Chogyam Trungpa - Vznik a vývoj ega

Knihy, které rozšiřují naše poznání o nás samých, podněcují nás a dávají nám návody k dalšímu rozvoji.

Chogyam Trungpa - Vznik a vývoj ega

Příspěvekod armin » ned 16. led 2022 14:55:55

Chogyam Trungpa
Vývoj ega

(Kapitola z knihy Protnutí duchovního materialismu)

Protože chceme zkoumat buddhistickou cestu od začátku do konce, od mysli začátečníka až k mysli osvícené, předpokládám, že by bylo nejlepší začít něčím velice konkrétním a skutečným, tedy polem, které chceme obdělávat. Bylo by pošetilé, kdybychom studovali náročnější věci dříve, než se seznámíme s výchozím bodem, s povahou ega. V Tibetu existuje přísloví, které říká, že dokud není hlava dostatečně uvařená, nemá smysl jíst jazyk. V každé duchovní praxi je zapotřebí v základě pochopit výchozí bod, materiál, se kterým pracujeme.
Když tento materiál, se kterým pracujeme, neznáme, pak je naše studium zbytečné a úvahy týkající se cíle se stávají pouhou fantazií. Takové úvahy mohou mít sice podobu vyšších idejí a mohou popisovat duchovní zážitky, ale využívají při tom pouze slabé rysy lidské povahy — našeho očekávání a přání vidět a slyšet něco barvitého a neobyčejného. Když začneme svoje studium těmito sny o něčem výjimečném, o dramatických zážitcích „osvícení", vytvoříme tak očekávání a představy, které později způsobí, když skutečně jdeme po cestě, že naši mysl většinou zaměstnává to, co bude, spíše než to, co je. To má zhoubný vliv, a proto není správné těžit z lidské slabosti, z očekávání a snů, místo toho, abychom ukázali realistické východisko, tedy to, co jsme.
Je proto nutné začít s tím, co jsme a proč hledáme. Vesměs všechny náboženské tradice se tímto materiálem zabývají, hovoří různě o dlaja vidžnána nebo o prvotním hříchu, o pádu člověka nebo o základu ega. Většina náboženství se nad tímto materiálem tváří poněkud pohoršlivě, ale nemyslím si, že je to taková šokující nebo hrozná věc. Za to, co jsme, se nemusíme stydět. Máme nádherné základy, protože jsme vnímavé bytosti. Tyto základy nemusí být nijak zvlášť osvícené, mírumilovné nebo inteligentní. Nicméně je naše půda dost dobrá, abychom ji mohli obdělávat. Můžeme v ní pěstovat cokoliv. Proto když se tímto předmětem zabýváme, nepokoušíme se vyloučit svoji psychologii ega, ani ji neodsuzujeme. Prostě ji uznáváme a díváme se na ni, jaká je. Můžeme říci, že pochopení ega je základem buddhismu. Podívejme se tedy, jak se ego vyvíjí.
V podstatě zde existuje otevřený prostor, základní půda, to, co skutečně jsme. Náš nejzákladnější stav mysli před vytvořením ega má vlastnost prostoru, je to základní otevřenost, základní svoboda. Tuto otevřenost máme i teď a měli jsme ji pořád. Podívejme se například na duševní dění v průběhu všedního dne. Když vidíme předmět, v první chvíli jej bezprostředně vnímáme, což není spojeno s žádnou logikou a pojmy. Vnímáme věc na otevřené půdě. Pak začneme okamžitě panikařit a spěcháme, abychom k tomu něco přidali, buď se snažíme pro to najít jméno nebo zkoušíme najít přihrádku, do které bychom to mohli umístit a označit. Z toho se postupně vyvíjejí věci.
Tento vývoj však nevytváří pevnou entitu. Je to spíše klamný vývoj, mylná víra v „já". Zmatená mysl má sklon se vidět jako pevná, trvalá věc, ale je přitom jenom souborem sklonů a událostí. V buddhistické terminologii se o této sbírce hovoří jako o pěti skandhách, pěti skupinách. Bylo by asi vhodné projít celým vývojem pěti skandh.
Na začátku je zde otevřený prostor, který nepatří nikomu. Je zde stále základní inteligence, která je ve spojení s otevřeností a s prostorem. Vidjá, což znamená v sanskrtu inteligenci — je přesnost, bystrost, prostorová ostrost, prostor, kam je možné umisťovat věci a vyměňovat je. Podobá se prostorné hale, kde je dostatek místa k tanci, takže zde nehrozí nebezpečí, že do něčeho vrazíme nebo o něco zakopneme. Prostor je úplně otevřený. My jsme tímto prostorem, jsme s ním sjednocení, s vidjá, inteligencí a otevřeností.
Avšak když je tomu tak po celou dobu, odkud pochází zmatek, kam zmizel prostor, co se stalo? Ve skutečnosti se nestalo nic. Jen jsme začali být v tomto prostoru příliš aktivní, protože je velmi rozlehlý a láká k tanci. Ale náš tanec se stal příliš rychlým, začali jsme se točit víc, než bylo třeba k vyjádření prostoru. V tu chvíli jsme si uvědomili sebe sama, uvědomili jsme si, že jsem to „já", kdo v prostoru tančí.
Od toho okamžiku již prostor není více prostorem v pravém slova smyslu. Místo toho, abychom byli s prostorem sjednoceni, pociťujeme prostor jako oddělenou, hmatatelnou věc. Je to první prožitek duality — prostor a já. Já tančím v prostoru a tento prostor je pevná oddělená věc. Místo bytí plně sjednoceného s prostorem, je zde dualita „prostor a já". Tak se rodí „forma", to „ostatní".
