Pohled na svět růžovými brýlemi zlepšuje zrak, tvrdí vědci

[Petr]

Optimisté by měli mít všeobecně lepší zrak než pesimisté. Tvrdí to alespoň nová kanadská studie. Lidé, kteří se na svět dívají "růžovými brýlemi", mají podle vědců zdravější oči a vnímají více informací, takže se nemusejí spoléhat tolik na dioptrické pomůcky. A i ti, kteří trpí oční vadou, mohou údajně optimismem svůj handicap korigovat.

Tento fenomén si na vlastní kůži vyzkoušel asi každý. Když je člověku ouvej a je unavený, vidí špatně, byť žádné dioptrie podle lékařů nepotřebuje. A naopak, tělo plné energie a se skvělou náladou má zrak jako ostříž. A kdo si dokáže udržet pozitivní pohled na svět pořád, ten může mít zrak dravce do pozdního věku.

Profesor psychologie Adam Anderson z University of Toronto tvrdí, že pohled na svět skutečně mění to, jak a co vidíme. „Když máme pozitivní náladu, naše mozková kůra zpracovávající vizuální podněty přijímá více informací, zatímco negativní nálada vede k tunelovému vnímání,“ tvrdí Anderson.

Nevýhodou ale přílišná rozjásanost může být tam, kde je potřeba zúžená pozornost a zbystřené vědomí. Třeba při obsluze strojů či kontrole bezpečnostních skenerů, tam je podle vědců namístě trocha ostražitosti a méně bujarosti.

Zdroj: http://www.novinky.cz/koktejl/170700-po ... vedci.html

[Lída]

Pohled na svět s přijímáním toho, co Zdroj ze Sebe promítá coby náš svět a nás v něm, přináší tichost, míruplnost, vlídnost, láskyplnost, přitakání. Není to emoce, je to stav bytí, který tiše vzejde, když emoce ustanou.

Bujarost a rozjásanost jsou něco jiného. Jak upozorňuje Petr, jsou to emoce, které snižují schopnost jasně vnímat. Představují jeden konec hole, jejich opakem je druhý konec hole: smutek, deprese. Oba konce jsou od sebe neoddělitelné, protože každá emoce je dvojpolární a jak vzrůstá intenzita prožívání jednoho pólu, vzrůstá sklon k překlopení energie do pólu opačného. Známe to: po bujarém veselení přicházívá obvykle kalné ráno...

Je to proto, že bujarost a rozjásanost jsou reakcí na ustání utrpení a obsahují v sobě vzpomínku na to, co bylo tíživé a bolestivé. Vznikají z pocitu úlevy, že to tu už není. Jsou spojené s minulostí, nejsou žitím v TEĎ.

[Petr]

Jen poznamka, ten clanek je prejaty a takze jsem to nepoznamenaval ja, ale ten psycholog nebo autor clanku.. nevim

K tomu, co jsi napsala: ja to prave vubec nevnimam, tak ze by pozitivni emoce (a emoce celkove) byli neco spatneho a cilem by bylo prebyvat ve stavu bez emoci - nebo neco symetrickeho co se musi vyvazovat...Presvedceni, ze po velkem veseli prijde kalne rano mi prijde prave hodne nebezpecne v tom, ze muze byt samonaplnujici, ale pritom nic takoveho neni prece vubec nutne.. Clovek muze prebyvat ve stavu stesti, lasky, nadseni, entuziasmu bez toho, ze by pak muselo nastat velke vystrizliveni a smutek, deprese.. jsou to dva konce jedne hole, stejne jako chytrost a hloupost.. a take nerikame, ze kdyz dnes budu chytry, tak jednou budu muset byt zase hloupy.. ))))

Jestli jsem to spatne pochopil, tak se omlouvam, a ber to, ze jsem to chtel jen stejne napsat, aby nedoslo nekde k mylce )))

[Petr]

Jo a mimochodem, kdyz se divate na svet ruzovymi brylemi, tak se zlepsuje nejen zrak, ale i sluch, hmat, chut, bystrost.. vse vse vse

[Lída]

Láska není emoce, je klidná.

Emoce není nic špatného, slovo "emoce" vyjadřuje dynamiku, pohyb: pochází z latinského "e-moveo", uvádět v pohyb. A výkyv kyvadla jedním směrem je zákonitě následován výkyvem ve směru opačném. To není názor, ale přírodní fakt, podle kterého ve světě pohybů „odněkud někam“, ve světě duality funguje všechno – i naše psychika, kdykoliv nastane emocionální pohyb. Emoce vzniká upnutím se na minulost nebo na budoucnost.

Je rozdíl mezi hřejivým vnitřním úsměvem plným tiché důvěry, obráceným ke všemu kolem i k sobě, který tiše září a je scelením celé bytosti v současnosti, a mezi pohybem mysli. Výkyvy emocí patří do světa pohybu, do světa dvojnosti - "světlo - stín": čím intenzivnější plus, tím intenzivnější mínus. Dá se to snadno vypozorovat, také se to dá dohledat v odborné lékařské literatuře.

Potíž je jen v tom, že zatím neexistuje slovo, které by jednoznačně vyjádřilo to, o čem tu nepřesně mluvíme jako o optimismu nebo nadšení, protože lidstvo tímto stavem v převážné většině zatím nežije, a tak si pro něj ještě nevytvořilo odpovídající výraz.

Dobře víme, jak končí opájení se optimistickými představami plnými tužeb po něčem, na příklad slepá zamilovanost končící rozčarováním. Pro tichý láskyplný entuziasmus, vřelost a souznění se vším tak používáme nesprávné označení. Nazýváme to optimismem nebo nadšením, jenže hnutí mysli zvané nadšení je vzedmutí emoce a vztahuje se k představě něčeho pozitivního v budoucnosti, pro co jsme se teď nadchli - je to spojené s budoucností, tudíž i s minulostí. S nimi nás spojují emoce, ty kladné i ty záporné. Zaměřením se na současnost emocionální pohyby mysli samy ustávají a začíná zářit celistvé To, co stále Je.

Jak osvobodivé je stále žít současným okamžikem, kdy emocionální tělo se rozplyne v čirém těle energetickém, z něhož jednotlivé emoce dočasně vyvstávaly, vysvětluje např. Eckhart Tolle v knihách Nová země, Moc přítomného okamžiku a Ticho promlouvá. To je ten samoléčivý stav, o němž mluví ve svých knihách Kurt Tepperwein nebo Tulku Thondup v knize Léčba bez hranic. Uvolněné vnímání těla jako zcela zdravého, naplněného energií, prozářeného láskou a vřelostí; ten stav začíná ve chvíli, kdy emocionální pohyby ustaly.


PS: Z toho je myslím zřejmé, že chytrost a hloupost nejsou pohybem, že nejsou emocí, takže jedno se nemění v druhé. Chytrost a hloupost je charakteristika způsobu, jakým člověk uvažuje a následně jedná.

To závisí na míře schopnosti

a) uvědomovat si všechna fakta, o která jde,
b) dávat si je do vzájemné souvislosti,
c) nenechat se strhnout emocionalitou

- a díky tomu nacházet optimální řešení.

[Lída]

Mně je blízké chápání emocí, jaké nacházíme nejen v Tollem, ale i v moudrosti starých Indů, počínaje advaitou a konče Buddhou, kteří pohyby mysli v podobě chtění a nechtění, vzniklé emocionálními reakcemi, shodně označují za příčinu utrpení.

[Monika]

Mně je blízké chápání emocí, jaké nacházíme nejen v Tollem, ale i v moudrosti starých Indů, počínaje advaitou a konče Buddhou, kteří pohyby mysli v podobě chtění a nechtění, vzniklé emocionálními reakcemi, shodně označují za příčinu utrpení.

také mi je takovéto chápání emocionálního těla blízké ... klidnou vyrovnanost v sobě sama - nepovažuji za radostné a nadšené ejchuchůůů oslnivého reje barevných rachomejtlí, které se zaskví na temné obloze, aby ji posléze zanechaly opět ztmavout a lze si i povšimnout, že právě ony se mohou předvést pouze na pozadí tmy. Spíše bych to přirovnala k pokojnému hřejivému plameni krbových kamen, který nás nijak neoslňuje a přesto nebo možná právě proto poskytuje útulnost, bezpečí a vnitřní klid.

Lpění a z toho následné chtění udržení si toho co je nám libé a odmítání toho co se nám jeví nelibé -je základem utrpení a stojí to velmi mnoho úsilí a vynaložené energie. Boj je to předem prohraný, protože základním životním principem je ZMĚNA radost i bolest jsou životním projevem, stejně jako smích a slzy. Nemusí se stát utrpením, pokud je dokážeme přijímat plně tak jak přicházejí, stejně tak je nechávat odcházet. Je to volné plynutí a jsme-li s ním v souladu (vnitřním přijetím) - splýváme s životním proudem, tak nespokojenost - tedy odpor vůči tomu co je a jak je, následkem čehož trpíme, nevzniká. Když vím, že slunce je, tak nepotřebuji neustále jasnou oblohu. I za mraky jsem vděčná, poskytnou chladivý stín, dají vláhu zemi a když holt prší moc dlouho - mohou přijít i pochybnosti a smutek. I tak je to dobře - o to větší radost, když slunce zase vysvitne v plné kráse.

Vnímat za vším projevem mnoholičnosti - tichou hlubinu klidu, přináší vnitřní smířenost a dává to sílu příjímat vše tak jak je. I peklem půjdu rád, když ty jsi se mnou Pane - to jsem někde četla a hodně mne to oslovilo. Nejde přece o to mít vše pod kontrolou a formovat si svět podle toho co by tak nejvíce vyhovovalo mým představám a jak by mi tak nejvíce vyhovovalo. Lze snadno vypozorovat že i ty moje představy o tom se mění - tu jednou tak, onehdy jinak a splněný sen, který se mi zdál tak žádoucí včera, dnes už může představovat velké zklamání. I touhy se svými prioritami se mění, stačí si všimout. Jak se lze odevzdat životu když budeme usilovně držet kormidlo a štelovat si loď tam, kde se nám zdá příznivější voda ? Sami za sebe postihujeme jen část a ještě velmi zkreslenou filtry osobního nastavení které podmiňují způsob našeho vnímání. Snadno pak přehlédneme skalní útesy i nebezpečné podmořské proudy. Neznamená to nějakou pasivní rezignaci, dělám co nejlépe umím, udržuji pozitivní mysl a důvěřuji ve zdárný průběh opravdovost, upřímnost, otevřenost a důvěra jsou mi dobrými průvodci žitím jo a hodně humoru a nebát se zasmát i sám sobě

jinak samozřejmě souhlasím, že pozitivní mysl a vnitřní úsměv je všeobecně prospívající včetně fyzického zdraví. Možná to vyjádření "koukat skrze růžové brýle" vzbuzuje jisté rozpaky, z růžově zabarveného filtru, který zkresluje realitu jako takovou. Pro samý smích přestat vnímat slzy považuji za stejný nerozum, jako zakázat si radost pro utrpení světa a dívat se na svět skrze černé brýle. Pravda se projevuje skrze čirost

[Lída]

...Jinak samozřejmě souhlasím, že pozitivní mysl a vnitřní úsměv je všeobecně prospívající včetně fyzického zdraví. Možná to vyjádření "koukat skrze růžové brýle" vzbuzuje jisté rozpaky, z růžově zabarveného filtru, který zkresluje realitu jako takovou. Pro samý smích přestat vnímat slzy považuji za stejný nerozum, jako zakázat si radost pro utrpení světa a dívat se na svět skrze černé brýle. Pravda se projevuje skrze čirost

Taky to tak vnímám. Pravda znamená být vnitřně pravdivý, to znamená před ničím neuhýbat: vidět věci takové, jaké po pravdě jsou. Pozitivní přístup k dění není totéž jako "koukat skrze růžové brýle", protože růžové brýle ukazují realitu v lepším světle, ne takovou, jaká skutečně je.

Osvědčuje se mi nezavírat oči před ničím, ani si nenamlouvat, "že to není tak zlé", ale dívat se velmi pozorně a nenechat se přitom svést k odmítání a odsuzování toho, co nás třeba zaskočilo, rozhodilo, rozesmutnilo: pozitivní mysl a vnitřní úsměv může vyvstávat pořád znovu i v situacích, kdy trpíme, kdy se setkáváme s nesnázemi a s nepříjemnostmi - mluvím z vlastní dlouholeté zkušenosti. Když neuhýbám před realitou, vnímám ji přesně a mám tak šanci objevovat, jak co nejlíp vyřešit to, co by při pohledu skrze růžové brýle uniklo a pokračovalo nevyřešené dál.

Mám hlubokou důvěru, že nikdy není nic "špatně", i když ta situace vypadá na první pohled dočista beznadějně. Že existují jen obtížné situace, na kterých se můžeme něco naučit, a že to je důvod, proč se právě teď objevily. Postihnou nás vždycky v tu pravou chvíli, kdy už máme v sobě potenciální schopnost objevit, jak je řešit a vyřešit jinak a líp, než jsme to zatím dělali. Díky stálému inovování a optimalizaci svého přístupu to často dopadne až překvapivě dobře. Zjišťuju pořád znovu, že nepříjemné situace (ať už jde o zdraví, nebo o cokoliv jiného) se objevují jako důsledky fungování zákona akce a reakce a představují šanci, která je k nezaplacení, pokud k nim zaujmeme pozitivní přístup. Jsou to velcí učitelé a můžou nás posunout dál, když před nimi neuhýbáme.

Proto považuju za dobré prohlubovat svoje pochopení, jaký druh energie z mé strany způsobil, že se taková situace nakonec objevila, nakolik jsem k tomu sama nevědomky přispěla a co se z toho můžu naučit. Dokonale to funguje na příklad pokud jde o různé zdravotní poruchy, protože na každé se podílela a podílí i naše psychika (to ostatně uznává už i dnešní medicína). Proto si neříkám "ale to se spraví, to bude dobré", nesnažím se nasadit si růžové brýle, ale naopak učím se být všímavá k příčinám v sobě a dojít k pochopení, které vede ke změně postojů i chování v dané oblasti života. Jsou známé případy, kdy takový přístup - spolu s pozitivním pohledem - vedl k uzdravení dokonce i u velmi vážných nemocí.

Přibývá knih o spoluúčasti naší psychiky na vzniku jednotlivých onemocnění, různí autoři nezávisle na sobě dokumentují a definují dřív neznámé souvislosti - jak a kterými svými povahovými rysy nevědomky ovlivňujeme činnost jednotlivých tělesných orgánů a jak je možné téhle skutečnosti využít ke změně postojů a k uzdravení. Jedním z takových autorů je na příklad Kurt Tepperwein.

[Petr]

Ja si myslím, že ten nadpis článku zvolili trochu nepřesně. V nadpisu se mluví o růžových brýlích a v článku samotném o optimismu, což nemusí být dvě stejné věci.

Podle mě je v tom hraje důležitou roli opravdovost. Pokud by jsme byli v nějaké situaci o které si myslíme, že není dobrá a jen si říkali, že to není tak špatné (no vlastně to nikdy není) a že se nic neděje (no vlastně neděje), ale přitom tomu nevěřili, tak to jsou pro mě ty růžové brýle.
Pokud to ale říkáme a skutečně to tak vnímáme a prožíváme, tak v tom případě je to naprosto v pořádku a je velmi přínosné si takový opravdový pozitivní přístup k životu vytvořit.

[Lída]

Ja si myslím, že ten nadpis článku zvolili trochu nepřesně. V nadpisu se mluví o růžových brýlích a v článku samotném o optimismu, což nemusí být dvě stejné věci.

Kdosi pěkně vystihl rozdíl mezi optimismem a pesimismem: optimista vidí pohár poloplný , pesimista ho vidí poloprázdný . Hladinu v poháru ale oba přitom vidí přesně, nezkresleně . Kdežto člověk, který je zvyklý nasazovat si růžové brýle, uvidí stejný poloplný pohár jako ti dva, bude se ale snažit pozorované vylepšit: „Ono se to časem doplní, a ostatně mám dojem, že tam toho je už teď o něco víc než jen polovina…“ To není optimismus, ale sebeklam v nejlepším úmyslu, neochota vidět, co je.

Pokud by jsme byli v nějaké situaci, o které si myslíme, že není dobrá, a jen si říkali, že to není tak špatné, a že se nic neděje, ale přitom tomu nevěřili, tak to jsou pro mě ty růžové brýle.

To vidím trochu jinak. Řekla bych, že pokud bychom byli v nějaké situaci, o které si myslíme, že není dobrá, a jen si říkali, že to není tak špatné, a že se nic neděje, a plně tomu věřili - právě tehdy jsme se snažili vidět to přes růžové brýle.

Na příklad když člověka rozbolí zub a řekne si „To nic není, to za chvilku přejde“, když zapomene zamknout a mávne nad tím rukou „No co, v našem městě přece zloději nejsou“, nebo když mu dítě chodí za školu a on si řekne „O nic nejde, beztak se v kontaktu se životem naučí víc než při sezení ve škamnách, kde by musel poslouchat nějakého školometa“… Plně tomu věří, nasadil si růžové brýle, aby se vyhnul nutnosti současnou situaci řešit.

Dala bych přednost tomu být realista , vidět každý pohár jasně, vnímat ho jako poloplný a černé i růžové brýle zahodit.

[Monika]

Je fakt, že upřímnost k sobě, což zmiňuje Petr - je velmi důležitá sebe-obelhávání a sebe-hypnóza je destruktrivní zkreslování reality a vede, jak píše Lída k úniku od řešení případných vyvstálých životních naléhavostí. Zdá se to lákavější a pohodlnější, ale dříve nebo později stejně budeme znovu postaveni k zopáknutí si toho, před čímž jsme jednou či mnokrát uhli, uměle vykonstruovaná představa na které si zakládáme, se nám zboří jako domeček z karet.

Kamarádce se svého času neustále opakoval sen, že jí honí medvěd. Ať dělala co dělala, neustále ji doháněl a hlasitě bručel, nedal jí ani chvíli pokoj. Nakonec se v tom snu místo pokusů o různé úhybné manévry zastavila a obrátila se k medvědovi čelem s otázkou proč jí pořád honí a co po ní chce. Dostalo se jí nečekané odpovědi, že jí ukazuje jen to, jak utíká sama před sebou. Po probuzení si uvědomila, že to tak v životě opravdu dělá. Ani sebehypnotizování jak je vše krásné a úžasné nepomáhá, pokud nám to slouží k potlačení čehosi nám nelibého - hluboko do pod-vědomí.

Jak píše Lída, pohár je poloplný, netřeba se trápit s tím, že už je zpoloviny vypit nebo jak to bylo krásné, když byl plný (zajatost minulostí), ani se utěšovat tím, že nám to přece vůbec nevadí, protože máme ještě půlku před sebou (zaměření na budoucnost). Oba přístupy nám potom brání vychutnat každou kapku poháru přítomnosti

Pozitivní přístup a životní optimismus vidím v tom, že ať se děje co se děje, tak zůstávám pokud možno v klidu, řeším co nutné je a jak nejlépe dokážu a ostatní nechávám na Všehomíru. Důvěřuji, že vše se děje tak jak má, i když tomu mnohdy nerozumím. Nepropadám panice a beznaději, ani si nestavím vzdušné zámky v natěšenosti a naději, že jednou, jednou to bude konečně to pravé ořechové pak můžu růžové i černé brýle v pohodě odložit, případně si je nechat na nose s tím, že vím, jakým filtrem zkreslují přítomný okamžik a pořádně si to užít i tak jako to dělaj děti - vezmou barevné sklíčko a pozorují skrze něj svět, aby ho po chvíli odložily, když hra skončí.

Když se dívám na video s Nickem Vujicicem, tak vidím, že mne učí nevzdávat se a dokázat přijmout rozdané karty, tak jak byly rozdané a obrací mi pozornost k tomu, jak s nimi hrát a z té hry se i těšit a být za tu možnost vděčný, no nevím, ale tak nějak to současně vnímám

[Petr]

Ještě trochu rozvedu tu opravdovost.. pokud to člověk opravdu tak cítí, tak ho totiž ani ty věty typu "Ale, vždyť se vlastně nic nestalo. Ono to bude zase dobré. Ale ono se to nějak vyřeší.." nenapadnou a tím pádem tyto věty si ani říkat nemusí, protože to prostě ví, věří té pozitivní stránce věci.

Pak vnímám ještě druhý případ, kdy člověk vnímá něco pro něj negativního, a v tom případě pouhé věty tohoto typu nepomohou, protože nejsou v souladu s jeho vibracemi (to jsou ty pomyslné nefunkční růžové brýle). V tento moment je důležité si dát trochu té práce a ty vibrace posunout žádaným směrem. A pak zase už tyto věty budou nadbytečné, protože ten člověk už je vibračně jinde (vibračně vuči té původní negativní věci) a vnímá tu věc skutečně pozitivně.

[Lída]

uvidět každý problém jako příležitost.

Jako šanci uplatnit celou svou dovednost a zkušenosti k tvořivému vyřešení situace ve prospěch všech zúčastněných. Je to vlastně dobrodružství života, učit se takhle zacházet s tím, co nás potkává.

Některé situace na první pohled vypadají jako beznadějné, jako by dobré řešení ani neměly. Ale mám zkušenost, že i ve zdánlivě zcela nepříznivé situaci se dá objevit pozitivní řešení; a kdyby se ve stejné situaci ocitl někdo jiný, napadly by ho nejspíš ještě další možnosti, jak změnit problém v příležitost.

Ostatně tak zřejmě přistupoval ke svému handicapu člověk bez končetin

[peto]

Monika, myslis ze seba-hypnoza a taketo veci su skodlive? Cize take, ze pred spanim si predstavujem, kaoby bol moj problem vyrieseny, ale aj cez den. Na to som sa aj minule pytal, uz neviem kde, ze ci je lepsie si predstavovat ako hovori abraham vyriesenie problemu cize mozme tam zahrnut aj autohypnozu, alebo ako napr. tepperwein alebo sinelnikov priamo hladanie zlych sposobov myslenia v podvedomi. No obaja autori zas niekde inde spominaju aj tuto techniku, cize len zaoberat sa cielom a vstepitt podvedomiu predstavu napr. zdraveho cloveka. Neviem sa z toho dako vysomarit. Lebo ked sa ja zameram na zdravie ako pise abraham, mozno vyzdraviem, ale tie zhubne myslineky, pocity, ktore mi tu chorobu sposobili stale ostanu a sposobia zas nieco ine. Alebo zameranim sa na zdravie ich zmazem? Musi sa to dat nejako prepojit.

[peto]

Vlastne tu je to o tom, ze Abraham hovori cisto o tom, ze treba sa orientovat na veci, ktore chceme. Ale u inych autorov sa mozme stretnut, ze treba aj konkretnejsie najst zhubne myslienky a ako sinelnikov hovori, vytvorit nove modely spravania v urcitych situaciach. Abraham nejako nehovori, ze ked chceme mat viac penazi, musime sa pozriet do vnutra, co to asi sposobilo, a len sa to odrazilo na fyzickej urovni. Len sa treba preoientovat na bohatsvo a ono pride. Taktiez nic nehovori o podvedomych skrytych myslienkach a presvedceni, ktore nam nevedome programuju mysel a darmo sa my vedome snazime vyberat spravne myslienky. Samozrejme, ze stalym vedomim ovplyvnovanim ovplyvnime aj podveodmie, len to trva urcite dlhsie. tak co je lepsie alebo ako to sklbit. Co sa nam snazi povedat Abraham.

[Petr]

Vlastne tu je to o tom, ze Abraham hovori cisto o tom, ze treba sa orientovat na veci, ktore chceme. Ale u inych autorov sa mozme stretnut, ze treba aj konkretnejsie najst zhubne myslienky a ako sinelnikov hovori, vytvorit nove modely spravania v urcitych situaciach. Abraham nejako nehovori, ze ked chceme mat viac penazi, musime sa pozriet do vnutra, co to asi sposobilo, a len sa to odrazilo na fyzickej urovni. Len sa treba preoientovat na bohatsvo a ono pride.

Ahoj Peto,
Abraham to zminuje jen trochu v tom smyslu jak jsem minule uz psal. Bud tu vec ignorovat uplne, pokud to lze a zamerit se na chteny stav - to bych rekl, ze plati pro veci vedlejsi, ktere si muzes dovolit ignorovat.. Jde to hure u veci, ktere resis dennodenne. Tam Abraham doporucuje posunout vibrace vedomne vysse. Najit prvni myslenku, ktera zpusobuje negativni pocity a tu "pretvorit" - posledni dobou na to doporucuje vzdy Focus wheel - kolecko soustredeni, ktere ty vibrace k dane veci povede po proudu a ktere funguje na 100%.

Taktiez nic nehovori o podvedomych skrytych myslienkach a presvedceni, ktore nam nevedome programuju mysel a darmo sa my vedome snazime vyberat spravne myslienky.

Na toto se ho jiz nekolikrat lide ptali a vzdy odpovedel, podvedome veci a myslenky nas neovlivnuji, nevsimejte si jich, zapomente na to, nereste to. Mohou vas ovlivovat pouze vedome veci. Pokud se ta podvedoma myslenka aktivuje a prejde do aktivniho vedomi, tak tam uz je dulezita a ovlivnuje nas a az v ten moment bychom s tim meli neco delat.... dokud neni aktivovana, tak ji nema smysl resit.

Jsou to zajimave dotazy, tak jsem na ne zalozil zvlastni vlakna: viewtopic.php?f=64&t=674 a viewtopic.php?f=64&t=673

[Marpefi]

velmi zajímavé, tak nějak uvažuju, že mi to koresponduje s mým názorem, že pokud člověk najde smysl života a má víru, je více duševně vyrovnaný, čímž to pozná i tělo:) Tak asi i zrak, ikdyž to mě fakt nenapadlo:-D

Pokud vás zajímá problematika smyslu života, víry a průzkumy veřejného mínění v této oblasti, zvu vás na svůj blog: http://zivot-nazory.blog.cz/

[vostalpetr]

No myslím, že člověk vidí pohár na půl plný či na půl prázdný v souladu se Zdrojem, tedy se svou karmou,
což je individuální program, který každý následuje,
a někomu se může zdát lepší optimismus než pesimismus nebo kladné emoce před zápornými emocemi...

To všechno je oblast "individualizace"
říkat že toto je lepší a toto je horší je jen věcí vkusu, tedy našeho naprogramování...

Ukončení této "individualizace" nejspíš spočívá v tom, čemu se říká "zlatá střední cesta" (viz jiné téma)
a spočívá v přijmutí protikladů jako rovnocenných záležitostí, které se navzájem doplnují a umožnují nepředstavitelné množství všemožných variací

Takže Přijmutí bych neviděl jako optimismus nebo pesimismus,
nebot v přijmutí jsou oba názory na půl plné a půl prázdné sklenice správné

Takovét přijmutí pak může vést k uvědomění pozornosti jako základu každého pozorování a následného hodnocení,
čímž už je překonána hranice individualizace,
nebot pozornost sama o sobě je Univerzálním Vědomím

[watta]

tak mě napadá, pořád všude v souladu se Zdrojem... a co když je to open source?

[vostalpetr]

tak mě napadá, pořád všude v souladu se Zdrojem... a co když je to open source?

No myslím, že všechno je v souladu se zdrojem, protože kdyby to nebylo v souladu, tak by to nebylo,
všechny ty protiklady (opt. versus pes.) jsou v souladu,

takže podle mě nejlepší je následovat instinkt, tedy to, co nás táhne a jít za tím, i kdyby to měl být pesimismus,
protože tohle nám umožní tu věc poznat a prozkoumat a přijmout,
vždyt i pesimismus může být něco velmi hlubokého a naplnujícího,
ne že ne,
to, co nás zajímá, tam stoupá intenzita naší pozornosti,
a pokud to, co dosud vázalo naši pozornost poznáme a přijmeme,
což je proces individualizace,
tak se pozornost "uvolní" a zůstane sama o sobě

což už je pak proces "za" individualizací, kdy se jde skutečně ke Zdroji samému,
nikoli že jen jednáme v souladu se Zdrojem

(problémem je jen to, že pro tyto dvě různé duchovní úrovně se používají podobné pojmy, jako např. štěstí, radostivost, klid, blaženost apd
ovšem rozdíl je poměrně velký asi tako jako ve velikosti jedné koruny (Kč) a koruny stromu)

takže občas tomu nasazujeme pořádnou korunu nedorozumění