Ze setkání se Sašou Hendrukem: Mysl

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Mysl

Příspěvekod Lída » čtv 08. říj 2009 19:16:28

Jak se chová naše pozornost

Můžete si všimnout, že to, co používáte denně, je vaše pozornost. Když ta pozornost těká mezi mnoha předměty, musí se pohybovat obrovskou rychlostí. Na to, co vás zajímá, vám zbývá řekněme jenom sekvence. Těžko něco poznáváme, ano, protože tomu věnujeme pozornost jen velice malou. Namísto toho, abychom dokázali věnovat maximální pozornost tématu, které nás zajímá.

Můžeme vidět, že mysl funguje – řekněme – vědomě, tj. to, co můžeme pozorovat, a pak podvědomě. Můžeme připustit, že naše mysl se stará o statisíce jiných dalších věcí. Stará se o to, že tenhle svět drží tak, jak drží – svět vnější i vnitřní. Nepřijde nám divný, že o našem těle, který používáme – tak jako já používám notebook – nevíme nic. Kdybychom se neřízli, nebo kdybychom neviděli, že se někdo řízne, tak bychom nevěděli, že je v něm krev, že jsou v něm kosti, že jsou v něm věci... že se to z něčeho skládá. My to prostě používáme.

A celou tu věc, celý ten komplex a tu strukturu udržuje určitá část naší mysli, kterou můžeme nazvat podvědomá mysl. Ta procesuje věci, který jsou opravdový, který jsou – řekněme – od přírody, základní; ale ona procesuje i věci, který my si vymyslíme v naší fantazii: naše přesvědčení, i věci falešný, vykonstruovaný. A čím víc máme zablokovanou a podvědomě zaměřenou mysl na ty uměle vytvořený struktury, tím míň přehledný nebo hladký je přístup k tomu, co ve skutečnosti existuje jako to základní, přirozený, od přírody.

K čemu pozornost zaměřit?

"Už jen tím, že namířím svoji pozornost k tomu, co vlastně dělám, proč to dělám, snažím se opravdu přijít na svoje pohnutky, proč se vydávám tady tím směrem, proč chci dojít k poznání, tak třeba zjistím, že já nechci vlastně žádný poznání. Žádnýho Boha. Že se třeba chci jen cítit bezpečně. Chci mít věci pod kontrolou. Kdybych věděl, že mi odnikud nic nehrozí, že když půjdu kamkoliv, nic se mi nemůže stát – tak bude mě zajímat nějakej Bůh? Bude mě zajímat nějaký poznání? Prostě budu aplikovat všechny příjemnosti života v nepřerušený řadě a vůbec nic mě zajímat nebude!

Takže často nazýváme věci jinak, než jak ve skutečnosti jsou. A v tom vidím zádrhel; tím vlastně vytváříme mlhu kolem nás samých, spoustu otazníků a nevyjasněných věcí. A taky se stáváme kořistí mnoha přesvědčení a mnoha výroků někoho jinýho nebo nějakých systémů... ať už je to jedinec, nebo parta lidí. Stáváme se obětí všeho možného a vůbec nemáme přehled o tom, v čem ve skutečnosti jsme.

Zkoumání představ

Mohli bychom tedy přestat trpět představou o Bohu a začít se snažit pozorovat, čím Bůh ve skutečnosti může být – nebo čím je. Protože ve většině případů se upínáme ke své představě o Bohu. Bůh je takový… makový..., ale my nevíme. My jsme o tom četli, slyšeli, ale nikdy jsme takového Boha neviděli. Já osobně jsem žádného takového Boha, který by stál za rohem a čekal by tam na mě, nepotkal.

Mistr Eckhart poukazuje právě na to, abychom si Boha netvořili, protože on je, jaký je. Hledat ho takovýho, jaký je, vzdát se svých představ – přesto, že je můžeme používat k tomu, abychom pochopili jejich pravou podstatu. A tou ve většině případů bude, že to je představa bez obsahu; systém pro úplně jiný účel, než je poznání Boha: my hledáme Boha, který nás má chránit, kterýho se bojíme, kterýho chceme milovat. Ale tuhle otázku bych často rád dal na přetřes právě kvůli tomu, proč ho člověk miluje? Kdyby ho nepotřeboval, nevím, jestli by ho nějakej Bůh vůbec zajímal. Takže zjistit, co nás doopravdy ve skutečnosti zajímá a přestat si tvořit představy o něčem jenom proto, abych tam měl nějaký obsah, nějakou strukturu, o kterou se můžu potom v životě opřít jako o tabu. Často můžeme vidět v náboženských systémech "Bůh to tak řekl" a my se na to spoléháme. Místo abychom se snažili to pochopit. "Nemůžeš dělat to a to, protože Bůh to tak řekl.“ Ale já to chci dělat – jsem v konfliktu. Teď se sebou musím bojovat, protože mám vnitřní nutkání něco udělat, ale je to zakázaný autoritou, kterou uznávám jako – řekněme – dostatečně vysokou na to, abych mohl narazit. Vlastně mě nezajímá – často mě nebude zajímat, že bych ve skutečnosti chtěl naplnit vůli té autority. Ve skutečnosti mě zajímá jenom to, abych netrpěl, aby se nedostal do takovýho konfliktu, že dostanu po pr...

Zkoumat tady ty věci v co největší možný opravdovosti, protože člověk často může zjistit, že je to plný falešných představ a vlastně lhaní si do kapsy. Tam ani není šance vidět věci tak, jak jsou, a ani nemůžeme očekávat od nějakýho Boha, když na něj budeme hrát habaďůru, že nám to sbaští...

Začneme vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou, bez podmínek, aniž bychom za to něco schovávali a něco si od toho slibovali, chtěli z toho něco vytěžit, nebo se báli, že tím můžeme něco ztratit...

To jsem uvedl pro vysvětlení, jak mysl může fungovat, když člověk žije v přesvědčení, že je nějakej Bůh, kterého musí najít. Když ještě hledá něco, co je pro něj symbolem Něčeho. Než přijde na to, nebo než má šanci rozpoznat, že ve skutečnosti je to s tím Bohem třeba ještě trošku jinak a že ho může nacházet tam, kde by ho vůbec nečekal, a že nakonec třeba řeč o nějakým Bohu se mu začne jevit jako naprosto nesmyslná. A nechápe, o čem to kdo vlastně mluví.

Popis mysli coby ega:

Můžeme pozorovat osobnost a její strukturu, kde můžeme vidět, co to vlastně ego je, jak ho můžeme pozorovat, nebo jaký je jeho chování. Ve zkratce řečeno ego je funkce mysli, která má neskonalé možnosti (v uvozovkách), protože má jenom možnosti, který má, víc jich nemá. Když je vyčerpá, tak se vyčerpá. Ale ego je vlastně schopnost mysli manipulovat s jejím obsahem tak, jako by ty věci byly oddělený. Je to funkce té mysli, která je neomezená, nekonečná, všeobjímající, vševytvářející atd. – její schopnost říct: "Tady ten kousek jsem já, a to ostatní je něco, co bych měl dobýt. Dostat pod kontrolu. To ostatní je něco, co bych mohl získat". To může jen na základě bludu, kdy se omezí. Kdy mysl, která je neomezená, vystrčí růžky a řekne: "Ty růžky – to jsem já. A co na ně naberu, to mám. Co na ně nenaberu, to mi hrozí. To mě může ovládat. To mě omezuje. Takže já se budu snažit a budu trkat všude možně a nabírat na ty rohy všechno, co jde. Až naberu úplně všechno a stanu se pánem světa."

