Cesta je cíl

[Petr]

Je to staré, ale platí to na 100%. Nepřišli jsme na tento svět, proto abychom někam dojeli, někam dorazili - obrazně řečeno. Konkrétně řečeno nepřišli jsme na tento svět, abychom něco udělali, abychom něco docílili, abychom se něco konkrétního naučili, abychom něčeho dosáhli. Přišli jsme sem kvůli té cestě. Kvůli cestování. Kvůli životu. Kvůli žití.

Je to jak když jedete na dovolenou, vyjíždítě z domu, projedete pár hezkých míst a vrátíte se domů. Stejně tak my jsme vyšli od Zdroje, z našeho já, kousek sama sebe jsme "vydělili" do tohoto fyzického já, nechali ho projet se, a zase se k němu vrátíme. Stejně jak na dovolenou nejedeme kvůli tomu, abychom dojeli zpět domů, ale jedeme tam kvůli cestě samotné, kterou děláme pro radost, poznáme spoustu nového a náramně si ji užijeme, tak to samé proveďme s životem. Nechceme přece dojet do cíle (jako kdyby nějaký konečný cíl byl - není - stále se jede dál), ale chceme ten život prožít radostně.

Nejsme zde kvůli nějakým lekcím, kam nás pán Bůh posílá, abychom se je naučili, ale kvůli tomu, že jsme sami chtěli jet, nás samotné to lákalo tím životem prosvištět, užít si ho, tvořit s maximální radostí a lehkostí, milovat, docházet na nové věci, poznávat, oceňovat všechnu tu krásu zde.... a vedlejším produktem toho budou obrovské zkušenosti, klidně můžeme říkat lekce. Ale ty nejsou cílem, ty zkušenosti jsou nevyhnutelným vedlejším produktem. Ty zkušenosti budeme mít, ať jdeme životem s hlavou svěšenou nebo hlavou nahoře. Zkušenosti jsou nevyhnutelné - radost je volitelná.

Hezký příklad tomu může být právě psaní knihy. Když chceme psát knihu, nepišme tu knihu proto, aby ta kniha byla napsaná. Svět nepořebuje další knihu. Pišme ji pro radost. Užijme si tu cestu. Svět potřebuje naši radost, ne knihu. Jestli se třeba kniha vydá nebo ne, je už přece úplně jedno, pokud jsme si tu cestu užili. Pokud jsme si to užili a tvořilu tu knihu z radostí, tak cíl byl naplněn!

Inspirováno Abrahamem

[vostalpetr]

No tvoření je určitě radostná událost,
nakonec jakákoli činnost (třeba i boření) může být radostná událost,

ono nakonec i jen být tak sám o sobě a sám se sebou jako osoba může být radostná událost
(v joze se tomu říká "bezpředmětná radostivost")

ale asi ta NEJVĚTŠÍ RADOST je bůh sám o sobě, boží Bytí, kterému se také říká božská ANANDA (blaženost)
ale to už je nakonec něco, co je za, nebo před pojmy "cesta a cíl"

[Petr]

Zrovna vcera Abraham o teto radosti mluvil v tom smyslu, ze byt spokojeny a zit v lasce, v miru a klidu, je urcite velka radost..ale ze ta nejvetsi radost, ktera v tomto vesmiru je, je ne v teto spokejenosti, a ne v okamziku dosazeni nasich tuzeb, ale pri plynuti za nimi, v tom dynamickem pohybu, kdy se opet navracime do souladu sama se sebou a zazivame nadseni, entuziasmus a pocit navratu k sobe. A to je proc spousta z nas do tohoto fyzickeho prostredi chodi, protoze tento pocit nelze zazit nikde jinde.

[vostalpetr]

ze byt spokojeny a zit v lasce, v miru a klidu, je urcite velka radost..ale ze ta nejvetsi radost, ktera v tomto vesmiru je, je ne v teto spokejenosti, a ne v okamziku dosazeni nasich tuzeb, ale pri plynuti za nimi, v tom dynamickem pohybu, kdy se opet navracime do souladu sama se sebou a zazivame nadseni, entuziasmus a pocit navratu k sobe.
............................................................................................................................................................................................................

To my jogíni kašleme na naše tužby,
tedy ne že by jsme je nesledovali
(jen fanatičtí asketové potlačují svoje touhy)
my svoje touhy klidně sledujeme a plníme je, nebot to je jaksi být v souladu s tím celkovým děním,

ale spíše sledujeme tu bezpříčinnou radostivost která není postavená na plnění nějakých tužeb,
která je tou dětskou nevinností a radostivostí a která je úzce spjata s podstatou osobního bytí...

Bohužel, hodně jogínský literatury mluví poněkud negativně o myšlenkách a pocitech,
jakoby to bylo něco nepřirozeného a dábelského,
ale tahle negace je snadno pochopitelná,
nebot ego je určitou negací Já,
takže jeho podstatou je spíše negování a vydělování se,
což je samozřejmě v pořádku, nebot to je boží vůle tvoření

To, o čem píšeš je prostě radost souladu s tím božím záměrem tvoření,
ale to se týká nejen činnosti osoby, ale i samotné existence osoby (to je ta přirozená radostivost malých dětí)
no a úplně nad tím je blaženost boží, ANANDA,
což už je kvalita, která nemá nic společného s osobou...

[Petr]

jeee, nevite nahodou z ceho presne prameni detska radost? Mohla by to byt zajimava uvaha.. ))

[vostalpetr]

jeee, nevite nahodou z ceho presne prameni detska radost? Mohla by to byt zajimava uvaha..
.............................................................................................................

no vždyt to píšu,
že je to podstata bytí,
což je čisté poznání "já jsem, já existuji"
což je čisté ego

teprve když se toto čisté sebeuvědomění spojí s ostatními nablblými koncepty,
co ti narvou do hlavy rodiče, učitelé a vlastně celý tvý okolí,
včetně duchovních mistrů,
tak začínají být problémy
a začíná se blbnout...

[Petr]

jjj vim ze jsi to psal )), ale uplne me to neuspokojilo, prto jsem se ptal dal

vnimam to podobne v tom, ze deti jeste nejsou ze zacatku tolik zatizene presvedcenimi, ktere prevzali od rodicu.. takze si mohou ciste toho zivota uzivat, bez zatizeni spoustou nepotrebnych strachu

neuspokojilo me to v tom , ze si nejsem jist, jestli maji radost z vedomi "ja jsem", jestli k te radosti nemaji prozajctejsi duvody. nevim

Dodatek: no vlastne ze zacatku, urcite maji radost z toho, ze jsou... ne ze by pred tim teda nebyli ... pozdeji ..neco mezi narozenim a prejmutim presvedceni od rodicu, tak maji radost z kde ceho

[vostalpetr]

neuspokojilo me to v tom , ze si nejsem jist, jestli maji radost z vedomi "ja jsem", jestli k te radosti nemaji prozajctejsi duvody. nevim
...................................................................................................................................

no já myslím, že nějaký důvody z vnějšku k radostivosti nepotřebují,
protože čisté ego je samo o sobě docela radostiplný stav,

což je dáno tím,
že čisté ego samo o sobě je vlasně jakousi prvotní myšlenkou boží, nebo odraz boha, nebo jakousi hranicí mezi stvořením a bohem, takže je tam radostivost jako odraz Blaženosti boha

samozřejmě, mluvím o čistém egu, podstatě bytí,
občas se také hoovoří o pozorovateli (všeho dění)
ale to už je něco mnohem hrubšího, proto se také hovoří o nějakém nezaujatém (neutrálním pozorovateli,
což je dost nuda protože to je jakási poněkud umělá pozice mysli,
a tam ta radostivost chybí

je tam sice klid, ale je to klid neutrální, mrtvý klid,
takže je to střelba trošku vedle, protože bůh je sice klid, ale není to mrtvý klid, ale klid plný blaženosti

to jsou prostě velké nedostatky při výkladu meditací a duchovní cesty,
a jsou to chyby mistrů...

[Bůh]

Proč o mě mluvíte ve třetí osobě? Proč o sobě mluvíte ve třetí osobě?
Nesnažte se zbavit ega! Ego je požehnané. Stvořil jsem ho, neboť jsem se nudil. A jestli se ho zbavíte, tak se zas začnete nudit. Tvořit je zábava. Ale abych mohl tvořit, musel jsem stvořit limity, hranice, definice.