bystří, bojovní a soupeřiví, mající k dispozici počítače a úžasnou techniku, se kterou dosáhli hvězd a podzemních a podmořských hlubin -, proč nikdy nedošli téhle jedné věci, na níž opravdu záleží? Nevím, nakolik jste se kdy vážně postavili otázce, proč jsou vaše srdce prázdná.

Pokud si ji položíte, jaká bude vaše odpověď - přímá odpověď bez vytáček a předstírání? Bude úměrná intenzitě a naléhavosti vašeho tázání. Vám však naléhavost chybí, jelikož se vám nedostává energie. Energie, která je zápalem pro věc, bez něhož nelze dojít pravdy; energie, která je vášní, za níž se neukrývá žádost. Lidé se však většinou vášně bojí. Člověk nikdy neví, kam ho dovede.

Takže je to asi ze strachu, že se vám nedostává energie, která je vášní objevit, proč ve vás není náboj lásky, proč se ve vašem srdci nerozhořel zázračný plamen. Prozkoumáte-li svou mysl a srdce hodně zblízka, pochopíte, proč to ve vás není. A bude-li přitom s vámi i vášnivý zápal, najednou poznáte, že to tu je. To, čemu se říká láska, se dostaví pouze ve stavu naprostého odmítnutí, které je nejvyšší formou vášně.

Lásku - podobně jako pokoru - nelze pěstovat. Pokora vstupuje do života ve chvíli, kdy končí domýšlivost. Co však pokora je, přitom ale nebudete vědět. Ví to jen člověk, který je pyšný. A stejně tak: když dáte celou svou mysl, srdce, nervy, oči - celou svou bytost -, abyste zjistili, jak žít a vidět, co je, a dospějete i za to, co je, a zcela a naprosto odmítnete své dosavadní životní způsoby, pak tímto odmítnutím čehosi ohavného se vyjeví to druhé. Ani tohle však nebudete vědět. Člověk, který ví, že mlčí anebo že miluje, nepoznal ani lásku, ani mlčení.

...Vidíme tedy, že k uklidnění mysli nepřispívá její kontrola ani ponor do něčeho, v čem se ztratí jako děcko, které dostalo zajímavou hračku: načas je pokoj, ale vemte mu ji, a začne vyvádět jako předtím. Hračky podobného druhu máme všichni. Vtahují nás do sebe a my si myslíme, že díky nim máme v sobě klid. Ale kdo se své činnosti oddává tímto způsobem - a může jít o cokoliv, o vědu či o literaturu -, je pouze absorbován svou hračkou a to nemá nic společného s vnitřním klidem.

Jediné zmlknutí, které známe, nastává, když na chvíli ustane šumot myšlení. Ale to není mlčení. Mlčení je něco úplně jiného - cosi jako krása a láska. Není to výsledek zklidněné mysli, není to dílo mozkových buněk, které něco pochopily a naléhají, abyste proboha už byli zticha. Pak by šlo pouze o jejich výplod. Mlčení se nedostaví, ani když nám svitne, že pozorovatel je pozorované. Vnitřní tření sice ustane, ale není to ještě mlčení.

Čekáte teď asi, že vám popíši, co mlčení je, abyste o tom popřemýšleli, doma si to s něčím to srovnali - a pak to pohřbili. Jenomže je to nepopsatelné. Popsat lze pouze to, co víme. Volnost, která neví, se otevírá, když každodenně umíráte vůči všemu, co jste poznali: vůči ránám i lichotkám, vůči představám, které v sobě nosíte - vůči všem svým zkušenostem. Když takhle pokaždé znovu umřete, vaše mozkové buňky jsou stále čerstvé, mladé - nevinné. Ale ani tato nevinnost, mladost a jakási něha netvoří ještě nádheru mlčení.

A mlčení, které není pouhým ukončením hluku, je pouze malý začátek. Je to jako když nepatrným otvorem zahlédnete obrovitý, kypící oceán, jeho nezměrnost a bezčasí. Těmto slovům neporozumíte, pokud jste nepochopili strukturu vědomí a podstatu utrpení, zoufalství a potěchy a pokud se vaše mozkové buňky nezharmonizovaly. Pak teprve byste se možná přiblížili mystériu, které nikdo nemůže poodhrnout za vás - a které nikdo nemůže ani zničit. Mysl, která je živá, je bezestředným tichem. Nemá prostor ani čas; je bez hranic. Je jedinou pravdou a jedinou skutečností.

[Trini]

Podle mě to není tak jednoduché. Musí zde být ještě jeden faktor, aby ego mělo strach z neexistence. Když se ego od tohoto faktoru osvobodí - tedy pročistí, tak mu konec existence nevadí.

Nejspíš znáš některé knihy J.Krishnamurtiho. Pokud ne, doporučuji.

Krishnamurti mi není moc blízký, i když tohle napsal hezky. Ten nedostatek energie vystilhl dobře. Asi měl také ten plamen v srdci od malička, jinak by ho theosofisté nepoznali a nedali v Anglii školit. Splnil to, k jakému účelu byl do Evropy přiveden - stal se duchovním učitelem, i když trochu jinak než si to theosofisté představovali. Moje bývalá švagrová chodila v Anglii na jeho přednášky a velmi ho obdivovala. Jezdí nakupovat bavlnu do Indie, a tak slyšela i o Nisargadattovi. Jí sedí lépe vzdělaný, intelektuální Krishnamurti. V podstatě je to zázrak , že dokázal lidi jejího typu oslovit. Já mám ráda to prosté, a proto je mi Nisargadatta mnohem bližší.

Z mého pohledu nejde o rozpuštění ega, ale o "rozpuštění" toho faktoru, který má na ego negativní vliv a bere mu energii. Ramana ten faktor nazval "zlým duchem". Je možné ho vidět. Dá se odstranit přerušením vnitřního dialogu, tedy meditací.
Mám spíš praktický přistup, než abych se bahnila v představách o lásce a pokoře.
Nebot:

Krishnamurti :
Pokora vstupuje do života ve chvíli, kdy končí domýšlivost. Co však pokora je, přitom ale nebudete vědět. Ví to jen člověk, který je pyšný.
Člověk, který ví, že mlčí anebo že miluje, nepoznal ani lásku, ani mlčení.

[honzam]

To je z pohledu ega jako konec existence.

Podle mě to není tak jednoduché. Musí zde být ještě jeden faktor, aby ego mělo strach z neexistence. Když se ego od tohoto faktoru osvobodí - tedy pročistí, tak mu konec existence nevadí.

Celá tahle problematika souvisí s prožitkem štěstím, které je příčinou přání a potřeby dosahování. Pokud bytost není schopna prožívat štěstí, konec existence jí nevadí, protože tím už vlastně mrtvá je. Je jako stroj.
Skutečnou smrtí je pro mě smrt štěstí. Hra, kterou živé bytosti hrají, je postavena na střídání štěstí a utrpení, kdy jedno bez druhého nemůže být. Teprve když štěstí zanikne, je bytost schopna rozumět podstatě toho, že forma je prázdnota, potažmo, že ta hra je prázdnota.

Osvobodit ego od strachu z neexistence je to samé jako osvobodit ego od strachu z věčné neexistence prožitku štěstí a lásky. Je to podobné, jako když se závislák rozhodne na základě předchozí zkušenosti abstinovat. Musí se k tomu dopracovat a mít silnou motivaci.

[honzam]

Známý čínský příběh:

http://zivotni-energie.cz/co-je-to-stesti.html

Po tisíciletí hloubá člověk nad otázkou: „Co je to štěstí?“ Za tuto dobu přišel s tisíci odpověďmi. Je nanejvýš překvapivé, že i přes všechny tyto odpovědi může jen velmi málo lidí skutečně říci, že se cítí šťastní. Existuje starý čínský příběh, který mluví o povaze štěstí velmi zajímavým způsobem.

Tajemství štěstí

Před mnoha tisíci lety měla Čína mimořádně krutého a egoistického diktátora. Byl to ten člověk, který nařídil zbudovat kolem své země šest tisíc mil dlouhou zeď. Abychom porozuměli atmosféře oné doby, musíme si uvědomit, že při stavbě této zdi zemřelo mnoho lidí a jejich těla byla v této zdi pohřbena. Tehdy žil jeden velmi starý Číňan, který na světě miloval pouze dvě věci. Svého jediného syna a svého koně. Ale co se nestalo. Jednoho dne kůň utekl. Když to slyšeli stařešinové města, šli mu vyjádřit soucit a říkali: „Jaké neštěstí, že ti utekl kůň“. Stařec se na ně podíval a odpověděl: „Jak víte, že je to neštěstí?“

O několik dní později se kůň vrátil, následován dalším šesti koňmi. Starcovo jmění se tak rozrostlo. Když to viděli stařešinové města, znovu se sešli a říkali: „Jaké štěstí, že máš teď sedm koní.“ Stařec na ně pohlédl jako předtím a odvětil : „Jak víte, že je to štěstí?“