Proběhne určitý druh ztráty vědomí, takže zapomeneme na to, co jsme dělali. Náhle se zastavíme, je zde přestávka a když se otočíme, „objevíme" pevný prostor, jako kdybychom předtím vůbec nic neudělali, jako kdybychom nebyli sami tvůrci této pevnosti. Je zde mezera. Když vytvoříme zpevněný prostor, tak nás prostor postupně přemáhá, začínáme se v něm ztrácet. Ztratíme vědomí a pak se náhle probudíme.
Po probuzení, odmítáme vidět prostor jako otevřenost, nechceme vidět jeho klidnou a vzdušnou kvalitu. Úplně to opomíjíme, což se nazývá avidjá. A znamená negaci, vidjá znamená „inteligenci", takže dohromady to znamená „neinteligenci". Protože ta nejvyšší inteligence se proměnila ve vjem pevného prostoru, protože inteligence s ostrou, přesnou, proudící a zářivou kvalitou se stala statickou, proto se tento stav nazývá avidjá, „nevědomost". Jsme úmyslně nevědomí. Nejsme spokojeni s pouhým tancem v prostoru, ale chceme mít partnera, a tak jsme si vybrali za svého partnera prostor. Když jsme si ho vybrali, pak ovšem také chceme, aby s námi tančil. Aby mohl být partnerem, musíme ho zpevnit a přehlížet jeho dynamické, otevřené vlastnosti. To je avidjá, nevědomost, přehlížení inteligence. Je to vrchol první skandhy, vytvoření nevědomosti-formy.
Ve skutečnosti má tato skandha nevědomosti-forma tři rozdílné stránky nebo stádia, které můžeme prozkoumat pomocí jiné metafory. Představme si, že je zde na počátku otevřená pláň beze stromů a hor, úplně otevřená krajina, jenom poušť bez jakýchkoliv zvláštních rysů. To je to, jací jsme a co jsme. Jsme velice prostí a původní. Září zde slunce a měsíc, jsou zde světla, stíny, barvy a struktura pouště. Je zde pocit energie, která si hraje mezi nebem a zemí. A toto dění neustále probíhá.
Pak se zde kupodivu náhle objeví někdo, kdo toto vše pozoruje. Jakoby náhle jedno zrnko písku zdvihlo šíji a začalo se dívat kolem. My jsme tímto zrnkem písku, neboť jsme došli k závěru, že jsme odděleni. Je to „zrození nevědomosti" prvního stupně, určitý druh chemické reakce. Dualita započala.
Druhý stupeň nevědomosti-formy se nazývá „nevědomost zrozená uvnitř". Když jsme zpozorovali, že jsme odděleni, tak je zde současně i pocit, že tomu tak bylo vždy. Je to neobratné, instinktivní hnutí, směřující k uvědomění sebe. Současně je to také omluva pro to, že zůstáváme odděleným, individuálním zrnkem písku. Je to druh agresivní nevědomosti, ačkoliv ne doslovně ve smyslu hněvu. Tak daleko se ještě neměla možnost rozvinout. Je to spíše agresivnost v tom smyslu, že se člověk cítí neobratný, nevyrovnaný, a tak se pokouší ochránit svoje území, snaží se vytvořit pro sebe přístřeší. Je to postoj, při kterém se člověk cítí zmateným a odděleným individuem a zdá se, že vše kolem tomu nasvědčuje. Člověk sám sebe pojal jako něco, co je oddělené od původní otevřené a prostorné krajiny.
Třetí stupeň nevědomosti je pozorování sebe sama neboli „sebepozorující nevědomost". Máme pocit, že vidíme sebe jako vnější předmět, což vede k prvnímu vytvoření představy toho „ostatního". Začínáme si vytvářet vztah k tak zvanému „vnějšímu" světu. To je důvod, proč tyto tři stupně nevědomosti vytvářejí skandhu nevědomost-forma. Člověk si totiž začíná vytvářet svět tvarů, forem.
Když mluvíme o „nevědomosti", v žádném případě tím nemyslíme hloupost. V určitém smyslu je nevědomost velice inteligentní, ale je to inteligence zcela dvousměnná. Znamená to, že místo toho, abychom viděli to, co je, reagujeme pouze na své projekce. Neexistuje situace „nechat být", protože člověk po celou dobu přehlíží to, co sám je. To je základní definice nevědomosti.
Další vývoj spočívá v tom, že vytvoříme obranný mechanismus, který naši nevědomost chrání. Tímto obranným mechanismem je cítění, druhá skandha. Protože si již nadále nevšímáme otevřeného prostoru, rádi bychom více pocítili kvality pevného prostoru, abychom tak plně nasytili dychtivost něco uchopit, kterou jsme rozvinuli. Samozřejmě prostor není jen holým prostorem, neboť obsahuje barvu a energii. Je zde úžasná, velkolepá přehlídka barev a energií, krásná a svěží. Ale my ji úplně přehlížíme. Místo toho je tu jen ztuhlá podoba barvy. Barva se stává spoutanou barvou a energie ovládnutou energií, protože jsme celý prostor zpevnili a změnili ho na to „ostatní". Pak se začínáme natahovat ven a pociťujeme kvality toho „ostatního". Tím se ujišťujeme, že existujeme. „Když mohu pociťovat to venku, pak já musím být zde."
Kdykoliv se něco děje, snažíme se natáhnout, abychom pocítili, zda je situace svůdná, ohrožující nebo neutrální. Kdykoliv je zde náhlá mezera, pocit, že nevíme, jaký je vztah „tady toho" k „tam tomu", pak máme sklon zjišťovat cítěním svoje vlastní pohnutky a motivace. Vytvořili jsme velice účinný mechanismus cítění, neboli druhou skandhu.
Další mechanismus, který zajišťuje funkci ega, je třetí skandha, vnímání a impulzivní reakce. Začínáme být totiž okouzleni svým vlastním výtvorem, statickými barvami a energiemi. Chceme s nimi navázat vztah, a proto začínáme postupně svůj výtvor zkoumat.

Abychom mohli zkoumat dostatečně účinně, je zapotřebí nějaký přepojovací systém, který by mechanismus cítění kontroloval. Cítění přenáší svoje informace do centrálního přepojovacího systému, což je akt vnímání. Podle těchto informací vytváříme soudy a reagujeme. Zda budeme reagovat pro nebo proti, nebo zda zůstaneme lhostejní, to je automaticky dáno byrokracií cítění a vnímání. Jestliže pociťujeme situaci a shledáváme, že je ohrožující, pak se ji budeme snažit od sebe odstrčit. Jestliže ji shledáme lákavou, pak se ji budeme snažit k sobě přitáhnout. Jsou tři druhy impulzivních reakcí: nenávist, žádostivost a tupost. Vnímání tedy znamená přijímání informací z vnějšího světa a impulzivní reakce jsou naše odpovědi na tyto informace.
Následujícím vývojovým stádiem je čtvrtá skandha, pojem.
Vnímání impulzivní reakce je automatická odpovědna intuitivní cítění. Avšak tento druh automatické reakce ještě není dostačující obrana, která by opravdu chránila naši nevědomost, a tak zabezpečila naši bezpečnost. Abychom se skutečně ochránili a současně se úplně oklamali, potřebujeme k tomu intelekt, schopnost vše kolem sebe pojmenovat a zařadit. Díky tomu označujeme věci a události jako „dobré", „špatné", „nádherné", „ošklivé" a tak dál, podle toho, které impulzivní reakce se k nim hodí.
A tak se struktura ega stává postupně mohutnější a mohutnější, silnější a silnější. Do této chvíle byl vývoj ega čistě záležitostí akce a reakce, ale nyní se již ego rozvinulo za hranice opičího instinktu a stalo se složitějším a rafinovanějším. Začínají v nás probíhat intelektuální spekulace, které nás vysvětlují nebo potvrzují a kladou nás tak do určitých logických, vysvětlitelných situací. Základní povaha intelektu je zcela logická. Projevuje se však zřetelný sklon působit intelektem ve prospěch pozitivních stavů: potvrzovat svou zkušenost, vysvětlovat slabost jako sílu, propracovávat logiku bezpečnosti, a tím utvrzovat naši nevědomost.
V určitém smyslu je možno říct, že prvotní inteligence působí neustále, ale využívá ji dualistické zaměření, nevědomost. V počátečních fázích vývoje ega pracuje tato inteligence jako intuitivní ostrost cítění. Později pracuje ve formě intelektu. Ve skutečnosti se však nezdá, že by zde byla taková věc jako ego, není zde taková věc jako „já jsem". Je to pouze nakupení velkého množství materiálu. Je to „oslňující umělecká práce", produkt intelektu, který říká, „dejme tomu jméno, označme to ,já jsem' ," což je velmi chytré. ,Já" je produkt intelektu, označení, které sjednocuje do jednoho celku neorganizovaný a rozptýlený vývoj ega.
Posledním vývojovým stádiem ega je pátá skandha, vědomí. Na této úrovni se vše pevně slévá a spojuje: intuitivní inteligence druhé skandhy, energie třetí a intelektualizace čtvrté se kombinují, takže produkují myšlenky a emoce. A tak na úrovni páté skandhy nacházíme šest říší a rovněž nekontrolované a nelogické druhy rozbíhavého myšlení.
To je tedy úplný obraz ega. Je to stav, v kterém se nacházíme, když jsme se dostali ke studiu buddhistické psychologie a meditace.
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 1928
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 68-krát v 64 příspěvcích

Zpět na Knihy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron