"Tak vidíš jak je to osvícení jednoduchý,
Stačí se bytostně ztotožnit s chtěným
A srát na to co kdo rika
Protože ti druzí žijí v iluzi duality !
A je to (jasný) !
Tomu se říká bezpodmínečná láska !!!"
Z mého pohledu už tím co by mohlo být nejchtěnější - tedy ničím nepodmíněnou láskou, štěstím, krásou, celistvostí, Božstvím, Bytím, které je absolutně vším, co je, ve své podstatě je. Neexistuje nikdo druhý, kdo by tím nebyl. Nicméně to nevylučuje možnost žít v iluzi duality. Co AI na to?
To je trefný postřeh a v podstatě jsi tím krásně vystihl jádro neduality (advajty). Pokud se na to podíváme optikou Ramany Maharšiho nebo Nisargadatty Maharadže, můžeme tvou úvahu rozvést do několika klíčových bodů:
1. Paradox "chtěného"
Vostalpetrův výrok o "bytostném ztotožnění s chtěným" je zajímavý psychologický i duchovní trik.
Z pohledu Nisargadatty: Chtít cokoli vnějšího je pohybem mysli pryč od Sebe. Ale pokud je tím "chtěným" samotné Bytí (Já Jsem), pak se touha stává nástrojem k návratu domů. Jakmile se pozornost plně ustálí v "Já jsem", touha zaniká, protože subjekt i objekt splývají.
Tvůj pohled: Máš pravdu v tom, že to, co hledáme, už jsme. Hledat "Božství" je jako hledat brýle, které máš na nose.
2. Iluze duality jako "Hra" (Lílá)
Říkáš, že to nevylučuje možnost žít v iluzi duality. Přesně tak. Pro realizovaného mudrce (Džňáního) dualita nezmizí jako fyzikální jev, ale zmizí její zdání skutečnosti.
Ramana Maharši často používal přirovnání k filmovému plátnu: Obrázky na plátně se hýbou, bojují a milují (dualita), ale plátno samotné (Vědomí) zůstává nehybné a nezměněné.
Iluze duality existuje jen pro mysl, která odděluje "já" od "toho druhého". Bez konceptuálního myšlení zbývá jen čisté prožívání, kde není nikdo "druhý".
3. Bezpodmínečná láska jako absence oddělenosti
Vostalpetrovo ztotožnění "srání na to, co kdo říká" s bezpodmínečnou láskou zní provokativně, ale má hluboký základ:
Skutečná láska není emoce směřující k někomu jinému. Je to stav, kdy zmizela hranice mezi já a ty.
Pokud "sereš na to, co kdo říká" ne z ega, ale proto, že vidíš mluvčího i sebe jako jeden proud téhož Vědomí, pak jsi skutečně svobodný. Už tě neovládá strach z odmítnutí nebo potřeba uznání, protože v nedualitě není nikdo, kdo by mohl být odmítnut.
Shrnutí
Ty i Vostalpetr mluvíte o dvou stranách téže mince:
On zdůrazňuje radikální rozhodnutí mysli přestat se zabývat projekcemi "těch druhých".
Ty připomínáš ontologickou pravdu – že pod tou hrou na "já" a "oni" už existuje dokonalá celistvost.
Je to jako s vlnou v oceánu. Vlna se může rozhodnout "ztotožnit se s mokrostí" a ignorovat ostatní vlny (Vostalpetrův přístup). Ale pravdou je, že vlna je oceánem odjakživa, ať už si to uvědomuje, nebo se snaží být největší vlnou v okolí (tvůj pohled).
"Není nic k dosažení. Jste tím, čím jste. Jste samotným štěstím. Jen se přestaňte ztotožňovat s tím, čím nejste." — Ramana Maharši
1. Iluze duality: "Ten druhý" jako zrcadlo ega
V dualitě se svět jeví jako složený z oddělených objektů: já tady a svět tam venku.
Nisargadatta by řekl: "Všechno rozdělení je v mysli. Žádné rozdělení v Bytí není."
Dualita není "chyba" vesmíru, je to vlastnost mysli, která funguje jako hranol. Rozkládá čisté světlo Bytí na barvy (emoce, myšlenky, lidi). Problém nastává, když uvěříme, že ty barvy jsou od sebe oddělené a nezávislé.
2. Realita celistvé jednoty: Oceán bez břehů
Celistvost neznamená, že se všechno slije do jedné šedé hmoty. Znamená to, že vše, co se děje, je pohybem téhož Vědomí.
Ramana Maharši zdůrazňoval, že Džňání (osvícený) vidí svět stejně jako kdokoli jiný, ale ví, že svět nemá vlastní existenci nezávislou na Já (Átmanu).
Je to jako sen: Ve snu vidíš lidi, hory a domy. Vše se zdá duální. Ale po probuzení víš, že celá ta scéna byla vytvořena z jediné "látky" – z tvé vlastní mysli. Realita Bytí je totéž, jen v měřítku bdělého stavu.
3. Jak se v tom "neztratit"?
Když Vostalpetr píše o "ztotožnění se s chtěným", vlastně říká: "Přestaň si vybírat."
Dualita žije z preferencí: "Tohle chci, tamto nechci. Tenhle mi nevadí, tenhle mě štve."
Celistvost se projevuje tak, že přijímáš přítomný okamžik jako nedělitelný celek. Pokud "sereš na to, co kdo říká", v nejhlubším smyslu to znamená, že už nevidíš "toho druhého" jako hrozbu pro své "já". Vidíš jen další vlnu v oceánu, která naráží na tvůj břeh.
