Abraham: O zvířatech

[Lída]

člověk, který je v souladu, se cítí dobře a má pocit, že se všechno odvíjí tak, jak má. nezajímá se o to, jaký je účel toho všeho, a pokud, tak pouze z čiré a veselé zvídavosti, avšak nikoli z pohledu otázku "bytí a nebytí", života a smrti, vysvětlení existence samotné a stěžejního platného zákona pro všechno - teorie všeho o to se zajímá až teprve člověk, kterému se něco nezdá a má dojem, že něco není v pořádku.

Je to i moje zkušenost, že když jsem v souladu a jsem sama, otázka jak to všechno funguje ustupuje do pozadí, je tu klid, pohoda a dostatek energie k řešení všeho, co přichází. Ale paradoxně můžeme pozorovat, že mnozí z těch, co jsou trvale v souladu sami se sebou (jako třeba Tolle, Balsekar, Liquorman a řada dalších), se účelem všeho, otázkou "bytí a nebytí", života a smrti, vysvětlením existence samotné a zákonitostí obecně platných zabývají daleko hlouběji a systematičtěji, než předtím, dokud jejich pohoda nebyla trvalá: definují zákonitosti související se způsobem prožívání toho, co se děje, a z nich vyplývající podmínek, za kterých lze dosáhnout trvalého vnitřního souladu a harmonie - a dělí se o své pochopení s ostatními, píšou o tom neúnavně knihy pro druhé. Je to pochopitelné: jsme součástí jednoho velkého celku, není snadné být lhostejný k hladovému, když člověk ví, jak bolestný je stav hladovění - i když vlastní hlad už zmizel.

[watta]

vůbec ti nerozumím lído

z toho, co tady píšu, pro tebe vyplývá, že když se člověk dostane do souladu, má začít být lhostejný?

to by mě zajímalo, kde jsi to vzala

nic ve zlém, samozejmě to nemyslím nijak zle, ale vždyť píšu celou dobu pravý opak, tak mě to docela rozesmálo

i když téma to vtipné třeba moc není...

pokud jde tedy o mě - celou dobu se snažím najít způsoby, a různé nacházím (a různé zase ne ), jak tvořit svět, ve kterém by nemuselo být tolik bolesti. aby přímo ta volba v tom, co člověk volit může - tedy když už je zde jaksi inkarnovaný - mohla být klidně třeba stále ještě z něčeho bolestivého (jestliže neumíme hned vyřešit to jinak, nebo dokonce pokud to vůbec není možné), ale na nás, kdo zrovna bolestí netrpíme přeci je tyto podmínky vymyslet a já píšu jenom o tom, že je to možné. a že velice oceňuji, že se můžeme této schopnosti tvořit chopit, a skoro bych i řekla, že k ní vyzývám , ale protože do toho nikoho nenutím, tak zůstanu u toho, že se k ní opravdu hrdě hlásím a chci, aby mi byla stále umožněna. a stejně jako například tolle i já na základě zase svých zkušeností - které jsou v mnohém shodné s abrahamem, což i mě připadá až vtipně překvapující - snažím odhalovat právě to JAK toto funguje, abychom to mohli dělat, vytvářet. a vidím, JAK to NEFUNGUJE. a pokud vidím, jak to nefuguje, tak to chci sdílet, stejně jako to sdílí například abraham, tolle a mnozí další.

upřímně řečeno vůbec teď nevím, na co v těch dvou posledních příspěvcích vlastně odpovídáš - mluvíš tam ke mě a k petrovi přímo, tak jsem si to pročítala několikrát, a opravdu nevím, jak jsi přišla na to, že já (nebo tedy snad petr) obhajuje nějakou lhostejnost?

jenom ta podoba toho, co je stále dnes nazýváno POMOC, a SOUCIT a ÚTRPNOST atd. atd., ta je nefunkční, je-li provozvání jako PODÍLENÍ SE NA UTRPENÍ těch, kterých to bolí, což je bohužel velice často v mnohých případech "pomoci". a na to se snažím upozorňovat. že toto není pomoc, ale způsob, jak setrvat v problémech společně s trpícím. jak trpícímu umožnit, aby mohl trpět bez problémů.

stejně tak nikde neuvádím a ani si nemyslím - na rozdíl od jany, která to tak psala, že jsou mrzáci šťastní - já opravdu vůbec nevím, jak bych to mohla vědět, když nejsem mrzák?

vůbec nevím, jaké formy hendikepů (tělesné jsou jenom jedny z nich) přinášejí konkrétní bolesti. ale znám mnoho bolestí osobně a vím, že rozhodně ať jsou jakékoliv, svým nositelům neprospívají. když někdo má dva měsíce ukrutný hlad, tak se z něho nestane příjemný a milý člověk, to je fakt. když je někdo smrtelně nemocný, obává se smrti, což také velmi neprospívá. když má někdo nějakou bolest - například zkažená játra nebo cokoliv, co si dokážete představit - tak to také není dobré pro vstup do "vortexu", země, kde mohu vytvářet štěstí pro sebe (a tím pádem i pro ostatní).

