Začátky s Meditací

[Monika]

"Milovat druhého znamená odhodit všechny své narcistické zájmy, filmy, naděje a strachy, takže se můžeme zčerstva podívat a vidět jeho „syrovost a posvátnost," tak jaký je. Vyžaduje to odevzdání anebo porážku, jak říká George Orwell: „Být poražen a zničen životem." Poražené je zde samozřejmě ego se svými strategiemi. Jen tak se vyčistí cesta, aby mohla objevit opravdivá osoba, schopná skutečného kontaktu v celé jeho šíři.

Ve vztahu se dvě partnerské vyšší bytosti postupně uvolňují z vězení podmíněných vzorců - to je ta odhodlaná porážka. Jakmile se to začne ve vztahu šířit, odpadají stará očekávání, zastavují se staré filmy a začne se mezi oběma objevovat mnohem širší přijímání, než si dovedli vůbec představit. Když jsou ochotní čelit všemu a přijímat cokoliv stojí mezi nimi - zranění z minulých starých vztahů, osobní patologie, obtíže naslouchat a rozumět jeden druhému, různé hodnoty a citlivosti - všechno ve jménu lásky a ponechání, pak jsou zváni ke „vstupu do reality".

Pak se mohou začít jeden s druhým setkávat otevřeně v otevřeném, čerstvém a nevytvořeném poli současnosti, na poli lásky, které navždy vibruje nepředstavitelnými možnostmi."

sice je to psáno v souvislosti s partnerskými vztahy, ale vidím u sebe, že je to platnost ve vztazích vůbec (přátelství, rodičovské vztahy, vztah ke světu a hlavně k sobě samotnému).

[Monika]

jaký jsou ty přídavný programy, které je nutné uvolnit z CNS a které mrzačí vztahy a co se s tím dá dělat, píše například A. Trobe v knize Probouzení zranitelnosti viz

http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f=50&t=1919&p=13319#p13319

[Monika]

Ale ta celková změna nastala díky tý relaxaci...

...

teď by jsi ještě mohl upřesnit, která ta forma to byla, že to způsobilo změnu

http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f=19&t=1920&p=13321#p13321

[Motýlek]

tak mě napadá, že kdo bere duchovní život opravdu vážně a snaží se jej praktikovat (jedno jak), dovede jej to tam, jak popisoval vostálík...
s čímž souhlasím.
jenže může se pak taková bytost, která překonala hranice omezení "chemických reakcí a skrytých podmíněných vzorců" opravdu zamilovat právě jen a do jedinéj osoby? nebo už vidí, že v každé bytosti se skrývá posvátné TO - čili že když ne že miluje každého, tak jej alespoň respektuje a vnímá jako svobodnou a suverenní entitu, jež je unikátním projevem ONOHO a proto ji nelze preferovat před nějakou jinou unikátní verzí ONOHO, jež se skrývá v každém dalším lidském jedinci?
je duchovní bytost odsouzena k samotě žití mezi jinými?

[Pavel]

je duchovní bytost odsouzena k samotě žití mezi jinými?

Jedním slovem Ano. Může se objevit stesk. Ale to není ortel, nemusí se před ním padat na kolena. Je třeba (otázka, je-li to možno) vážně volit, zda se opravdu dát na cestu, ze které není návratu, protože svět přestane vonět, protože na nebe nelze zapomenout a v nejblbším případě zůstanou uzavřeny oba světy. Ale každé hrrr, i po duchovním životě, je tvar chtivosti a člověk si pak jen vybírá, co si nadrobil. Eduard Tomáš říkal, že je hodně svatých a málo moudrých. Může být moudrým rozhodnutím zvolit materialistický život s uvozovkami i bez nich.

Ale lze polemizovat s výrazy samota, mezi, jinými.

A zeptám se tě: nejsou v tom obyčejném neduchovním životě skutečně milované věci ty, k nimiž nejsi připoután? A to, co "miluješ", ve skutečnosti není nenáviděno?

