Od začátku paměti mě fascinovaly věci jako genetika a počítače. Před školkou jsem šel na vyšetření kvůli ADHD, a pořád sem o s tou ženskou mluvil o MS Dosu a hrách
A zase mě celou školku a první ročníky základky fascinovala genetika. Moc se mi líbily dokumenty, co o tom tehdy běhaly v televizi.
Ale rodina (nemám jí to za zlé) na mě furt tlačila ať chodím ven a ať si najdu kámoše, a že děti mého věku by tohleto neměly dělat.
Do sedmičky mi to bylo jedno. Ale pak mi začalo být lído, že nemám kámoše, a že nemám ženskou, tak sem začal srát na školu, kašlat na vše, a nějak sem si v hlavě zablokoval schopnost se učit. Anebo mám poškozený mozek z pokusů o sebevraždu? Mimo jiné jsem si do žíly střelil nějakou látku, kterou se v USA popravují vězni, a taky sem si jednou přiložil na hlavu hadr s toulenem (ale vydržel sem to čuchat jen asi deset minut).
A od toho roku 2008 jsem naprosto mimo, nedokážu u ničeho vydržet, z četby mě bolí hlava, do ničeho nemám chuť. A ani cvokař nepomáhá. Poslední doba, kdy sem skutečně měl chuť do nějaké činnosti bylo právě to, kdy jsem si sháněl jedy (taky sem si vyrobil výbušninu, kterou se tehdy v Madridu snažili teroristé vyhodit do vzduchu metro, ale nakonec sem se bál [je to výbušnina odpálená nárazem] do toho praštit čelem - že by mi to jen roztrhalo obličej, a já zůstal naživu],
Přitom, o přes tyhle průsery, a přes to, že se chodám k lidem často jako dobytek, nademnou plno lidí ještě nezlomilo hůl: a já nevím, jsem v trojitém ohni: nebaví mě život, hnusí se mi každej den, protože nic nedělám, nemám na nic energii, ale zase, je mi hanba nic nedělat, flákat se, ale co je nejhorší, je mi líto vykašlat se na ty, co se mi snažej pomoct.
TOTO NENÍ FŇUKÁNÍ - toto je upřímá snaha najít řešení. Někteří lidi mě nabádají zkusit meditaci/LSD k odbourání toho bloku, že to může být postraumatická porucha. Prostě zabetonovaná hlava. Mám to zkusit? Pilule u mě nezabraly...
