Osvědčuje se mi MEDITACE NA BEZČASÉ JÁ“ (my bychom řekli na Zdroj), uvedené v kapitole XIV. „Jóga rozlišující mysli“ v knize Paula Bruntona „Skrytá nauka za jógou“ (podtitul „Moudrost Nadjá“). Vydalo nakladatelství IRIS RR v roce 2000.
Je to meditace, která se dělá takříkajíc "za pochodu", při každodenní činnosti, a může vést k vědomému prožívání sebe coby Bytí všeho existujícího (= sjednocení se Zdrojem) i během činností naplněného dne, nejen při znehybnění v meditaci. Pro ujasnění použitých pojmů: to, co Paul Brunton označuje jako „Světová Mysl“, je totéž, co Balsekarovo „Vědomí v pohybu“ čili „Bůh (Zdroj) v podobě iluzorně projevené dvojnosti. „Ryzí Myslí“ P.B. míní totéž, co Balsekar nazývá „Vědomí bez pohybu“. „Nadjá“ znamená totéž co tradiční indické označení „Átman“ nebo Maharišiho „JÁ.“
"I když se toto cvičení neprovádí obvyklým způsobem, tedy o samotě a v pravidelnou denní dobu, a je třeba úmyslně je zařadit do obvyklé činnosti zevního života, je tak neformálního charakteru, že má svou zvláštní filozofickou hodnotu. Žák je může provádět nejen příležitostně, v době čekání, když je volný na několik minut, ale také tak, že úmyslně přeruší a zastaví práci, kterou právě koná. Vzhledem k tomu, že tomuto cvičení postačí pouhé tři nebo čtyři minuty, nemusí to rušit jeho zevní existenci, ani vážně zasahovat do jeho vnějších povinností. Kromě toho je lze provádět téměř všude, neboť samota, kterou je nutno vytvořit, je zcela vnitřní. Důležité je, aby se žák naučil začít toto cvičení náhle a myšlenky o čemkoli jiném rázem ztišit tak, aby se mohl okamžitě ponořit do odlišného hlediska, které toto cvičení vyžaduje. To je obratnost, která přichází zkušeností.
Měl by náhle odvrhnout myšlenky nebo tužby, které ho právě zaměstnávají, klidně potlačit všechny osobní vztahy a postavit se do mentálního postoje člověka, který se probudil ze sna a uvědomuje si, že nejen hrál ve snu činnou roli, nýbrž zůstával také zároveň nepohnutý jako pouhý svědek oné postavy ve snu. Stejně tak musí stát stranou všeho, co se kolem něho děje, a dokonce i stranou osobnosti, která patří do okolí, a být zcela vzdálen jejích záležitostí nebo radostí. Měl by si připomenout metafyzickou zásadu, že za všemi myšlenkami, které se neustále mění, zůstává vědomí, které je pozoruje, stále statické, nehybné a neměnné; že v celém tom toku zakoušených událostí a věcí existuje stálý prvek vědomí. Musí se snažit ztotožnit se s tímto vědomím a přestat se ztotožňovat s běžným vědomím.
V tomto úsilí mu zejména pomůže, bude-li neustále uvažovat o vztahu člověka probuzeného ze sna k člověku spícímu, který má sen. Trochu pomoci může nalézt také v úvaze o kinematografickém plátně, které zůstává nehybné, kdežto obrázky se na něm objevují a přecházejí přes ně. Plátno představuje neměnného svědka-Já, zatímco obrázky představují stále se měnící osobní zkušenosti. A právě tak jako obrázky nepůsobí ve skutečnosti na plátno, tak tyto zážitky nepůsobí ve skutečnosti na vědomí, jehož působením jedině existují. Jakmile je žákovi tento vztah jasný, dovrší meditaci pochopením, že zatímco všechny tyto zkušenosti zaujímají tvar v prostoru a postupně následují v čase, tento pozorující prvek sám je beztvarý a bezčasý. Tento svědek-já uniká akademickému psychologovi,poněvadž on se přirozeně drží času, zde však je něco, co je mysticky pozvednuto nad čas. Koperník shledal, že v běžné teorii, předpokládající, že Země je pevně umístěna v prostoru, kdežto Slunce a ostatní hvězdy se kolem ní otáčejí, zůstávají nevysvětleny závažné problémy. Obrátil proto postup a představil si, že Země se otáčí kolem Slunce. To rázem rozřešilo všechny obtíže a převrátilo vědecký názor jeho doby. Žák během těchto meditačních chvil musí ve svém vlastním vědomém životě provést podobný obrat náhledu. Musí na chvíli odložit konvenční názor a předpokládat, že čas a prostor existují v něm, v jeho vyšší individualitě.
Důležité je, aby intenzita, se kterou žák náhle vyklouzne ze světa času, byla stoprocentní. Jeho konečným cílem je, aby došel k nejvyššímu vrcholu zapomnění, aby nechal svou existenci v čase pohltit existencí bezčasou. Zdá se, jako bychom se měli této zkušenosti bát, ale ve skutečnosti je to zkušenost příjemná. Městský člověk je spokojený tehdy, když uvažuje ve skromných, časově omezených obdobích, a je naopak krajně poděšený, když se před ním rozprostře možnost nekonečné existence. Naproti tomu obyvatel pouště, který pozoruje stálý, neselhávající běh Přírody a přijímá něco z klidu, který halí takováto místa, dovede lépe ocenit bezpočáteční a nekonečný charakter vesmíru, a tedy i charakter „Duše“.
To, co nikdy neumírá a nikdy nebylo zrozeno, co existuje od jedné věčnosti ke druhé, může existovat jedině v bezčasém Nyní, které je mimo lidské pojmy, nikoli však mimo lidskou zkušenost. Ten, kdo se naučí žít v tomto věčném nyní, ví, jak iluzorní je útisk času, na němž lidstvo lpí tak otrocky a krátkozrace. On ví, že tato rozdělení času, na kterých lidstvo trvá, jsou pouhé zvyklosti, které sice umožňují praktický život, které jsou však pouhými iluzemi ve vyšším absolutním životě Nekonečného Trvání. Člověka spoutává to, že se pasivně podrobuje času. Vůlí řízená meditace na věčného pozorovatele, jenž je stále s ním a v něm, je vzpourou, která oslabuje každý článek jeho pout. Je-li nepředstavitelně rozprostřený časový život Světové Mysli mimo lidský dosah, je bezčasovost ryzí Mysli v mezích možné zkušenosti. Jakožto Nadjá je úžasným, vždy přítomným faktorem lidského života. Jestliže ji člověk přezírat přestane a znovu a znovu usiluje, aby ji poznal, pak jistě přijde hodina, kdy ji pozná. Neboť žák pozvolna a postupně poznává, že již není vězněn tělem, ale že mu nyní náleží nevyjádřitelná prostorovost bytí. Planetární scenérie se mu bude zdát stínovitou hrou a lidé stínovými herci, hrajícími jim přidělené úlohy. On sám se bude cítit netělesným a éterickým. Do jeho srdce vstoupí zvláštní pocit, že toto je zkušenost, k jejímuž dosažení byl od narození osudem určen. Nalezne v sobě podivuhodný důkaz toho, co rozum pouze tvrdí a o čem náboženství podává jen náznaky – nádherný fakt bezčasé duše."