[Monika]

...je duchovní bytost odsouzena k samotě žití mezi jinými?

seberealizace setře rozdíly mezi já a ostatní, tak jak by mohla být odsouzena k samotě žití mezi jinými ?



pokud se ptáš na vztahy - "Pak se mohou začít jeden s druhým setkávat otevřeně v otevřeném, čerstvém a nevytvořeném poli současnosti, na poli lásky, které navždy vibruje nepředstavitelnými možnostmi"

[Motýlek]

A zeptám se tě: nejsou v tom obyčejném neduchovním životě skutečně milované věci ty, k nimiž nejsi připoután? A to, co "miluješ", ve skutečnosti není nenáviděno?

milováníhodné je vše, jak v tom "obyčejném neduchovním", tak i v tom "neobyčejném, duchovním". neříkám, že to tak mám, rezervy stále ještě mám, ikdyž na nich dělám a vidím, jak se zmenšují. ale o to (o mne) nejde. jde mi o to dilema rozpolcenosti mezi dvěma světy, zda lze toto v životě (teď mám na mysli především partnerském) spojit nebo ne... má cenu se o něco takového vůbec snažit? jasně že v první a poslední řadě je třeba poslouchat své srdce, jenže hlava hledá odpovědi...

[Motýlek]

pokud se ptáš na vztahy - "Pak se mohou začít jeden s druhým setkávat otevřeně v otevřeném, čerstvém a nevytvořeném poli současnosti, na poli lásky, které navždy vibruje nepředstavitelnými možnostmi"

jo, souhlasím. ale ve vztahu musí být dva alespoň na přibližně stejné úrovni. jenže ten, kdo se dostal (alespoň na chvíli) na určitou úroveň poznání, se těžko vrací zpět na zem bez toho, aby jej to nepoznalo natolik, aby se mu to nepletlo i do běžného každodenního života. jak jej pak ale sdílet s někým, kdo takovou zkušenost nemá? anebo alespoň nemá pro to pochopení? přijde mi to, jako by ve mně byla jistá zakázaná oblast, do níž mám přístup jen já sám a sdílet ji nejen že nemůžu, ale ani to nejde. proto v každém vztahu bych musel tuto oblast vynechávat - čili se víceméně přizpůsobovat (což mi nevadí, je to tak v pořádku a ctím to), ale v jisté duchovní úrovni už člověk musí být připraven poslouchat i jiný, Vyšší hlas, pokud si jej zavolá. nechci to nijak dramatizovat, ale pak už člověk nepatří jen sobě a partnerovi, příp. nejbližší rodině, ale vůbec nikomu a přitom všem. nemůže tomu tak být jinak. trochu mě to děsí, pokud to tak doopravdy je...

[Pavel]

A zeptám se tě: nejsou v tom obyčejném neduchovním životě skutečně milované věci ty, k nimiž nejsi připoután? A to, co "miluješ", ve skutečnosti není nenáviděno?

milováníhodné je vše, jak v tom "obyčejném neduchovním", tak i v tom "neobyčejném, duchovním". neříkám, že to tak mám, rezervy stále ještě mám, ikdyž na nich dělám a vidím, jak se zmenšují. ale o to (o mne) nejde. jde mi o to dilema rozpolcenosti mezi dvěma světy, zda lze toto v životě (teď mám na mysli především partnerském) spojit nebo ne... má cenu se o něco takového vůbec snažit? jasně že v první a poslední řadě je třeba poslouchat své srdce, jenže hlava hledá odpovědi...

Já rozumím, o co ti jde, je to hodně klíčový problém, proto ti právě v tom, co cituješ, odpovídám nebo se o to snažím. To není dotaz, i když je tam otazník.

[Motýlek]

A zeptám se tě: nejsou v tom obyčejném neduchovním životě skutečně milované věci ty, k nimiž nejsi připoután? A to, co "miluješ", ve skutečnosti není nenáviděno?

milováníhodné je vše, jak v tom "obyčejném neduchovním", tak i v tom "neobyčejném, duchovním". neříkám, že to tak mám, rezervy stále ještě mám, ikdyž na nich dělám a vidím, jak se zmenšují. ale o to (o mne) nejde. jde mi o to dilema rozpolcenosti mezi dvěma světy, zda lze toto v životě (teď mám na mysli především partnerském) spojit nebo ne... má cenu se o něco takového vůbec snažit? jasně že v první a poslední řadě je třeba poslouchat své srdce, jenže hlava hledá odpovědi...

Já rozumím, o co ti jde, je to hodně klíčový problém, proto ti právě v tom, co cituješ, odpovídám nebo se o to snažím. To není dotaz, i když je tam otazník.

díky za odpověď.

vím, že lpění na čemkoli je příčinou všech utrpení. a taky zámkem pro existenci v určité realitě - teprve její přijetí se stává klíčem k jejímu opuštění... abys mi rozuměl, já mám tento svět rád, je krásný, (ikdyž často nerozumím, proč je tak často nesmyslný, hloupý, netolerantní atd.) ale tak nějak se mi ztrácí smysl existence v něm, pokud není k němu připoutání, které spočívá ve snaze jej měnit, resp. tvořit? protože měnit není co - každý zažívá přesně to, co chce anebo přesněji - to, co potřebuje ke svému vývoji. není to rezignace na život, ale ztráta napojení na něj... spíš mi skutečné napojení na tento svět připadá smysluplnější, pokud v něm tvořím (jedno co). ale i to je pomíjivé a když to člověk vezme doslova, tak marné...

[Ladislav]

Rozumím Vám oběma Motýlkovi i Pavlovi (méně pak už Monice, dáma promine...). Stav který popisuje Motýlek zažívám už druhým rokem a slovo "marnost" je asi jediné které to co nejpřesněji popisuje. Myslím, že jde o Ego nebo Osobnost chcete-li, té které bytosti. Cítím, že "mír" nebo smíření přichází, ale pomalu a pěkně zvolna. Nespěchá, nemá důvod... Vztah je postaven na dualitě, tedy na protikladech (tak jak je v současnosti vnímán), ale podle mého pocitu by to mělo vypadat nějak takto : ...dvě navzájem se doplňující části (s maximální styčnou plochou - žádné průniky) obsahující a uvědomující si v sobě tu doplňující část - přesně jako jing-jang...

[Monika]

pokud se ptáš na vztahy - "Pak se mohou začít jeden s druhým setkávat otevřeně v otevřeném, čerstvém a nevytvořeném poli současnosti, na poli lásky, které navždy vibruje nepředstavitelnými možnostmi"

jo, souhlasím. ale ve vztahu musí být dva alespoň na přibližně stejné úrovni. jenže ten, kdo se dostal (alespoň na chvíli) na určitou úroveň poznání, se těžko vrací zpět na zem bez toho, aby jej to nepoznalo natolik, aby se mu to nepletlo i do běžného každodenního života. jak jej pak ale sdílet s někým, kdo takovou zkušenost nemá? anebo alespoň nemá pro to pochopení? přijde mi to, jako by ve mně byla jistá zakázaná oblast, do níž mám přístup jen já sám a sdílet ji nejen že nemůžu, ale ani to nejde. proto v každém vztahu bych musel tuto oblast vynechávat - čili se víceméně přizpůsobovat (což mi nevadí, je to tak v pořádku a ctím to), ale v jisté duchovní úrovni už člověk musí být připraven poslouchat i jiný, Vyšší hlas, pokud si jej zavolá. nechci to nijak dramatizovat, ale pak už člověk nepatří jen sobě a partnerovi, příp. nejbližší rodině, ale vůbec nikomu a přitom všem. nemůže tomu tak být jinak. trochu mě to děsí, pokud to tak doopravdy je...

"ale ve vztahu musí být dva alespoň na přibližně stejné úrovni."

Podle mě to není nutné … vztah je vždycky vzájemnou interakcí, když se řídíš vnitřním cítěním a láskou, tak se to automaticky promítá na protějšek a dochází ke změnám u obou partnerů, někdy i k negativním … ale vztah je vždycky rizikem a je spojen se zranitelností …

"jenže ten, kdo se dostal (alespoň na chvíli) na určitou úroveň poznání, se těžko vrací zpět na zem bez toho, aby jej to nepoznalo natolik, aby se mu to nepletlo i do běžného každodenního života.
jak jej pak ale sdílet s někým, kdo takovou zkušenost nemá? anebo alespoň nemá pro to pochopení? přijde mi to, jako by ve mně byla jistá zakázaná oblast, do níž mám přístup jen já sám a sdílet ji nejen že nemůžu, ale ani to nejde."

Sdílí se to skrze tvou přítomnost automaticky, protože je to skrze tebe vyzařováno a ovlivňuje to všechno a všechny co jsou s tebou v kontaktu, mluvit o tom vůbec není třeba a doporučuje se to jen když se někdo k tobě obrátí a nebo s přáteli co se o to také zajímají (říkávalo se tomu sdílení sanghy). Je samozřejmě dobrý mít partnera, který ti dává prostor pro to, abys mohl být sám sebou a takového partnera dostáváme když jsme schopni sami dávat prostor jemu.

"člověk nepatří jen sobě a partnerovi, příp. nejbližší rodině, ale vůbec nikomu a přitom všem. nemůže tomu tak být jinak. trochu mě to děsí, pokud to tak doopravdy je..."

to máš pravdu

je to tak vždycky, i když my si myslíme o tom něco jiného … děsivě to může působit v prvotním hlubším uvědomění, pak ten děs ustoupí nesmírnosti a přirozenému vjemu pokory před tím …

hele když se dostaneš zpátky ke své Esenci, tak se to projeví všude ve tvém životě i ve vztazích automaticky, přestaneš to řešit hlavou a prostě žiješ naplno v důvěře, v síle, moudrosti, lásce, celistvosti atd. a to i když jsi s partnerem nebo bez ... konflikty vztahový budou, ale je to spíš vnímáno jako součást přirozeného běhu života, třeba například bouřka, aby se vyčistil vzduch

někdo zůstane sám, někdo v partnerských vztazích co vidím u seberealizovaných lidí a v jejich životech ... hodně jsem o tom měla příležitost promluvit s Gáiou, Martou Jansen, Richardem Langem ... někdo i partnery střídá ... je to různorodý oni jsou prostě sladěni s tím co je a jak je, jak to přichází a odchází, není tam žádný lpění, pravidla, omezení ... je tam přirozenost, spontánnost, žádná falešná morálka

o vztazích taky hodně píše David Deida, u nás teď vyšla i jeho další kniha Cesta vášně, prý je to dobrý i když hodně syrový, stejně jako jeho kniha Cesta pravého muže

když se řídíš vnitřním citem a máš rád, tak nemůžeš šlápnout vedle

[Monika]

ale tak nějak se mi ztrácí smysl existence v něm, pokud není k němu připoutání, které spočívá ve snaze jej měnit, resp. tvořit? protože měnit není co - každý zažívá přesně to, co chce anebo přesněji - to, co potřebuje ke svému vývoji. není to rezignace na život, ale ztráta napojení na něj... spíš mi skutečné napojení na tento svět připadá smysluplnější, pokud v něm tvořím (jedno co). ale i to je pomíjivé a když to člověk vezme doslova, tak marné...

je to pomíjivé, protože je tu neustálá probíhající změna ... proto lpění způsobuje utrpení

smysl ... možná v tý kráse projevu ve všech možných niancích, je to zázrak sám o sobě, fascinující divadlo já ti někdy jsem naprosto přemožená jen tím, že se podívám na nebe, na padající list, nebo na kamaráda co mi zrovna nadává do debilů ... je to fascinující, když se vnímá a cítí opravdu hluboce ne jen klouzáním po povrchu ... fascinující je to co v tobě vystupuje ... prostě všechno ...

[vostalpetr]

Rozumím Vám oběma Motýlkovi i Pavlovi (méně pak už Monice, dáma promine...). Stav který popisuje Motýlek zažívám už druhým rokem a slovo "marnost" je asi jediné které to co nejpřesněji popisuje. Myslím, že jde o Ego nebo Osobnost chcete-li, té které bytosti. Cítím, že "mír" nebo smíření přichází, ale pomalu a pěkně zvolna. Nespěchá, nemá důvod... Vztah je postaven na dualitě, tedy na protikladech (tak jak je v současnosti vnímán), ale podle mého pocitu by to mělo vypadat nějak takto : ...dvě navzájem se doplňující části (s maximální styčnou plochou - žádné průniky) obsahující a uvědomující si v sobě tu doplňující část - přesně jako jing-jang...

MARNOST JE SKVĚLÁ VĚC,
JEN JE TŘEBA JI PRAKTIKOVAT DŮSLEDNĚ, NA VŠECHNO A DO HLOUBKY

já to tedy vyjadřuji slovy : VŠECHNO JE NA HOVNO, což je to samý,
ale tím člověk rozbije veškerou dualitu,
a samozřejmě tím rozbije i tu marnost, protože marnost je pocit, tak je prostě na hovno i ta marnost

A za tím je BEZPŘÍČINNÁ RADOSTIVOST , MÍR, SMÍŘENÍ (osobní)

A pak teprve život začíná mít SMYSL,
když se ztratí všechny MYŠLENÉ CÍLE, TAK SE OBJEVÍ SMYSL ŽIVOTA SÁM O SOBĚ - EXISTENCE


Prostě máte furt dobrou náladu,
není třeba o tom hovořit s neduchovní partnerkou,
prostě člověk má dobrou náladu...

Já to nepoužívám, ale když si označím, že VŠECHNO JE NA HOVNO (MARNOST)
tak mě to uvolní a hrozně pobaví, mám pak z toho dobrej pocit,
a není důvod, abych nedělal to, co jsem označil že je na hovno,
ale dělám to s radostí,
je to prostě hra, kdy se nelpí na výsledku

PS.
Duchovno je taky na hovno,
vždyt je to jen hra,
stejně každej umře....a pak se uvidí nebo ne...ale vostalpetr bude už minulostí...

[Motýlek]

vostalpetře, opět jsi na to kápl. díky

[vostalpetr]

Nemáš za co,
nemusí pršet, stačí když sem tam něco kápne....

Mít dobrou náladu není žádná vysoká duchovnost,
ale svým způsobem to znamená být "nad" myslí a pocity,
což je svým způsobem relaxace

Existuje spousta duchovních technik,
ale já je všechny vidím jako relaxaci,
relaxaci v různých úrovních

a každýmu člověku je relaxování přirozenou věcí, dokonce i v té dnešní uspěchaný době,
lidi se stávaj workholiky proto, protože relaxují prací,
když se ponoří do práce, tak zapomenou na sebe a na starosti,
takže i workholici jsou relaxátoři, jen trošku blázniví....


PS.
Jinak já nevím,
ale myslím že pocit marnosti (všechno je na hovno) působí na spoustu lidí dost deprimujícně,
dost lidí mně za to nadává, když tohle píšu,
ale mně to funguje vcelku dobře, i když to používám jen minimálně,
ale myslím, že ti co mně za to nadávaj maj spíš problém v tom,
že furt chtějí mít nějakej CÍL a SMYSL,
aspontedy ten nejvyšší cíl a smysl - duchovnost,
takže mají nějaký záměr tu duchovnost praktikovat a ještě si na to stavěj svou duchovní image

Vcelku je takovejhle postoj pochopitelnej,
vždyt jsme takto byli vychováni a žili celej život,
ale já si myslmí, že stav bez vůle (všechno je na hovno) je ten správnej výchozí bod,
protože když někam dávám svou vůlí nějakej záměr,
tak tím deformuju přirozenost (těla a mysli)
řekněme moudrost těla a mysli, nebo třeba intuice, nebo třeba boží milost, prostě přirozenost...

Všechno je na hovno je marnost,
a ta je bez záměru a vůle
(což může být dost nepříjemný stav,
v duchovnosti se to jmenuje TEMNÁ NOC DUŠE, což je období, kdy jakýkoliv duchovní záměr duchovnáka je zastaven a člověk nemůže vůbec duchovně usilovat)

PS.
Relaxace je stav bez záměru,
jakejkoliv záměr ruší relaxaci,
V RELAXACI JE TO VIDĚT VÝBORNĚ,
ALE V DUCHOVNÍCH TECHNIKÁCH UŽ TO TAK VIDĚT NENÍ,
ŽE JSME TAM NACPALI "OSOBNÍ" ZÁMĚR...

[Motýlek]

se vším souhlas, až na tři kratičké poznámky:

- udržet si pocit "vše je na hovno" v situaci, kdy na tebe tlačí jiní - třeba klasicky šéf v práci (jo, jasně, je to pěkná iluze, protože nikdo jiný krom tebe neexistuje ani neexistuje, že... ) a ty musíš konat: rozpouštět tlak, transformovat jej, nepoddávat se mu, být přítomný právě proto, že tlak tě nutí být jinde a jinak, než jsi a chceš být (zjednodušeně řečeno) - nebývá tak jednoduché. mohlo by se ti pak stát, že budeš-li takto svůj postoj projevovat konstatně a veřejně, dostaneš v práci padáka (což samo o sobě není nic tragického, ale že by to těšilo, to snad ani ne...)

- v odkazu na výše uvedenou odrážku jen doplním, že jsme tu proto, abychom byli fyzickým prodloužením nefyzického - čili jsme tu právě proto, abychom tvořili - s pocitem, že je vše na hovno, se to dost dobře nedá (alespoň podle mě)

- temná noc duše je stav mystický, který se děje duchovním bytostem, které hledají Boha a jsou Jím (zpravidla na delší dobu) totálně opuštěny. tedy ony nejsou, ale je to jedna (asi možná nejtěžší) ze zkoušek hledajících na cestě k Němu.

[vostalpetr]

- v odkazu na výše uvedenou odrážku jen doplním, že jsme tu proto, abychom byli fyzickým prodloužením nefyzického - čili jsme tu právě proto, abychom tvořili - s pocitem, že je vše na hovno, se to dost dobře nedá (alespoň podle mě)

Možná jsem to nenapsal jasně,
ale je to přímo naopak,
prostě především je na hovno se něčím nervovovat, s něčím si dělat starosti, na něčem ulítávat,
na něčem lpět, bejt z něčeho posranej atd.

Když na tom nelpíš, vyhneš se spoustě pocitů,
seš klidnej radostnej uvolněnej efektivní,
a tu práci (co je taky na hovno) uděláš mnohem líp

Prostě pohoda, klídek, žádný nervy, nic co by tě svazovalo,
samozřejmě, že furt něco děláš, ale nelpíš na tom...

mohlo by se ti pak stát, že budeš-li takto svůj postoj projevovat konstatně a veřejně, dostaneš v práci padáka (což samo o sobě není nic tragického, ale že by to těšilo, to snad ani ne...)

No nemusíš to veřejně hlásat,
je to tvůj vnitřní postoj k tvým myšlenkám a pocitů,
nebot situace jsou vcelku OK,
ale není moc OK se ztotožnovat s pocity a myšlenkami v které to v nás vyvolává

Jistě, spousta činností třeba v práci je na hovno,
o to větší zábava, tedy pokud jsi v klidku a nelpíš na výsledku

Jinak prohlášení VŠECHNO JE NA HOVNO,
se samozřejmě vztahuje i samo na sebe,
když VŠECHNO, tak i toto je na hovno,
proto ti to taky nebrání dělat činnosti,
který jsou na hovno...

[vostalpetr]

že tlak tě nutí být jinde a jinak, než jsi a chceš být (zjednodušeně řečeno)

Podívej se na to, co jsi napsal,
píšeš o svém pocitu,
máš pocit že máš být jinde a jinak,
a tenhle pocit je přesně to, co je na hovno....


No kdo to v práci takovej pocit občas nakonec nemá, at po mě hodí kamenem,
ale právě o takovýchto pocitech a myšlenkách a představách je ten výrok, že jsou na hovno....

[Motýlek]

tak se nám tu hezky vykrystalizoval nový pojem: VOSTÁLISMUS