PROČ VESMÍR NEPLNÍ VAŠE PŘÁNÍ?

[Jana]

Když to mít nebudeš, od čeho se odpíchneš? Proč jsem budeš psát? Protože nějaký Maharadža..

Hele, tohle já ve skutečnosti nevím a je mi to jedno. Tyhle věci mě nenapadají, protože čas a prostor mě nechává v klidu. Je jen to, co je. Řekla bych, že je velkou radostí oslavovat probouzející se Mistry. Možná to je ten důvod.

[Cizinec]

Když to mít nebudeš, od čeho se odpíchneš? Proč jsem budeš psát? Protože nějaký Maharadža..

Hele, tohle já ve skutečnosti nevím a je mi to jedno. Tyhle věci mě nenapadají, protože čas a prostor mě nechává v klidu. Je jen to, co je. Řekla bych, že je velkou radostí oslavovat probouzející se Mistry. Možná to je ten důvod.

Ó.
Tak dobrou noc, hezké sny

[Jana]

Dobrou a díky.

[Monika]

Ubohý mnich ten
Co hupsnul na špek Márových dcer

Kdeže potom zůstal zen ?

květ a trn jsou
na stejném stonku ...



květ a trn na jednom stonku
je háček s karbanátkem
co spolkla si i s navijákem

Mára je ten rybář
a zen je jeho scénář

Podivný Cizinče pravdu díš
Ty se v mlze neztrácíš
Já jsem - spolkla celý svět
Jako nekonečná hlubina
Co sama sebe rodí a zároveň i požírá
Bizardní jsou prkna s názvem Svět
Já jsem - kořen všech bolestí a slastí
Já jsem - zenu holí
Co přes záda tě praští ...

[slavoj]

a co my stádo ovcí připomínající spořádaní občané ne nechci vzdychat ani křičet jen říct "Lidé bděte- ale neblbněte http://aktualne.centrum.cz/zahranici/bl ... ?id=658567 .
Naše přání leckdy... mohou být ZNEUŽITA

[Cizinec]

Objevila se mocná síla,
která mysl se vším přetavila,
a cosi ve mně probudila,
někdo tomu říká spása,
ale má to jméno

KRÁSA

Ahoj Jani. Jak mluvíš - jinde - o té prázdnotě ve své mysli, docela ti to věřím. U mě se objevuje jen během formální meditace a jen velmi sporadicky a rušena roztržitostmi. Jaks toho konkrétně dosáhla ty? Já si pamatuju, že už jsem se tě na to jednou ptal, ale už si nepamatuju odpověď, kdoví, jestlis mě neodbyla, protože jsem si řekl baba bláznivá, zas jí ten zážitek přejde.
Tož co bys poradila mnichu, který stržen krásou tvé básně, strhává roucho, vystupuje z jeskyně, a se slzami dojetí spěchá ke světlu, za láskou, ke KRÁSE?
Stačilo by třeba lusknout prsty?

[Cizinec]

Podivný Cizinče pravdu díš
Ty se v mlze neztrácíš
Já jsem - spolkla celý svět
Jako nekonečná hlubina
Co sama sebe rodí a zároveň i požírá
Bizardní jsou prkna s názvem Svět
Já jsem - kořen všech bolestí a slastí
Já jsem - zenu holí
Co přes záda tě praští ...

Mony. Co bys radila, když z mysli vylézají démoni, a nejdou zvládnout nevšímáním? Na JZ, jestli se nepletu, si psala o dost dramatické cestě své.

[Jana]

Jaks toho konkrétně dosáhla ty?

Realizací nejvyššího Ježíšova přikázání, což je ve skutečnosti meditace (miluj Boha celou myslí), bhakti (miluj Boha celým srdcem) a ještě něco navíc (miluj Boha celou duší).
Je to vlastně také i jinými slovy pozornost obrácená k Pozornosti, ke Zdroji.

..co bys poradila mnichu..

Že tu moudrost, která zná krásu vědomého bytí má v sobě a pokud k tomu najde důvěru, nemůže ji minout.