Z druhé strany tam můžete už vidět, že kdyby se to egu nějakým způsobem podařilo, tak stejně nedojde nikam jinam, než že zase zjistí, že všechno je jenom To. Ale ono má schopnost se chovat všelijakým způsobem, a kolikrát ne právě decentním. Protože k tomu používá konstrukce – vymýšlí si. Vysloveně si vymýšlí pravdy o sobě a o světě. Vymýšlí si důvody, vymýšlí si hodnoty, přemísťuje, začne si hrát na cokoliv... - na pánaboha... na hodnoty... na úplně všechno. A to od momentu, kdy může prohlásit "tady je něco – a to ostatní je něco jinýho." Ty dvě věci jsou různý. Jsou vzájemně v interakci a ono používá většinou střetů k interakci. Dobývá všechno. Chce se nafouknout. Funguje ve smyslu dobývání, rozšiřování pozic vlastněním. "Všechno, co vlastním, co dobydu coby svoje území, to můžu kontrolovat a v tom se cítím bezpečně. Cokoliv se nachází mimo to, může mě ohrozit. To nemám pod kontrolou a je to něco, co bych mohl získat. Proto bych se měl snažit to dobýt."

To je pokus popsat funkci mysli coby ega. Dokáže se omezit na jedno tělo a s ostatním světem se začne střetávat.

To se v mysli děje, protože tady ta možnost je. Není k tomu žádný důvod, ve skutečnosti se tady vůbec nic neděje a nikdo tady není.

Že tady nic a nikdo není, je samo o sobě jenom půlka pravdy. Stejně jako je jenom půlka pravdy, že se tady něco děje, co jakoby dává smysl.

V posledních létech se dá pozorovat snaha o pochopení nějakýho osvícení, nějakýho prožitku, vysvětlujícího všechno obecným způsobem. Zdráhám se o tom mluvit z jednoho důvodu: jakýkoliv prožitek, jakákoliv zkušenost – jakkoliv mystická – může hodně věcí vysvětlit, ale může se to stát krmí pro ego úplně nechutným způsobem. Tím nejhorším způsobem, kterej může bejt. Takže to, co jsem dřív považoval za NĚCO, za jakoby výstup do Světla, za něco, o co by tady mělo jít, považuju často za neštěstí. Když tomu člověk nerozumí, tak je nasnadě, že na tom ulpí. Ať je ten zážitek jakkoliv vysokej nebo – řekněme – univerzální, pokud nezahrnuje rovnou to, že člověk je schopnej se ho vzdát v tý aktuální době, kdy ho prožívá, neulpí na něm a vidí ho jako protiváhu tady tý skutečnosti, kterou rádi nazýváme jako iluzorní, neexistující. Pak jo, pak díky tomu může pochopit Celek.

Ale může se stát, že na tom ulpí, zavrhne tenhle svět – jako že to je iluze. To se právě stává... Když někdo objeví Átmana v sobě, tak se mu může stát, že vevnitř najde Božství, který je v konfliktu s vnějším světem. A začne ulpívat na prožitku Toho.

Obsah mysli coby brnění se spuštěným hledím

My jsme naučený, že tyhle věci jsou něco, o co by nám mělo jít. Vidím tady veliký pole pro ego, který si to prostě může takhle čmajznout a udělat si z toho neprůstřelný brnění.

Člověk se často ocitne jakoby ve slepý uličce. Když rozebíráme v mysli nějaký problém, třeba i svůj osobní, a hledáme jeho důvody a jeho zdroje, můžeme zjistit, že nás třeba něco trápí a nejsme schopni se toho zbavit. My se v obsahu mysli pohybujeme jako v brnění, který má spuštěný hledí. A to hledí je hrozně úzký. Židli, o kterou jsme zakopli, hledáme někde daleko. Vidíme problém tím úzkým průzorem. A když analyzujeme, tak se jakoby učíme tím hledím věci zkoumat blíž a blíž k sobě. Protože ta židle, o kterou jsem zakopl, není někde daleko, ta je přímo přede mnou. Ale my jsme zvyklí pořád vyhlížet tím úzkým průzorem někam, kde to není. Protože jsme celej život, nebo dostatečně dlouhou dobu v životě hledali věci tím způsobem, naše pozornost je upřená někam daleko: není upřená na to, co se děje bezprostředně kolem nás, nebo přímo s námi. Třeba že ani nevíme, kdy dýcháme, přitom je to pro nás životně důležitá činnost. Takže analyzováním můžeme pomalu zjišťovat, že věci, na který narážíme nejdřív, jsou k nám nejblíž.

Díky tomu začínáme pomalu chápat, že čím blíž k sobě jsme schopni se podívat, tím aktuálnější problémy a překážky můžeme odhalovat, odkrývat, a případně odstraňovat.

Budu se snažit nějak schematicky nastínit, jakým směrem jít. Člověk často musí přistupovat k sobě a jakoby se vzdávat nějaký svý pozice proto, aby mohl odhalit nějakou pravdu o sobě. Většinou za tím bude lpění na něčem, na nějakém přesvědčení, na nějaký touze, na nějaký naději. Tam bych mohl vidět aplikaci toho odevzdání nebo odevzdávání se té situaci. Když se té věci nebo předmětu touhy jakoby vzdám, neznamená to, že ji musím nutně ztratit. Já ji třeba ztratím v tom smyslu, že už to nebude předmět mé touhy, a to znamená, že ztratím palčivost svého vztahu. Ale ta věc nebo předmět mi může případně i zůstat, pokud ještě budu chtít. A tak vlastně můžu postupovat k sobě, chápat věci po té analýze...

Praktický příklad, jak postupovat

Na příklad vztahy, partneři: jeden... druhej... třetí... pátej: chyba je v nich. Jsem zahleděnej tím průzorem do dálky. Vidím, kde partner dělá chybu... Tak můžu projít životem a celej můj život bude o blbejch partnerech. Mám ale možnost zadívat se trochu blíž k sobě, můžu si říct "Hele, třeba to není jenom v nich. Třeba je to i ve mně. Nebo je to něčím jiným." Člověk by mohl uvidět, že čím víc to směruje k sobě, tím víc vysvětlení a pochopení v tom může najít. Protože když si připustím, že jsem partnera, kterýho ve svým životě potkávám, nepotkal náhodně – (a nejenom že to není náhodně, ale že si přímo podvědomě vybírám ten určitý typ, pro věci, který v něm podvědomě cítím, aniž bych je vědomě dokázal říct… podvědomě ten obsah mysli velice dobře koresponduje a často zjišťujeme, jak velice důsledně to funguje... že ten partner není někdo, koho mám já vlastnit, kdo mi má sloužit a naplňovat moje touhy) – najednou můžu zjistit, že ten partner je někdo, kdo odráží mě samého, určitou část mě samého. Pokud jsem muž, tak žena, se kterou chci navázat vztah, je jakýmsi symbolem mého vnitřního ženství. A nejen jakýmsi symbolem. Můžu zjistit, že je to přímo fyzická projekce mého vnitřního ženství. A když budu pečlivě pozorovat její a moje chování, naše střety i naše souznění, tak právě tou analýzou můžu zjistit, že spoustu věcí, který mě na tom druhým štvou, nebo se mi líbí, jsou odrazem mě samého. Mých vlastních pochopení nebo nepochopení. Aktuálnější bývají ty bolestivé věci, ta nepochopení.

A místo aby říkal "Ano, on je takovej, s tím se nedá nic dělat", může zjistit – když bude analyzovat celý ten vztah, když projde určitým procesem dotazování se a pozorování, jak to tedy ve skutečnosti je, tak se vsadím, že na to přijde – že rozpozná v chování svého partnera velikou část svého chování... a nejen chování. I tendencí, nebo způsobů řešení, nebo reakcí. A může zjistit, že když něco změní v sobě – když změním sebe, když udělám něco jinak, než jsem zvyklý, když ty koleje jednou neprojedu tak, jak jsou vyježděný, a vyhodím výhybku – tak to může mít veliký vliv. Může to mít třeba i drastický vliv pro ten samotný vztah, ale může to mít i vliv jako oživení toho vztahu, pro změnu interakce. Že ta interakce najednou začne mít úplně jiný průběh.

