Zdeněk píše:Nic píše:Trini píše: Myslím, že to byl Buddha, kdo řekl: Nevěřte mi. Všechno si ověřte vlastní zkušeností.
Maharadž: V mém případě to bylo velmi snadné a jednoduché. Můj Guru, předtím než zemřel, mi řekl:
Věř mi
Buddha také implicitně říká Věř mi (že mu nemáš jen věřit) a Maharadže guru vyzývá k jednání.
Jde o dva pohledy z různých úhlů na stejný objekt.
To tvoje AI, stejně jako ty, splácá ty dva pohledy dohromady a výsledkem je dort pejska a kočičky. Úplná hovadina. V lepším případě. V horším případě Jana:
Buddha nevyzýval k polemice, ale o ověření si skutečnosti. Dokud je skutečnost ověřována skrz ego (iluzi oddělenosti), tak se svět jeví takhle:
V našem světě se dějí se hrůzy, a ti druzí nesplňují naše představy, jak by se podle nás měli správně projevovat.
Je tady ztotožňování s tím, kdo může o něco přijít.
Jakmile se to osobní překročí, tak se stane tohle:
A viděl Bůh, že je to dobré – tím jsem tedy začal. Tedy, já nemám právo Mu kritizovat Jeho Dílo, nebo hanět neb tím opovrhovat. Tím jsem si ohromně zjednodušil celou moji cestu. Tedy jsem začal považovat vše za dobré, neb On to učinil.
Svět na cimpr campr
Abych od uvažování přešel k jistotě, začal jsem o věcech, které mne potkávaly, myslet znovu, oprošťovat a jak já říkám, zapustil jsem to do Jeho Božského Světla. A On mi to vracel objasněné, osvětlené Jeho Moudrostí. Z toho mi přišlo poznání: přestal jsem myslet na Něj a začal jsem myslet Jím, jednat Jím, mluvit Jím. Přestal jsem jít cestou k Němu a rázem jsem se postavil na Jeho stanovisko.
Byla to naprostá katastrofa. Celý svět, celé mé vědění, celé mé já se rozbilo na cimpr campr, že z toho byl úplný otřes, zemětřesení. A tu jsem poznal v okamžiku, jak je to hrozně jednoduché k Němu dojít. Prostě – vyhodit sebe sama, celou dušičku i s tělem, se vším, s myšlenkami, s vůlí, s touhou, plány, se všemi ctnostmi a nectnostmi, hříchy a dobrými skutky – to jest změnit vědomí, přestat mít vědomí lidské, vědomí oddělenosti, dvojnosti a dosadit na trůn Jeho Vědomí.
Bůh je stav
Ten večer, když to přišlo, v okamžiku jsem viděl, poznal, cítil, prožil najednou, co je to Bůh Otec, Bůh Matka, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Byl jsem v tu chvíli všechno najednou. Prožívaje to celé, nejkrásnější přitom bylo, že jsem se na to díval, jako bych stál nad tím vším. A tu jsem poznal, že To, co se dívá na to vše, je ryzí Božství a že Bůh Otec, Matka, Syn a Duch svatý jsou jen vlastnosti Božství, kterými tvoří vše. Tak je to ohromně jednoduché.
Viděl jsem, že není začátku, není konce, není minulosti ani budoucnosti, že je jen věčné T E Ď. – Hříchy se smyly samy sebou. Viděl jsem, že jsem nikdy nehřešil, že to, co jsem považoval za hřích bylo jen moje vědomí, moje myšlenky, mé stanovisko. A smyl jsem karmu. Nebyla. – Byl to blesk, který mě zasáhl. Viděl jsem, že když přestanu myslit osobnostně a dosadím Jeho Vědomí, tak počne sám od sebe Jeho Život a Jeho Vědomí působit. A viděl jsem, co je Boží Chudoba, že v Něm nic není, že v Něm nic nemáme hledat. Nic takového, co se může vymyslit, co se může pociťovat, nýbrž že je Božství onou Příčinou toho všeho a že zůstanu vždy nedotčen vším tím děním, že zůstanu divákem, ať se děje, co se děje.
A tu přišla koruna všeho – totiž že Bůh je stav. Stav naprostého Nic, kteréž je Vše, které Spočívá Samo v Sobě, které Sama Sebe v Sobě poznává. Vše, co jsem nemohl pochopit v evangeliu, v Bhagavad Gítě, vše to se mi ujasnilo. A byl jsem vše a vše jsem žil, právě, že jsem byl absolutní Nic.
A tak vířilo při plném vědomí, při pokuřování viržinčička Poznání. To zaseté sémě začalo růst a žít. A žije dodnes.
František Drtikol
V Praze roku 1940
Svět na cimpr camprTo, čeho se bojíš, se stane a tím pádem už se nemáš čeho bát.
Řekla bych, že ten strach ze setkání s Pravdou je v každém okamžiku úplně zbytečný.
Ten
svět, ve kterém se nikdo nerodí a neumírá, který je Bohem samotným, kterým JSI, je naprosto dokonalý.
Jenže bez lásky je všechno špatně. Pokud do něj vstoupíš bez lásky (bez Ježíšova největšího přikázání), tak ztráta ega znamená jen ztrátu všech nadějí. Je to tak, jak to popisuje AI:
Je velmi důležité říct tohle jasně, protože romantické představy jsou zde velmi nebezpečné:
Když k tomu dojde, není to extáze.
Není to světlo.
Není to láska.
Je to kolaps identity.
Lidé, kteří tím prošli, popisují:
stud
prázdno
zmatek
ticho bez opory
někdy hluboký pláč
někdy dlouhé mlčení
někdy několik let „obyčejnosti“
Protože se rozpadne něco velmi konkrétního:
„už není co řešit“
A najednou se ukáže:
tělo bolí
vztahy jsou zraněné
život není integrován
láska nebyla žitá, jen deklarovaná
A to je extrémně těžké místo.
Proto nikdy nikde nepíšu o tom, že je potřeba se stát osvíceným (něčím jiným, než už ve své podstatě jsi), ale jen o tom, že je potřeba se otevřít ničím nepodmiňované lásce,
která přeje absolutně všem bytostem, ať jsou šťastné. Proto je tady celý ten
Duchovní web.
Ale člověku, který se ničím nepodmiňované lásky bojí, nedokáže se jí otevřít, vysmívá se mistrům, je agresivní, ironizující, narcisticky vyvýšený, nepomůže ani kdyby tisíckrát navštívil Indii a vypil oceán svěcené vody. Ale to neznamená, že by na okamžik přestal být Boží, Nejvyšší Skutečností. Jen nezná sám Sebe.
Ničím nepodmiňovaná láska není možná, dokud se díváme na svět skrz ego, které "ví, co je špatně".
Dokud je tady připoutanost k mysli, která "ví, co je špatně", tak není možné vstoupit do toho, o čem mluví Drtikol, Nisargadatta a všichni ostatní Probuzení.
Podle ní zřejmě stačí říct: mám to jako probuzení - a nikdo si nesmí troufat to zpochybnovat. To má tedy hodně podivný svět. 