[Cizinec]

Realizací nejvyššího Ježíšova přikázání, což je ve skutečnosti meditace (miluj Boha celou myslí), bhakti (miluj Boha celým srdcem) a ještě něco navíc (miluj Boha celou duší).
Je to vlastně také i jinými slovy pozornost obrácená k Pozornosti, ke Zdroji.

To však znají lidé již více než 2000 let. Tedy tato rada jim už nepomůže. Co jim pomůže? Proč nedosáhli cíle?

Že tu moudrost, která zná krásu vědomého bytí má v sobě a pokud k tomu najde důvěru, nemůže ji minout.

To ale mnich ví. Přesto mu ale nepomohlo. Co má konkrétně dělat?

[Monika]

Mony. Co bys radila, když z mysli vylézají démoni, a nejdou zvládnout nevšímáním? Na JZ, jestli se nepletu, si psala o dost dramatické cestě své.

Nevšímání ani jejich zahánění se neosvědčilo ?

nedivím se, mně taky ne … tak nakonec zbyde akorát akceptace … uvědomovat si je, v klidu, jsou tu, tak jo, je to OK … je možné se na ně podívat blíže, například jaké mají zabarvení, co sdělují, odkud se vlastně berou, kdo je ten kdo je vnímá … k tomu je třeba se uvolnit a svolit k tomu, nakonec není to přece tak od věci, když se všechno děje jen a jen v nás samotných, jsou vlastním výtvorem, proč se na ně zlobit ? proč se na sebe zlobit ? za co ? že jsou tu a žádají si pozornost ? lezou na Pravdu Boží … do vědomí – lze se radovat, že nezůstávají skryti někde ve skříni. Jsou tu, chtějí pozornost, tak jim ji dopřát … dívat se na ně, vnímat je … dyť i každá kytka co roste na trávě se vypíná, nabízí, ukazuje že je tady zastavit se teda s nimi, prozkoumat je a nechat je být - ne se s nima ztotožňovat ! ono s velkou pravděpodobností když se jim dostane akceptace a uznání, že jsou tu, přestanou rušit, dají pokoj, ukáže se jejich podstata – energie Jediného, „zabarvení“ se ztratí, vrátí se odkud přišli … a nebo třeba i zůstanou, ale nebudou rušit, lze být s nimi v míru, jako se starými přáteli, ne s nepřáteli na život a na smrt, kterých je potřeba se za každou cenu zbavit. říká se nechat je u sebe, s láskou ... přijmout je a dopřát jim u sebe dojít pokoje, nechat je spočinout, aby mohli přestat konečně vyvádět, je to takový trochu mystérium tohle PŘIJETÍ možná podobně se dá pracovat i s bolestí, s emocemi ...

kdyby neměly vylézat, tak vylézat nebudou a budou strašit a rušit tak dlouho, dokud budou nevšímány či dokonce potlačovány, nedaj pokoj … ne-všímání si jich je nebraní je na vědomí (do vědomí), je to ignorace a zavírání očí před sebou samotným, proto to nefunguje, je to hra na přetlačovanou jen se zvyšuje tlak a napětí, aby se to konečně v tom vědomí všechno vyjevilo jeden se tak lehko dostane do vnitřního rozporu , dokonce bych si troufla tvrdit, že je to vnitřní boj, který vedeme sami se sebou a to vše se děje s obrovským energetickým výdejem ... únavná záležitost, nesmírně únavná čím více hlav srazíš v lítém boji, tím více jich naroste

dívej tady to je

http://www.youtube.com/watch?v=9l-YYqjh ... r_embedded

To je zkušenost, pokud o ni skutečně stojíš Cizinče, ale nepochybuju, že tohle všechno znáš dost dobře a teď na oplátku napiš o přístupu mnichů v Barmě, co Ti to dalo, co Ti to vzalo, jaký to bylo ... dost mne to zajímá

[Cizinec]

nedivím se, mně taky ne … tak nakonec zbyde akorát akceptace … uvědomovat si je, v klidu, jsou tu, tak jo, je to OK … je možné se na ně podívat blíže, například jaké mají zabarvení, co sdělují, odkud se vlastně berou, kdo je ten kdo je vnímá … k tomu je třeba se uvolnit a svolit k tomu, nakonec není to přece tak od věci, když se všechno děje jen a jen v nás samotných, jsou vlastním výtvorem, proč se na ně zlobit ? proč se na sebe zlobit ? za co ? že jsou tu a žádají si pozornost ? lezou na Pravdu Boží … do vědomí – lze se radovat, že nezůstávají skryti někde ve skříni. Jsou tu, chtějí pozornost, tak jim ji dopřát … dívat se na ně, vnímat je … dyť i každá kytka co roste na trávě se vypíná, nabízí, ukazuje že je tady zastavit se teda s nimi, prozkoumat je a nechat je být - ne se s nima ztotožňovat ! ono s velkou pravděpodobností když se jim dostane akceptace a uznání, že jsou tu, přestanou rušit, dají pokoj, ukáže se jejich podstata – energie Jediného, „zabarvení“ se ztratí, vrátí se odkud přišli … a nebo třeba i zůstanou, ale nebudou rušit, lze být s nimi v míru, jako se starými přáteli, ne s nepřáteli na život a na smrt, kterých je potřeba se za každou cenu zbavit. říká se nechat je u sebe, s láskou ... přijmout je a dopřát jim u sebe dojít pokoje, nechat je spočinout, aby mohli přestat konečně vyvádět, je to takový trochu mystérium tohle PŘIJETÍ možná podobně se dá pracovat i s bolestí, s emocemi ...

Já myslim, že to není tak úplně pravda. Možná má tohle význam v psychoterapii, kdy se démoni kultivují, ale nikoli v mystice, kde jde o naprostou změnu sebe. Jakékoli přijetí či potlačení, jakýkoli zájem démony živí. Ale i odepírání zájmu je živí. Tudíž je třeba je registrovat (co nejlépe registrovat), protože odvracení zraku je únik, potrava pro ně, ale člověk si má dělat svoji práci. A tou prací jsou mantry, meditace a tak.

Známá je pohádka o dvoujhlavci. Dřevorubec potkal v lese podivné zvíře se dvěma hlavami. Pomyslel si – chytím ho a budu ukazovat ve městě a vydělám peníze. Zvíře mu řeklo – "ty mě chceš chytit a ukazovat za peníze". Dřevorubec dostal zlost a chtěl zvíře zabít. "Ty mě chceš zabít", řeklo zvíře. Cokoli dřevorubec chtěl, zvíře to vědělo a podle toho se zachovalo. Nebylo možné ho nijak obelstít. Nakonec dřevorubec rezignoval a řekl si, že si půjde po své práci. Vzal sekyru, zatnul ji do stromu, ale v ten okamžik se topůrko zlomilo a odmrštěná sekyra zvíře na místě zabila.

No jo, to je sice hezké, ale co když výsledkem těch prací, kterým se člověk věnuje, má být zase nějaká oblast Máry? Co má třeba dělat žena, která bytostně touží po vztahu a ten vztah nikde ve světě nenachází? Nebo po dítěti? Copak je v jejím horizontu možností toto nějak změnit? Dej mi dítě, nebo umřu, praví biblická Ráchel.
Aha?

[Cizinec]

a teď na oplátku napiš o přístupu mnichů v Barmě, co Ti to dalo, co Ti to vzalo, jaký to bylo ... dost mne to zajímá

No co mi to dalo a jaký to bylo v Barmě... no to je těžký to popsat. Protože jde o zkušenost, a ta je u každého trochu jiná. Třeba když jsem jel do nějaké země, tak jsem si před cestou četl zkušenosti, co popsali jiní a pak na místě jsem fakt přemýšlel, jestli snad nepsali o úplně jiné zemi.
No celkově je z matnějších mnichů cítit důstojnost. Už od prvního pohledu se mi to tak jevilo. Když jsem třeba potkával mnichy v Indii nebo i v Thajsku, tak jsem v jejich obličejích popravdě řečeno příliš rozdílu od ostatní populace nenacházel. V Barmě v Rangoonu jsem se třeba na ulici potkal se čtyřmi mladými mnichy, kteří měli čas mezi vyučovacími hodinami a tak se se mnou dali přátelsky do řeči, aby si procvičili angličtinu. Pozvali mě na limonádu, a za žádnou cenu nechtěli, abych to za ně zaplatil, ačkoli jsou tam lidé celkově velmi chudí, a jejich rodiny jistě nebyly žádnou výjimkou. To by se v Indii jistě nestalo.
No a v klášteře, kde jsem byl (byl meditačního zaměření, asi jsou i jiné) bylo předepsaných 14 hodin vipassana meditace. To jsem fakt nezvládal. Můj rekord byl 13 za den, ale spíš jsem zvládal tak 11. Na disciplínu se sem tam dohlíželo, ale nijak extra. Spíš nedohlíželo, nikdo nad nikým bič nedržel. No ale když už tam člověk je, tak se snaží sám, jinak tam přeci nemusí bejt, že jo. Já jsem vstával asi tak ve 4, nebo i dřív, abych dělal kompenzační cvičení na páteř a klouby, co jsem znal z domova. Byl to totiž docela fyzickej nápor. Vlastně jsem se nikdy tak děsně fyzicky nenamáhal, a to dělat např. přidavače na stavbě mi nedělá žádné potíže. Jeden z důvodů, proč jsem odjel bylo, že bych se asi fakt fyzicky zmrzačil. Oni jsou od mala zvyklí sedět za stolem se zkříženýma nohama, potíže evropana nechápou. Poslední (druhé) jídlo je v 11 hod. dopoledne. Pak už jen voda. Dá se na to zvyknout. Domorodí mniši ještě chodí každý den ráno žebrat o jídlo, po cizincích se to nežádá (tudíž svědomí velí dát nějaké prachy klášteru jako dar). Spal jsem asi 4 hod. denně, ale kupodivu jsem se mi to nejevilo jako nějaký problém.
No a mentálně? Zjistil jsem, že filosofie a teoretické nauky, že to prostě nic neznamená. Barmští mniši jsou v tomto ohledu na tom nevalně. Ale mají krásné duše.

[Monika]

jo souhlasím, je to přístup psychoterapie akorát nejde o žádnou kultivaci démonů, ale o uvolnění mysli a otevření srdce - o poznání vlastní podstaty ... píšu jen o přímé zkušenosti a jen proto, že jsi se přímo zeptal. to registrování je ta všímavost, můžeš se podívat na to odkud to pramení a jaký to má kvality a pod a nechat to pak být, můžeš se zaměřit na vnímání samotné, můžeš to jen registrovat a dělat si v klidu svojí sádhanu - meditovat, mantry, atd. prostě co ti sedne, co s tebou ladí ... pak to má smysl (aspoň teda podle mne) a pozná se to podle toho, že to přestává rušit ... už to pozornost nestrhává, mysl se může uvolnit a zprůzračnit ... mysl a srdce otevřené ... postará se samo o to co má, změna nastává přirozeně, ani možná nepostřehneš jak ...

ono nějak rozděluješ mystiku od života samotného ? člověče jak to děláš, mně se to vždycky tak nějak slije

"No jo, to je sice hezké, ale co když výsledkem těch prací, kterým se člověk věnuje, má být zase nějaká oblast Máry?" v tomto duchu se často přemítá ... Mára se raduje, že mysl zabavuje

díky za to podělení se o Barmě ... skoro jsem tam nakoukla

každopádně Ti děkuju za inspirativní povídání teda pro mne to bylo

[Cizinec]

ono nějak rozděluješ mystiku od života samotného ? člověče jak to děláš, mně se to vždycky tak nějak slije

No to bylo parádní na tom v tý Barmě, že se mi to tam taky slilo. Jenomže tam nebyl na nic jinýho čas. Ale tady já to prostě nedokážu skloubit. Nemůžu prostě dělat tolik hodin meditace a jsem z toho roztrpčen, protože pokrok žádnej. A navíc v tom klášteře je ohromná pomoc - a na týhle zkušenosti se shodli i jiní -, že to tam je prostě daemon-free. Pamatuju se na jedno ráno, kdy jsem stál ve frontě na snídani a hned vedle kocour s kočkou ale nezřízeně souložili. A vydávali u toho ještě takový ty zvuky. V duchu jsem se tomu smál: jak tohle můžete dělat v přítomnosti ctihodných mnichů! Ale pak mě přepadl soucit, protože jsem si uvědomil, že ta zvířata nemohou jinak, že to je jako by měla pytel na hlavě, zcela nesvobodní. Ani náznak že by se mi vybavily asociace se světem lidí. A to je fakt dost velká pomoc, když jsi ušetřena většiny rozptylů. Ale dneska už nevím, jak bych u těch koček dopad. Proč se mi ta mystika od života tak oddělila?
p.s.
ono taky záleží, co jeden myslí pod pojmem mystika... to pak taky jeden může mluvit o voze...

"No jo, to je sice hezké, ale co když výsledkem těch prací, kterým se člověk věnuje, má být zase nějaká oblast Máry?" v tomto duchu se často přemítá ... Mára se raduje, že mysl zabavuje

No vlastně jsem se ptal kvůli jedný holce, která se svěřila, že má s praxí potíže. A já jsem si uvědomil, že jí neumím poradit. A tak mě napadlo, jestli není potíž v tom, proč vlastně budd. praxi dělá. Totiž ty přece taky jako holka chceš být někým výlučně milována, akceptována atd. Děláš praxi pro tyto cíle? Nebo proč vlastně. Já myslim, že pojem nirvána atd. je pro vás příliš nekonkrétní, jste bytosti ryze praktické, takže co zbývá?

[Jana]

To však znají lidé již více než 2000 let. Tedy tato rada jim už nepomůže. Co jim pomůže? Proč nedosáhli cíle?

Když jsem objevila v Bibli největší přikázání, došlo mi, že tady Bible ve skutečnosti končí, už mě nic víc nezajímalo a vší silou jsem udržovala pozornost k Bohu a hledala k němu lásku. Po pár týdnech úsilí to šlo najednou samo. Dřív se objevovala samádhi jen sporadicky, najednou tu bylo stále. Vypadávala jsem z něj jen, když se objevilo chtění "páchat dobro", ale jakmile zmizelo chtění, šlo to velice lehce se vracet zpět, až nakonec před několika lety se objevila Jednota všeho a tím pádem zmizela možnost od někud někam vypadávat.

Vrátit se Domů do Nirvány znamená vzdát se osobní vůle a pak je konec dobrodružství duality. Chtění něco vylepšit, dokázat, něco mít, něco poznat, něco se naučit trvá dokud nedosáhneme uspokojivých výsledků a do té doby dualitu neopustíme. Ale co to jsou ty uspokojivé výsledky, určujeme sami.

[Monika]

Mystika se od života rozjede v tom okamžiku, kdy je tu dělení na „sezení v meditaci či nějaká forma sádhany“ a ten ostatní běžnej život … a mně to napovídá na to bacha ! rozjížděj se nůžky vnitřního a vnějšího … rozpor, většinou řádnej maglajz … člověk by chtěl jenom sedět v meditaci, prožívat povznesený stavy, odpoutávat se … a to běžný žití je mu na obtíž, svazuje ho, nejraději by od toho utekl … dokonce tím může i pohrdat … je fajn a jistě je to i potřebný na čas zůstat sám se sebou v prostředí kde je člověk ušetřen rozptylů, kde vládne společný duch a společenství lidí, které podpoří a inspiruje, samozřejmě také přítomnost Učitele, která je podporou sama od sebe. Beru to jako takový dárek, bonus a inspiraci k tomu, aby tohle všechno mohlo být projeveno přímo v životě. Těžko může dojít k transformaci, když se od života utíká a ty útěky jsou různého druhu: alkoholismus, drogy, gemblerství, sex, nakupování, přejídání, vztahový šmodrchanice, adrenalinový aktivity atd. atd. a třeba taky úniky do „duchovna“ … utíkáme od své vlastní prázdnoty, od sebe sama a snažíme se to tímto způsobem zaplácnout (přehlušit). Jestliže sádhana nepřivádí k životu samotnému, k nám samotným, neprobublává-li například formální sezení v meditaci právě do toho běžného žití, je tu něco divně … nechci psát špatně, ale divně, vnitřně se to vyciťuje – nespokojeností, nejsme v míru … znám velmi dobře sama. Proto je doporučováno zařazovat i techniky praxe neformální – píše o tom například lama na JZ.

