Raméš Balsekar: Jednání člověka, anebo dění?

[Lída]

Podstata života a jeho prožívání

"´Nechte život probíhat´: co to ve skutečnosti znamená? Nebo lépe co to neznamená? Neznamená to dát si pohov a nedělat to, co by člověk dělat měl; neznamená to ´flákat se´. A také to neznamená být necitlivý, postihne-li druhé lidi nějaká pohroma, zaujmout postoj „No a co? Život už je takový.“ Obecně řečeno znamená to, že člověk prochází svou každodenní běžnou činností s uvolněným přístupem, vycházejícím z celkového základního pochopení, že se mu může stát jen to, o čem bylo předem určeno, že se mu to podle Boží Vůle shodné s vesmírnou Zákonitostí stát má. Jinak řečeno v situaci, v níž se nacházíme, procházíme svou každodenní běžnou činností, rozhodujeme se tak odpovědně, nakolik to dokážeme, a děláme všechno, co je v našich silách, abychom za daných okolností svá rozhodnutí uskutečnili. Když jsme udělali, co jsme mohli, ať už se jedná o cokoliv, toto základní pochopení z nás sejme břemeno úzkosti a znepokojení z toho, co by se mohlo stát v budoucnosti.

Ještě důležitější je možná fakt, že od tíhy obvyklých pocitů viny a zahanbení kvůli našemu ´nemorálnímu´ nebo neúspěšnému jednání i od pýchy a namyšlenosti na naše úspěchy nás v jediném okamžiku osvobodí základní pochopení: ´Neexistuje nikdo, kdo by jednal´; že, řečeno slovy Buddhovými, „Události se dějí, dochází k jednání, není tu ale žádný jednotlivec, který by cokoliv dělal.“ A co je možná ještě důležitější, víme, že už nemusíme vláčet obvyklé břemeno nenávisti a zášti vůči ´druhým´, vůči těm, které bychom jinak považovali za příčiny svých zranění nebo trápení. Toto pochopení vychází z úplného přijetí, že pokud nás něco zranilo, stalo se to z nějakého důvodu, který prostě znát nemůžeme, a že podle všepronikající kosmické Zákonitosti, která se vztahuje na všechno ve vesmíru, od toho nejmenšího atomu až po největší planety či hvězdy, k našemu zranění prostě dojít muselo. Jinak řečeno bylo by úplně nesmyslné nenávidět kohokoliv – jakýkoliv konkrétní psychosomatický organismus – jehož prostřednictvím došlo podle téže vesmírné Zákonitosti k jednání, které nás zranilo.

´Nechte život probíhat ´ prostě znamená

a) přijmout cokoliv, co se v daném okamžiku děje, jako to, co v žádném případě nemohlo nenastat,
b) udělat všechno, o čem jsme přesvědčeni, že je nutné v daném okamžiku udělat, a
c) nezatěžovat svou mysl zbytečným přemítáním o tom, k čemu by mohlo či nebo nemuselo dojít v nejisté budoucnosti.

´Nechat život probíhat´ je postoj, který lidskou bytost osvobozuje od omezujícího sebeztotožňování s abstraktním egem coby jednajícím. K činnosti dochází a skutečně by nemělo být nijak těžké to pochopit, protože bychom měli připustit, že ´víme´, jak hýbat rukama, jak se rozhodovat nebo jak dýchat, i když bychom těžko slovně vysvětlovali, jak to děláme. Víme, jak to udělat, protože to prostě děláme: protože se to děje. Poznání, že život prostě probíhá, je rozšířením tohoto druhu chápání, a pohled na sebe sama, který nám dává, se od našeho navyklého pohledu velmi liší.

Jsme přesvědčeni, že se rozhodujeme na základě svého tradičního vzdělání, znalostí a zkušeností. Cítíme, že jsme se rozhodli racionálně, protože jsme při svém rozhodování vycházeli z dostupných relevantních informací o dotyčné věci. Ale můžeme se také sebe samých zeptat, jestli skutečně víme, která informace je podstatná, když naše záměry jsou neustále narušovány událostmi, se kterými jsme nepočítali. Také nikdy nemůžeme vědět, jestli máme všechny informace, které jsou dostupné nebo které jsou právě předmětem výzkumu. A tak potom, co jsme nepředpojatě a racionálním způsobem shromáždili informace, nakonec jednáme bez rozmýšlení, čistě na základě ´podvědomého pocitu´ – anebo protože nás uvažování prostě unavilo.

Ohnisko aktivity mysli není v egu, není ve vědomém myslícím procesu. Život začne ´sám probíhat´, umožní-li se mysli, aby fungovala celistvým, spontánním způsobem, který je pro ni přirozený. Ani při svých úsudcích se mysl nezabývá čistě teoretickými kritérii, ale konkrétním obsahem zkušenosti. Jinak řečeno stav, kdy se připustí, ´aby život probíhal sám´, se objeví, když překvapivá vynalézavost a kreativní síla spontánního a přirozeného fungování mysli není zablokována snahou ovládnout mysl pomocí tradičních metod a technik. Je to podobné jako s dovedností stonožky, která všemi svými nohami pohybuje zároveň:

„Stonožka byla spokojená – do chvíle, kdy se jí ropucha žertem zeptala:
´Smím-li se optat, pověz mi, která tvá noha následuje po které?´
To stonožku přimělo, aby se nad tím zamyslela …
…a zůstala ochromená ležet … a přemýšlela, jak chodit.“

Zázračná schopnost jednat spontánně – ´nechat život, aby sám probíhal´ – je člověku plně vlastní a přitom nenese nejmenší známku toho, že by bylo možné úmyslně jí dosáhnout; právě to ji charakterizuje."


