Skrze pohled  Freuda na to  nejspíš nepřijdeš, nejspíš ani skrze pohled Junga a ani Adlera, 
Když jsi do mého srdce vstupoval jako láskyplná mateřská energie, bylo to krásné, ale Ty ses viděl nejen jako láskyplná matka, která lásku dává, ale i jako mužská polarita která vysává. 
Říkal jsi, že když jsi někdy unavený, že mě vysaješ a cítíš se líp. Říkal jsi, že jste zrůdy, že jste vysáli Vlastíka. 
Při  mentálním  spojení s Tebou mi  to působilo bolest, ale objevila se možnost tu vizi polarit pustit a  uvědomit se jako prázdno, kterého se něco takového nedotýká, vysával jsi Vesmír, ne lidskou bytost. Vůbec nic to se mnou  od té chvíle nedělalo.
Mluvíval jsi o svých nesnesitelných  bolestech, o svých mukách.  Stála jsem v kostele před sochou  Krista na kříži, nápadně se Ti fyzicky  podobal,  ve tváři se mu zračila bolest. Pod křížem matka Marie se stejnou bolestí ve tváři a ruce natažené, jako by jí někdo právě z náručí sebral  dítě. 
Viděla jsem Tě jak v Kristovi, tak v matce a úplně stejně jsem viděla i sebe.
Od té chvíle jsem  myslela na Tebe a  na to, že tohle pokračuje dál, že je tady z mrtvých vstání a utrpení nenávratně zmizí. 
Mentální obraz ďábelského upíra, který vysává z lidských bytostí  energii se proměnil v milované dítě, které je štěstím zaplavovat láskou. Můžeš bez zábran jak dávat, tak brát. 

Nicméně o level vejš jsou všechny ty obrazy a archetypy jen snem.
Jen ta láska je skutečná.
Ráda bych Tě viděla šťastného. 