Tím jsem zmínila i tu motivaci. Potřeba nepodmíněného přijetí a zcelení se je do nás tak nějak zakódována už od přírody. U mne například to byla velká touha po přijetí a bezpodmínečné lásce. Věděla jsem již od dětství (ony zevní okolnosti mi v tomto velmi napomohly), že nemá smysl tohle hledat prostřednictvím vztahů a vnějšího světa – že je to iluze, tak jsem se obrátila k něčemu co mne jako člověka přesahuje. Až teprve nedávno mi došlo, že jediný co mohu se obrátit sama k sobě a to přímo. Tu dívku neznám, nic o ní nevím, píšu teda to co jsem poznala sama u sebe a setkávám se s tím také u přátel. Co se týká mé praxe, tak se soustředím především na otevření se životu a srovnání sama se sebou – využíváním relaxačních a uvolňovacích technik co se nabízejí a co se mnou ladí, všímavost k tomu co probíhá, zaměření na vnímání samotné, formální meditaci beru jako třešinku na dortu a kdykoliv je příležitost, ráda ji využiju. Psal jsi, že jsem napsala cosi o dramatickém průběhu na JZ a to je pravda. Je to cesta pokusů a omylů a pak to vypadá, jak to vypadá, nedám si říct po dobrém. Jsem nastavena jako přílišný samorost a co si doslova neprojdu na vlastní kůži a nepoznám přímo, tak tomu nevěřím … nejsem poslušný typ hodící se k přímému vedení někoho zkušeného, či k pobytu v klášteře. Chodila jsem na rady k jednomu člověku několik let a vyhodil mne, nedokázala jsem přes veškerou snahu plnit jeho očekávání. Proto je velmi důležité věnovat se tomu co s námi ladí a to je individuální záležitost.

Té dívce držím palce, zdar Vaší cestě.

[slavoj]

Všichni jsme na jedné a přeci nikdo z nás netuší kam dolpujem . Neumíme přijímat neumíme brát. Jen pošetilec se hodlá zbavit vlastního stínu mouchu přeměňuje v květ a diví se šustajícím kočkám . Ne nejsem jiný mám stejný blok ale díky Vám cizinče Mončo Jano ...... se dál sebeotesávám Vesmír jednou naše přání vyslyší Humor do : dnes čkového dne
Ps. mě,rád a obrázky asi jsem egipťan

[Cizinec]

Když jsem objevila v Bibli největší přikázání, došlo mi, že tady Bible ve skutečnosti končí, už mě nic víc nezajímalo a vší silou jsem udržovala pozornost k Bohu a hledala k němu lásku. Po pár týdnech úsilí to šlo najednou samo.

Ale jak jsi udržovala pozornost k Bohu? Co jsi třeba dělala tělesně? Křičela na mítincích Ježíš tě miluje? Sedla jsi do lotosu, zkřížené nohy? Krájela zeleninu? Řídila auto?
K čemu upřít pozornost, když Boha na začátku člověk nezná? Možná k představě Ježíše, nebo k nějakému pojmu, nebo k nějaké sošce?
Tuhle jsem viděl jednu jeptišku, asi 50 let, šla po ulici, ve tváři už zarytá zahořklost, nepříjemný pohled zloby. Tož asi to nebude tak jednoduché, jak popisuješ. Proč ona dopadla špatně a ty nikoli. Zdá se, že všechnu nauku měla k dispozici a dobré úmysly ze začátku zřejmě také.

[Cizinec]