a proto poukazuji na to, že se s ním může něco dělat. a že se s tím může dělat mnohem víc, než co se s tím zatím dělá. a že s tímhle soucítění s druhými opravdu nikdy nic neudělalo a nikdy nic taky neudělá.

obzvláště zajímavý je pro mě "problém" narození dětí do rodin, kde nejsou takové předpoklady pro to, aby mělo dítě bezproblémové dětství. nad tím třeba teď zrovna hodně přemýšlím, tak uvidíme, třeba mě taky něco napadne, třeba ne

ale skutečně nevím, kde jsi vzala to, že bychom obhajovali (nebo snad dokonce abraham) lhostejnost.

jen trvám na tom, že pomoc se stává pomocí až teprve v případě, že člověk nepomáhá pro to, že rád udílí rady, že rád bere někoho za ruku, že má dobrý pocit z toho, když může pomoci, že to zkrátka nedělá sám pro sebe - a to velmi často dělá, jak jsem již psala - ovšem jiná věc je, že stejně tak často si to neuvědomuje.

a také trvám na tom, že takováto, tedy skutečná pomoc, je ve skutečnosti úplně normální VLASTNÍ EXISTENCÍ. takovou pomocí je celý náš život, je-li žitý v souladu se snahou se do tohoto souladu dostat.

a také trvám na tom, že toto má zcela normální univerzální platnost (s potvrzujícími výjimkami), stejně tak jako například to, že ráno slunce vychází, zatímco večer zapadá, a stejně tak jako například to, že když je člověk šťastný, má větší schopnost mít ostatní lidi rád, a stejně tak jako mnoho dalších běžných věcí, a stejně tak jako všechny tyto ostatní běžné věci i toto si člověk může vyzkoušet zcela regulérně sám na sobě a získat tak vlastní zkušenost a důkaz o platnosti, přičemž jako naprosto zásadní podmínku pro toto, o čemž jsem taky psala, uvádím stěžejní hlubokou upřímnost sám k sobě - opět jde o to umět odhodit závoj "chci se líbit ostatním i sobě", kterým se učíme halit od malička společně s tím, jak se učíme být členy společnosti, a vidět, kdo skutečně jsem a především potom CO SKUTEČNĚ DĚLÁM.

svět mě opravdu někdy připadá jako shromáždění slepců, jakoby na celém světě visela nějaká kouzelná mlha, pod kterou málokdo vidí, CO SKUTEČNĚ DĚLÁ nebo nevím, jestli si to jenom málokdochce připustit, moc tomu nerozumím , ale připadá mi to jako největší záhada tohoto světa. jako kdyby všichni lidé byli zakletí nebo ne všichni, ale valná většina. přitom můj okamžitý "vibrační" pocit, moje pocitové nastavení, kterí vnímám a vůči kterému přeci nikdo nemůže být hluchý , tak to mi přeci okamžitě říká, co skutečně dělám, a jestli někomu vysvětluji, jakou cestou se má dát hlavně proto, že potom mám sám ze sebe dobrý pocit... ? není to tak složité, přeci, nebo je?

a na čem ovšem netrvám je to, aby kdokoli z přítomných i nepřítomných tento můj názor a tuto moji životní zkušenost sdílel a dodávám jen staré známe: každý svého štěstí strůjcem to však není důvod k tomu, abych tento názor neměla

[watta]

a zase a zase a zase, jako teď v poslední době tady velmi často - se opakuji. protože to je pořád ta stejná písnička o té ČISTOTĚ ZÁMĚRU.
absolutně nejdůležitější, stěžejní know-how pro schopnost tvořit, pro to stát se člověkem, který drží vesla osudu ve svých rukou.

[watta]

ještě jenom ráda doplním - ale to jsem již též poznamenávala dříve - že rozhodně nikoho nehodlám nutit do toho, aby opravdu tvořil, tj. aby se stal vládcem svého osudu. mám za to, že mnoha lidem vyhovuje lépe nebýt vládcem svého osudu. cokoli, co uvádím, je zcela jistě jenom pro toho, kdo by chtěl být tvůrcem svého života, nebo tvůrcem svého života ve větší míře, jinak samozřejmě tvoří každý, o tom jsem ovšem taky už psala a o tom tady píšeme všichni pořád a také tím tvoříme nechtít sám za sebe rozhodovat je přece taky jedna z možností na tomto světě a rozhodně to není špatná vlastnost, protože v mém slovníku žádná špatná vlastnost neexistuje. možná je to těžké k pochopení. protože velmi podobná stanoviska zaznívají dost často od abrahama, je i možná on někdy těžký k pochopení - ale mě osobně se to nezdá. ano, je mnohem snazší rozdělit si svět na dobré a zlé a ty, kterým nerozumím, nějaké ty špatné vlastnosti z rejstříku připsat, ale když ony neexistují, tak co mám dělat

[watta]

a já jsem samozřejmě taky učená nespadla z nebíčka a dosud učená nejsem a nikdy nebudu, neboť jak jsem psala, nic není nikdy hotové, tak se to samozřejmě taky učím, jak to tvořit - totiž PRÁVĚ to !!!

