Ego - tentokrát pozitivně

[Petr]

Chtěl jsem napsat krátký článek o tom, jak je ego dobré a kde se to začne obracet proti nám - to ego, o kterém se píše ve většině duchovních knížek, spolu s návodem jak se ho zbavit, jak ho rozpustit a kdo ví co jěště.. No ale i přesto, že jsem tu vědomost měl, tak stále ne a ne přijít inspirace k napsání článku.

A pak, ve chvíli, kdy jsem věděl, že jsem v souladu se Zdrojem, jsem si řekl, tak co uděláme s tím egem?? ) Proč mi nepřichází inspirace..? Pak mi to došlo.. chci napsat článek, který není úplně v souladu se Zdrojem Protože chci poukázat na ego a ukázat na pár příkladech jak vzniká to domnělé "špatné ego". A k tomu my Zdroj inspiraci poskytnout nechce to bych musel ten článek tvrdě vypotit svou myslí ) takže když jsem si řekl, že napíši pouze o té části, jak je ego prospěšné a dobré, tak v ten moment jsem věděl, že to je ono.

(ještě upozorňuji, že si pod egem různí lidé představují různé věci.. tj nechytejte mě za slovo, nejsem žádný metafyzik - jen ten článek nechte plynout a uvidíte

Ego to jsme my, to jsem já, to je mé fyzické já. Je to to nejdůležitější, co tu na Zemi máme a proč sem chodíme.. Ego je náš cestovní prostředek, ve kterém se vezeme a skrz, který pozorujeme. Pozorujeme celý tenhle ten svět. Ego je jak kouzelné barevné sklíčko, které mění barvy podle toho, jak si přejeme, je to kouzelné sklíčko, které nám dokáže velmi přiblížit, zvětšit, jakýkoliv objekt, problém, téma, na které se rozhodneme zaměřit svou pozornost.

Ego je naší jedinečností, ego přispívá velkou měrou k večnosti vesmíru.. protože z rozmanitosti našich eg, vzniká obrovské množství různorodých tužeb, za kterými pak vesmír plyne a které naplňuje. Jsme všichni jedna energie, která se záměrně rozhodla zaměřit se do tohoto času a prostoru a díky různým osobnostem, egům umožňuje soustředění se na různé věci a vytvářet zcela různé záměry.

Ego je podstatou našich zkušeností zde na Zemi a z tohoto důvodu bychom měli na ego nahlížet, jako na toho nejlepšího přítele. Přišli jsme si sem mimo jiné pro velmi osobní zkušenosti, pro osobní pohled na svět, pro osobní touhy, pro osobní zkoumaní věcí. A tyto osobní věci nám právě zajišťuje naše úžasné ego.

Pokud bychom naše ego neměli, tak by nebylo rozdílu mezi námi zde a naší větší částí v nefyzičnu. Proč bychom sem pak chodili?

Tj. nechtějme se zbavit ega - raději ho užívejme ku prospěchu svému. ))

[Monika]

Díky Petře za tohle načaté téma . Dovolím si k tomu také něco připsat.

V poslední době mi přijde, že démonizace ega a jeho zatracování, jako takového, vede akorát k dalšímu prohlubování negativity, sebe-odmítání, vnitřnímu boji, pocitům viny, nedostatečnosti a projevům ne-lásky k sobě a dokonce se nebojím napsat i vůči Bohu. Je to, jako bychom Bohu vyčítali, že připustil v tvorbě cosi něco závadného, co je nutné z ní vyloučit, jako nežádoucí jev. Musel by tedy udělat někde chybu, což mi přijde absurdní. Hodně lidí říká, že "ego" není výtvorem Božím, ale odpadlých entit včetně lidských, které zneužívají tvůrčích sil ke svým vlastním ambicím, proti Boží vůli. S čím lze souhlasit, je tu tedy daná tato možnost a jako taková - je využívána. Trvání na tom, že došlo k nežádoucímu odchýlení od původního záměru, které my musíme "opravovat", je popíráním dokolanosti božího díla. Proto mi připadá poněkud podivné se k tomu takto vyhraněně a nesouhlasně stavět a říkám si, že jestliže ego vnímám pouze v "negativním kontextu", že asi bude spíše v mém přístupu někde chyba. Jsem totiž naprosto přesvědčená o tom, že Bůh se žádné chyby nikdy nedopouští a že tvorba je naprosto dokonalá i s těmi "nedokonalostmi". Navíc jsem poznala sama u sebe velmi dobře, že tlak odporu proti čemusi způsobuje odpovídající protitlak a kam je zaměřená pozornost, to se velmi posiluje.

Vychází mi, že je třeba nejprve pochopit mechanismus a funkčnost tohoto "nástroje - ega" a projevu mnoho-ličnosti vesmírné tvorby a postupně se vyjasňuje, že zakopaný pes je v tom, že se "ega" pevně držíme jako jakési jediné jistoty, která nám umožňuje existovat, respektive - která nám umožňuje potvrzení o naší existenci v originalitě projevu a nabýváme dojmu, že bez tohoto jsme naprosto vedle, ztracení a vykořenění, že jen ve ztotožnění s ním je existence možná ... a tak se držíme této domnělé JISTOTY i za cenu utrpení a velké bolesti a přes tuto naší zaujatost nevnímáme, že je to nástroj, který nám byl svěřen k poznávání a ošahání si tvorby i skrze smyslové vnímání a mysl. Nějak se pořád bojíme pustit to naše osobní prožívání a hlavně kontrolu nad tím co probíhá a co se děje, protože co by se pak stalo? tam naše představa opravdu nedosáhne. Snažíme se neustále zabezpečit v jistotě poznaného a bojíme se změn a odevzdání proudu života bez uchopování žádoucích a libých stavů a eliminace toho co našim představám nevyhovuje.

Přijde mi to, jako bychom se upnuli na nůž, kterým krájíme chléb a drželi se ho obouma rukama ze strachu, že když ho ztratíme, tak si ten kus chleba neukrojíme a umřeme hlady. Nůž se tak pro nás stává důležitější než samotný chleba. A my tušíc, že něco je nějak divně, nabýváme dojmu, že nůž je špatný a že problém vyřešíme, že se ho zbavíme, případně popřeme a vyhlásímu mu válku. Zlobíme se na něj, místo abychom se snažili pochopit co vlastně nůž obnáší a k čemu je, místo abychom se zajímali o to jak ho správně, v rámci toho k čemu byl původně určen, používat. Teprve potom nůž je možno vnímat jako pouhý nástroj jimž lze krájet chléb nebo také ho použít jako zbraň. Nůž nemůže za to zda vůbec, případně jakým způsobem je používán, on je jen nástrojem co je tu k dispozici. Zacházíme s ním úměrně dle naší vědomosti či ne-vědomosti.

V žádném případě tímto nechci tvrdit, že egoistický způsob žití je třeba dále rozvíjet a podporovat, chci jen upozornit na to, že pouhým odmítnutím a jeho popřením, se ne-vědomost nerozplyne.

[Petr]

Diky Moniko za pokracovani v tematu.. a vyborne pokracovani To je presne ono, co jsem mel take na mysli.

Jeste tedy dokoncim nacatou myslenku o tom, kde si myslim, ze se to pro cloveka zvrtava v jeho "neprospech". A to jsou jeho prijata presvedceni. Ego je dokonaly nastroj a logicky se pak zacne podle techto presvedcenich chovat.

Je to treba presvedceni o nedostatku vs. presvedceni o hojnosti.
Je to treba presvedceni o menecennosti vs. presvedceni o sve vlastni hodnote.

Zrovna to prvni presvedceni mi prijde zdrojem spousty tech "spatnych" eg, o kterych se v literature mluvi. Co si o tom myslite? Jake jsou vubec ty nezadouci vlastnosti ega?

[Lída]

Doplnila bych Moniku:

Ať cítíme odpor k čemukoliv, svou pozorností při odmítání pumpujeme do toho odmítaného energii a tím paradoxně umožňujeme zvětšování a růst toho, co odmítáme. Když ale projevy ega (ať svého, nebo cizího) rozpoznáváme jako součást Stvořeného, pak se jeho negativita energeticky stále zeslabuje a v nás naopak stále zesiluje vnímání, že existuje jenom tvorba Zdroje v mnoha podobách, zdánlivě i protikladných, které se chovají s jistou autonomií. Ačkoliv to většinou netušíme, způsob, jakým se chovají, vytváříme sami.

Když jasně rozpoznáváme, že jde o modifikované podoby prvotní Energie Zdroje, dokážeme optimálně zacházet s čímkoliv. A neobsahuje to žádný odmítavý pocit k probíhajícímu dění ani k egu – k tomu, co se nám v nás samých nebo v druhých jeví jako nežádoucí. Stejně jako když při přípravě oběda čistíme zeleninu: necítíme odpor vůči slupkám, které házíme do odpadků, nemáme pocit " tohle je špatné, vždyť se to nedá jíst!!!" Děláme to v pohodě, neosobně, prostě jen rozlišujeme užitečné a použitelné od nepoužitelného, bez jakýchkoliv emocí. A úplně stejným způsobem můžeme zacházet s egem.

Naše mysl totiž pracuje dvojím způsobem:

a) v příkladě se zeleninou používáme mysl stejně, jako to dělají Probuzení: naše mysl funguje coby operující mysl a ta tvořivě řeší současnou situaci, neustále optimalizuje a je tak stále zakotvená v současném okamžiku. Cokoliv, co rozpoznáme jako nepotřebné (ať jsou to slupky od zeleniny, nebo odmítání, odpor, hněv apod.), si můžeme uvědomit jako formu Energie, jejíž podoba je v dané situaci neužitečná, a proto jí přestaneme věnovat pozornost. Tak jako těm slupkám. Tím se hněv a jakékoliv další emoce samy od sebe rozpustí a zmizí. Je to něco jiného než potlačení - potlačení v sobě obsahuje odpor a odmítnutí "Tohle nesmím cítit!!! Je to nesprávné!!!"

b) když něco odsuzujeme a máme k tomu odpor, ať už je to naše ego, nebo cokoliv jiného, používáme mysl způsobem, který je příčinou všeho našeho trápení - mysl v její přemítající, spekulující podobě. Tahle mysl neustále něco odmítá (třeba i v nejlepším úmyslu) v touze, aby odmítnutím toho, co je, dosáhla něčeho jiného, než co právě je : nezabývá se současností, ale ovládají ji negativní pocity, vztahující se k minulosti nebo k budoucnosti. Obává se a pořád se proti něčemu staví s pocitem, že by to mělo být jinak. To je mysl, která vypadla ze současného okamžiku.

Je to pořád jedna a tatáž mysl, jen ji nevědomky střídavě používáme dovedným a nedovedným způsobem.

[vostalpetr]

Pokud bychom naše ego neměli, tak by nebylo rozdílu mezi námi zde a naší větší částí v nefyzičnu. Proč bychom sem pak chodili?
.....................................................................................................................................................

No já bych zrovna egu smysl života nedával,
nebot smysl života je spíše v životě (bohu) samém, nežli v egu, které je nekutečné a je pouze "pocitem či sebeuvoměním já jsem"

To, proč je zde ego,
je prostě metafyzicky řečeno jen proto,
že bůh (který má být dokonalý, neomezený, všemohoucí, vševědoucí apd.) prostě potřebuje být ke své dokonalosti i nedokonalý, omezený, nemohoucí a úplně blbý

Ale také to jde lze říci jinak,
tak, že prostě "Bůh miluje příběhy",
tedy jinak řečeno, že bůh, který je Absolutní Vědomí prostě jen rád sní ty svoje Vesmíry, rád je tvoří a rozpouští,
nebot Vědomí obsahuje samo v sobě prostě potenciál snění, tvoření a uvědomování...

(což je nakonec vidět i u lidí, kteří jsou stvořeni božským Vědomím takže musej podobně jako bůh božsky blbnout a vymýšlet třeba pro svoji potěchu smysl života jejich vlastní osoby)