Mystika se od života rozjede v tom okamžiku, kdy je tu dělení na „sezení v meditaci či nějaká forma sádhany“ a ten ostatní běžnej život … a mně to napovídá na to bacha ! rozjížděj se nůžky vnitřního a vnějšího … rozpor, většinou řádnej maglajz … člověk by chtěl jenom sedět v meditaci, prožívat povznesený stavy, odpoutávat se … a to běžný žití je mu na obtíž, svazuje ho, nejraději by od toho utekl … dokonce tím může i pohrdat … je fajn a jistě je to i potřebný na čas zůstat sám se sebou v prostředí kde je člověk ušetřen rozptylů, kde vládne společný duch a společenství lidí, které podpoří a inspiruje, samozřejmě také přítomnost Učitele, která je podporou sama od sebe. Beru to jako takový dárek, bonus a inspiraci k tomu, aby tohle všechno mohlo být projeveno přímo v životě. Těžko může dojít k transformaci, když se od života utíká a ty útěky jsou různého druhu: alkoholismus, drogy, gemblerství, sex, nakupování, přejídání, vztahový šmodrchanice, adrenalinový aktivity atd. atd. a třeba taky úniky do „duchovna“ … utíkáme od své vlastní prázdnoty, od sebe sama a snažíme se to tímto způsobem zaplácnout (přehlušit). Jestliže sádhana nepřivádí k životu samotnému, k nám samotným, neprobublává-li například formální sezení v meditaci právě do toho běžného žití, je tu něco divně … nechci psát špatně, ale divně, vnitřně se to vyciťuje – nespokojeností, nejsme v míru … znám velmi dobře sama. Proto je doporučováno zařazovat i techniky praxe neformální – píše o tom například lama na JZ.

Máš pravdu. Nicméně je tu ještě jeden aspekt, snad osvětlí to příklad. Jel jsem se podívat do Rumteku v Indii. U vchodu stál voják se samopalem. Na můj překvapený dotaz, zda tam má skutečně ostré náboje, mi potvrdil, že ano. Prý aby se zas mniši neporvali... Jestli znáš pozadí celého toho dalekosáhlého sporu, no co na to můžeš říct. Snad by se na to dalo říci, že praxe se může odehrávat v mysli, mentálně, ale taky ještě jinde, nevim kde. Jako kdybys to chtěla pojmenovat, a uteče ti to mezi prsty. V tom mentálním prostoru, mahájána, vadžrajána (nevím jak je na tom sádhana), to mají zvládnuté na výbornou. Lama tam myslím, také zapadá. Ale změna je důležitá v tom nevimjakém prostoru. U mě se do určité míry odehrála v barmském klášteře. Protože jsem však měl hlavu jenom v tom mentálním prostoru, vůbec jsem ji nepostřehl. Dokonce jsem odjížděl s tím, že jsem zase učitele nenašel a nic se celkem nenaučil. Změnu jsem si uvědomil až retrospektivně, když jsem tam už nebyl. Změna v mentálním prostoru je důležitá, ale změna u v tom nevimjakém prostoru ještě důležitější. Blahoslavení chudí duchem, žádnou sádhanu nepotřebují.

Ale dneska mě už od mé zkušenosti dělí hradba času, pomalu se to stává snem. A sním o tom, jak by se změna měla odehrávat nepozorovaně, protože jinak se týká jen intelektu, a mlha mi stoupá do očí.

Tím jsem zmínila i tu motivaci. Potřeba nepodmíněného přijetí a zcelení se je do nás tak nějak zakódována už od přírody. U mne například to byla velká touha po přijetí a bezpodmínečné lásce. Věděla jsem již od dětství (ony zevní okolnosti mi v tomto velmi napomohly), že nemá smysl tohle hledat prostřednictvím vztahů a vnějšího světa – že je to iluze, tak jsem se obrátila k něčemu co mne jako člověka přesahuje.

Tak to jsi napsala moc pěkně, to mě vůbec nenapadlo, a přitom je to zřejmé...

Té dívce držím palce, zdar Vaší cestě.

Ach, prosím neuveď mě v pokušení. Mnich, pokud se nepletu, nesmí být prvních 5 let se ženou sám v jedné místnosti. Už takhle jsem porušil asi 60 předpisů.
Děkuji za pomoc, nastavení zrcadla, ono když je mnich sám, v jeskyni, těžko si vidí do obličeje...

[Jana]

Ale jak jsi udržovala pozornost k Bohu?

Zprvu to šlo jen v klidu, večer před usnutím, vybavil se pocit bezpečí, klidu a míru, něco v tom smyslu, jak píše Míla Tomášová - "přitul se k Bohu". Při takovém usínání se objevovalo samádhi.
Po objevení nevětšího přikázání tu bylo tvrdé soustředění na lásku k Bohu v srdci, i když jsem vůbec nic necítila a bez ohledu v jakém jsem se nacházela právě rozpoložení. Bylo tu stálé soustředěné očekávání, že se to samádhi Boží přítomnosti objeví a mým srdcem bude proudit k Bohu láska. Nejtěžší ze všeho bylo ovládat mysl, která stále měla tendenci utíkat ke světu, k posuzování co jak je, jací jsou druzí, jaká jsem já, co je špatně. Docházelo mi, že pokud cokoliv zkritizuji a odsoudím, tak odsuzuji dílo všemohoucího a tím se Bohu vzdálím. Musela jsem překročit veškerou logiku v sobě, která mi říkala, že některé věci jsou opravdu špatně a měly by být jinak. Stále jsem si připomínala Einsteinovo: "Všechno má smysl, i když tomu nerozumíme" a maminčino:"Všechno je k něčemu dobré". Když se objevila tendence k odsuzování někoho, odsuzování sebe, tak hned v zárodku objevila myšlenka, že když odsuzuji, kritizuji, nevím, k čemu to dobré je, jaký to má smysl, tedy nevím jak to ve skutečnosti je a že stačí, když to ví stvořitel.

Co jsi třeba dělala tělesně?

Tělesně jsem dělala všechno, co bylo třeba, ale jako nejdůležitější věc tu bylo stálé soustředění na lásku k Bohu, i když jsem ji třeba zprvu vůbec necítila. Byla tu stálá myšlenka na to, že všechno ,co dělám, je službou Bohu. Stávala jsem se instrumentální - nástrojem v Božích rukách. Ale zároveň tu bylo i uvědomění, že všechno, co prožívám je dar Bohu. Tedy moje radost je Boží radost. Tím pádem jsem se věnovala jen tomu, co v srdci probouzelo radost a na druhé straně jsem se učila radovat z toho, co je.

Křičela na mítincích Ježíš tě miluje?

Mé soustředění bylo jen na Boha a vnější svět i sebe jsem odevzdala do Božích rukou. Jako bych měla na ústech zámek a o těchhle věcech jsem před rodinou i většinou přátel a známými vůbec nemluvila. Ale s radostí jsem se zapojovala do diskuzí na netu s lidmi, kteří se takovými věcmi zabývali, hodně mi pomohli, i když mi mnozí nerozuměli, protože v těchhle zkušenostech nelze nalézt logiku a nelze o nich vést konstruktivní dialog. Pokud racionální mysl usoudí, že je něco špatně, tak je to pro poznání Boží přítomnosti neprůchodné.

K čemu upřít pozornost, když Boha na začátku člověk nezná? Možná k představě Ježíše, nebo k nějakému pojmu, nebo k nějaké sošce?

Poznávání Boha předcházelo mnoho let překonávání mé nedůvěry k němu. Napadalo mě, kdyby byl dobrý Bůh, tak by nebylo tolik špatnosti...První krok k Bohu mi pomohl udělat jeden kněz, když mi poradil, abych uzavřela s Bohem smlouvu. Měla jsem strach, abych se neobrátila třeba na nějaké temné síly, tak jsem každý den opakovala: "Ty, který jsi všechno stvořil a miluješ, tobě slibuji, že si na tebe, budu-li při vědomí a toho schopná, každý den vzpomenu." A poctivě jsem si každý den tímhle slibem Boha připomínala. A Bůh po několika letech tuhle smlouvu zpečetil slovy: "Prožijeme spolu ten nejnádhernější život, jaký se dá prožít." A svůj slib splnil, protože život s Bohem je skutečně tím nejnádhernějším.

Tuhle jsem viděl jednu jeptišku, asi 50 let, šla po ulici, ve tváři už zarytá zahořklost, nepříjemný pohled zloby. Tož asi to nebude tak jednoduché, jak popisuješ.

Možná to bude tím, že slouží církvi, kterou považuje za prostředníka Boha, ale není vědomě v kontaktu s Bohem.

Proč ona dopadla špatně a ty nikoli. Zdá se, že všechnu nauku měla k dispozici a dobré úmysly ze začátku zřejmě také.

Neřekla bych, že dopadla špatně, prostě sbírá nějaké jiné zkušenosti.