Krishamurti o Lásce (Volnost která neví)

[Monika]

„Láska

Co je to láska? Lidé to slovo tolik zkorumpovali a nalepili na ně tolik nesmyslů, že se mi je nechce ani používat. Omílají je donekonečna hory novin a časopisů, o lásce mluví kdejaký misionář. Jednou jde o lásku k vlasti nebo o lásku ke králi, jindy o lásku ke knihám, k horám, k manželce, k bohu.

Je láska pouhá idea?

Jestliže ano, pak je možné ji pěstovat, živit, chránit, přemísťovat a nakládat s ní podle libosti. Když například tvrdíte, že milujete boha, co to znamená? Znamená to, že
milujete svou představu, projekci sebe sama, zabalenou do určité počestné formule toho, co je podle vás vznešené a svaté. Tvrzení, že milujete boha, je naprostý nesmysl. Kdo uctívá boha, uctívá sebe sama – a to není láska.

Jelikož nevíme, co si počít s tím, čemu říkáme láska, utíkáme se k abstrakcím.

Láska však může být řešením všech lidských těžkostí, problémů a zápasů.

Takže jak vlastně zjistíte, co je to láska? Pouhou definicí? Jistým způsobem ji chápe církev, jinak zase společnost, a z těchto definic se za léta zrodila spousta nejrůznějších obměn a zkomolenin. Je to láska, když někoho obdivujeme nebo s někým spíme?

Myslíme slovem láska spolužití a citovou výměnu?

Tak zní totiž běžná norma a pokaždé to značí něco velice osobního, smyslového a
ohraničeného, takže se ihned ozývají nejrůznější církevní sdružení, která tvrdí, že láska je mnohem víc, a hovoří o takzvané lidské lásce -k níž počítají rozkoš, řevnivost, žárlivost, přání druhého ovládnout, udržet si ho a vtisknout mu vlastní názor -, a jelikož si uvědomují dopad toho všeho, mluví o potřebě jiné lásky: božské, netknuté, zářné a nezneuctěné.

Takzvaní světci, co jich po světě bylo a je, odjakživa tvrdili, že pohlédnout na ženu je něco špatného, a kdo se oddává sexu, nikdy prý nedospěje k bohu. Z toho důvodu sex potlačili, ale on se v nich nepřestal hlásit. Je to, jako kdybyste chtěli popřít krásu země a vypíchli si oči - takže srdce a mozky těchto lidí jsou vyprahlé. Odehnali od sebe krásu, kterou si spojili s ženou.

Lze však lásku dělit na posvátnou a světskou, lidskou a božskou?
Anebo je pouze láska? Je možné, aby láska směřovala jen k jednomu člověku a druhému se vyhýbala? Když řeknete „miluji tě", vylučuje to lásku k druhým? Je láska osobní, anebo neosobní? Smrtelná, nebo nesmrtelná? Je láska morální a nemorální? Rodinná a nerodinná? Když milujete lidstvo, jak je to s láskou k jednotlivci? Je láska pocit, vzrušení, touha, potěšení? - Tyto otázky naznačují, jak rozličná jsou naše pojetí a představy vytvořené kulturami, v kterých žijeme."

[Monika]

"Abychom tedy zjistili, co je to láska, musíme ji nejdříve zbavit nánosů staletí a odsunout veškeré ideologie a představy, jak by láska měla anebo neměla vypadat. Dělit věci podle toho, jaké by měly nebo neměly být, je asi nejzrádnější způsob, jak nakládat se životem.

Jak tedy objevím, co je to za plamen, kterému se říká láska? Moje otázka nezní, jakým způsobem lásku vyjádřit, nýbrž co vlastně znamená.
V každém případě nejdříve odmítnu, co tvrdí církve, společnost, rodiče či přátelé, a co o ní řekli různí lidé a knihy, protože jí chci porozumět sám za sebe. Jde o nesmírný problém, který se týká celého lidstva, a existuje tisíce definic a pojetí, jimiž jsem poután podle toho, co se mi na nich líbí anebo jaký je zrovna můj zájem.

Takže mám-li porozumět, neměl bych se nejprve osvobodit od svých předsudků a sklonů? Zjistil jsem, že jsem z toho všeho zmaten a navíc jsem ovládán žádostmi. A tak si říkám: Především se musíš zbavit vlastního zmatku. Co je to láska, pochopíš třeba z toho, co láska zaručeně není.

Vláda mi nařizuje: Běž a pro lásku k vlasti zabíjej. Je tohle láska?

Církev tvrdí: Vzdej se pro lásku k bohu sexu. Je to láska? Je láska žádost?

Neříkejte, že není, protože pro většinu z nás znamená právě smyslovou potěchu ze sexuálního uspokojení a vztahu. Nejsem proti sexu, ale všimněte si, co s sebou nese: chvilku sebezapomnění, a jste zase zpátky ve své známé vnitřní vřavě. Proto si znovu a znovu přejete, aby se zopakoval stav, kdy jste necítili žádné starosti a problémy - žádné „já".

Vaše tvrzení, že milujete svou ženu, v sobě zahrnuje sexuální potěšení a útěchu, že
máte doma někoho, kdo se stará o domácnost a o děti. A jste tudíž na ní závislý. Dala vám své tělo, city, svou podporu a jistou pohodu a zabezpečení. Pak se najednou od vás odvrátí - z nudy anebo proto, že se jí líbí někdo jiný - a vaše citová rovnováha je tatam.

Rozrušení, které následuje a vůbec se vám nelíbí - se nazývá žárlivost. Znamená bolest, zoufalství, nenávist a násilí. V podstatě máte na mysli: „Miluji tě, dokud mi patříš. V opačném případě tě nenávidím. Pokud se budu moci spolehnout, že uspokojíš mé žádosti - sexuální a další -, budu tě milovat i nadále. Když mi však přestaneš dávat, co po tobě chci, je konec."

Vznikne mezi vámi rozpor a odloučení a pro lásku nebude nejmenšího místa.

Pokud byste však dokázali se svou ženou žít, aniž by vaše mysl vytvářela všechny ty rozporuplné stavy a hádky ve vašem nitru, potom byste možná - možná - pochopili, co to láska je.

Pak jste totiž naprosto svobodní, a stejně tak váš muž nebo žena. Pokud jste z důvodů svých žádostí závislí, jste pouhý otrok."

[Monika]

"Když milujete, musí tu být svoboda.

Nejen vůči druhému, nýbrž i vůči sobě.

Druhému patřit, přijímat od něho duševní posilu, záviset na něm, to všecko nutně zahrnuje úzkost, strach, řevnivost, pocity viny - a kde je strach, není láska.

Nepozná ji ani mysl zavalená starostmi. Nemá s ní nic společného ani citovost a sentimentalita, a už vůbec ne žádostivost a potěcha.

Láska není produkt myšlení, které vždycky náleží minulosti. Lásku nelze myšlením pěstovat. Není obklopena ani provázena žárlivostí, protože i ta patří minulosti, zatímco láska vychází z činné přítomnosti. Neexistuje budu milovat, ani miloval jsem.

Kdo tohle chápe, nikdy nikoho nenásleduje. Láska nezná poslušnost a uctivé vzhlížení, ani jejich opak.

Skutečně nevíte, co to je někoho opravdu milovat - bez nenávisti, nevraživosti a zloby, beze snahy ovlivnit něčí úmysly a činy, bez odsuzování a srovnávání? Copak je to láska, když někoho porovnáváte s jinými? Když někoho milujete celým svým srdcem, celou myslí, celým tělem, celou svou bytostí, copak je při tom místo pro srovnávání?

Když dáte lásce ze sebe všechno, není nic než ona.

A patří k lásce povinnosti a závazky? Ožila by láska vůbec taková slova? Když něco děláte povinně, děje se tak s láskou? Jistěže ne. Síť povinností, do níž je člověk lapen, ho v pravém slova smyslu ničí. Jste-li nuceni dělat něco povinně, nemůžete to mít rádi.

A zase naopak: kde je láska, neexistuje závazek ani povinnost.

Většina rodičů si bohužel myslí, že mají závazky vůči svým dětem a vyčerpávají je tím, že jim přikazují, co mají a nemají dělat, čím se mají nebo nemají stát, a zajímá je pouze to, aby jejich děti byly dobře zabezpečené. Co považují za svůj závazek, je součástí společenské počestnosti, kterou lidé velmi ctí. Kde však sídlí počestnost, nenajdete řád. Zdá se mi, že většinu rodičů zajímá jenom dokonalé měšťáctví.

Vychovávají své děti pouze tak, aby se přizpůsobily dané společnosti, čímž rozmnožují války, obecné rozpory a násilí. Tomu říkáte láska a péče?"

[Monika]

"Opravdová péče se podobá pečování o rostlinu anebo strom, které člověk pravidelně zalévá, zkoumá jejich potřeby, dává jim nejlepší půdu a dohlíží na ně s něžnou starostlivostí. Když však své děti vedete, aby pouze dobře zapadly do společnosti, připravujete je na to, aby byly vražděny. Kdybyste své děti opravdu milovali, nebylo by ve světě válek.

A když ztratíte ty, které jste milovali, pláčete. Jsou to však slzy za mrtvými? Naříkáte pro ně, anebo kvůli sobě? Plakali jste vůbec někdy pro jiného? Plakali jste pro syna, který padl na bojišti? Možná ano. Byly to však slzy sebelítosti, nebo slzy za mrtvou lidskou bytostí? Jestliže to bylo pouhé sebelitování, váš pláč byl naprosto bezvýznamný, protože jste se zabývali jen sami sebou.

Pokud naříkáte, že vám byl vzat člověk, do něhož jste investovali plno svých citů, pak nešlo o city skutečné. Když oplakáváte svého mrtvého bratra, plačte pro něho. Naříkat kvůli sobě je velmi snadné, ale vaše sebelítost vás pouze zatvrdí, uzavře světu a otupí.

Je láska sebelítost a nářek, že mě někdo opustil a že jsem zůstal sám? Že mě zbavili moci a potkal mě trpký úděl, pročež si stěžuji na okolní svět? Je láska já, které trpí? Jestli tohle pochopíte, jako byste to uchopili (jako lze uchopit větev, kámen anebo ruku), pak také zjistíte, že si své strasti vytváříte vždycky jen sami a že strast se rodí z myšlení a je důsledkem času: před třemi lety jsem měl ještě bratra, nyní je mrtev; zůstal jsem bolestně sám a nablízku nikdo, kdo by mě těšil a dělal mi společnost - a proto mám v očích slzy."

[Monika]

"Jakým způsobem se tohle ve vašem nitru odehrává, můžete vidět, pokud bedlivě pozorujete. Vidět to lze plně, celistvě a naráz, pouze když dovnitř nevpustíte čas. Povahu a celkovou stavbu té nicotné věci nazývané „já" je možné spatřit v jediné vteřině - veškeré „moje" slzy, „moje" rodina, „můj" národ, „moje" víra, „moje" náboženství – všechna tahle ošklivost je ve vás.

Když to zahlédnete nikoli svou myslí, nýbrž srdcem, když to spatříte opravdu z hloubi, pak máte v ruce klíč, aby všechna vaše trápení navždy skončila.

Strast a láska nemohou jít spolu, přestože v křesťanském světě je utrpení idealizováno a uctíváno coby přibité na kříž a zároveň se nám tvrdí, že mu lze uniknout jen jedinými dveřmi - což vám jasně ukazuje vyděračskou podstatu církevních spolků.

Ptáte-li se tedy, co je to láska, je možné, že se zároveň obáváte najít odpověď. Mohla by znamenat naprostý převrat. Mohla by rozbít vaši rodinu. Mohli byste zjistit, že nemilujete svou ženu, muže, své děti (a milujete je?).

Třeba byste už nikdy nešli na mši. Možná byste museli rozbořit, co jste doposud vybudovali.

Ale jestli stále ještě budete chtít zkoumat, pak zjistíte, že strach ani závislost nejsou láska, a není jí ani žárlivost, ani snaha někoho ovládat a vlastnit. Láska není závazek, ani povinnost, ani sebelítost, láska není zoufalství z toho, že mě někdo nemiluje, láska není opak nenávisti, jako pokora není opak pýchy."

[Monika]

"Jestliže se dokážete toho všeho zbavit –ne přinutit se k tomu, nýbrž smýt to ze sebe, jako když déšť smývá dlouho usazený prach -, pak se vám možná dostane té zvláštní květiny, po níž člověk vždycky toužil.

Protože pokud ve vás nebude - a nemluvím o pár kapkách, nýbrž o hojnosti lásky -, když jí nebudete plní, svět se zřítí do zkázy.

Rozumově už možná víte, že je nezbytné, aby se lidstvo sjednotilo a spojilo, ale
provést to lze pouze s láskou. Kdo vám však poví, jak na to? Jaká autorita, metoda nebo systém?

Láska přece není něčí vyprávění.

Copak lze říci: „Budu se v lásce cvičit. Každý den si sednu, abych o ní hloubal.
Vynasnažím se, abych byl milý a vyzařoval sympatii. Přinutím se být pozorný k druhým."

Je snad možné se k lásce nutit a milovat silou vůle?

Jakmile se o to pokusíte, proteče vám skrz prsty. Na základě metod a umění milovat získáte možná jistou galantní zběhlost, naučíte se příjemnému vystupování anebo začnete vyznávat nenásilnost. Ale to nemá s láskou nic společného.

V tomto světě proměňovaném v poušť není lásky, protože největší roli v něm hrají potěcha a žádost. Jenže bez lásky nemá váš každodenní život smysl. A lásku nelze mít tam, kde není krása.

Krása není něco, co vidíte. Není ve skvostném obrazu ani v pohledu na nádherný strom, není v úžasné stavbě ani v půvabné ženě.

Je tehdy, když vaše srdce a mysl vědí, co je to láska. Bez lásky a krásy tohoto druhu neexistuje ctnost, a vy už víte, že ať se snažíte jakkoli zlepšit svět a nakrmit chudé,
vzejde z toho jen další zmatek, neboť bez lásky má člověk v mysli a v srdci jenom ošklivost a bídu. A naopak, když je ve vás láska a krása, všechno co děláte, je správné a v pořádku.

Kdo miluje, může dělat co chce, protože láska řeší úplně všechno.

Přicházíme tedy k tomuto bodu:

Bylo by možné, aby se naše mysl rozevřela , a to beze vší disciplíny, bez přemítání, bez nátlaku, bez vlivu nějaké knihy, učitele anebo vůdce; bylo by možné, aby se rozzářila v lásce, jako se před vámi rozžali západ slunce?"

[Monika]

"Zdá se mi, že je k tomu absolutně nutné jedno: vášeň bez příčiny - vášeň, kterou nerodí oddanost ani lpění, vášeň, která není pouhý chtíč.

Člověk, který neví, co je vášeň, nikdy nepozná lásku, protože láska do něho vstoupí, jen když se vytratí „já".

Mysl, která hledá, není vášnivá a rozevřít se lásce bez hledání je jediný způsob, jak k ní dospět - rozevřít se jí neúmyslně, bez úsilí a bez veškerých zkušeností.

Potom zjistíte, že láska nezná čas a že je osobní i neosobní, patří jednomu i mnohému. Je jako květina, k níž lze přivonět anebo ji pominout. Je tu pro každého a pro toho, kdo si dá námahu na ni pohlédnout a s potěšením ji do sebe vdechne. Jestli je jí kdo nablízku nebo ne, znamená pro ni totéž. Je plná vůně, a proto se o ni dělí s každým.

Láska je něco živého, nového, čerstvého. Nemá včerejšek ani zítřek, je mimo myšlenkovou vřavu. Zná ji pouze nevinná mysl a ta ví, jak žít ve světě, který nevinný není. Nalézt tuto mimořádnou věc, kterou člověk nekonečně hledal v uctívání a sebeobětování, ve svých vztazích a v sexu, v nejrůznějších potěšeních a bolestech, je možné pouze tehdy, když mysl porozumí sama sobě a dospěje tak k svému přirozenému konci.

Láska pak nemá protějšek a není s ničím v rozporu.

Mohli byste se zeptat: Když takovou lásku najdu, co se stane s mou ženou, dětmi, s mojí rodinou? Je přece nutné je zabezpečit. - Jestliže si kladete takovou otázku, pak jste nestanuli mimo pole myšlení, mimo pole vědomí.

Kdo tam stanul, ten se takto neptá, protože ví, co je láska, v níž není myšlenka, a proto ani čas.

Možná že vás tyto věty okouzlují nebo hypnotizují, ale dojít opravdu za myšlení a čas - tedy za všecky starosti - znamená být si vědom toho, že existuje ničemu nepodobná
dimenze nazývaná láska.

Ale vy nevíte, jak se k té podivuhodné fontáně dostat. Co tedy uděláte?

Když nevíte, neuděláte přece nic.

Naprosto nic.

Tak ve vás vzejde naprosté ticho.

Rozumíte, co to znamená?

Znamená to, že už nehledáte, nic nevyžadujete a za ničím se neženete. Střed, kterým jste byli, přestal existovat.

Je láska.“

[Motýlek]

je možné, aby existovala volnost, která ví? a pokud existuje, je na tom líp než ta volnost, která neví?

[Monika]

je možné, aby existovala volnost, která ví? a pokud existuje, je na tom líp než ta volnost, která neví?

přijde mi to tak, že "volnost" z myšlení nikdy nemůže povstat protože svoboda bytí, krása a láska (což je v podstatě to samý) - je mimo časo-prostor, v tiché přítomnosti a to se dá poznat jedině neverbálně ...

ale dost možná tím chtěl vyjádřit i to, že svoboda je pouze tehdy když "zmizí ten sebestřed", který ví

což je v podstatě opět to samý



"...Sebepoznání nemá konce – ničeho nedosáhneme, nedojdeme k žádnému závěru. Je to nikde nekončící řeka. Zatímco člověk studuje, zatímco se do toho problému dostává hlouběji a hlouběji, nalezne mír. Jen když je mysl klidná – díky sebepoznání, a ne vynucené sebekázní – jen tehdy, v tomto klidu a tichu se může realita stát realitou. Teprve pak může přijít blaženost, teprve tehdy, mohou přijít tvořivé činy. …"