"Mnoho lidí věří tomu, že hluk je ruší. Kam tím mířím? Právě proto, že věříte této našeptávací, vtíravé větě, vás hluk skutečně vyrušuje.
Já sám měl po řadu let také jednoho takového „našeptávače“. Častokrát jsem býval mnoho hodin na cestě, a proto jsem s potěšením využíval jízdu vlakem k meditacím, k ponoření se do duchovního světa, k vnitřním prožitkům. Přitom jsem si samozřejmě přál, aby mě nikdo „nerušil“. Právě tímto přáním zůstat ve vlaku nerušen jsem si zcela spolehlivě pokaždé přivolal vyrušení. Prostě jsem k sobě přitáhl to, co jsem nechtěl.
V celém vlaku bylo možná jen jedno jediné malé děcko, ale bez ohledu na to, kam jsem se posadil, určitě se to ukřičené dítě objevilo přede mnou nebo za mnou. Ovšemže jsem si předem ověřil, jestli v mém vagónu nesedí nějaké dítě. Výsledek – žádné v dohledu. Ani žádná matka, které by se dítě někde schovalo.
A tak jsem si uklidněný vybral místo. V následující stanici vagónem zazněl jekot dítěte. Kam se asi usadí? Samozřejmě že přesně vedle mě! Potom, co jsem si tato „spolehlivě přivolaná vyrušení“ několik roků pěkně užíval, pomyslel jsem si, že je načase něco změnit. Pomohl mi v tom příběh jednoho přítele z New Yorku.
Přítel má meditační školu ve čtvrtém hasičském obvodě. Vedle budovy je požární stanice a přesně naproti ní – ve výšce místnosti pro semináře – mají hasiči zavěšenou houkačku. Samozřejmě že se ozývala několikrát denně a pro něho často v tom nejnevhodnějším okamžiku. Jednoho dne to proběhlo přesně takto: skupina právě meditovala a uprostřed rozjímání se houkačka rozječela jako siréna.
Jeden účastník mu po cvičení řekl: „Vždycky jsem čekal na to, až se jednou naprosto ponořím do ticha. Zatím se mi to nikdy nepodařilo. Jsem už sice klidnější, ale všiml jsem si, že to ještě není pořádná meditace. Až právě dneska jsem poprvé cítil, jak jsem se dostal do naprosté harmonie se sebou, jak jsem v hluboké meditaci cítil splynutí s vesmírem. Jenže pak spustila ta siréna a bylo samozřejmě zase po všem.“ Tu mu můj přítel, učitel meditace, řekl: „Jak to, že bylo´samozřejmě´po všem? To je otázka přístupu. Prostě si představte, že ta siréna je zdroj energie a město New York nám ji dalo bezplatně k dispozici, abychom se mohli hlouběji ponořit do meditace." Seminář skončil. O čtrnáct dnů později napsal účastník semináře mému příteli: „Jsem už zase doma. Medituju denně, pokaždé se to báječně daří. Jediné, co mi tu schází, je ta siréna.“
Tímto způsobem se dá všechno energeticky „převrátit“. Když jsem tuto historku vyslechl poprvé, ptal jsem se sám sebe: Kde mám já taková „rušení“? Ovšemže mě hned napadly vřískající děti ve vlaku. A tak jsem se naučil energeticky využívat rušivé zvuky k tomu, abych také svou meditaci prohloubil."
Pokračování ukázky z knihy Kurta Tepperweina "Sebeléčba" zde.