honzam píše:Nic píše:Naše prostřední dcera se narodila s luxací kyčelního kloubu, visela na extenzích v nemocnici, byla jsem ráda, že můžu být s ní, ona svůj stav nijak dramaticky nevnímala a uměla být i v tomhle stavu šťastná. Navštívila nás jedna známá bytost, která zřejmě tuhle Tvou filosofii ďábla sdílela a začala hořekovat, jaké nás potkalo neštěstí, že jiné děti už v devíti měsících sedí, lezou, staví se a ona už tohle nikdy nedožene a že to opoždění na ní nechá následky. Tehdy jsem se v souladu s Tvou filozofií propadla do zoufalství, které se mi jevilo jako adekvátní a nějaký čas jsem byla z té situace opravdu nešťastná. Dcera se nakonec naučila nejen sedět, stát, ale i chodit, jezdit na koni a další věci. Z mého současného pohledu bylo tehdy prožívané neštěstí nesmyslné. Tehdy jsem si neuvědomovala, že zdrojem neštěstí je ve skutečnosti jen nešťastná myšlenka.
Ta příčinná souvislost mezi štěstím a utrpením probíhá jednak v čase:
štěstí (před návštěvou známé bytosti) -> utrpení (po návštěvě známé bytosti) -> štěstí (po rehabilitaci)
Myšlenky samy o sobě jsou emocionálně neutrální. Zdrojem toho neštěstí bylo předcházející štěstí. To štěstí se proměnilo příchodem známé bytosti do neštěstí.
A probíhá také v prostoru:
Známá bytost nehořekovala kvůli tomu, jak zle na tom dcera je. Hořekovala, protože mnoho jiných dětí se narodilo zdravých. Kdyby se všechny děti rodily s luxací kyčelního kloubu, určitě by to neviděla jako neštěstí.
Zdrojem pocitu neštěstí tady nebylo štěstí zdravých dětí, ty tady byly i před tím pocitem neštěstí, i po něm, ale byla tím negativně laděná mysl, která "věděla", že je něco špatně. A to ladění mysli není až tak závislé na vnějších okolnostech, ale na způsobu vidění reality.