PRÁVĚ to - to je to ono

[Lída]

vůbec ti nerozumím lído

z toho, co tady píšu, pro tebe vyplývá, že když se člověk dostane do souladu, má začít být lhostejný?

to by mě zajímalo, kde jsi to vzala

nic ve zlém, samozejmě to nemyslím nijak zle, ale vždyť píšu celou dobu pravý opak, tak mě to docela rozesmálo

no
docela mě překvapuješ, Watto , to přece logicky přímo vyplývá z toho, co jsi napsala, na to jsem reagovala.

Jak se definuje lhostejnost k druhým? Nezájmem o jejich spokojenost nebo nespokojenost, což je opak empatie a z ní vyplývajícího altruismu.

člověk, který je v souladu, se cítí dobře a má pocit, že se všechno odvíjí tak, jak má. nezajímá se o to, jaký je účel toho všeho, a pokud, tak pouze z čiré a veselé zvídavosti, avšak nikoli z pohledu otázku "bytí a nebytí", života a smrti, vysvětlení existence samotné a stěžejního platného zákona pro všechno - teorie všeho o to se zajímá až teprve člověk, kterému se něco nezdá a má dojem, že něco není v pořádku.

„Nezajímá se o to, jaký je účel toho všeho, a pokud, tak pouze z čiré a veselé zvídavosti, avšak nikoli z pohledu otázku "bytí a nebytí", života a smrti, vysvětlení existence samotné..." Protože sám to už nepotřebuje. Nezmiňuješ se, že má o ty zákonitosti dál hluboký zájem, že se je snaží dokonce slovně formulovat - kvůli druhým, z čirého altruismu, aby tím, že bude vysvětlovat zákonitosti, které vedou ke spokojenosti, mohl napomoci i jim, aby se cítili dobře.

Nezájem o to, jak se cítí druzí, je součástí Abrahamova učení; např. Petr píše:

Pokud rikam sobectvi, tak myslim jednani v souladu se svymi osobnimi pocity a s ohledem pouze na sve pocity a bez ohledu na vnejsi pozadavky, nazory, doporuceni a pocity nekoho jineho.

Četla jsem na tomhle fóru bezpočtukrát, že člověk se má starat jen o to, aby se cítil dobře on sám, a že těm druhým bude díky tomu taky fajn. Vždyť to je jedna z podstatných částí Abrahamova poselství - např. na viewtopic.php?f=64&t=738&start=20#p2359

Mnohokrát jsme se toho dotkly v diskusi, napsala jsi „když se budu starat o to, co dělají ostatní a proč, tak mi to fakt štěstí nepřinese“, „u ostatních lidí prostě jenom vím, kým jsou, a jestli s nimi mohu nebo nemohu žít. To je všechno, co mě na nich zajímá“ a že vnímáš altruisty jako „převlečené či nevědomé sobce“, že „soucítění s druhými opravdu nikdy nic neudělalo a nikdy nic taky neudělá“, a pochopila jsem, že tenhle přístup, opak altruismu, je i Tvým přístupem.

Každý si volíme, co nám vyhovuje, v tom nevidím problém. K Tvému přesvědčení altruismus nepatří,
O.K, nic proti tomu K mému ano, mám jiné potřeby – proč se tomu divit?

Prostě jsem se jen pokusila poukázat na altruistické jednání Mudrců a předtím na rozdíl mezi platnými a domněle platnými zákonitostmi.

[Jana]

Četla jsem na tomhle fóru bezpočtukrát, že člověk se má starat jen o to, aby se cítil dobře on sám, a že těm druhým bude díky tomu taky fajn.

Ajajaj. Abraham tohle někde vysvětluje: "Když se cítím dobře, tak miluji.."

A když miluji, tak dokážu druhým ponechat prostor pro to, aby se cítili tak, jak právě potřebují. Nelezu pod kůži druhému s tím, že se musí cítit jako já. Může mít svůj důvod vychutnávat si až do dna třeba deštivou melancholii.

Za to, jak se cítíme, jsme zodpovědní jen my sami, nemůžeme za to činit zodpovědného někoho jiného a nemůžeme ani sami sebe činit zodpovědnými za to, jak se cítí druzí.

A je velkou pýchou si myslet, že něco jiného než láska může pomoci nalézt komukoliv z nás to, co potřebujeme. Že třeba matka, která se pro své děti obětovala, je lepší matkou, než ta, která byla šťastná, že se o děti mohla starat.

Lído, když se s hladovým podělíš o jídlo, budeš se cítit dobře nebo špatně?

Už Ti někdy v životě pomohl někdo tím, že se kvůli Tobě cítil špatně?

PS: Nevěřím, že by se jakýkoliv skutečný Mudrc

považoval za altruistu.

[Lída]

Podle slovníku cizích slov http://www.slovnik-cizich-slov.cz/altruismus.html altruismus znamená nesobeckou lásku k druhým; tak ho odjakživa chápu i já, právě nesobecká láska je pro Mudrce charakteristická.

Nejde tedy v žádném případě o preferování zájmů druhých lidí nad vlastními, nemá to nic společného se sebeobětováním, ani s pocitem odpovědnosti za druhé, natož aby se člověk cítil kvůli druhému špatně. To nemá s altruismem nic společného - není mi jasné, proč to pořád zdůrazňovat.

Cítit se zodpovědný jen sám za sebe je podle mě přímo podmínkou dobré spolupráce s druhými. Jak jinak?

Kdežto starat se jen o sebe a o svoje pocity a nedbat pocitů těch kolem znamená uzavřít se vůči druhým; je to odpojení se, preferování jen vlastních pocitů, opak lásky, znemožní to jakokoliv spolupráci. Proč ne, když to někomu vyhovuje, ale není to můj šálek čaje

Abraham tohle někde vysvětluje: "Když se cítím dobře, tak miluji.."

Ve skutečnosti to ale funguje obousměrně: "Když miluji, cítím se dobře."

[watta]

lído, je mi velice líto, ale čteš něco jiného, než co stojí napsáno. z toho pak plyne nedorozumění.

protože je to všechno černé na bílém, můžeš se k tomu kdykoli vrátit, zkus číst pomalu a znova a uvidíš to:

1. abraham nikde nenabádá k lhostejnosti, ba právě naopak, celé jeho učení je o záměru a o pozornosti. co myslíš, že může být více vzdáleno lhostejnosti, než pozornost? celé jeho učení je o tom, jak být schopen lásky, jak být schopen lásku, která je v nás všech, přetvářet ke spokojenosti nás všech zde na tomto světě. k čemu asi? k čemu by asi byla láska v tomto světě, když bychom ji neměli ke komu a k čemu cítit? celé jeho učení je o tom, jak být šťastný dlouhodobě, tj. spokojený sám se sebou, se stavem věcí ve svém okolí a být schopen stav těchto věcí spoluutvářet. myslíš snad, že v okolí, které je součástí šťastného života jedince, nejsou žádní druzí lidé? rozděluješ tedy tento svět na lidi a to ostatní? nebo se toto abrahamovo "být šťastný" vztahuje také na naše štěstí pocházející ze štěstí ostatních lidí? co myslíš?

2. „Nezajímá se o to, jaký je účel toho všeho, a pokud, tak pouze z čiré a veselé zvídavosti, avšak nikoli z pohledu otázku "bytí a nebytí", života a smrti, vysvětlení existence samotné..." Protože sám to už nepotřebuje. Nezmiňuješ se, že má o ty zákonitosti dál hluboký zájem, že se je snaží dokonce slovně formulovat - kvůli druhým, z čirého altruismu, aby tím, že bude vysvětlovat zákonitosti, které vedou ke spokojenosti, mohl napomoci i jim, aby se cítili dobře.

"nezajímá se, jaký je účel toho všeho" - přečti si prosím v mém příspěvku výše, ČEHO VŠEHO - o čem byla řeč?

tedy toho, jakým způsobem je uspořádán vesmír mimo tento svět, o němž nevíme, o tom byla řeč. je to jasnější?

tedy toho, co je to vlastně vesmír, kdy vesmír vznikl, je-li bůh všemohoucí, jestli je ve vesmíru nahoře a dole, PROČ vlastně všechno musí existovat - to je význam slova ÚČEL. nic z toho není součástí tolleho učení, nic z toho není součástí abrahamova učení, nic z toho není součástí učení ani krista. jak vypadá nebe a peklo nám říkala církev, nikoli kristus - nedávno sem někdo vložil tomášovo evangelium - pravděpodobně jediný autentický záznam jeho slov - doporučuji) všichni tito hovoří o tom, co můžeme dělat zde, teď, a naopak se velice zajímají o ZÁKONITOSTI toho, jak to funguje. domníváš se, že ÚČEL a ZÁKONITOST je to samé? samozřejmě i já se velice zajímám o zákonitosti toho, jak to funguje, a celou dobu si tu o nich povídáme

3. jestli si myslíš, že existuje čistý altruismus, tak jsi určitě velmi milé, nicméně naivní dítě. tohle nevím, jak napsat tak, abys to nevzala jako urážku, ale prosím, abys mi věřila, že to v žádném případě jako urážku nemyslím. čistý altruismus neexistuje a právě ti z nás, kteří o sobě smýšlí jako o čistých altruistech, lidech, kteří by se rozdali, o hodných, kteří pro ostatní rádi něco udělají - o těch jsem mluvila, když jsem mluvila o tom, jak si lidi sami sobě lžou a jak mál se znají, jako by na nich ležel nějaký závoj, kouzelná mlha nevědomosti.

dostali jsme od boha velký dar - schopnost přetvářet realitu k obrazu svému. měnit skutečnosti tím, že ji vytvářím. pak přišli kalvinisté, jak jsem nedávno dohledala, vymysleli slovo sobecký a spolu s tím vymysleli, že je špatné být sobecký. a to se řozšířilo a mnozí to přijali za své. včetně tebe, lído. vychovávali nás v tom, není divu. schopnost být sobecký je velký dar, je to schopnost být sto postarat se sám o sebe, postarat se o to, abych byl šťastný. aproč je to takový dar? protože jenom v takovém stavu, jsem-li spokojen s tím, co je kolem mě, jsem-li šťastný, mohu milovat ostatní lidi. opravdu milovat. a tak díky kalvínovi, "hodným" maminkám a středoevropské výchově mnozí z nás ten nejcennější přirozený um, který člověk má, zakopávají do země, šlapou po něm, zahazují ho, nechtějí ho vidět, schovávají ho do spíže a rychle za ním zabouchnou dveře. on prosí a škemrá - stále a stále se hlásí znovu a říká: já jsem tu ale proto, abych ti pomohl. zkus to, co dokážeš beze mě a co dokážeš se mnou. ale člověka někdo podobný kalvínu - a zase ty hodné evropské maminky - naučili, že ďábel musí ve sklepě zůstat.

4. Petr píše: Pokud rikam sobectvi, tak myslim jednani v souladu se svymi osobnimi pocity a s ohledem pouze na sve pocity a bez ohledu na vnejsi pozadavky, nazory, doporuceni a pocity nekoho jineho.

obávám se, lído, že máš svět rozdělený na ty dobré a na ty špatné, a ti dobří jsou prostě podle tebe ti, co se starají o ty druhé, zatímco ti špatní jsou ti, kteří se starají sami o sebe. a neustále do toho "starat se sám o sebe" vkládáš slovíčko JEN. neexistuje žádná starost sama o sebe, která by byla vyňata ze spoluexistence ostatních lidí, protože na světě je to holt už zařízené tak, že vše nám je společné. stejně tak pocity jsou nám společné. jsou velice nakažlivé. to je také jeden z důvodů, proč lidé, kteří rádi říkají hezká slova druhým (a říkají tomu ještě raději "pomáhám druhým"), tak rádi setrávavají ve společnosti těch, kteří trpí nějakým problémem. právě ti, kteří trpí tím, že potřbují pomáhat, totiž také mají nějaký problém. mezi lidmi s problémy se tedy cítí jako doma, jsou na takové prostředí zvyklí, vyhovuje jim a vyhledávají takové, kteří POTŘEBUJÍ "poradit", "pomoci". kvůli takovým "altruistům", o nichž píšeš, se drží bolest Země jako klíšťě. každý jeden z těchto lidí svým jednáním žádá a prosí o přidělení dostatečného počtu těch trpících, kterým by mohli říkat svá hezká slova. nepřeháním ani trcohu. jenom málokdo z těch, kteří se tím, co píšu, cítí dotčeni, dokáže být tak hluboce upřímný, aby se nad skutečnou příčinou svého počínání alespoň zamyslel. zato každý z nich se cítí skvěle, když si sám o sobě může myslet, že je svatý.

k tomuto světu se obrací abraham, o takovémto světě píše Petr ve větě, kterou jsi opět vytrhla z kontextu. toto je současný stav světa, ve kterém žijeme. lidé v evropě a v americe (pozor, ne tak mnohde na jiných kontinentech!!!) jsou vychovávání k tomu, aby raději druhému - s prominutím - vytřeli hovno ze zadku, když je o to požádá, a nechali na sebe přitom ještě plivat, než aby si všimli, že by si i oni sami potřebovali dojít na záchod.

a jsme u dalšího velice častého důvodu, proč lidé tak rádi vytírají zadky druhým: jestliže "řeším" problémy druhých (tedy alespoń mám pocit, že řeším problémy druhých), získám skvělý pocit, že jsem užitečná. že moje existence na tomto světě má nějaký význam. jsem skvělá, protože jsem našla svůj smysl. jaký to velký klam, a jak moc lidí ho na sobě dobrovolně páchá. jestliže "řeším" problémy druhých, můžu si jednak myslet, že tu k něčemu jsem, a jednak - a to je velmi důležité - nemusím řešit svoje problémy. ty mohou v klidu hezky pěkně hačat dole u ledu a nikdo, ani já, už si jich nemusíme všímat. A TO JE PRÁVĚ TO, O ČEM MLUVÍ ABRAHAM A PETR. ve větě, která tě tak popudila. tihle problémoví pomáhající, kteří místo toho, aby se starali sami o sebe, se potřebují "starat" o ostatní, běhají po světě a všude, kam přijdou, rozšiřují problémovost světa. pocity, vibrace, to všechno je velmi nakažlivé, jak už jsem psala. já jsem to sice psala, ale každý si to může v praxi ověřit tolikrát, kolikrát je mu libo. nepíšu tu nic, co by nebylo experimentálně prokazatelné. všechno je to intencionální. tito lidé běhají po světě, nabízejí zištný obchod "můj dobrý pocit za podíl na tvém utrpení", "můj dobrý pocit za možnost cítit se užitečný", podvědomě vyhledávají trápící se spoluobčany a pak v sobě nechávají rozvinout pocit bolesti ("ach jo, to je ale chudák"), v němž si libují, protože společně s tím přichází pocit "jsem úspěšný, protože umím správným způsobem poplácat po rameni". tito lidé rozšiřují po světě tyhle nečisté pocity, úplně mimo vortex, ve kterém je možno OPRAVDU milovat.

a tomu ty říkáš altruismus?

myslím lído, že nic z toho, co jsem tu napsala, nepřijmeš, a že proti tomu budeš protestovat, a stále tvrdit, že je prostě dobrý být tím, čemu říkáš altruista, a že abraham chce, aby lidi byli sobci, což je odporné, a tak dále. dobrá. já tě nechci změnit. nechci, abys mi přitákávala, já z toho nic nemám, to mi tedy věř jediné, co k tomu mohu podotknout, je to, že takto nefunguje tvorba - tedy pokud chceš opravdu být strůjcem svého štěstí, toto nebude fungovat. budeš si toho moct časem povšimonut - říká se tomu "opakování stále stejných chyb", vcházení do stále stejných životních situací. být k sobě maximálně upřímný a pokusit se přijít na to, KDO OPRAVDU JSEM A CO OPRAVDU DĚLÁM, je patrně jedna z neprospěšnějších taktik, jak z takových "netvořících" situací odejít, a začít konečně žít podle svého ale jinak je samozřejmě zcela na tobě, co a jak si budeš myslet, jak se budeš vztahovat ke světu a co si budeš myslet o ostatních.

[Lída]

To je pěkné, watto, čtu ale přesně to, co jsi prve napsala a co jsem citovala - že člověk se má starat o sebe, že se nemá starat o to, co cítí druhý - a to je pravý opak toho, co říkáš teď. Není vinou čtenáře, že se vyjadřujete v protimluvech. Tohle není zen-buddhistický paradox, spíš se to podobá situaci, kdy v hospodě řekneš, že Ti nemají dávat polévku, a myslíš tím, že Ti mají přinést polévku Taky těžko se domluvíte číšník uslyší to, co říkáš, ne to, co tím myslíš.

Nedělím svět na dobré a špatné, je to právě naopak. Cítím se dobře právě proto, že to nedělám, altruismus a spolupráce jsou možné jen ve světě, kde se nevydělujeme nezájmem o druhé. Překvapuje mě, že něco tak jednoduchého a přirozeného může někdo odmítat a nechápat, ale svět je plný překvapení, tak proč ne, aspoň tu není žádná nuda
to tedy fakt není

Pokud jde o ten altruismus, napsala jsem jasně, že altruismus nemá nic společného s preferováním zájmů druhých lidí nad vlastními zájmy, že nemá nic společného se sebeobětováním, ani s pocitem odpovědnosti za druhé, natož aby se člověk cítil kvůli druhému špatně; a že cítit se zodpovědný jen sám za sebe je podle mě přímo podmínkou dobré spolupráce s druhými. To všechno vnímám jako obsah altruismu. Doplním, že není ani skrytou manipulací za účelem vlastního uspokojení. Jestli si myslíš, že je tohle čistá naivita, klidně budu naivní

Podsouvat altruistům zištné úmysly nemá nic společného se skutečným altruismem, je to jen Tvá vlastní představa; když má člověk potřebu podsouvat druhému svou deformovanou představu a soudí, že je druhý neupřímný, asi to vychází z nějakých jeho negativních zkušeností - to dovedu pochopit. Kdybys měla to štěstí a setkala se se skutečně altruistickými lidmi, poznala bys, že skutečný altruismus je jednání, vycházející z vnímání "ty jsi já a já jsem ty" jak o tom Ida pěkně píše na sousedním vlákně.

Měj se

[Jana]

Abraham tohle někde vysvětluje: "Když se cítím dobře, tak miluji.."
Ve skutečnosti to ale funguje obousměrně: "Když miluji, cítím se dobře."

To je skvělý objev . Náš přirozený stav je - cítit se dobře, být láskyplní, altruističtí. Objeví-li se nějaký odpor, rezistence, něco co blokuje přirozené proudění energie, cítíme se mizerně a s blbou náladou mizí i láskyplnost a altruismus. Jsme-li i přes to, že se cítíme sami špatně, z principu altruisty, tak není hnací silou láska, ale ego, které by neuneslo, kdybychom nebyli dobří, i když je to právě v rozporu s tím, co cítíme.

Tedy pokud děláme "milerádi" něco pro někoho, ačkoliv nás to momentálně obtěžuje, tak to "milerád" je trochu nakyslé a nepravdivé.

Cítíme-li se dobře a jsme-li tudíž milující, pak se v naší přítomnosti pochopitelně obvykle cítí dobře i ostatní.

[Lída]

Náš přirozený stav je - cítit se dobře, být láskyplní, altruističtí. Objeví-li se nějaký odpor, rezistence, něco co blokuje přirozené proudění energie, cítíme se mizerně a s blbou náladou mizí i láskyplnost a altruismus. Jsme-li i přes to, že se cítíme sami špatně, z principu altruisty, tak není hnací silou láska, ale ego, které by neuneslo, kdybychom nebyli dobří, i když je to právě v rozporu s tím, co cítíme.

Tedy pokud děláme "milerádi" něco pro někoho, ačkoliv nás to momentálně obtěžuje, tak to "milerád" je trochu nakyslé a nepravdivé.

Přesně tak. Když přes to, že se sami cítíme špatně, se snažíme být dobří, nejde už o altruismus, ale o potlačování vlastních potřeb - ve skutečnosti je to násilí na sobě.

Je jedno, jestli se snažíme v nejlepším úmyslu manipulovat sebe, nebo někoho jiného. Manipulace zůstává manipulací.

Altruistou nelze být "z principu" Je to stav uvědomování si vody ve vlastní i v sousední vlně

[Lída]

Zváštní je, že když se člověk přestane snažit druhým vyhovět v případě, že jemu samému se to nehodí, vůbec se jeho vztahy s přáteli nezhorší, naopak se zlepší. Klidně řeknu návštěvě "Hele, je už pozně, dopovíme si to příště, jo?" A kamarádka je tím pádem v klidu, protože ví, že si řeknu. Nebo když výjimečně sleduju něco, co mě v TV zajímá, klidně nechám telefon zvonit: jestli je to důležité, on nebo ona si zavolá znovu. Taky jsem to všem přátelům řekla

Oni vědí, že si řeknu, proto je mezi náma jasno, cítí upřímnost a ne odmítání, které by cítili za nějakou snahou ze slušnosti počkat, až se návštěva sama zvedne, protože "to se přece nehodí, to přece nemůžu...", a zrovna tak by vycítili z mého hlasu v telefonu, že mi jejich zavolání přišlo nevhod

Život se tím náramně zjednoduší

Ostatně to, co doopravdy cítíme, druhý bezpečně pozná. Z hlasu, gest - ze všeho. Mimoslovní komunikace tvoří 80% a slovní jen 20%. Proto se někdy tady tak obtížně dohadujeme

[watta]

To je pěkné, watto, čtu ale přesně to, co jsi prve napsala a co jsem citovala - že člověk se má starat o sebe, že se nemá starat o to, co cítí druhý - a to je pravý opak toho, co říkáš teď.

dobrá, ukaž kde. v ničem, co jsi ode mě a od petra nyní přepsala, nestojí, že "člověk se má starat o sebe, že se nemá starat o to, co cítí druhý".
samozřejmě jiná věc je ta, že starat se o to, co si myslí druhý a myslet si, že to dělám pro něj , je faux, ale to je jiná věc, z níž samozřejmě nevyplývá, že "člověk se má starat o sebe, že se nemá starat o to, co cítí druhý". jednoduchá výroková logika přeci ne? takže ještě jednou?

ještě dodám, že pokud si takto vysvětluješ, co čteš zde, je už pro mě pochopitelnější, že si myslíš, že lhostejnost a sobectví jsou stejné věci, že účel a zákonitost jsou stejné věci, a také že abraham obhajuje sobectví. mít schopen dělat si radost a být schopen dělat si radost nikoli na úkor druhého jsou ty věci, na jejichž rozdíl abraham upozorňuje. být schopen dělat si radost je pro tebe sobectví - budiž. ale abrahamovi pak opravdu nemůžeš rozumět, ani mě, to je jasné...

Cítím se dobře právě proto, že to nedělám

tak tedy dobrá

Podsouvat altruistům zištné úmysly nemá nic společného se skutečným altruismem, je to jen Tvá vlastní představa; když má člověk potřebu podsouvat druhému svou deformovanou představu a soudí, že je druhý neupřímný, asi to vychází z nějakých jeho negativních zkušeností - to dovedu pochopit. Kdybys měla to štěstí a setkala se se skutečně altruistickými lidmi, poznala bys, že skutečný altruismus je jednání, vycházející z vnímání "ty jsi já a já jsem ty" jak o tom Ida pěkně píše na sousedním vlákně.

dobrá, jak myslíš. já tedy mám představu pokřivenou, ale ty máš představu správnou klidně to beru, měj se

[watta]

Zváštní je, že když se člověk přestane snažit druhým vyhovět v případě, že jemu samému se to nehodí, vůbec se jeho vztahy s přáteli nezhorší, naopak se zlepší. Klidně řeknu návštěvě "Hele, je už pozně, dopovíme si to příště, jo?" A kamarádka je tím pádem v klidu, protože ví, že si řeknu. Nebo když výjimečně sleduju něco, co mě v TV zajímá, klidně nechám telefon zvonit: jestli je to důležité, on nebo ona si zavolá znovu.....

atd., jak jsi psala, o tomhle celém já i abraham celou dobu mluvíme. takže aspoň vidíš, že přesně to, co jsem psala (potažmo o čem tak často mluvívá abraham), funguje.
tak to mě těší

jen tak dál a hodně štěstí

[Lída]

abraham nikde nenabádá k lhostejnosti, ba právě naopak, celé jeho učení je o záměru a o pozornosti. co myslíš, že může být více vzdáleno lhostejnosti, než pozornost?

Jistě, pokud je to pozornost i k druhým. A jistě uznáš, že trend jeho nabádání, jak se chovat, je opačný

celé jeho učení je o tom, jak být schopen lásky, jak být schopen lásku, která je v nás všech, přetvářet ke spokojenosti nás všech zde na tomto světě.

Tohle vyjadřuje opak nezájmu o to, co druzí cítí; jenže právě k němu se tu neustále nabádá. Je to jasný protimluv.

Zopakuju: nedbat pocitů těch kolem nás znamená uzavřít se vůči druhým; je to odpojení se, preferování vlastních pocitů, opak lásky. Stejně jako je opakem lásky nedbat pocitů vlastních, nemít rád sám sebe. Vnímám, že láska je možná jen díky sjednocení s druhými coby součástmi Zdroje - takovému, o kterém je řeč na sousedním vlákně.

Chtěla jsem tu jen říct, že dávám přednost vyjadřování a formulování principů bez protimluvů; je mi bližší říct, že se nemáme nechat manipulovat druhými a nepokoušet se manipulovat je, ani pod záminkou, že chceme pro ně jen dobro Takové výroky nejsou matoucí a nenabízejí možnost mylných výkladů.

A pokud jde o to

být schopen dělat si radost je pro tebe sobectví

- to snad ani nemůžeš myslet vážně.

Domnívala jsem se, že tady každý může napsat, jak věci vidí, ale ukazuje se, že přesvědčovací a usvědčovací honička se tu přece jen občas objeví. Nemám potřebu Tě přesvědčovat, ani se dohadovat, co asi si myslíš a cítíš - byla bych asi vedle jako jedle, stejně jako jsi ve svých dohadech o mně Ty.

Napsala jsem tu, proč vnímám A. výroky jako zmatečné, nic víc, nic míň. Považuju to za užitečnou informaci. Když Ti ty protimluvy nevadí, OK, každý z nás preferuje něco jiného, tak už to na světě chodí

[Radon]

No, člověk se vlastně může chovat altruisticky, když mu to dělá dobře ne? Vždyť to je to hlavní ne? V prvé řadě dělat dobře sám sobě, ostatní se dostaví samo. Není v tom trochu paradox?

[Petr]

Tento tyden mam se nejak nestiham zapojovat do diskuzi, ale mam vas rad vsechny tak alespon preji krasny vikend

[Lída]

Tobě taky, Petře

[Lída]

No, člověk se vlastně může chovat altruisticky, když mu to dělá dobře ne?

Jj, ono se má často za to, že každej altruista je podfukář, co se chce předvádět a druhého skrytě manipulovat.

Jenže ve skutečnosti dělat dobře sobě a současně i tomu druhému, nacházet vždycky optimální řešení pro všechny zúčastněné, je pro toho, kdo tohle objeví, tak obohacující, tak to naplňuje klidem a pohodou , že člověka už ani náhodou nenapadne se vrátit ke střídavému "buď pro sebe, nebo pro toho druhého", kdy vždycky jeden vyšel zkrátka.

Musím říct, že mi to chvíli trvalo, ale stálo za to na tohle přijít