Překlad z knihy Raméše Balsekara "Let Life Flow"

[Lída]

Systém zpětné vazby

"Mysl je dílem uzpůsobena tak, že tak říkajíc dokáže stát stranou života a reflektovat ho, že si dokáže uvědomovat svou vlastní existenci a ku podivu umí posuzovat své vlastní procesy: má cosi, co se podobá ´feedback´ systému. Problém je ale v tom, že tento systém může začít selhávat v důsledku své vlastní komplikovanosti. A tak mysl může sbírat informace tak dlouho, až nakonec vypoví službu: když lidské bytosti příliš důkladně a podrobně promýšlejí, co by měly udělat, nedokážou v pravou chvíli udělat, co je nutné, a celý systém přestane fungovat. Začne-li být lidská bytost nadmíru vtažená do vědomého jednání svého já, začne-li se natolik kontrolovat, že se nedokáže uvolnit od sebe samé, pak váhá a hledá, kterou z obou protichůdných možností zvolit.

Jinak řečeno když touha po jistotě a bezpečí přiměje mysl, aby se ztotožnila se svou vlastní představou o sobě, pak se mysl rozštěpí; nedokáže nechat sebe samu být. Ulpění na představě ´vždycky být dobrý´ nebo ´být šťastný´ znamená ocitnout se v neustálých konfliktech a rozporech. Proto dění – spontánní jednání po svém, do neznáma – musí vždycky převážit nad svým opakem, stálým reflektováním. ´Přestaň váhat´ je tím posledním pokynem, který mysl musí vydat sama sobě, což samozřejmě vyústí ve spontánní jednání. A tím, co ke spontánnímu jednání dá souhlas, je přirozeně hluboké chápání, že nemůže dojít k ničemu, co není Boží Vůlí shodnou s působením vesmírné Zákonitosti. Jinými slovy ´nechat život, aby probíhal´ představuje osvobození od rozdvojenosti myšlení a jednání. To ve svém důsledku neznamená odmítnutí intelektu a vyloučení myšlení; je to jednání na jakékoliv úrovni, fyzické či psychické, beze snahy ho současně pozorovat a kontrolovat zvnějšku.

V jistém okamžiku stojíte před určitou situaci; když zvažujete obě protikladné možnosti, jak zareagovat, nejste si jisti, jaké jednání by bylo účelné; nevíte, které je ´to pravé´, co byste měli udělat; zpanikaříte a nakonec zjistíte, že jednáte podle jedné z těch dvou možností. Pak ve vás vyvstane obava, co to bude mít za následek, a poměrně rychle se objeví další situace, která vyžaduje vaši pozornost. Život je takovéto řetězení událostí a situací a než se v tom zorientujete, postihne vás infarkt. V krajním případě, řeknete si. Ale je to opravdu tak výjimečný případ, anebo je to typický příklad toho, k čemu s drobnými obměnami dochází v poměrně dobře zajištěné sociální vrstvě, ve které nároky jednotlivců neustále vzrůstají?

Jinak řečeno zdá se, že život je opravdu sled situací, které prakticky neustále vyžadují pozornost a mezi kterými člověk musí vysloveně zkoušet objevit pár okamžiků a chvilek klidu a doufat, že je najde. Existuje vůbec nějaká alternativa? Je to snad alternativa mezi životem zodpovědného, tvrdě pracujícího občana, a životem nezodpovědného jedince, kterému je všechno jedno? Bude vůbec kdy v dnešním velkoměstském světě možné být hluboce zakotvený v míru a harmonii a současně se přitom okamžik za okamžikem vyrovnávat se situacemi, které přicházejí? Jinak vyjádřeno bude vůbec někdy možné prožívat svůj život s uvolněností a duševním klidem jako základem při řešení situací, které se neustále objevují na povrchové rovině? Je to vůbec proveditelné, anebo to je jen sen a iluze?"

[Lída]

Dojít k přijetí

"Není těžké představit si životní situaci, kdy v jediném okamžiku může vyvstat silná emoce, na příklad hněv, a přesto se nepřenáší a nepokračuje dál v podobě nepřátelství, zlosti, vzteku nebo rozhořčení. Ani momentální obava nemusí nutně dál pokračovat v podobě strachu; nějaká událost, něco, co se stane, může nepochybně vyvolat chvilkový zármutek, musí se to ale nutně prodlužovat v trápení?

Takový způsob – okamžitě přijmout emoci, aniž by se člověk zaplétal do jejího dalšího pokračování – určitě není nemožný. V minulosti se to stávalo, stává se to i teď, i když poměrně zřídka. Zdá se, že to, co je nutné, je radikální změna v mentálním přístupu. Dá se snadno vypozorovat, že to, co posune momentální emoci i do následujícího období, během kterého se jí pak zabýváme, je fakt, že na přirozenou reakci psychosomatického organismu zareaguje ego. Jinak řečeno nikdo prostě nemá vládu nad tím, co se nejprve objeví jako přirozená biologická reakce psychosomatického organismu na to, co člověk viděl či slyšel, nebo na to, co mu vyvstalo v mysli: to plně závisí na konkrétním naprogramování dotyčného psychosomatického organismu (geny plus podmíněnost). Během následujícího období se tato okamžitá neosobní reakce změní v osobní zaujetí dotyčnou reakcí, když na přirozenou reakci psychosomatického organismu zareaguje ego a ztotožní se s reakcí, jako by to byl jeho vlastní výtvor: hněv, který přirozeně a spontánně vytrysknul, se v psychosomatickém organismu změní na: já mám vztek, to a to mě rozčiluje...

Je tudíž zřejmé, že k žádné zapletenosti do emoce nedojde, pokud se ego dokáže držet od přirozené emoce dál; tak může její vyvstání pouze zpozorovat a od emoce se oddělí jako od něčeho, co vyvstalo v psychosomatickém organismu, ne ´ve mně´. Zapletenost znamená, že člověk se nenávidí kvůli tomu, co se stalo, a zároveň nenávidí ´druhého´ jako příčinu toho všeho. Život jako neustálý sled situací tedy znamená stálé zvětšování zátěže nenávisti k sobě a k ´druhým´. A právě to je ve skutečnosti ono utrpení, z něhož člověk touží uniknout. Není to něco, co se považuje za potíže – fyzické, psychické nebo ekonomické – ty se mohou kdykoliv objevit a zase zmizet. Zmizení břemene nenávisti ve skutečnosti znamená být bezpečně zakotvený v míru a harmonii a současně se přitom okamžik za okamžikem vyrovnávat se situacemi, které přicházejí: nikdy se necítit nepříjemně se sebou samým, nikdy se ani na okamžik necítit nepříjemně s ostatními.

Být zakotvený v míru a harmonii, když neustále čelíme všemu, co před nás život staví, znamená: zůstávat v tichosti, zatím co Prvotní Energie působí skrze tělo; mentální a fyzické pohyby, které Ona vyvolává, se jen pozorují jako něco, co probíhá, a ne jako něco, co člověk sám nebo někdo jiný ´dělá´. Právě to je míněno slovy ´nechme život probíhat´."

[Lída]

Jak vzniká ego?

"Dítě žije ve svém malém kouzelném světě a život, který prožívá se svými rodiči a hračkami, ho plně uspokojuje. Ani čas, ani vnější svět ho nijak neznepokojuje. Nemá potřebu něco dokázat nebo něco znamenat v zevním světě...

Jak dítě vyrůstá, jeho podmíněnost se stále zvětšuje. Říká se mu – a ono tomu věří – že když bude slušné a pracovité, bude se mu v životě všechno dařit a bude šťastné. Jeho současná zkušenost ale ukazuje, že slušnost a píle k úspěchu vždycky nevedou a že ani tvrzení „Co zasejete, to sklidíte“ pokaždé neplatí. Má už zkušenost, že něco se zaseje a poměrně často sklidí někdo jiný! Takový zásadní rozdíl mezi očekáváním a výsledkem má za následek spoustu rozpaků a frustrace. Dítě tak je ve svých deseti letech bezradné a dezorientované.

Pravda je taková, že život takto prostý a přímočarý není a dokud si člověk neuvědomí základní principy ´života´ takového, jaký je, nemůže se vyhnout dezorientaci a frustraci. Život jak ho známe se zakládá na principu, že podstatou všeho projeveného je – na rozdíl od současného okamžiku – neustálý sled změn, probíhajících horizontálně od narození ke smrti. Jakmile se vnímající bytost ´narodí´, ať je to hmyz, pták, zvíře nebo člověk, oživené vědomí naplní tvora touhou žít a nepoddat se smrti. To je to neslavné ego, ztotožněnost individuálního organismu s vůlí nepřipustit, aby život probíhal tak, jaký je. Později tato příměs obsahuje u lidské bytosti i ´svobodnou vůli´ a spolu s intelektem i pocit ´já osobně jednám´."

[Lída]

Ego u zvířat a u lidí

"Přesto, že zvířecí ego si určitě uvědomuje rozdílnost protikladu ´já´ a ´ne-já´ (nebo ´někdo jiný´), protikladu požitku a utrpení, zvíře vzhledem k absenci intelektu nemůže brát tuto dualitu v úvahu nebo ji vnímat; nemůže si intelektuálně uvědomovat rozdíl mezi požitkem a bolestí, neprožívá-li je v konkrétní reálné situaci. Ale člověk to udělat může a také to dělá, vytváří si představy o budoucím uspokojení svých fyzických a psychických potřeb. Právě to je faktor, vyvolávající pocit nepohody, disharmonie a nespokojenosti u člověka; u zvířete tomu tak není.

To je jedna část patové situace. Druhou částí je skutečnost, že zatímco zvíře nezná pocit viny, když se snaží uhájit a ochránit svůj život, člověku jeho pochybný dar intelektu umožňuje jasně postřehnout, že skutečným smyslem jeho života není pouhé lpění na existenci. Intelekt na něj naléhá, aby alespoň intelektuálně poznal, že on sám musí nutně být něčím daleko větším, než je jeho psychosomatický organismus, a nutí ho, aby hledal svou ´pravou identitu´, kterou intuitivně poznává jako nekonečnou, bezčasou a neměnnou. Jeho patová situace spočívá v tom, že člověk i nadále uvažuje o své pravé přirozenosti jen z hlediska, kterému rozumí jeho intelekt – jako o něčem, čeho lze dosáhnout. Jinak řečeno člověk si představuje svou pravou přirozenost v rámci animálního emocionálního stavu – jako stav, v němž nastane nejvyšší možné uspokojení, s báječným jídlem bez jakéhokoliv omezení, s bezmeznou sexuální vitalitou, s bezkonkurenční fyzickou a intelektuální výkonností atd.: prakticky rajský stav!

Význam této ´touhy´ člověka ´dosáhnout´ dokonalého citového života je třeba jasně analyzovat a pochopit ho, aby bylo možné proniknout ke kořenům problému ´hledání-hledající-hledané´, problému rozporuplnosti a nespokojenosti člověka. Základním omylem v takovém uvažování – v touze po prožívání dokonalosti v rámci tohoto života – je opomíjení faktu, že celá oblast projevení je pouhým jevem ve vědomí, jevem založeným na dvoupólovosti duality, v níž spokojenost a nespokojenost se nedají od sebe oddělit a kde jedno závisí na druhém."

[Lída]

Jediná překážka

"´Nesvoboda´ ovšem pramení výhradně z ´touhy´ něčeho ´dosáhnout´. Osvobození tedy znamená prostě vnímat, že právě touha je tou skutečnou a jedinou překážkou – ať už je to touha po něčem hmotném, nebo i touha po duchovním osvícení. Jinak řečeno člověk touží po harmonii, chce ji ale prožívat v rámci obvyklého života; je mu zřejmé, že musí existovat nějaké ´Bytí´ a konec tohoto ´prožívání´, ale ono ´Bytí´ si umí představit jen jako obvyklý život, který zná, ovšem bez jeho strastí. Nedokáže prostě vnímat fakt, že to jediné, co je nutné, aby bylo dosaženo ´Bytí´ – kterým už teď je, jelikož samotný hledající už je tím, co je hledáno – je vzdát se ´prožívání´ v té podobě, v jaké ho zná. A k tomu může dojít, jen když člověk plně, bez sebemenší pochybnosti přijme, že osobním úsilím není možné ničeho ´dosáhnout´, že to může nastat jedině díky kosmické Zákonitosti, které žádný člověk nemůže nikdy porozumět.

Člověk chce pokračovat ve svém ´způsobu prožívání života´ a ve své ´činnosti´ a zároveň se dožaduje svého ´Bytí´. Nemíní zanechat válčení, ale potřebuje, chce, vyžaduje mír! Není ochoten toho nechat – a to je ten jediný problém. Chce se probudit do skutečnosti, ke své ´pravé přirozeností´, ale nechce upustit od snové skutečnosti. Člověk zapomíná, že tím vrcholným cílem života, dá-li se to tak nazvat, není ´nastání´ něčeho, ale ´ne-nastávání ničeho´, ne-řešení, ne-užívávání si, že to je upuštění od projevování se – tím, že je tu jen pozorování životního dění, které probíhá skrze každý psycho-fyzický nástroj: Zůstávat tichý, ´nechávat život probíhat.´"

[Lída]

Umění harmonického vyvažování protikladů

"Aby bylo možné pochopit problém rozporuplnosti a nespokojenosti člověka, je naprosto nezbytné jasně porozumět základnímu rozdílu mezi konceptem duality a konceptem dualismu. Dualita je samým základem projevení; principem polarity, existencí vzájemně propojených protikladů všeho druhu. Jednotlivé opaky – život a smrt, světlo a tma, dobro a zlo – v dualitě spolu nebojují. Dualismus znamená hnát se za uspokojením, aby se nemohlo objevit nic zneklidňujícího; snažit se o vítězství, aby nemohlo dojít k žádné prohře, usilovat o to, co je dobré, aby se zažehnalo všechno, co je považováno za špatné – zkrátka usilovat o zdraví, hojnost a plnou spokojenost, aby se úplně odstranily nemoc, chudoba a utrpení. To má většinou za následek prohlubování frustrace a disharmonie. Princip duality ale znamená vědomě přijmout vzájemně spojené protiklady jako samotný základ vesmíru i života v něm.

Když se jako základní životní princip přijme princip duality, život začne být uměním neustálého harmonického vyvažování vzájemně spojených protikladů. Jak říká Lao-Tse: „Poznáváním mužského a udržováním ženského se člověk stává vesmírným tokem; stává-li se vesmírným tokem, není oddělen od věčné dokonalosti.“ Mužství a ženství se přirozeně netýká ani tak sexu jako dominantních charakteristik mužskosti a ženskosti. Jinak řečeno vzájemně spojené opačné póly protikladů jsou jako opačné, ale od sebe neoddělitelné strany mince, jako póly magnetu nebo jako pulzy a intervaly v jakékoli vibraci."

[Lída]

Dvoupólová povaha duality

"Zatímco používání vůle a osobního úsilí proměňuje život rozštěpený dualismem v horečnatý hektický spěch, skutečné pochopení dvoupólové povahy duality vytrvale vnáší do života vyrovnanost, jak to ilustruje dávné taoistické vyprávění o jistém sedlákovi, kterému utekl kůň:

Když ho večer přišli sousedé utěšit a litovali ho, jakou měl smůlu, řekl: ´No, možná´. Příští den se kůň vrátil a přivedl s sebou půl tuctu divokých koní; když se sousedé zase sešli, aby sedlákovi poblahopřáli, jak veliké měl štěstí, řekl opět ´No, možná´. Den na to sedlákův syn zkusil osedlat jednoho z divokých koní a při jízdě si zlomil nohu. Když ho sousedé litovali, jakou měl smůlu, sedlák poznamenal ´No, možná´. Příští den přišli do vesnice verbíři, aby odvedli nováčky do armády, ale sedlákova syna neodvedli, protože měl zlomenou nohu. A večer zase přišli sousedé a říkali, jak je báječné, že to všechno tak dobře dopadlo. Sedlák na to povídá: ´No, možná´.

Život díky základní dvoupólové povaze duality znamená nejen nepřetržité střídání dobrých a špatných událostí, což brání monotónnosti a dělá ze života úžasnou věc, ale příroda našim psychosomatickým systémům poskytuje i velmi vítané střídání stavů spánku a bdění, zapomínání a vzpomínání si.

Když kniha Genesis popisuje, jak Adam s Evou upadli v nemilost, protože získali ´poznání dobrého a zlého´, znamená to, že jejich pád nastal jako důsledek rozdělování na ´dobré a špatné´, ´užitečné a neužitečné´, ´přijatelné a nepřijatelné´, protože měli starost o to, co je za daných okolností výhodné a co není. Jinak řečeno člověk sám se přivádí do stavu nespokojenosti, když se nutkavě zaměřuje na své zabezpečení a přežití. Na druhé straně přijetí principu dvojpólovosti duality, základu života i přírody, znamená sjednocení s vesmírem, a člověk tak může prožívat svůj život v klidu, který zvyšuje pravděpodobnost bezpečí a přežití už z toho důvodu, že tu není žádná úzkost, která by mu mohla bránit ve svobodném počínání a omezovat ho v čemkoliv, co dělá.

[Lída]

Co je tedy příčinou naší nespokojenosti?

"Příčinou rozporuplnosti a nespokojenosti člověka jsou dvě mylné představy, které spolu úzce souvisejí: předně že je oddělený a odlišný ode všeho ostatního, co je projevené, a za druhé, že v probíhajícím projevení může plně ovlivňovat výsledky a události podle toho, jak se sám rozhodne. Opravdu tu není žádná entita, žádný jednotlivec, který by mohl uplatňovat svobodnou vůli, nebo trpět zlým osudem: prostřednictvím psycho-fyzických mechanismů probíhá dění – vidění, slyšení atd; ´my´, kteří prožíváme své životy, ve skutečnosti neexistujeme, ´prožívání´ se děje prostřednictvím různých psycho-fyzických mechanismů čili body-mind organismů.

Je trochu zvláštní, že člověk prahne po tom, aby sám sebe zabezpečil a dosáhl jistoty, která je pro jeho pocit spokojenosti nutná, ale o tom, čím ´on sám´ je, nemá jasnou představu. Toto ´on sám´ (či ´já sám´) je prakticky pouhé ztotožnění mysli s představou o sobě samém, s představou, která je ve skutečnosti jen souhrnem vzpomínek na minulé události. To, co se považuje za jedince, je de facto zcenzurovaný a zrevidovaný souhrn; týká se více minulosti než přítomnosti a onen budoucí příjemný stav, ve který doufá, velkou měrou souvisí s pocity bezpečí a jistoty, které zažil v minulosti."

[Lída]

Snaha ovládnout mysl

"Myšlenky a dokonce i touhy se neobjevují pouze v mysli řadového člověka; objevují se i v mysli mudrce, protože v povaze mysli je přijmout všechno, co se jí nabídne; tady ale všechna podobnost končí. Zatímco běžný člověk se do myšlenek a přání zaplétá tím, že buď po nich sáhne a snaží se podle nich jednat, anebo se jim brání, mudrc se jimi nezabývá, nechává je na pokoji. Podstatné ovšem je, že jakýkoliv pokus bránit myšlenkám v tom, aby se objevovaly – nehledě na to, že je to pošetilá snaha, která má za následek frustraci – rozděluje mysl na to, co se snaží myšlenky zastavit, a na tu část mysli, která tomu vzdoruje, takže je tu konflikt. Myšlenky se objevují jako důsledek neustálého podmiňování a paměťových vtisků, které tím vznikají – snaha vědomě a záměrně se jich zbavovat je něco jako ´smývat krev krví´. Závěr je jednoduchý: myšlenky vznikají, protože ale nemají žádnou vlastní samostatnou substanci, okamžitě zmizí, pokud je nepřevezmeme a nezačneme s nimi zacházet jako s něčím skutečným. Jakákoliv aktivní snaha ovládnout mysl nebo nechat ji být jen posílí ego; spontaneita a cílevědomý záměr jsou pojmy vzájemně protichůdné."

[Lída]

Co můžeme dělat?

"Situace je přesně stejná jako ona tradičně známá situace, kdy lék bude účinkovat jen tehdy, nebudete-li při jeho polykání myslet na opici: samotná tato podmínka se stane paměťovou stopou opice a kdykoliv se chystáte vzít si lék, dotyčná stopa se okamžitě objeví. Je to příklad patové situace, v níž se člověk nachází téměř každou chvíli, když uvažuje a jedná jako samostatná entita. Jedinou možnou reakcí na to je dokázat plně přijmout, že – řečeno Buddhovými slovy – „Události se dějí, dochází k jednání, není tu ale žádný jednotlivec, který by cokoliv dělal.“

Na otázku „Co mám v každém okamžiku dělat?“ existuje jen jediná odpověď: dělejte to, o čem si myslíte, že byste to dělat měli, s plným pochopením, že neexistuje nikdo, kdo jedná. Ať potom dojde k jakémukoliv jednání, bude to spontánní, přirozené (božské) jednání, protože se ho neúčastní žádná individuální entita. Jistým náznakem takovéhoto přímého vnímání by mohlo být nejasné tušení naprosté svobody jako důsledku toho, že nemůžeme sami rozhodovat, což je něco docela jiného než pocit frustrace.

V takové chvíli totiž dojde k tomu, že stěny vězení dualismu se nečekaně zhroutí, člověk se nachází v úplně jiném světě a najednou zjišťuje, že spontánní, ne-volní jednání tu skutečně bylo odjakživa a že osobní rozhodování bylo jen iluzí. Je to, jako kdyby člověk byl v proudu života, který ho nesl, a evidentní snaha plavat proti proudu byla nejen naprosto neúčinná, ale i úplně zbytečná.

Jinak řečeno dualismus mezi mnou a ´ostatními´, mezi pozorovatelem a pozorovaným, mezi hledajícím a hledaným se rozplyne v přímém vnímání, že všechno je to zpředmětněné, jelikož je to prožíváno ve snové hře, kterou ´prožívání´ je: existuje jedině ´myšlení´, ´dělání´, ´zakoušení´ bez individuálního jednajícího, který by kteroukoliv z těch věcí dělal.

Všechen dualismus je iluzí, všechno jednání je spontánní a uplatňování vlastní vůle je čistá iluze. Jakmile se to jasně pochopí, člověk přestane hledat dokonalé řešení. Když vidí, jak iluzorní je vlastní vůle, dělá všechno přesně tak, jak to podle Boží Vůle, podle vesmírné Zákonitosti má probíhat. Ze stejného důvodu začne být zřejmé, že opravdu není vůbec nutné usilovně se snažit pomocí cvičení a různých metod – opakováním afirmací, výroků či myšlenek, slov nebo nějakými jinými aktivitami – odhalit něco, co tu odjakživa bylo. Všechny snahy poznat Tao označuje taoistická filozofie jako „šlapání na hada“, protože Tao je vším."

[Lída]

Jednání bez snažícího se ega

"Hodně se to podobá stavu člověka, který po celý den soustředěně pracuje na svých každodenních úkolech, ale během té doby si nikdy nevzpomene, jak se jmenuje a kde bydlí.

Podobně je tomu i při sportu a sportovních utkáních: když hráč zvládl základní dovednosti, pak téměř celý jeho úspěch při zápase závisí na tom, nakolik tyto základní dovednosti během zápasu nevstupují do jeho mysli. Do jaké míry tomu tak bude v každém jednotlivém případě, to bude přirozeně záležet na tom, co by bylo možné označit jako ´osud´ dotyčného psychosomatického organismu čili jako Boží Vůli ve shodě s kosmickou Zákonitostí.

Je třeba stále a stále znovu konstatovat, že se musí umožnit, aby se pochopení rozvíjelo a dozrávalo samo od sebe, bez vměšování intelektu (to bude ovšem záviset na osudu daného psychosomatického organismu). Jak zdůrazňoval Nisargadatta Maharadž, vytrvalé a neustálé vznikání problémů a pochybností je něco podobného, jako když se člověk drbe na určitém místě, a to má pak za následek svrbění, které tam původně nebylo! Ryba žije ve vodě, vodu si ale neuvědomuje; pták poletuje ve vzduchu, není si ale vzduchu vědom. Ryba nemá žádné otázky o podstatě vody a pták se neptá na podstatu vzduchu!"

[Lída]

Učení o Pravdě může vést k vyvstání vědoucího "já"

"Učení Tao či vedánty jsou svými koncepty podobné trnu: ten se použije k odstranění nutkavé touhy po hmotném zabezpečení (případně i po sebepoznání), která je jako trn zabodnutý do kůže. Pokud se ale toto učení používá k duchovnímu zabezpečení jednotlivce, pak se jeden trn prostě nahradí trnem jiným! Pravé pochopení – nic víc není třeba; přímé vnímání přichází až nakonec, není to prostředek, jak něčeho dosáhnout. Požadavky kladené na život, potřeba něco prožívat musí zaniknout; ´ten, kdo jedná´, musí vyhasnout."

[Lída]

Pravým jednáním je ne-jednání

"Ne-jednat znamená zůstávat tichý.

Pravým jednáním v rovině projeveného je z hlediska čirého bytí ne-jednání: může to být cokoliv od nečinnosti až po energické jednání. Většina našeho jednání se ale dá označit jako nesprávné jednání, děláme-li věci zbytečné, dále když ze strachu neuděláme nic – když zůstaneme nečinní, – anebo když jsme posedlí potřebou něco ´udělat´. Zdá se, že si vůbec neuvědomujeme možné důsledky toho, když neuděláme nic: něco se stejně dít bude!

Ve skutečnosti to, co považujeme za jednání, bývá často jen přirozená biologická reakce, která proběhne v psychofyzickém organismu, jakmile některý ze smyslů přijde do kontaktu s příslušným objektem (tj. když oči něco uvidí nebo uši něco zaslechnou). Na přirozenou reakci pak zareaguje ego a buď se cítí na koni, nebo provinile, a předpokládá, že tím, kdo jedná, je ono samo. Spontánním a správným krokem je tedy ne-jednání.

Byli bychom asi přesnější, kdybychom řekli, že správné jednání je ´přiměřené´ jednání a že nesprávné, zbytečné jednání je ´nepřiměřené´. Jak řekl francouzský spisovatel St. Exupery, ´Dokonalosti je dosaženo nikoli tehdy, když už se nic víc nedá přidat, ale když už se nic nemůže ubrat.´"

[Lída]

Skutečná alternativa k aktivitě

"Zdá se, že lidskou slabostí je být natolik posedlý aktivitou – nutkáním něco dělat, - že každý se naprosto samozřejmě stará, aby ho stále bylo vidět při nějaké ´činnosti´. Nečinnost se považuje za lenost, za nectnost. Ale jak řekl jeden psycholog, je ověřenou skutečností, že „přinejmenším padesát procent dotyčných aktivit nám nic nepřineslo; a vyšlo najevo, že přibližně devět z deseti jich nakonec bylo úplně zbytečných.“ Je skutečně podezřelé, když opravdu nutných činností je jen o trochu víc než poměrně malé procento, natož aby přinášely nějaký prospěch. ´Činnost´ se ve skutečnosti stala druhem úniku, útěku od reality.

Pro běžného člověka je alternativou k ´aktivitě´ ´zahálka´; skutečnou alternativou k ´aktivitě´ je ale ´bytí´. Za činností i nečinností leží – jako základ obojího – ne-jednání. Kdybychom jen věděli, jak BÝT, všechno naše jednání by bylo nutným jednáním, jednáním v čistém slova smyslu, k němuž dochází prostřednictvím operující mysli; a co je ještě důležitější, naše pasivita by pak nebyla zahálčivostí, ale živým nejednáním, které je nanejvýš nutnou součástí ´činnosti´, když se neprojevuje jako utišení a souznění."

[Lída]

Ne-jednání v praxi

"U mudrce, který nemá naprosto žádný pocit, že on osobně jedná, ego na přirozenou reakci psychofyzického organismu nezareaguje. A proto je každé jeho jednání správné, je v souladu s kosmickou Zákonitostí, bez ohledu na to, k jakým povede důsledkům. Správné činnosti mohou být jedině spontánní - ´výtvory zlomku vteřiny, které dokážou vyzrát na iluzi Času.´

Ne-jednání mudrce je vyjadřovacím prostředkem, který by se dal vhodně označit jako ´tichost´ – mlčení; není to ale onen negativní stav, jaký se s tímto pojmem obvykle spojuje. Je to naopak stav nanejvýš pozitivní, účinný, dynamický. Ti, kdo jsou k němu vnímaví, ho často pociťují jako ´vyzařování´ – jako mocné působení."

[Lída]

Má mudrc ego?

"´Zůstávat klidný a nechat život probíhat´ – to je způsob, jakým prožívá svůj život mudrc, nebo jaké prožívání života je mu dáno. Přesnější by možná bylo říci, že tímto způsobem mudrc pozoruje, jak probíhá prožívání jeho života.

Je třeba, aby duchovní hledač pochopil, že pro mudrce neexistuje žádná oddělenost mezi ním a ´ostatními´. V každodenním životě ale samozřejmě vidíme, že mudrc zareaguje, osloví-li ho někdo jménem; a předpokládáme-li, že nežije v himálajské jeskyni jako poustevník, že podobně jako kdokoliv z nás žije obyčejný život občana, pak stejně jako my všichni prožívá momentální potěšení z příjemných zážitků a postihuje ho bolest jako kteroukoliv jinou samostatnou entitu. Jinak řečeno mudrc musí prožívat svůj život jako samostatná entita a nutně tedy musí mít nějaké ego, které ho od ´ostatních´ odděluje.

Mudrc musí prožívat svůj život jako samostatná entita – musí si vydělávat na živobytí, podávat daňové přiznání, musí čelit soudním sporům – zcela jasně jako oddělený od ´ostatních´. Jinými slovy musí žít svůj život jako oddělená entita a to by dělat nemohl, kdyby jasně nevnímal svou oddělenost od ´ostatních´.


Rozdíl mezi mudrcem a ostatními

Knihy o advaitě, o ´osvícení´ a o podobných tématech se o tomto problému bohužel nezmiňují. A tak se stává, že hledající se slzami v očích přiznávají, že po třiceti létech přísné sebekázně a nejrůznějšího duchovního výcviku si najednou uvědomili, že v jejich životě k žádné zásadní nebo podstatné změně nedošlo. Musí se neustále vypořádávat s tím, s čím je život okamžik za okamžikem konfrontuje, a člověk nikdy neví, jaké utrpení mu příští chvíle může přinést. Nedovedou být trvale vyrovnaní a klidní při zápase s tím, čemu musí neustále čelit. Zjišťují, že stále ještě jsou plni nenávisti: nenávisti k sobě samým kvůli tomu, co dělají ostatním, nenávisti k druhým kvůli tomu, co ti dělají jim – nenávisti, která je hluboko uvnitř rozleptává.

V čem je mudrc jiný než já, že – jak předpokládám – umí svůj život prožívat v hlubokém míru a harmonii? Zdá se, že se sám se sebou nikdy necítí v nepohodě a že nikdy neprožívá disharmonii ve vztazích s ostatními, a přitom se musí právě tak jako já neustále vyrovnávat se všemi nejistotami, které život přináší. Vypadá to, jako by existovala nějaká rozhodující oblast, na kterou by se duchovní hledání mohlo konkrétně zaměřit.

To je další oblast, v níž panuje značné nedorozumění, které pochází z naprosto mylného přesvědčení, že mudrc se po ´osvícení´ stane dokonalou lidskou bytostí – že se nerozčiluje, že nemá žádné touhy, že není k ničemu připoutaný a tak dále. A tuto mylnou víru podporuje pokrytectví falešných guruů, kteří svým zjevem, vyjadřováním i celkovým vystupováním dávají najevo, že jsou dokonalými lidskými bytostmi; takový nedostatek spontánnosti je pravým opakem naprosto přirozeného chování skutečného mudrce, který se obvykle vůbec nestará o to, jak ho svět vidí, a očividně si váží své anonymity."

[flpbb]

Nevím, proč se Lído trápíš vlastnostmi mudrce, kterých nikdy nedosáhneš a pokud ano, tak snad za 20 let asketického života, což v této konzumní společnosti dost dobře nelze. Já beru tento svět, můj život, vesmír i boha jako nádherný život, který si chci užít a ne se ničit tím, zda-li budu nebo nebudu osvícen. Z kvantové fyziky a pole pravděpodobností je mi znám ten paradox, že o co ani tak moc neusiluješ, to tím spíše dostaneš, takže až zde budu psát jako Buddha, stalo se to...
Ale vážně: dejte životu šanci, aby jste mohli žít. Nic jiného po vás bůh i vesmír nechce - co máte v touhách, to vám všem dává, jen ta cesta je jiná, než si kdo představuje. Proč? Kdyby tomu tak nebylo, tenhle svět se zhroutí. Tato naše západní civilizace se úplně oddělila od duše a jejím jediným měřítkem úspěchu je biznis. Renomovaní ekonomové nám denně hlásí prognózy, co se stane a lidé žijí ve strachu o budoucnost. Je to snad záměr? Rozvírají se tím jen nůžky mezi chudými a bohatými, střední vrstva přestane existovat a to je živná půda pro hrůzy, co lidstvo pak potkává. Příroda nebo chcete-li tato planeta Země je jak buňka a i tak se chová - když už toho je na ní dost, musí se v rámci zachování lidství, které je její neoddělitelnou součástí, bránit, takže to dělá: války, katastrofy, nemoci.
Je to samozřejmě jen můj názor, nemusíte s ním souhlasit, jen se zamyslete.

[Lída]

Nějak mi nenapadá, proč předpokládat trápení u toho, kdo se dělí o přístup k dění, který jemu samému docela funguje - kdykoliv se daří všímat si motivací vlastní činnosti + vyvstávání klamného pocitu jednajícího "já". Uvědomovat si to je spíš něco jako hra, s askezí to věru nemá nic společného - spíš se všímavostí, která se dá průběžně prohlubovat...
všímavostí

Překládání Balsekara mě baví, je to moje krevní skupina. Třeba je nás tu víc takových, které zajímá možnost začít si u sebe všímat, co překrývá náš přirozený stav, který tu byl při našem narození - stav bez osobního "já"; a které baví začít objevovat, jak ustávání sebeztotožnění s "já" život zjednodušuje, nabíjí energií a vede k pohodě. A třeba ne

Naštěstí Balsekar není pro nikoho povinnou četbou

[Lída]

Slovní vysvětlování Pravdy

"Hledající, který podlehl vlivu nějakého falešného mudrce, se může náhodou setkat s pravým mudrcem, jako byl Nisargadatta Maharadž, a vidět, jak údajný mudrc projevuje hněv, kouří a preferuje některé druhy jídla. Takový hledající je krajně zmatený a je omluvitelné, dojde-li k závěru, že od podobného mudrce by se měl raději držet dál. Pak je to ale jeho osud, Boží Vůle, shodná s kosmickou Zákonitostí.

Toto nedorozumění v obou ohledech ještě víc prohlubuje fakt, že podstata Nejzazšího Pochopení je slovně nepostižitelná, takže každé úsilí vyjádřit ji slovně musí mít nutně za následek značnou dezorientaci, jelikož jakékoliv objektivní vědění musí být nevyhnutelně myšlenkové. Každé poznání vyjádřené slovně lze interpretovat různě – to je základní fakt. Znamená to, že všechno, co kdy kdo řekl, ať byl jakkoliv moudrý či svatý, musí být jedině mentální představou, která je pro někoho přijatelná a pro jiného není. Pravda musí nutně být něčím, co nikdy nikdo nemůže popřít, protože to musí být zkušenost, kterou mají všichni. Z tohoto hlediska musí tou jedinou Pravdou života být Jediné: JÁ JSEM – Neosobní Uvědomování si Bytí.

Každý objev exaktní vědy, k němuž někdo dojde, musí mít plnou platnost i pro všechny ostatní, pokud je ovšem tento objev správný; a každý ho může předat dál ostatním, je-li formulován správně a s dostatečnou přesností. Ale pochopení Jediné Skutečnosti – Nejzazší Pochopení – není toho druhu a nelze ho předávat nebo šířit dál. Slovní vyjádření je použitelné jedině k poukazování na ně. Žádné množství popisů nenahradí chuť manga. To je ta hlavní nesnáz, mluví-li se o Pravdě či o Jediné Skutečnosti. Něčemu porozumět v oblasti jevů – tedy chápat dualisticky – znamená porozumět tomu jako objektu. Ale poznání Skutečnosti není něco, čemu by se dalo porozumět, protože to není žádný objekt. Může vás to přivést k tomu, že to vnitřně ´vidíte´, ale k tomuto chápání musí nutně dojít skrze vás... Pravdě, která není předmětná, se nedá ´porozumět´."