"Maharadž: Já zná svojí podstatou jenom samo sebe. Chybí mu zkušenosti, a tak se kdekoliv projevuje jenom jako samo Já. Učí se tedy žít samo (vairágja). Při správném chování se dostaví silný vnitřní pocit (mukmukšutva) a to ho pohne ke hledání vlastního zdroje. Svíčka těla se zapálí a vše je náhle jasné a světlé (átmaprakáša)
Tazatel: Musím být v příznivém naladění, abych mohl zkoumat sám sebe?
Maharadž: Musíte se tomu věnovat se vší vážností, zcela se na to soustředit. Musíte být pln dobré vůle sám pro sebe.
Tazatel: Jsem celkem dost zaměřen sám na sebe.
Maharadž: Nejste. Celou dobu ničíte sám sebe a své vlastní já tím, že sloužíte podivným bohům, falši. Zaměřte se na sebe – z toho správného hlediska. Přejte sobě jenom to dobré, pracujte na tom, co je pro vás dobré. Zničte všechno, co stojí mezi vámi a štěstím. Buďte vším – milujte všechno – buďte šťasten – čiňte šťastnými. Žádné štěstí není větší.
když upřímně toužíte po poznání skutečnosti. Říkáme tomu átmá – bhakti, láska k Nejvyššímu, nebo také mókša – sankalpa, což je zaměření se na osvobození od všeho nesprávného. Bez lásky a bez vůle vyvolané láskou není možné ničeho dosáhnout. Pouhé plané řeči o Skutečnosti bez činnosti jsou předem určeny k nezdaru. Mezi osobou, říkající „já jsem“ a pozorovatelem tohoto „já jsem“ musí být láska. Dokud je pozorovatel, vnitřní já, „vyšší“ já, jakoby nezúčastněný na pozorovaném, potom ono „nižší“ já ztrácí víru, zoufá si a situace je beznadějná. Jenom když pozorovatel (vjakta) přijímá osobu (vjakti) jako projev sebe samého a tak říkajíc přebíhá já do Já, potom nastupuje dualita „já“ a „toto“ a v jednotě vnějšího a vnitřního se projevuje samotná Nejvyšší Skutečnost.
Tato jednota viděného a dívajícího se se projevuje, když si dívající začne uvědomovat sám sebe jako dívajícího se; zajímá se nejen o viděné, ale zajímá se také o to, že se o něco zajímá, věnuje pozornost svojí pozornosti, je si vědom toho, že si je vědom. Citlivé vědomí je základním činitelem, který zaměřuje naši pozornost na Skutečnost.
Maharadž: Ano, když si vjakti uvědomí, že nemůže existovat odděleně od vjakty a vjakta vidí vjakti jako svoje vlastní vyjádření, potom nastupuje mír a klid stavu avjakta. Ve skutečnosti všechny tři stavy jsou jedním, vjakta a avjakta jsou neoddělitelné, zatímco vjakti je procesem cítění-vnímání-myšlení, založeným na těle, které je složeno z pěti elementů a je také jimi vyživováno.
Tazatel: Jaký je vztah mezi vjaktou a avjaktou?
Maharadž: Jak by mezi nimi mohl být nějaký vztah, když jsou jedním? Všechny řeči o oddělování a vztahu má na svědomí jenom představa „já jsem tělo“. Vnější já (vjakta) je jenom projevem v těle a mysli vnitřního já (vjakta), jenž je zároveň vyjádřením Nejvyššího já (avjakta), které je vším a ničím.
Tazatel: Někteří učitele nemluví o vyšším a nižším já. Mluví o tom, jakoby existovalo jenom to nižší já. Ani Buddha ani Kristus se nikdy nezmínili o žádném vyšším já. J.Krišnamurti se také velmi obezřetně vyhýbá jakékoliv zmínce o vyšším já. Čím je to způsobeno?
Maharadž: Jak by mohla být v jednom těle dvě já? „Já jsem“ je jenom jedno. Není žádné „vyšší já jsem“ a „nižší já jsem“. Všechny stavy mysli jsou předkládány vědomí a to se s nimi ztotožňuje. Objekty pozorování nejsou tím, čím se zdají být a my k nim zaujímáme postoje, které nejsou adekvátní. Pokud si myslíte, že Buddha, Kristus nebo Krišnamurti hovoří k osobě, tak jste na velkém omylu. Oni velmi dobře vědí, že vjakti, vnější já, je jenom stínem vjakty, vnitřního já, a proto se obracejí jenom na něj. Říkají mu, aby věnovalo trochu pozornosti vnějšímu já, aby mu pomohlo a vedlo ho, aby se za něj cítilo zodpovědné; stručně řečeno, aby si ho bylo vědomo. Vědomí vychází z Nejvyššího stavu a přechází do vnitřního já, tak zvané vnější já je jenom částí lidské bytosti, které si člověk ani není vědom. Může si ji uvědomovat, protože každá bytost si uvědomuje, ale vědom si ji není. Vše, co je obsaženo ve vědomí, se stává vnitřním. Nebo se na to můžete podívat takhle: tělo je vyjádřením vnějšího já, uvědomění si vymezuje vnitřní já a v čirém vědomí se dotýkáme Nejvyššího stavu.
Tazatel: Mluvil jste o osobě (vjakti), svědkovi (vjakta) a o Nejvyšším stavu (avjakta). Co z toho se dostavuje nejdříve?
Maharadž: V Nejvyšším stavu se objevuje svědek. Ten zase vytváří osobu a domnívá se, že je od ní oddělen. Svědek vidí, že se osoba projevuje v uvědomění si, jenž se opět projevuje ve svědkovi. Uvědomění si této základní jednoty je prací Nejvyššího stavu. Je to síla stojící za svědkem; zdroj, z něhož všechno pramení. Není možné ho dosáhnout, dokud tu není ona jednota, láska a vzájemná pomoc mezi osobou a svědkem; dokud není činnost v souladu s bytím a poznáním. Nejvyšší stav je jak zdrojem, tak i ovocem této harmonie. Když tu k vám hovořím, jsem ve stavu odděleného, ale zaujatého vědomí (turja). Když se toto vědomí obrátí samo k sobě, můžete to nazvat Nejvyšším stavem (turjativa). Ale základní skutečnost je mimo vědomí, mimo tři stavy stávání se, bytí a nebytí."