trochu bych to obrátila. mluvíme tady celou dobu o touze, a trochu mi to z toho zní, že to je něco, co může zraňovat, bolet - leckdo s tím jistě má špatné zkušenosti, a díky špatným zkušenostem se člověk začně něčemu vyhýbat - třeba touze. bojí se jí. ale každá věc může být pokaždé, když "si ji dávám", pojmuta nově. to je vlastně princip života, kde staré = nové, svým způsobem. a tak myslím, že je to i s touhou. já bych to tedy obrátila - touhu bych obrátila do naděje - diskuzi o touze do diskuzi o naději:
s nadějí nikdo jistě žádné špatné zkušenosti nemá, naději jistě každý vnímá jako hnací motor, pomocnou ruku, která drží nad vodou a vede nás ... kamsi (k nějakému cíli, na němž ať už lpíme či ne, je dejme tomu stále jaksi viděn "před námi", nikoli "v nás" - takže máme pocit dosahování). nazíráme-li touhu jako naději, nemůžeme z ní mít negativní pocit. je-li naše touha takovou naší nadějí, nemůže nám už nikdy stát v cestě k prožávání tady a teď. naděje je krásná tím, že v sobě obsahuje obojí - prožívání tady i teď i konání do "budoucna".
takhle to vnímám a z tohoto vnímání mi sám od sebe vychází hezký pocit z touhy, která pak nevyvolává utrpení.
může to takhle tady vnímat ještě někdo, kromě mě?

zajímalo by mě to, je-li to pochopitelné, snesitelné...
z toho plyne i další moje poznámka - že ano, přichází čas, kdy nekončené expandování se jeví naprosto nesmyslné a samoúčelné

)) - tady si snad troufnu i říct, že vím, o čem lída mluví

jako další logický krok (ale o tom mluví i abraham!) se nabízí rezignace. rezignace je první odložení pádel, přeci

a potom - objevíme, že ona naděje, o které tu mluvím, je tu s námi stále, je naše, je každého, je naše společná, a hlavně - je tu

tady i v budoucnu, kdykoli, všude kolem nás

jinak bych ještě slovně chtěla moc poděkovat lídě za poslední příspěvěk, protože tam vidím jako velmi důležité připomínání toho přijetí CELÉHO boha - moderní člověk, má - zdá se alespoň mě - tendenci vzít si z něho jenom tu půlku, kterou jde natřít na růžovo. ale bůh = my = je vším, všechno je božské, smrt, konání, bytí samo o sobě - vždyť proto je to skvělé, že to je

a to se neustále mění a neustále stává samo sebou a jakmile se stane, začíná se jím stávat znovu ... atd.