Takhle se dostávám dovnitř, a můžu jít dál... že vztah s někým neodráží jenom vztah mezi námi a určitou část mé bytosti, ale i můj vztah mě samého ke mně samému. Takže když si člověk sebe neváží, bude potkávat lidi a pravděpodobně i v partnerském vztahu potká člověka, který mu to bude demonstrovat. A nemusí to být člověk, který by byl ignorant. Může to fungovat tak, že v mysli je ten model tak silný, že ignoranta z toho druhého uděláme, jenom proto, aby vyhovoval systému přesvědčení, který v nás žije. A najednou zjišťujeme, že věci kolem sebe můžeme měnit tím, že je začneme měnit v sobě. Opravdová analýza, snažit se přijít na věci, stačí dostatečně k tomu, aby člověk tomu začal rozumět. A když pochopíme, když porozumíme, že některá naše činnost nedává smysl, že je bolestivá a je k ničemu, je nasnadě, že budeme schopni od ní upustit. Rozhodně budeme schopnější od ní upustit v momentě, kdy ji pochopíme, kdy jí porozumíme, než když jsme pořád přesvědčeni, že ta věc musí fungovat jenom proto, že to někdo řekl, že to někdo hlásá, a my tomu věříme z nějakého strachu, nebo z jiného důvodu.

Síla pozornosti

Otázka: A co když člověk neví, co se sebou? Když ty zajetý koleje jsou tak silný, že to nedokáže ovlivnit jenom tou analýzou...?

Když začneme věci díky analýze chápat, připravujeme si momenty, kdy to budeme moci aplikovat. Pokud jsme otevření a odevzdaní, tak tím projdem, aniž bychom tušili, že jsme zrovna přešli nějakej milník. Ale když tam to ego ještě nějakej hák nebo nějakou kotvu někde má, pak to sakramentsky pocítíme. To vůbec nevadí, otřese to námi, ale to všechno jsou věci, se kterýma se dá pracovat. Část té práce může být i útěk na chvíli, nebo panika, to je všechno se dá zpracovat. Veškerý obsah mysli... je to jako Indiáni a bizoni. Tam se použije úplně všechno: maso se sní, kůže se oblíkne, v kostech se bydlí, a tak dál. Není nic, co bychom nemohli použít. Vlastně se můžeme od ega učit to, že ego je vzor důslednosti. To nám nic neodpustí. Takže jestli ho chceme pochopit a prohlídnout, jak ve skutečnosti funguje, jaký má na nás páky, tak se musíme k němu i k sobě chovat úplně stejně. Musíme být nekompromisně důslední. Nemůžem si dovolit sebemenší nepochopení. A to ne takovým způsobem, že si něco, co nevíme, zaplácnem tím, že něco přijmem. Ne. Nevíme – nevíme. Ale co víme, to si musíme přiznat... A takhle zůstáváme čistí. A je nám tak k dispozici mnohem větší síla naší vlastní pozornosti a schopnosti přijímat věci takové, jaké jsou, místo toho, abychom se pořád unavovali a zaplácávali představama o nich...

Když se s těma věcma bojuje, když se tím odmítám zabývat, tak vlastně vytvářím situaci, která stojí někde za rohem, tam ji potkám a ona mě praští. Kdežto když jsme schopni překročit ten model ega, shodíme padací mosty a řeknem "Jo, lhal bych, když řeknu, že nejsem naštvanej."

Ještě je dobrý udělat si jasno v tom, co člověk má nebo nemá rád. Protože my často říkáme "Nemám rád toho a toho člověka " a to není pravda. My nemáme rádi, co on dělá... Jakmile se to vřadí do tý opravdovosti, tak tam vzniká možnost pro nějaký postup, pochopení... a pochopení... a pochopení... Takže nebát se toho, že to nejde.

Můžeme připustit, že rozhodně jsme nesáhli do rezerv, že tam rezervy jsou, když máme dojem, že jsme pro to udělali hodně a nic se neděje. Ale nedávat tam něco, co tam nepatří. Říct si "Nevím, nebo nechci vědět. Chci si ještě nechat tady tu pozici. Chci ještě mít tuhle důležitost.
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Mysl

Příspěvekod Lída » úte 27. pro 2011 17:45:50

otázka: Proč se zabývat myslí?

"Pro mě osobně mysl jako pojem je to, co máme k dispozici. Když řeknu mysl, nemyslím tím individuální mysl, to co se nám děje v hlavě, myšlenkový pochody... Ne, to je část mysli. Mysl je všechno, co – řekněme – může vstoupit zorného úhlu pozornosti. To znamená všechny vjemy, vjemy vnějších smyslů i vnitřních, vnější svět i vnitřní představy. To je svět úplně stejnej, akorát že má trošku jiný zákony než ten vnější. Je to jenom hromada různejch věcí nebo dějů, který se dají pozorovat tím kuželem pozornosti, kterej se buď víc nebo míň zaostří na určitej objekt – ať už ven, vnějšími smysly, nebo dovnitř. To, čemu se běžně říká dovnitř, jako do mysli člověka. Ale ... všechno se děje v mysli. A je zároveň i tou myslí."

Podoby mysli

"Už tu byla řečena taková alegorie s medvídkem z modelíny uprostřed modelínový koule... je to jedna Mysl, která na sebe může vzít jakoby rozdílný podoby... Takže když se mě někdo zeptá, proč se zabývat myslí... Děláme to denně. Pohybujeme se v mysli, používáme objekty, subjekty – všechno to je mysl. Všechno to je v mysli. My v podstatě nemůžeme nic jiného dělat, než se zabývat myslí. Myslíme-li na věci denního života, používáme mysl; myslíme-li na Pánaboha, na duchovní věci, používáme mysl. Máme duchovní zážitek, jak někdo říká, je to mysl. Je to zformovaná nebo vyprázdněná mysl – víc nebo míň... Pořád je to mysl. Žádnýho Pánaboha neuvidíte, než jenom v mysli. Že něco je za myslí chápu tak, že něco je za myšlenkovým procesem, kterej probíhá u nás v hlavě. Nelze to vnímat jinde a neprobíhá to jinde než v tom, čemu říkám mysl, protože mysl je úplně všechno.

Jestli existuje něco mimo mysl, jak to můžeme poznat jinak, než že to vstoupí do mysli? To znamená, že se to tou myslí stane. Protože čím věci poznáváme? Máme pět smyslů plus intelekt. Kde se to všechno děje? Cokoliv může vstoupit do pole pozornosti, je obsahem mysli.

Mysl má nejen schopnost se formovat do věcí, tím pádem i do procesů, ale ona má i svoji podobu nečinnosti a svoji podobu naprostýho klidu, který se prezentuje jako prázdnota. To ale není nic jinýho než zase ta samá mysl, jenom není aktivní."

Mysl v klidu a mysl v pohybu

"To, co můžeme pojmenovat jako jméno a tvar, je – řekněme – zformovaná mysl, projev mysli. Tady vzniká paradox, kdy můžeme vidět, že se mysl vyprázdní, když třeba jsme v hlubokým spánku, nebo jsme omdleli, kdy o sobě nevíme a není vůbec nic. Není tenhle vesmír, nejsme my, nejsou žádný citový hnutí – vůbec nic. Ta mysl – jestli nějaká je – je v klidu. Jakmile se v ní začne něco hýbat, není to předmět, který by se tam odněkud vložil, ale je to ona sama, která má tu vlastnost, že se může projevit jako pohyb. Tím pádem se může projevit i jako předmět. Protože když si rozebereme předměty fyzickýho světa, zjistíme, že to nejsou žádný předměty, ale že to je pohyb. Je to jenom demonstrace sil, různejch poměrů sil. Když je toho víc, vzniká interakce..."

Poodstoupit od svých představ

Každý z vás má určitě zkušenosti jak se smyslovým světem, plus se stavem spánku, snění, atd, to jsou běžný zkušenosti, známý všem. Potom třeba se dějou nějaký aktivity jako meditace, kdy se mysl cíleně uklidňuje s tím, že se má přijít na něco, co je za ní, ano? Ale všimněme si, co se děje. Když si sedneme do meditace a začneme sledovat dech, čakry, všechny tyhle věci - to jsou předměty. Jsou to subjekty. To jsou věci stejně jako když přijdeme do krámu s počitačema, tak tam vidíme keyboardy, obrazovky, mikrofony... Proč si nikdo z praktikujících meditaci nemyslí, že tím, když rozpozná ty věci v tom krámě, tak tím dosáhne nějakýho Poznání nebo Osvícení? Proč tam nemá tu ambici? Vždyť to jsou věci, stejně jako když si sednu do meditace a začnu si vyfoukávat čakry a čistit meridiány a všechno možný, foukat nohy a tak dále. To jsou technický věci, a jsou dobrý, když se používají s pochopením, k čemu jsou. Já o tom nemluvím, abych to zesměšnil nebo abych tu samotnou věc nějakým způsobem degradoval. Chci jen pro ni najít to místo, kam patří. Najít tu hodnotu, kterou to doopravdy má... Když chceme na něco přijít, tak to můžeme prohlídnout jedině tím, když odsuneme závoj a clonu představ o věcech...

Od všeho se dá poodstoupit. A když se od věcí poodstupuje, což znáte jako objektivizaci, tak najednou zjistíte, že všechny věci, který bývají v mysli, na který se rádi chytáme a používáme je jako vlastní, jsou najednou předměty. Tak jako jsou fyzický předměty, jsou to předměty v mysli – názory, víry, představy. A pokud uděláme tady ten objektivizační proces, můžeme se o jakékoliv věci v mysli odseparovat a vidět ji jako oddělenou od toho, za co my se považujeme. A můžem jít i tak daleko, že i samy sebe, i od své myšlenky "já" se můžeme odseparovat a vidět, že to je jenom myšlenka a pocit. Kdybychom byli tím, nešlo by se od toho odseparovat. Takže když se mysl vyprázdní úplně, to znamená když se úplně zklidní, tak tam není ani pocit "já".
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Mysl

Příspěvekod Lída » ned 01. led 2012 23:35:23

Sebepoznání

"Egu se často přisuzuje, že je zlý, že v něm je zlo... ne, to není zlo. Maximálně je tam nedorozumění. Je tam ztráta pohledu, jak věci jsou. Je tam přehodnocení. Podhodnocení a nadhodnocení něčeho. To je všechno. To je veškerý "zlo", to je moment, kde může vzniknout něco, čemu se říká zlo. Protože když mysl chápe sebe samu, tak v ní nevznikne ani prostor pro to, aby tak zvaný zlo mohlo vznikat. Nebude chtít uchvacovat, zachvacovat, vlastnit, protože ví, že nemůže nic vlastnit, nemůže nic vědět, nemůže nic chtít, že pořád je to jenom Ono; a protože se samo omezuje na něco, je to jeho volba. Až se přestane omezovat, může zažít sebe jako neomezený, nekonečný prostor a nekonečný vědomí. To jsou zkušenosti známý a je to moment, kdy se může překročit tak zvaný omezený malý ego na veliký, neomezený, ale je to pořád ego, který se poznává jako nekonečný. A když na tom neulpí, rozpozná, že všechno – jak to malý ego, tak to nekonečný – se děje na jednom poli a je to TO, o čem se říká, že to je Ono, nebo to, čemu říkáme Já... slova jsou pro to fakt nepoužitelný..."

Projev a neprojev

"Ego není nic od mysli oddělenýho, to je funkce kosmický Mysli, Existence samotný, Absolutna, Boha v jeho podobě. Bůh, neomezený Vědomí, může bejt jako prázdnota, nebo jako projev. Začne si hrát... proč si začne hrát? Protože musí? Ne, protože může. Má tu možnost, má k dispozici Sebe sama. Má k dispozici prázdnotu a projev. Dá se vysledovat, že vlastností prázdnoty je její projev, a naopak projev je plný prázdnoty. Předměty projevu jsou prázdné. Když je začneme rozebírat, najdeme nic. Omezená úroveň nám může dát iluzi toho, že se něco děje. A tenhle neomezenej všemocnej Bůh si začne hrát, a zjistí, že se může rozdělit, může udělat cokoliv, udělá si lidi, ale je to pořád ON! Lidi jsou On, nesou v sobě celej Jeho potenciál, celý Jeho vědění, vědomí. On vlastně vyrobí možnost pro interakci! Dokud se tam nenapasuje ego, omezení, do tý doby všichni budou vědět všechno. Ví, že hraje šachy sám se Sebou. Ale mysl v sobě obsahuje možnost, že skupinka malinkejch pánůbohů se oddělí a řekne si: "Víte co? Budem si hrát na to, že jsem jinej – a oni jsou jiný."

A už to jede. Zrodila se individualita. Tady je vidět, že formování mysli do individuálních tvarů předchází... že vlastně ego je čistý, čirý, individualita nedělá žádnej problém: dělá problém, když sebe prohlásí za oddělenou jednotku. Dá si hodnotu, kterou nemá. Prohlásí se za nezávislou jednotku v tom, do čeho nedílně patří, jako součást. Řekne "já jsem tady sám za sebe a co je doma, to se počítá."

Takže potom zpětně musí jít zpátky, k rozpuštění toho omylu. Nejdřív to byla jako pohoda, pak je to drama, pak je to tragédie... A to je moment, kdy se začne otáčet..."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Re: Ze setkání se Sašou Hendrukem: Mysl

Příspěvekod Lída » ned 22. led 2012 20:42:46

Co napomáhá zklidnění mysli

"Návodů na nějakou praxi tady bylo dost... Jsou tu asi lidi, kteří cvičí různý meditace, cvičení, átmavičáru, soustředění, atd... Co jsem si všiml, že může pomoct, místo dlouhýho zápasu a sedění a chytání myšlenek a zjišťování, že jsem někde jinde a myslím na něco jinýho a řeším to, tak zaprvé: když je problém, kterej se mi cpe pořád do mysli a nenechá mě dělat to, co chci, tak se mu budu jednoduše věnovat, vyřeším ho a tím se udělá místo... Jinak, když se člověk chce soustředit vysloveně na tu átmavičáru, nebo pozornost na pozornost, což je moje nejoblíbenější z těchhle aktivit, tak to nemusí dělat způsobem, jako že se o to snaží a ono mu to uniká, a po chvíli zjišťuje, že to vlastně nedělá. Místo toho se dá využít takovej rytmus, kdy si ujasníme, co přesně chceme dělat. A ani třeba přesně nevíme, jak se to dělá. Tam bych viděl moment pro praktikování takový důvěry v něco řekněme vyššího. A když zaměříme třeba sebedotazovací otázku nebo pozornost na pozornost, tak se na to jakoby připravíme... a v mysli se to doopravdy začne dít... soustředíme se a teďka vyvineme nápor pozornosti na to ... a děláme to v takovejch rytmech: zaměřím se teďka, co nejvíc můžu, a zkusím si toho všímat s nejbdělejší pozorností, třeba na 3 – 5 vteřin, a zase povolit... a znova... najít si v tom rytmus a zaměřovat se cíleně v rytmických cyklech.

Protože tak si mysl i odpočine od toho a nejenom že je koncentrovaná v momentech toho náporu, ale je ukázněná celou tu dobu, kdy se připravujeme na ten nápor. Takže místo toho, abychom občas kontrolovali rozutíkanou neukázněnou mysl, tak ji kontrolujeme pořád. Sice máme ty subjekty dva, jeden je ten kontrolovanej, a přestávka, ale je to kontrolovaná přestávka. My se připravujeme, jakoby napínáme lano, a pak ho pustíme. Nebo se připravujeme jakoby na směr, kterým půjde pozornost, a pak se snažíme ji tam dát. Mám zkušenost, že takovým způsobem odpadne honění takový tý opičí mysli všude možně kolem."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích


Zpět na Saša Hedruk

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků