Jiddu Krishnamurti

Jiddu Krishnamurti

Příspěvekod armin » pát 23. dub 2021 18:25:51

Obrázek


Jiddu Krishnamurti - Smrt


VE SVÝCH PŘEDNÁŠKÁCH HOVOŘÍTE O SMRTI JAKO O ABSOLUTNÍM ZNIČENÍ. TAKÉ JSTE ŘEKL, ŽE PO SMRTI EXISTUJE NESMRTELNOST, STAV VĚČNÉ EXISTENCE. MŮŽE ČLOVĚK V TOMTO STAVU ŽÍT?

Nepoužil jsem slovo zničení. Řekl jsem, že smrt je ukončení – jako ukončení připoutanosti. Jestliže něco skončí, jako připoutanost, něco nového se začíná. Pokud byl člověk po celý život navyklý na vztek, chamtivost či agresivitu a přestane s tím, dojde k něčemu zásadně novému. Člověk mohl následovat nějakého gurua se všemi jeho radami a doporučeními, které od něho dostal. Najednou si uvědomí, že je to vlastně natolik absurdní, a proto to ukončí. Co se stane? Nastupuje pocit osvobození od zátěže, již s sebou zbytečně vláčel. Smrt je jako ukončení připoutanosti.

Co je to, co pokračovalo během života? Lidé pokládají smrt za protiklad života a domnívají se, že smrt je konec života. A tento konec může nastat kdykoliv – za padesát let, nebo již pozítří. Člověk však doufá, že k tomu dojde minimálně za deset či více let. To je pouze jeho vlastní iluzí a touhou, dalo by se říci: určitým druhem pohybové energie. Člověk nemůže pochopit smrt a vyrovnat se s ní, aniž by porozuměl svému životu. Smrt totiž není protikladem života.

Není nutné zabývat se nyní otázkou, jak čelit smrti, co je to nesmrtelnost a zda je nesmrtelnost stavem, v němž může člověk žít. Za důležitější považuji najít odpověď na otázku, jak se postavit k životu a jak porozumět této strašné věci, kterou nazýváme život? Žít totiž způsobem, jakým žijeme my, je nesmyslné. Člověk se může snažit dát životu nějaký smysl, jako to dělá většina lidí. Odložíme-li však stranou všechny tyto romantické, iluzorní a idealistické nesmysly, pak je život naším každodenním žalem, soupeřením, zoufalstvím i každodenní hořkostí, sklíčeností a agónií, s občasnými záblesky krásy a lásky. Takový je náš život. Dokážeme toto přijmout a vyrovnat se s tím, abychom dokázali žít bez životních konfliktů? Udělat to znamená zemřít pro všechno, co mysl vybudovala. Mysl stvořila naši marnivost, mysl nás utvrzuje v přesvědčení snažit se něčeho dosáhnout i za cenu neustálého konkurenčního boje. Toto mysl vytvořila a toto je naší existencí. Naši bohové, kostely, guruové, rituály, toto všechno je činností mysli, pohybem paměti, zkušenostmi, vědomostmi uloženými v mozku, materiálním procesem. A ovládá-li mysl život lidí tak, jak jej ovládá, pak popírá lásku. Láska není vzpomínkou. Láska není zkušeností. Láska není touhou ani potěšením.

Jestliže člověk žije tímto způsobem, jestliže je ovládán myslí, pak oddělil od života to, čemu se říká smrt, která je koncem, a proto z ní má strach. Pokud se uvnitř sám sebe zřekne všeho, co mysl vytvořila – a to vyžaduje obrovské odhodlání – co mu zůstane? Naučí se žít s vědomím konce, s vědomím smrti. Život je nejen umíráním, ale i znovuzrozením.

Jsme učeni, abychom byli individualitou – já v protikladu k vy, moje ego proti vašemu. Skutečnost je však taková, že člověk je celým lidstvem. Prochází tím, čím prochází každá jiná lidská bytost. Všechny sexuální chutě, neřesti, smutek, velké naděje, strach, úzkost i nesmírný pocit osamělosti – toto prožívá každá lidská bytost, takový je náš život. Člověk je celým lidstvem, nikoli individualitou. Rád si myslí, že jí je, avšak není.

Život, v němž není přítomný střed Já a který kráčí ruku v ruce se smrtí, existuje. A na základě pocitu ukončení se zastaví čas. Čas je pohybem, pohyb je myslí a mysl je časem. Jestliže se někdo zeptá: „Je možné žít v této věčnosti?“ – ničemu ještě neporozuměl. Podívejte se, co způsobil. „Chci žít ve věčnosti, porozumět nesmrtelnosti“ – to znamená, že součástí tohoto všeho musí být Já. Co je však Já? Jméno, forma a všechny věci, které mysl nastřádala. To je to, co je Já doopravdy, tedy to, na čem člověk lpí. A když prostřednictvím nemoci, nehody či stáří člověka navštíví smrt, člověk dostane obrovský strach.
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2071
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích

Re: Jiddu Krishnamurti

Příspěvekod armin » úte 01. čer 2021 12:12:27

LÁSKA.

Obrázek

Snaha o jistotu ve vztahu k druhým s sebou přináší utrpení a strach. Hledání jistoty vyvolává nejistotu. Našli jste snad někdy ve svých vztazích jistotu? Opravdovou? Většina z nás hledá jistotu v lásce k nějakému člověku. Je to však láska, když usilujeme o vlastní naplnění a zabezpečení? A protože neumíme mít rádi, nemilují nás ani druzí.

Co je to láska? Lidé to slovo tolik zkorumpovali a nalepili na ně tolik nesmyslů, že se mi je nechce ani používat. Omílají je donekonečna hory novin a časopisů, o lásce mluví kdejaký misionář. Jednou jde o lásku k vlasti nebo o lásku ke králi, jindy o lásku ke knihám, k horám, k manželce, k bohu. Je láska pouhá idea? Jestliže ano, pak je možné ji pěstovat, živit, chránit, přemísťovat a nakládat s ní podle libosti. Když například tvrdíte, že milujete boha, co to znamená? Znamená to, že milujete svou představu, projekci sebe sama, zabalenou do určité počestné formule toho, co je podle vás vznešené a svaté. Tvrzení, že milujete boha, je naprostý nesmysl. Kdo uctívá boha, uctívá sebe sama - a to není láska.

Jelikož nevíme, co si počít s tím, čemu říkáme láska, utíkáme se k abstrakcím. Láska však může být řešením všech lidských těžkostí, problémů a zápasů. Takže jak vlastně zjistíte, co je to láska? Pouhou definicí? Jistým způsobem ji chápe církev, jinak zase společnost, a z těchto definic se za léta zrodila spousta nejrůznějších obměn a zkomolenin. Je to láska, když někoho obdivujeme nebo s někým spíme? Myslíme slovem láska spolužití a citovou výměnu? Tak zní totiž běžná norma a pokaždé to značí něco velice osobního, smyslového a ohraničeného, takže se ihned ozývají nejrůznější církevní sdružení, která tvrdí, že láska je mnohem víc, a hovoří o takzvané lidské lásce -k níž počítají rozkoš, řevnivost, žárlivost, přání druhého ovládnout, udržet si ho a vtisknout mu vlastní názor -, a jelikož si uvědomují dopad toho všeho, mluví o potřebě jiné lásky: božské, netknuté, zářné a nezneuctěné.

Takzvaní světci, co jich po světě bylo a je, odjakživa tvrdili, že pohlédnout na ženu je něco špatného, a kdo se oddává sexu, nikdy prý nedospěje k bohu. Z toho důvodu sex potlačili, ale on se v nich nepřestal hlásit. Je to, jako kdybyste chtěli popřít krásu země a vypíchli si oči - takže srdce a mozky těchto lidí jsou vyprahlé. Odehnali od sebe krásu, kterou si spojili s ženou.

Lze však lásku dělit na posvátnou a světskou, lidskou a božskou? Anebo je pouze láska? Je možné, aby láska směřovala jen k jednomu člověku a druhému se vyhýbala? Když řeknete „miluji tě", vylučuje to lásku k druhým? Je láska osobní, anebo neosobní? Smrtelná, nebo nesmrtelná? Je láska morální a nemorální? Rodinná a nerodinná? Když milujete lidstvo, jak je to s láskou k jednotlivci? Je láska pocit, vzrušení, touha, potěšení? - Tyto otázky naznačují, jak rozličná jsou naše pojetí a představy vytvořené kulturami, v kterých žijeme.

Abychom tedy zjistili, co je to láska, musíme ji nejdříve zbavit nánosů staletí a odsunout veškeré ideologie a představy, jak by láska měla anebo neměla vypadat. Dělit věci podle toho, jaké by měly nebo neměly být, je asi nejzrádnější způsob, jak nakládat se životem.

Jak tedy objevím, co je to za plamen, kterému se říká láska? Moje otázka nezní, jakým způsobem lásku vyjádřit, nýbrž co vlastně znamená. V každém případě nejdříve odmítnu, co tvrdí církve, společnost, rodiče či přátelé, a co o ní řekli různí lidé a knihy, protože jí chci porozumět sám za sebe. Jde o nesmírný problém, který se týká celého lidstva, a existuje tisíce definic a pojetí, jimiž jsem poután podle toho, co se mi na nich líbí anebo jaký je zrovna můj zájem. Takže mám-li porozumět, neměl bych se nejprve osvobodit od svých předsudků a sklonů? Zjistil jsem, že jsem z toho všeho zmaten a navíc jsem ovládán žádostmi. A tak si říkám: Především se musíš zbavit vlastního zmatku. Co je to láska, pochopíš třeba z toho, co láska zaručeně není.

Vláda mi nařizuje: Běž a pro lásku k vlasti zabíjej. Je tohle láska? Církev tvrdí: Vzdej se pro lásku k bohu sexu. Je to láska? Je láska žádost? Neříkejte, že není, protože pro většinu z nás znamená právě smyslovou potěchu ze sexuálního uspokojení a vztahu. Nejsem proti sexu, ale všimněte si, co s sebou nese: chvilku sebezapomnění, a jste zase zpátky ve své známé vnitřní vřavě. Proto si znovu a znovu přejete, aby se zopakoval stav, kdy jste necítili žádné starosti a problémy - žádné „já". Vaše tvrzení, že milujete svou ženu, v sobě zahrnuje sexuální potěšení a útěchu, že máte doma někoho, kdo se stará o domácnost a o děti. A jste tudíž na ní závislý. Dala vám své tělo, city, svou podporu a jistou pohodu a zabezpečení. Pak se najednou od vás odvrátí - z nudy anebo proto, že se jí líbí někdo jiný - a vaše citová rovnováha je tatam.

Rozrušení, které následuje a vůbec se vám nelíbí - se nazývá žárlivost. Znamená bolest, zoufalství, nenávist a násilí. V podstatě máte na mysli: „Miluji tě, dokud mi patříš. V opačném případě tě nenávidím. Pokud se budu moci spolehnout, že uspokojíš mé žádosti - sexuální a další -, budu tě milovat i nadále. Když mi však přestaneš dávat, co po tobě chci, je konec." Vznikne mezi vámi rozpor a odloučení a pro lásku nebude nejmenšího místa.

Pokud byste však dokázali se svou ženou žít, aniž by vaše mysl vytvářela všechny ty rozporuplné stavy a hádky ve vašem nitru, potom byste možná - možná - pochopili, co to láskaje. Pak jste totiž naprosto svobodní, a stejně tak váš muž nebo žena. Pokud jste z důvodů svých žádostí závislí, jste pouhý otrok. Když milujete, musí tu být svoboda. Nejen vůči druhému, nýbrž i vůči sobě.

Druhému patřit, přijímat od něho duševní posilu, záviset na něm, to všecko nutně zahrnuje úzkost, strach, řevnivost, pocity viny - a kde je strach, není láska. Nepozná ji ani mysl zavalená starostmi. Nemá s ní nic společného ani citovost a sentimentalita, a už vůbec ne žádostivost a potěcha.

Láska není produkt myšlení, které vždycky náleží minulosti. Lásku nelze myšlením pěstovat. Není obklopena ani provázena žárlivostí, protože i ta patří minulosti, zatímco láska vychází z činné přítomnosti. Neexistuje budu milovat, ani miloval jsem. Kdo tohle chápe, nikdy nikoho nenásleduje. Láska nezná poslušnost a uctivé vzhlížení, ani jejich opak.

Skutečně nevíte, co to je někoho opravdu milovat - bez nenávisti, nevraživosti a zloby, beze snahy ovlivnit něčí úmysly a činy, bez odsuzování a srovnávání? Copak je to láska, když někoho porovnáváte s jinými? Když někoho milujete celým svým srdcem, celou myslí, celým tělem, celou svou bytostí, copak je při tom místo pro srovnávání? Když dáte lásce ze sebe všechno, není nic než ona.

A patří k lásce povinnosti a závazky? Ožila by láska vůbec taková slova? Když něco děláte povinně, děje se tak s láskou? Jistěže ne. Síť povinností, do níž je člověk lapen, ho v pravém slova smyslu ničí. Jste-li nuceni dělat něco povinně, nemůžete to mít rádi. A zase naopak: kde je láska, neexistuje závazek ani povinnost.

Většina rodičů si bohužel myslí, že mají závazky vůči svým dětem a vyčerpávají je tím, že jim přikazují, co mají a nemají dělat, čím se mají nebo nemají stát, a zajímá je pouze to, aby jejich děti byly dobře zabezpečené. Co považují za svůj závazek, je součástí společenské počestnosti, kterou lidé velmi ctí. Kde však sídlí počestnost, nenajdete řád. Zdá se mi, že většinu rodičů zajímá jenom dokonalé měšťáctví. Vychovávají své děti pouze tak, aby se přizpůsobily dané společnosti, čímž rozmnožují války, obecné rozpory a násilí. Tomu říkáte láska a péče?

Opravdová péče se podobá pečování o rostlinu anebo strom, které člověk pravidelně zalévá, zkoumá jejich potřeby, dává jim nejlepší půdu a dohlíží na ně s něžnou starostlivostí. Když však své děti vedete, aby pouze dobře zapadly do společnosti, připravujete je na to, aby byly vražděny. Kdybyste své děti opravdu milovali, nebylo by ve světě válek.

A když ztratíte ty, které jste milovali, pláčete. Jsou to však slzy za mrtvými? Naříkáte pro ně, anebo kvůli sobě? Plakali jste vůbec někdy pro jiného? Plakali jste pro syna, který padl na bojišti? Možná ano. Byly to však slzy sebelítosti, nebo slzy za mrtvou lidskou bytostí? Jestliže to bylo pouhé sebelitování, váš pláč byl naprosto bezvýznamný, protože jste se zabývali jen sami sebou.

Pokud naříkáte, že vám byl vzat člověk, do něhož jste investovali plno svých citů, pak nešlo o city skutečné. Když oplakáváte svého mrtvého bratra, plačte pro něho. Naříkat kvůli sobě je velmi snadné, ale vaše sebelítost vás pouze zatvrdí, uzavře světu a otupí.

Je láska sebelítost a nářek, že mě někdo opustil a že jsem zůstal sám? Že mě zbavili moci a potkal mě trpký úděl, pročež si stěžuji na okolní svět? Je láska já, které trpí? Jestli tohle pochopíte, jako byste to uchopili (jako lze uchopit větev, kámen anebo ruku), pak také zjistíte, že si své strasti vytváříte vždycky jen sami a že strast se rodí z myšlení a je důsledkem času: před třemi lety jsem měl ještě bratra, nyní je mrtev; zůstal jsem bolestně sám a nablízku nikdo, kdo by mě těšil a dělal mi společnost - a proto mám v očích slzy.

Jakým způsobem se tohle ve vašem nitru odehrává, můžete vidět, pokud bedlivě pozorujete. Vidět to lze plně, celistvě a naráz, pouze když dovnitř nevpustíte čas. Povahu a celkovou stavbu té nicotné věci nazývané „já" je možné spatřit v jediné vteřině - veškeré „moje" slzy, „moje" rodina, „můj" národ, „moje" víra, „moje" náboženství - všechna tahle ošklivost je ve vás. Když to zahlédnete nikoli svou myslí, nýbrž srdcem, když to spatříte opravdu z hloubi, pak máte v ruce klíč, aby všechna vaše trápení navždy skončila.

Strast a láska nemohou jít spolu, přestože v křesťanském světě je utrpení idealizováno a uctíváno coby přibité na kříž a zároveň se nám tvrdí, že mu lze uniknout jen jedinými dveřmi - což vám jasně ukazuje vyděračskou podstatu církevních spolků.

Ptáte-li se tedy, co je to láska, je možné, že se zároveň obáváte najít odpověď. Mohla by znamenat naprostý převrat. Mohla by rozbít vaši rodinu. Mohli byste zjistit, že nemilujete svou ženu, muže, své děti (a milujete je?). Třeba byste už nikdy nešli na mši. Možná byste museli rozbořit, co jste doposud vybudovali.

Ale jestli stále ještě budete chtít zkoumat, pak zjistíte, že strach ani závislost nejsou láska, a není jí ani žárlivost, ani snaha někoho ovládat a vlastnit. Láska není závazek, ani povinnost, ani sebelítost, láska není zoufalství z toho, že mě někdo nemiluje, láska není opak nenávisti, jako pokora není opak pýchy. Jestliže se dokážete toho všeho zbavit -ne přinutit se k tomu, nýbrž smýt to ze sebe, jako když déšť smývá dlouho usazený prach -, pak se vám možná dostane té zvláštní květiny, po níž člověk vždycky toužil.

Protože pokud ve vás nebude - a nemluvím o pár kapkách, nýbrž o hojnosti lásky -, když jí nebudete plní, svět se zřítí do zkázy. Rozumově už možná víte, že je nezbytné, aby se lidstvo sjednotilo a spojilo, ale provést to lze pouze s láskou. Kdo vám však poví, jak na to? Jaká autorita, metoda nebo systém? Láska přece není něčí vyprávění. Copak lze říci: „Budu se v lásce cvičit. Každý den si sednu, abych o ní hloubal. Vynasnažím se, abych byl milý a vyzařoval sympatii. Přinutím se být pozorný k druhým." Je snad možné se k lásce nutit a milovat silou vůle? Jakmile se o to pokusíte, proteče vám skrz prsty. Na základě metod a umění milovat získáte možná jistou galantní zběhlost, naučíte se příjemnému vystupování anebo začnete vyznávat nenásilnost. Ale to nemá s láskou nic společného.

V tomto světě proměňovaném v poušť není lásky, protože největší roli v něm hrají potěcha a žádost. Jenže bez lásky nemá váš každodenní život smysl. A lásku nelze mít tam, kde není krása. Krása není něco, co vidíte. Není ve skvostném obrazu ani v pohledu na nádherný strom, není v úžasné stavbě ani v půvabné ženě. Je tehdy, když vaše srdce a mysl vědí, co je to láska. Bez lásky a krásy tohoto druhu neexistuje ctnost, a vy už víte, že ať se snažíte jakkoli zlepšit svět a nakrmit chudé, vzejde z toho jen další zmatek, neboť bez lásky má člověk v mysli a v srdci jenom ošklivost a bídu. A naopak, když je ve vás láska a krása, všechno co děláte, je správné a v pořádku. Kdo miluje, může dělat co chce, protože láska řeší úplně všechno.

Přicházíme tedy k tomuto bodu: Bylo by možné, aby se naše mysl rozevřela , a to beze vší disciplíny, bez přemítání, bez nátlaku, bez vlivu nějaké knihy, učitele anebo vůdce; bylo by možné, aby se rozzářila v lásce, jako se před vámi rozžali západ slunce?

Zdá se mi, že je k tomu absolutně nutné jedno: vášeň bez příčiny - vášeň, kterou nerodí oddanost ani lpění, vášeň, která není pouhý chtíč. Člověk, který neví, co je vášeň, nikdy nepozná lásku, protože láska do něho vstoupí, jen když se vytratí „já".

Mysl, která hledá, není vášnivá a rozevřít se lásce bez hledání je jediný způsob, jak k ní dospět - rozevřít se jí neúmyslně, bez úsilí a bez veškerých zkušeností. Potom zjistíte, že láska nezná čas a že je osobní i neosobní, patří jednomu i mnohému. Je jako květina, k níž lze přivonět anebo ji pominout. Je tu pro každého a pro toho, kdo si dá námahu na ni pohlédnout a s potěšením ji do sebe vdechne. Jestli je jí kdo nablízku nebo ne, znamená pro ni totéž. Je plná vůně, a proto se o ni dělí s každým.

Láska je něco živého, nového, čerstvého. Nemá včerejšek ani zítřek, je mimo myšlenkovou vřavu. Zná ji pouze nevinná mysl a ta ví, jak žít ve světě, který nevinný není. Nalézt tuto mimořádnou věc, kterou člověk nekonečně hledal v uctívání a sebeobětování, ve svých vztazích a v sexu, v nejrůznějších potěšeních a bolestech, je možné pouze tehdy, když mysl porozumí sama sobě a dospěje tak k svému přirozenému konci. Láska pak nemá protějšek a není s ničím v rozporu.

Mohli byste se zeptat: Když takovou lásku najdu, co se stane s mou ženou, dětmi, s mojí rodinou? Je přece nutné je zabezpečit. -Jestliže si kladete takovou otázku, pak jste nestanuli mimo pole myšlení, mimo pole vědomí. Kdo tam stanul, ten se takto neptá, protože ví, co je láska, v níž není myšlenka, a proto ani čas. Možná že vás tyto věty okouzlují nebo hypnotizují, ale dojít opravdu za myšlení a čas - tedy za všecky starosti - znamená být si vědom toho, že existuje ničemu nepodobná dimenze nazývaná láska.

Ale vy nevíte, jak se k té podivuhodné fontáně dostat. Co tedy uděláte? Když nevíte, neuděláte přece nic. Naprosto nic. Tak ve vás vzejde naprosté ticho. Rozumíte, co to znamená? Znamená to, že už nehledáte, nic nevyžadujete a za ničím se neženete. Střed, kterým jste byli, přestal existovat. Je láska.
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2071
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích

Re: Jiddu Krishnamurti

Příspěvekod Tino » pon 07. úno 2022 12:49:15

https://www.databazeknih.cz/autori/jidd ... urti-17181

Život může být pořádně bolestný, ale málokdy nás někdo na životní situace připraví. Natož aby nás naučil, jak zacházet sami se sebou.

Tahle citlivě sestavená kniha textů Džiddú Krišnamúrtiho probírá jednotlivé životní oblasti od otázek po smyslu života, přes sebepoznání a orientaci v (i negativních) pocitech, k zemitějším tématům jako práce, vzdělání a peníze, až se dostává i ke kapitole věnované vztahům, ať už partnerským, společenským nebo vztahu s přírodou a se Zemí. Nehlásí se k žádné duchovní tradici a přináší nadšené svědectví o tom, že vést šťastný a blažený život je možné. Cestu k němu nedláždí žádné zaručené návody, nýbrž nutnost projít radikální vnitřní proměnou, jejímž strůjcem se musí stát každý sám za sebe.

Obyčejně se totiž učíme, co si myslet, ale ne jak myslet. Jenže ani za tisíce generací jsme se nenaučili takovému myšlení, abychom učinili přítrž utrpení a přestali si navzájem ubližovat. Biologickou a vědeckou evoluci nedoprovázela evoluce psychologická. Všichni se můžeme od někoho nechat naučit, jak se uživit, ale umění žít se musí naučit každý sám za sebe. S tím, co je řečeno v této knize, zkuste experimentovat.

Uživatelský avatar
Tino
 
Příspěvky: 198
Registrován: pát 09. pro 2011 12:02:23
Poděkoval: 12
Poděkováno: 17-krát v 16 příspěvcích

Re: Jiddu Krishnamurti

Příspěvekod armin » stř 10. črc 2024 13:31:12

Jiddu Krishnamurti - Freedom from the known

Obrázek

VIII
Svoboda - vzpoura - samota - prostota - žití se sebou samými takovými, jací jsme


Žádná z muk potlačování ani brutálních disciplin podle nějakého vzoru nevedou k pravdě. Abychom se dobrali pravdy, mysl musí být naprosto svobodná, bez jediného pokřivení.
Ale nejprve se sami sebe ptejme, zda skutečně chceme být svobodní. Když mluvíme o svobodě, mluvíme o úplném osvobození nebo o osvobození od nepohodlné, nepříjemné nebo nežádoucí věci? Rádi bychom se osvobodili od bolestných a ošklivých vzpomínek a nepříjemných zkušeností, ale ponechali si své příjemné uspokojující ideologie, víry a vztahy. Ale mít jedno bez druhého je nemožné, protože jak jsme viděli, potěšení je neoddělitelné od bolesti.
Je na každém z nás, aby se rozhodl, zda chce či nechce být zcela svobodný. Jestliže řekneme, že ano, pak musíme porozumět povaze a struktuře svobody.
Je svobodou, když jste osvobozen od něčeho - osvobozen od bolesti, osvobozen od určitého druhu úzkosti? Nebo je svoboda sama něco zcela odlišného? Řekněme, že můžete být osvobozen od žárlivosti, ale není toto osvobození reakcí, a proto vůbec ne svobodou? Velmi snadno se můžete osvobodit od dogmatu jeho analyzováním, tím, že ho odhodíte, ale motiv pro toto osvobození od dogmatu má svou vlastní příčinu, protože přání být od něj osvobozen, může být vyvoláno tím, že dogma už není módní nebo pohodlné. Nebo se můžete osvobodit od nacionalismu, protože uvěříte v internacionalismus nebo protože dále necítíte ekonomicky nutné lpět na tomto hloupém nacionalistickém dogmatu s jeho vlajkou a všemi těmi nesmysly. Můžete to snadno odložit. Můžete se vzbouřit proti nějakému duchovnímu nebo politickému vůdci, který vám slíbil svobodu jako výsledek discipliny nebo vzpoury. Ale má takovéto rozumové vysvětlení, takový logický závěr co dělat se svobodou?
Jestliže řeknete, že jste se osvobodil od něčeho, toto osvobození je reakce, která pak vyvolá jinou reakci, která přinese jiný druh konformity, jinou formu nadvlády. Tímto způsobem můžete mít řetěz reakcí a každou reakci přijmout jako svobodu. To však není svoboda; je to pokračování modifikované minulosti, na které mysl lpí.

Dnešní mladí lidé, stejně jako všichni mladí, se bouří proti společnosti a to samo je dobrá věc, ale vzpoura není svoboda, protože když jste v opozici, je to reakce a tato reakce dává vzniknout svému vlastnímu vzoru a vy budete chyceni do tohoto vzoru. Myslíte si, že je to něco nového. Není. Je to to staré v jiné formě. Jakákoli sociální nebo politická vzpoura se nevyhnutelně obrátí zpět ve starou dobrou měšťáckou mentalitu.
Svoboda přichází jedině tehdy, když vidíte a jednáte, nikdy skrze vzpouru. Vidění je jednání a takové jednání je tak okamžité, jako když vidíte nebezpečí. Není zde žádná mozková činnost, žádná diskuse nebo váhání; nebezpečí si samo vynutí jednání, a proto vidět znamená jednat a být svobodný.

Svoboda je stav mysli - ne osvobození od něčeho, ale vědomí svobody, svobody pochybovat a všechno zkoumat, které je tak intensivní, aktivní a mocné, že odhazuje všechny formy závislostí, otročení, konformity a přijímání. Taková svoboda znamená být zcela sám. Ale může kdy mysl, vychovaná v kultuře tak závislé na prostředí a jí vlastních směrech, nalézt tuto svobodu, která je úplnou samotou a ve které není žádné vedení, žádná tradice a žádná autorita?
Tato samota je vnitřní stav mysli, který není závislý na žádném podnětu ani na žádných znalostech a není výsledkem žádné zkušenosti nebo závěru. Vetšina z nás není vnitřně nikdy sama. Je rozdíl mezi izolací, oddělením a samotou. Všichni víme, co znamená být izolován - vybudování hradby kolem sebe, aby se mne nikdy nic nedotklo, abych byl nezranitelný, a nebo pěstování odloučenosti, což je jiná forma trýznění, nebo život v nějaké vysněné ideologické pevnosti, v příslovečné věži ze slonoviny. Samota je něco docela jiného.
Nikdy nejste sám, protože jste pln všech těch vzpomínek, podmínění, ozvěn včerejška; vaše mysl není nikdy očištěna od všeho braku, který nashromáždila. Abyste byl sám, musíte zemřít minulosti. Když jste sám, úplně sám, nepatříte k žádné rodině, k žádnému národu, k žádné kultuře, k žádnému zvláštnímu světadílu, je zde pocit, jako byste byl vyřazen ze společnosti. Člověk, který je zcela sám tímto způsobem, je nevinný a je to tato nevinnost, co osvobozuje mysl od utrpení.
Vláčíme s sebou náklad toho, co řekly tisíce lidí, a vzpomínek na všechna naše neštěstí. Tohle vše naprosto opustit znamená být sám a mysl, která je sama, není jen nevinná, ale také mladá - ne v čase nebo věkem, ale mladá, nevinná, živá v jakémkoli věku - a jedině taková mysl dokáže vidět to, co je pravda, a to, co je slovy nezměřitelné.
V této samotě začnete chápat nutnost žít sám se sebou takový, jaký jste, ne takový, jaký si myslíte, že byste měl být nebo jaký jste byl. Zjistěte, jestli se na sebe dokážete podívat bez jakéhokoli napětí, falešné skromnosti, strachu, bez jakéhokoli ospravedlňování nebo odsuzování - žít sám se sebou takový, jaký skutečně jste.
Jedině když s něčím žijete důvěrně, začnete tomu rozumět. Ale v okamžiku, kdy si na to zvyknete, - když si zvyknete na svou vlastní úzkost nebo závist nebo cokoli jiného - tak s tím už dál nežijete. Když žijete u řeky, za pár dní už neslyšíte zvuk vody, nebo když máte v pokoji obraz, který vídáte každý den, za týden ho přestanete vidět. Stejné je to s horami, údolím, stromy - stejné s vaší rodinou, vaším mužem, vaší ženou. Ale abyste žil s něčím, jako je žárlivost, nenávist nebo úzkost, nikdy si na to nesmíte zvyknout, nikdy to přijmout. Musíte o to pečovat, jako byste pečoval o nově zasazený strom, chránil ho před sluncem a před bouří. O každou takovou vlastnost se musíte starat, ne ji odsuzovat nebo ospravedlňovat. Proto ji můžete začít milovat. Když o ni pečujete, začínáte ji milovat. To neznamená, že milujete to, že jste nenávistný nebo úzkostlivý, jak je tomu u mnoha lidí, ale spíš to, že se učíte vidět skutečnost.
Můžete tedy - můžeme vy a já - žít s tím, co skutečně jsme, vědět o sobě, že jsme tupí, závistiví, plní strachu, věřící, že máme ohromný cit, když ho nemáme, že jsme snadno ublížení, snadno polichocení a snadno znudění - dokážeme žít s tím vším, ani to nepřijímat, ani to nepotlačovat, ale pozorovat to, aniž bychom se stávali chorobnými, sklíčenými nebo pyšnými?
Položme si nyní další otázku. Může se tato svoboda, tato samota, toto uvědomění si celé struktury toho, co jsme uvnitř, - může se to uskutečnit v čase? To znamená, je svoboda dosažitelná postupným procesem? Samozřejmě ne, protože jakmile zavedete čas, zotročujete se víc a víc. Nemůžete se osvobodit postupně. Není to věc času.
Další otázkou je, zda si můžete tuto svobodu uvědomit. Jestliže řeknete: "Já jsem svobodný", tak svobodný nejste. Je to, jako když člověk říká : "Jsem šťastný." V okamžiku, kdy říká, že je šťastný, žije ve vzpomínkách na něco, co pominulo. Ke svobodě je možno dojít jedině přirozeně, ne skrze přání, chtění, toužení. Nenaleznete ji, ani když si o ní vytvoříte představu. Abyste se se svobodou setkali, mysl se musí učit dívat na život, na ten obrovský pohyb, bez spoutání časem, protože svoboda překračuje hranice vědomí.
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2071
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích

Re: Jiddu Krishnamurti

Příspěvekod armin » stř 10. črc 2024 16:50:35

armin píše:
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2071
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích


Zpět na Inspirativní osobnosti

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník