Jeste prosim o vysvetleni, co presne minite slovem lpeni.
To je prosté: když člověk na něčem maximálně ulpí, je k tomu doslova přilepený, tohle zvolené řešení pro něj trvale existuje jako jedině možné. Chce, aby to bylo "tak a ne jinak" - a často to bývá jen napůl neuvědomovaný pocit, ne myšlenka. Ulpění se pozná podle toho, že když to nedopadá dobře, vyvolává to negativní pocity, výkonnost klesá, zájem o to současné opadá, protože dotyčný lpí na něčem, co si vybral jako cíl, a není schopný se přizpůsobit. Visí na té vizi budoucnosti a nic jiného pro něho neexistuje. Přítomnost je pro něj stav, který se musí změnit ve prospěch jeho vize, čili přítomnost neakceptuje.
Existují různé stupně ulpění na budoucím a úměrně míře svého ulpění odmítáme jakýkoliv jiný vývoj dění.
"Desire" ve Wikipedii nenabízí kontexty, ty je potřeba hledat v oblastech, kde se slovo touha používá, a objevit, v jaké souvislosti. Ukázka takových kontextů:
"Napadlo ho, že by mohl vydělávat víc, zatoužil po lépe placeném zaměstnání a jeho výkony v práci silně poklesly - jeho práce ho přestala bavit."
"Chtěla ale zelené šaty, ne hnědé, a hněvivě se utrhla na prodavačku..."
"Jeho žádostivost tak vzrostla, že nedokázal myslet na nic jiného, než na tu ženu, všechno ostatní ho přestalo zajímat."atd atd. Ze všech těch příkladů vyplývá, že
jakmile nastala touha, chtění, žádost, došlo k odmítání přítomnosti.Kdežto:
"Rozhodl se, že tu vysokou školu dokončí; věnoval svému studiu daleko větší pozornost, než kdy předtím, a výsledky se dostavily poměrně rychle"je příklad, jak dosahovat toho, k čemu jsme se rozhodli, rozvíjením dění v přítomnosti. Nedošlo ke ztrátě energie změnou touhy v
odpor k tomu, že to tu ještě není, protože k dosahování budoucího je používáno to, co je TEĎ. Nemyslí na cíl, nelpí na představě, "jaké to bude, až..." , jen k němu tvořivě a naplno směřuje.
Kdyby ale dotyčný po dokončení vysoké školy jen toužil, představoval by si, jak báječné by to pak bylo, a nedokázal na to jakoby pracovně zapomenout, odpojit se dočasně od toho, část jeho energie by byla trvale upnutá na cíl a chyběla by mu při trpělivé práci - nemohl by se plně soustředit,
pořád by mu vadilo, že to tu ještě není, projevovalo by se to jako nechuť, nebyl by při studiu scelený
Stejně tak by řidič nemohl řídit autobus, kdyby plně nevnímal dopravní značky a současný stav provozu na silnici. Aby to mohl zdárně vykonávat, nemůže myslet na cíl cesty. Věnuje se plně současným úkolům,
přesto k cíli vytrvale směřuje, i když na něj vůbec nemyslí, i když netouží do cíle dojet. Prostě k němu jede a dělá všechno pro to, aby tam zdárně dojel.