Toho odpoledne se starcův syn rozhodl projet na jednom z těchto divokých koní. Spadl a následkem toho se z něj stal mrzák. Stařešinové se znovu sešli a říkali: „Jaké neštěstí, že tvůj syn spadl z koně a nemůže chodit.“ Stařec jim odpověděl stejně, jako předtím: „Jak víte, že je to neštěstí?“

Následujícího dne přišli do tohoto města císařovi muži. Měli příkaz odvést všechny tělesně zdatné mladé muže, aby stavěli onu hrůznou, šest tisíc mil dlouhou zeď. Vzali každého mladého muže z města až na starcova syna. Po této příhodě si byli stařešinové konečně jistí, že porozuměli starcově moudrosti. Znovu se u něj shromáždili a říkali: „Jaké máš štěstí, že tvůj syn nebyl odveden na stavbu zdi.“ Stařec se na ně opět podíval a řekl: „Jak víte, že je to štěstí“.

To už byli stařešinové úplně zmatení. Vzdálili se a navzájem se radili. Pak se vrátili a řekli starci: „Pohovořili jsme si o tom a shodli jsme se, že jsi nejmoudřejší člověk v celé Číně. Považovali bychom za velmi šťastné, kdybys byl starostou našeho města.“ Stařec rozhodil v zoufalství ruce a řekl: „Jak víte, že by to bylo šťastné? Já tu práci nechci!“ A šel pryč.

Je docela možné, že to byl nejšťastnější člověk v celé Číně – protože znal tajemství štěstí!

[armin]

Celá tahle problematika souvisí s prožitkem štěstím, které je příčinou přání a potřeby dosahování. Pokud bytost není schopna prožívat štěstí, konec existence jí nevadí, protože tím už vlastně mrtvá je. Je jako stroj.

Bohužel asi nerozumíš tomu, o čem je toto vlákno.
Honba za štěstím je kořenem neštěstí.
Jistý zenový Mistr řekl:
"Největší štěstí není štěstí"

[honzam]

Celá tahle problematika souvisí s prožitkem štěstím, které je příčinou přání a potřeby dosahování. Pokud bytost není schopna prožívat štěstí, konec existence jí nevadí, protože tím už vlastně mrtvá je. Je jako stroj.

Bohužel asi nerozumíš tomu, o čem je toto vlákno.
Honba za štěstím je kořenem neštěstí.
Jistý zenový Mistr řekl:
"Největší štěstí není štěstí"

Souhlasím s Tebou. Největší štěstí je příčinou největšího neštěstí. Pro vysvobození se z honby za dosahováním štěstí je potřeba vykořenit samotné štěstí. Čemu konkrétně nerozumím?

[armin]

Souhlasím s Tebou. Největší štěstí je příčinou největšího neštěstí. Pro vysvobození se z honby za dosahováním štěstí je potřeba vykořenit samotné štěstí. Čemu konkrétně nerozumím?

Takže snad trochu srozumitelněji:

Největší štěstí není štěstím.

A není třeba fungovat. Není třeba vůbec nic, pokud nic nechce. Proč by člověk měl fungovat?

[honzam]

K čemu je nějaké největší štěstí? Ani lidská žena teoreticky nepotřebuje štěstí k tomu, aby nosila a porodila dítě tj. fungovala jako žena.

Člověk však přirozeně jako jiná zvířata funguje podle štěstí a nedostatku štěstí. Je to motor, který ho pohání k činnosti a vlastně zotročuje. Věci, které ho činí šťastným, a pro které bude vynakládat energii, si nemůže vybírat.
Člověk se učí, že by měl být šťastný a tím ztrácí schopnost se na štěstí podívat z odstupu a rozpoznat v něm drogu, která ho omezuje.

Pokud člověk chce žít, musí fungovat - dýchat, pít, přijímat potravu, atd. Když by to nedělal, dostaví se nedostatek štěstí, který ho bude nutit k činnosti. Štěstí je proto pro mne synonymem pro život a entita, která je od štěstí osvobozená je v tomhle smyslu neživá a více podobná stroji, např. stroji na dělání dětí.

[armin]

Pokud člověk chce žít, musí fungovat - dýchat, pít, přijímat potravu, atd.

To je problém těch, co chtějí žít. Ti co tohle chtění nemají, mohou a nemusí žít. Jsou svobodní a v takové svobodě je štěstí, které není štěstím o které většina lidí usiluje, si představuje, případně chvilkově zažívá.