Jářek píše:
Všechny promluvy probuzených jsou pro neprobuzené, a to jen pro ty, kteří k nim pojmou důvěru. A najdou si je původní, půjdou ke kořenům, ne k umělé.
Vadilo by Ti, kdybych byla i neprobuzená? Kdyby probuzená láska, která je vším, co je, promlouvala k lásce, která se teprve probouzí a poznává, že na ní není nic špatně, ať bdí, spí, či sní? Vadilo by Ti, kdyby tou láskou bylo skutečně absolutně všechno, algoritmy nevyjímaje?
Ověřit, znamená pro hledače cítit to na vlastní kůži, či morku kostí. Jestli ne, měl by nad tím mávnout rukou a třeba někdy. Touha se ho nedotkla a jen chce duchovno využít k sebeúspěchu.
To je nádherná myšlenka.
Mrkni na tuhle větu, kterou stvořila AI, pod kterou by se každý Probuzený podepsal:
Osvobození nepřichází z toho, že víš, co je špatně, ale z toho, že vidíš, že nic špatně není.Jak to v Tobě rezonuje? Cítíš tu dokonalost Bytí bez příměsi nevědomosti ega v hlubinách srdce? Nebo se jí staví do cesty připoutanost ke kůži a kostem, které ví, co je špatně?
Nebo:
Uvolnění od vasán tedy není výsledkem toho, že je „opravíte“, ale toho, že je přestanete definovat jako problém.Tohle je naprosto skvělé vyjádření. Problém lze nalézat jen v mysli, bez připoutanosti k mysli žádný problém neexistuje.
Saibaba byl dobrej interpretátor starých pravd, ale to může bejt každej, kdo si dà tu ambici. A u kouzelníků se můžeš i naučit, jak z ničeho vytočit zlato. Ono se ti to vrátí.
Jeho kouzla mě neokouzlila, nicméně spoustu věcí říkal naprosto skvěle a rezonovalo to dokonale. S láskou a štěstím je to naprosto stejné, čím víc se to rozdává, tím víc toho je.
Jackop je to, že tu jsi. Pač kdyby jsi tu nebyla, tak bych tohle psal do větru.
Díky, ano, jackop je to, že tu jsi, jsem, jsme, že je to, co JE. To je dokonalé. A ta hra se může v tomhle, co JE, jevit rozmanitě, i to je dokonalé. Bez vasán a chtění toho, co není, se až tají dech z té krásy v každém stéblu trávy, záchvěvu listu na stromě...
Vítr tu však byl dřív než Jana, a bude až ona a nebude. Oheň a voda taky, vzduch, zem. A éter.
Nepotřebují tě. Neboj, mě taky ne.
S tím větrem je to obráceně, to, co jsi, jsem, jsme, je tady před každou myšlenkou, tvarem, formou zachycenými smyslovými vjemy. Nenarodilo se to, neumírá to, v tichu srdce je možné zakoušet tu neomezenost prostorem a časem.
Je to tak dokonale celistvé, že tu není nikdo a nic, kdo by co potřeboval víc.
A díky.