Nedělní úvahy s Bertem Hellingerem

[Monika]

Bert Hellinger



"Bert Hellinger (* 16. prosince 1925, Leimen, Bádensko, Německo) je německý psychoterapeut a autor. Mnoho let strávil jako vedoucí katolické misijní školy v Jižní Africe. Proslavil se jako tvůrce originální psychoterapeutické metody nazývané Rodinné konstelace a Systemické konstelace. V posledních letech pracoval i s dalším formátem označovaným jako "Pohyby duše". Hellinger ovlivnil tisíce terapeutů na celém světě, kteří jeho metody uplatňují na širokou škálu osobních, pracovních i společenských problémů. Je autorem a spoluautorem více než 30 knih přeložených do mnoha světových jazyků."

[Monika]

"Zahajuji nový cyklus svých nedělních kázání. V tomto roce je nazývám nedělními úvahami. S jejich pomocí vás každou neděli pozvu k tichému soustředění, které otevírá naše srdce. Připravuje nás na požehnání, vycházející z duchovní síly, která nás provází na každém kroku.

Tyto úvahy nás vedou do oblastí, které jsou v mnoha ohledech nové a také plné překvapení. Vedou však k pochopení, které nás může zbavit leckterých pout a přivést nás k rozsáhlé lásce, spojující to, co bylo dříve rozděleno. Vedou nás do hloubky, kde na nás čeká štěstí, které setrvá. Já půjdu s vámi.

Váš

Bert Hellinger



Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

zdroj: http://www2.hellinger.com/cz/home/allge ... schechisch

[Monika]

Březen 1:

Světlo

Milí posluchači,

v naší zeměpisné šířce se temný čas chýlí ke konci. Den ode dne je světleji. Máme z toho radost. Nejmilejší by nám ovšem bylo, kdyby světlo a tma byly v rovnováze, neboť potřebujeme oboje. O tom, jak se doplňují, řeknu něco více v naší dnešní úvaze. Nazývám ji:


Světlo

Světlo přichází ze tmy. Před takzvaným Velkým třeskem, při němž všechno světlo vzniklo, existovala jen nekonečná tma. Proto také začíná stvoření světa podle biblického svědectví větou: „Budiž světlo.“
Jelikož i my, stejně jako světlo, pocházíme ze tmy, táhne nás to každý večer po světlém dni, který nás unavil, nazpět do této prapůvodní tmy. Zavřeme oči a kolem nás je opět noc, hluboká noc. V ní si odpočineme od světla, během ní jsme opět v jednotě se svým počátkem, v ní a v něm doma.

Tak jako při Velkém třesku se i nám nové zjevuje ze tmy. Ve tmě to již existovalo, jen se to potřebovalo dostat na světlo.

Zůstane to pak na světle? Nebo se všechno nové po chvíli, jakoby po uplynutí svého dne, touží stáhnout zpět do původní tmy, do své věčné noci? Je minulé něčím jiným než nocí, která následuje po dni? I když chceme přivést minulé zpět na světlo přítomnosti, zůstává to ve tmě, doma u svého počátku.
Jak tedy můžeme přiměřeně zacházet se svým minulým? Necháme je v jeho tmě, v jeho věčné noci.
Co se pak stane s námi? Otevřeme a oprostíme se pro to nové, co přichází ze tmy na světlo dne, dokud se to, protože to již nové bylo, rovněž neuchýlí do své tmy a nepřenechá prostor novému následujícího dne.
Zvláštní je, že v naší tmě na nás svítí jiné světlo, opravdu jasné světlo, díky kterému se stáváme jasnozřivými v pravém smyslu. Tak je nám dáno uvidět něco jasně a v jasném světle, ačkoli je kolem nás hluboká noc.

Mluvím zde o opravdovém vidění v noci, odlišném od našich vnitřních obrazů a představ. Proto také začíná ono opravdové vidění v noci, pouze v noci.

Jdeme tedy vždy ze tmy do světla, v každém ohledu. A přeci pokaždé jinak. Tímto způsobem přichází i náš život ze tmy. Ze tmy matčina lůna vstupujeme do denního světla, abychom se na konci, po mnoha nocích a dnech, ponořili zpět do tmy počátku. Vstaneme z této noci ještě jednou do světla nějakého nového života? Přijde s naší smrtí navždy noc? Nechám tuto otázku otevřenou. Může ji někdo zodpovědět, jako by viděl její světlo? Co nám tedy zbývá na tady a teď? Oboje, noc a den, tma a světlo, které se neustále střídají. S obojím jsme tím nebo oním způsobem v jednotě. Ale světlu dáváme prostor jenom na chvíli, neboť opravdu doma se cítíme pouze ve tmě počátku, když se k němu po tomto světě nekonečně navrátíme, teprve u něj volní a doma, konečně zproštěni střídání noci a dne.

*

Neděle je den slunce. Nechejme tedy v neděli pro mnohé zasvítit své světlo. Jaké světlo? Světlo našich jasných očí, když se na ně díváme. Pak začnou i jejich oči zářit a pro nás všechny nastane jasný den. Takovou Vám přeji neděli a její pokračování v zářivém týdnu.

Váš

Bert Hellinger



Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Březen 2:

Zavřeno

Milí posluchači,

otevírání a zavírání jsou pohyby života. Nejprve otevřít a potom zase zavřít. Otázka je: Co zavíráme tak často, že nás to bolí? Je to především naše srdce. V naší dnešní úvaze k tomu řeknu trochu více. Nazývám ji:

Zavřeno

Zavíráme, abychom se před něčím ochránili. Zavíráme například oči, abychom je chránili před světlem, především před přímým slunečním světlem. A také si zacpáváme uši, když jim okolní zvuky působí bolest.Také jindy v každodenním životě sami sebe zavíráme vůči pocitům. Například vypneme, když do nás někdo stále hučí. Chráníme se před jeho vniknutím a jeho pokusy zmocnit se nás necháme vyznít doprázdna. Dokonce na něj zakřičíme: „Už konečně přestaň!“Ale především často zavíráme svoje srdce. Uzamkneme je před těmi, kdo nám způsobují bolest. Vyloučíme je ze svého srdce.

Takto zavřené nás srdce bolí, protože chce tlouct pro nás i pro mnohé další.Jak své srdce znovu otevřeme? Nejprve očima. Pohlédneme těm, o nichž si myslíme, že nás zranili nebo odmítli, přímo do tváře. Díváme se na ně s otevřenýma očima, dokud je nezačneme vnímat jinak, dokud nenahlédneme, že v nich odmítáme totéž, co jsme již dříve odmítali sami u sebe.Jak by zněla léčivá věta, jež by jim znovu otevřela naše srdce? Zní: „Já také.“

Najednou zjistíme, že jsme s nimi hluboce spojeni, pokorně spojeni, a že naše srdce bije pro ně jako pro nás. Otevřelo se jim a rozšířilo se pro ně.

Co uděláme s těmi, s nimiž jsme byli bytostně spojeni jako děti, ale před nimiž jsme po těžkém zklamání zavřeli a uzamkli své srdce? Například s naší matkou a naším otcem?

Přiblížíme se k nim, i kdyby to zpočátku bolelo sebevíc, malými krůčky, blíž a blíž, až se znovu pohroužíme do jejich náruče, jako tehdy, když jsme byli dětmi. Naše srdce je pak pro ně opět otevřené a my se cítíme blažení a širší.

Občas ovšem zavřeme něco i navždy. Necháme to navždy být. Například vinu. Místo abychom ji nosili s sebou, odložíme ji mimo sebe. Uzavřeme srdce před ní a jejími nároky.Totéž můžeme zkusit učinit s vinou druhých vůči nám. Odložíme ji mimo sebe a obrátíme se k nim s otevřeným srdcem.I zde zní ona léčivá věta, ukončující jejich i náš pocit viny: „Já také.“

Často uzavíráme také svého ducha. Uzavíráme ho novému názoru a pochopení, zavíráme před ním oči.Která léčivá věta otevře naše oči i ducha novému? Zní: „Ty také.“Zavírání a otevírání jsou tedy spolu provázány, ale oboje má svůj čas. Nejprve zavřít, potom opět otevřít. Především však, abychom zůstali v lásce, zavřít a hned zase otevřít, a to s otevřeným srdcem, v rytmu jeho tepu.

*

Jak se nyní cítíme? Cítíme, jak nám srdce tepe rychleji? Otevřeli jsme je? Ať to tak zůstane, vám přeji dnes a v týdnu, který nás čeká.

Váš

Bert Hellinger



Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Březen 3:

Bez volby

Milí posluchači,

dnes půjdu s naší úvahou rovnou k věci. Bude také krátká, protože to rozhodující je hned řečeno. Tím déle může pak působit. Naše dnešní úvaha se jmenuje:

Bez volby

Bez volby zde znamená, že zůstáváme v každém případě bez vlastní volby, když jsme pro, i když jsme proti. Voleno bylo a je za nás odněkud odjinud.

Zůstává nám přesto nějaká vlastní volba? Ano. Která volba? Volba souhlasu s volbou, jež byla učiněna kdesi jinde.

Co se s námi pak děje? Jak můžeme být s touto cizí volbou zajedno, jako bychom ji učinili sami? Souzníme s ní bez výhrad, budeme jí ve všem odevzdaní.

Co se nám tedy ukazuje jako podstatné, na čem záleží? Je to úplné přijetí všeho, jak se to děje, úplné svolení a bytí, ať už přináší cokoli, námi bez volby spoluzvolené. Je to pro nás zvoleno většími silami, totiž zvoleno a určeno pro naši plnost, určeno nám s láskou.

Jak odpovíme těmto silám? Plni důvěry, s nimi bytostně v jednotě.
Co potom zažijeme sami v sobě? Hluboké ticho, které jakoby přicházelo odjinud. Kam? Ke hlubokému štěstí.

*

Dnes, v neděli, nechme k sobě přijít štěstí, jak nám bude darováno. Jak k nám přijde? Když se i my vydáme k němu. Jak? Vydáme se s láskou k druhým.

Váš

Bert Hellinger

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Březen 4:

Marné

Milí posluchači,

v každodenním životě hledáme řešení, s jejichž pomocí se nám mají věci dařit. Jsme zklamaní, když se naše úsilí ukáže jako marné. Otázka je: Co nás vede na onu rovinu, kde se nám daří dobře. Pojďme se této otázce věnovat v dnešní úvaze. Nazývám ji:

Marné

Když se nám něco navzdory největšímu úsilí nezdaří, říkáme, že naše snaha byla marná. Byla skutečně marná v širším smyslu? Nebo jsme se poučili a příště se předem zamyslíme, co vedlo naše úsilí od začátku k nutnému selhání? Třeba jsme opominuli něco podstatného nebo se lehkomyslně pokoušeli toto podstatné obejít.

Marné v tomto smyslu se ukazuje všechno sebestředné. To znamená, že chceme něco získat pro naše já, často na úkor druhých, místo abychom svým úsilím sloužili něčemu společnému, co kromě nás přinese něco i mnoha dalším. To znamená, že od samého počátku nalezneme spojence, kteří jsou spolu s námi ochotni sloužit stejnému cíli, žádný méně nebo více důležitý. Jako jednotlivci se v zájmu společného stáhneme zpět a stojíme se všemi zúčastněnými v jedné řadě a na stejné úrovni.

Všichni především následují stejnou linii, která jim byla předurčena většími silami a od které se neodchylují doleva ani doprava. Následujeme ji, odevzdáni těmto jiným silám v hlubokém sebezapomnění, bez ohledu na to, kam nás vedou. Ať už je to něco velkého či něco malého. Ať už je to něco náročného nebo snadného. V jednotlivostech se tedy neptáme ani na směr ani na podmínky. Proč také? Vždyť zde se všechno zdaří, protože to bylo něcím větším zahájeno i dokončeno.

Co je v konečném efektu opravdu marné? Představa o naší velikosti a představa, že něco z toho, co započneme v souladu s těmito silami, by mohlo přestat být důležité.

Kde nakonec stojíme? Na začátku nového pohybu, který překračuje všechno minulé. V sebezapomění a přece zahrnuti jako jeho součást. Jak? S láskou.

*

Jaký pohyb učiníme dnes, tuto neděli? Přinese nám něco? A jak nám něco přinese? Když zůstaneme v souladu s dobrým pohybem zevnitř, který nás vede k něčemu, co kromě nás udělá radost i druhým. To Vám přeji dnes, v neděli, a také do následujícího týdne.

Váš

Bert Hellinger



Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Duben 1: Květná neděle a Velký pátek

Milí posluchači,

křesťané dnes slaví Květnou neděli, začátek pašijového, velikonočního týdne. Pašije jsou pro křesťany týdnem smutku, smutku nad ukřižovaným Ježíšem.Přitom pašijový týden zahájil Ježíš triumfem. Vjel na oslu slavnostně do Jeruzaléma, davy lidí ho vítaly palmovými ratolestmi a oslavovaly jako posla míru. Přesto pro něj tentýž týden skončil smrtí na kříži.Jak slaví křesťané tento týden? Jak ho slaví konkrétně na Velký pátek? Slaví ho hlubokým nářkem nad Ježíšovou smrtí na kříži. Někteří se ve svém nářku spojují s Ježíšem tak hluboce, že sami cítí na svých rukou jeho rány.V nářku nad Ježíšem ovšem mnozí zapomínají, kdo v konečném důsledku chtěl jeho smrt. O těchto souvislostech řeknu něco více.

Vykoupení

V průběhu pašijového týdne a o velikonoční neděli, která následuje, slaví mnozí křesťané vykoupení ze svých hříchů.

Otázka je: Kdo toto vykoupení chtěl a kdo ho chtěl za tuto cenu?

V noci před Velkým pátkem šel Ježíš se svými učedníky na Olivetskou horu, tam se od nich oddělil, poodešel několik kroků a modlil se ke svému otci v nebi: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš“ (cit: Marek 14,36). Přitom potil Ježíš krev.

Kdo tedy chtěl Ježíšovu smrt na kříži? Kdo za ni v konečném důsledku nesl odpovědnost? Podle bible to byl onen bůh, kterého Ježíš nazýval svým otcem.

Proč chtěl bůh tuto strašnou smrt svého syna na kříži? K vykoupení našich hříchů, hříchů všech lidí.

Otázka zní: Čím jsme se všichni provinili, že naše vina vyžadovala takové pokání? Co jsme provedli? Ať to zní sebeneuvěřitelněji, podle učení církví bylo základním proviněním všech lidí to, že se jako lidé narodili. Být člověkem bylo a je naše prapůvodní provinění. Podle víry křesťanů, jak ji hlásají křesťanské církve, se člověk rodí s dědičným hříchem, dříve než mohl osobně něco chtít a nějak jednat.

Neodporuje tato představa veškerému rozumu? Odkud pochází všechen život, když ne z oné tvořivé síly, kterou mnozí nazývají svým bohem, stejně jako před nimi také Ježíš? Jak nás on může stvořit s dědičným hříchem, vyžadujícím pro své vykoupení krvavou smrt jeho syna na kříži, abychom bez tohoto vykoupení byli tímž bohem, z něhož pocházíme, odsouzeni k věčnému trestu?

Jenže co se stalo s těmi křesťany, kteří po Ježíšově smrti utvořili společenství, aby se jako vykoupení cítili bez viny?

Spolčili se se svým bohem a jeho jménem se snažili hnát druhé k odpovědnosti za Ježíšovu smrt. V prvé řadě Ježíšův národ, židy.

Zvláštní – ať už křesťané židům vytýkali cokoli, a především, ať už je byli schopni nařknout z čehokoli – chovali se snad jinak než Ježíšův bůh?

Stejně jako židům se v průběhu křesťanských staletí vedlo mnoha dalším lidem a národům, ve jménu křesťanského boha. Například nekřesťanům při křižáckých taženích a později původním obyvatelům v Americe. I oni byli krvavě obětováni Ježíšovu bohu, jsouc mu v tomto ohledu téměř ve všem rovni.

Otázkou je: Jak nalezneme my a jak naleznou všichni lidé vykoupení od tohoto boha pomsty? Jak unikneme osudu stát se jeho obětí? Jak unikneme strachu z něho? Jak unikneme jeho vykoupení?

Tím, že prohlédneme jeho marnost. Vše na těchto představách o vině a pokání odporuje jakékoli zkušenosti a jakékoli lásce, božské i lidské.

Jak se tedy odpoutáme od tohoto boha? Pomocí jiné lásky, jež přitakává i takzvané vině, jak ji neustále zažíváme na sobě i druhých.

Odděluje nás tato vina od ostatních lidí? Nebo způsobuje často pravý opak, že se s nimi cítíme být rovnocenní, jako jeden nebo jedna z nich?

Dělá nás tato každodenní zkušenost s vinou navzájem hodnější lásky, když této zkušenosti včetně důsledků přitakáme? Když se všichni v tomto ohledu cítí navzájem rovni, mohou spolu potom ještě válčit a požadovat odplatou za bezpráví pokání či trest?

Jak se potom stavíme k Ježíši? Můžeme ho nechat s jeho bohem a jeho boha s ním?

Došel jsem zde hodně daleko jiným směrem, co se týče smyslu vykoupení: k našemu vykoupení od totoho boha a našemu vykoupení od něho k jiné lásce.

*

Zde svoji úvahu ke Květné neděli ukončím. Přeji vám a vašim milým naplněný týden, týden plný důvěry, až do další neděle, kdy slavíme velikonoce, svátek zmrtvýchvstání Ježíše a naše zmrtvýchvstání k onomu bohu, který říká: „Hle, všecko tvořím nové.“ (cit: Zjevení 21,5)

Váš

Bert Hellinger


Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Duben 2 Velikonoce: Osvobozeni

Milí posluchači,
velikonoce jsou pro křesťany svátkem radosti. Jelikož na severní polokouli připadá tento svátek na jaro, vstáváme o něm šťastně spolu s přírodou, vysvobozeni sluncem z ledu a zimy. Postavím proto dnešní úvahu do širší sovislosti a dám jí jméno:

Osvobozeni

„Bez ledu volně plynou potoky a řeky, osvobozené laskavým pohledem jara“ stojí v Goethově Faustovi, když jde o velikonocích se zpěvem na procházku v jarním slunci.

Když se cítíme osvobozeni, uvolníme se a při tom se cítíme se vším okolo nás ve spojení a v jednotě.
Konečně povolily ledy, pod nimiž zamrzly naše vztahy. Proud vzájemné úcty a tok naší lásky mohou opět plynout.

Co obzvlášť prolamuje ledy? Slunce a teplo, hřejivé sluneční světlo.

Co dokáže rozproudit naše zamrzlé vztahy? Je to vzájemná láska. Její osvobozený tok cítíme v každé buňce svého těla. Cítíme ji ve svých zářivých očích a ve svém otevřeném náručí. Cítíme ji ve vstřícných krocích jeden k druhému. Minulé necháváme za sebou.

Co že dalo a dává naší lásce zamrznout? Je to takzvaná vina. Druzí nám něco udělali a my jim. Poté mezi námi propukla doba ledová.

V ještě větší míře to platí pro náš vztah k bohu, k onomu trestajícímu bohu, před nímž si naše vina žádala pokání, strašlivé pokání.

I když se křesťané mohou skrze Ježíšovu smrt na kříži cítit vykoupení, prolomí takové pokání skutečně ledy mezi nimi a tímto bohem? Zůstanou před ním nadále pokorně skloněni a bijí se v prsa s vyznáním: „Je to má vina, má veliká vina.“

Nepotřebovali bychom jiné velikonoce a jinou velikonoční procházku, abyhom se mohli vysvobozeni nadechnout? Nepotřebovali bychom slunce a teplo nějakého jiného obrazu boha? Co by to bylo za obraz? Obraz tvořivého boha, který v každém okamžiku říká: „Hle, všecko tvořím nové.“ (Zjevení 21,6)

Jak? S láskou, která zahrnuje všechny stejnou měrou, všechny, i ony takzvané hříšníky. Co vlastně křesťané a s nimi mnozí další lidé udělali tomuto bohu, když ho svými představami o vině a pokání vtáhli do svých nížin, jako by také vina nebyla jednou z tvůrčích sil, jež nás v důsledku vede a nutí k jiné lásce? Bez pokání? Bez sebezničení a zničení druhých a nakonec i zničení samotného stvoření, ke kterým pokání vede? Kde tu zbývá místo pro slunce? A kde pro jeho životodárné teplo? Kde zbývá místo pro onu tvůrčí sílu, vůči které neexistuje nic, co by se jí protivilo, ani žádná vina ani pokání?

Vyrazíme tedy raději na velikonoční procházku jinak, včetně našich srdcí osvobozených od ledu, od ledu onoho obrazu boha, který dovolil, aby naše láska zamrzla, který není v žádném ohledu hoden srovnání s onou tvořivou silou, z níž vše pochází takové, jaké to je. Osvobozeni od tohoto ledu cítíme, jak naše srdce tepe rychleji. Jak? S novou boží láskou, novou láskou k sobě a všem ostatním, bez ledu jakékoli viny a pokání.

*
Toto je neděle, kdy otevíráme svou náruč a vítáme to nové v nás i v přírodě. Cítíme se v mnoha ohledech znovuzrození a hledíme radostně vstříc budoucnosti, osvobozené budoucnosti. Takovou budoucnost vám přeji dnes, po příští týden i dlouho po jeho skončení.

Váš

Bert Hellinger


Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Duben 3: Naopak

Milí posluchači,

jak rádi bychom, aby se nám všechno jevilo přímočaře a správně, a jak často zjišťujeme, že se to má jinak, než jsme mysleli? Jak s takovými zkušenostnmi zacházet osvobozujícím způsobem, o tom promluvím v dnešní úvaze. Nazývám ji:

Naopak

„Je to tak? Nebo je to snad naopak?“, ptáme se často sami sebe, když slyšíme nějakou zprávu. Současně předpokládáme často opak toho, co je oznámeno či řečeno, především je-li za tím skryta určitá strategie. Například u reklamy hledáme pravdu spíš pod čarou než v jádru sdělení. I u nás samotných je v tom, co cítíme a chceme, často lecos opačně, než si připouštíme. Například u mnohých přísah věrnosti. A především u mnohých prohlášení o nevině. Poslouchal by mě někdo, kdybych chtěl tvrdit, že něco je ve skutečnosti opačně? Nebo jsme si v mezidobí už tak zvykli na to, že musíme opak předpokládat? Že raději pokrčíme rameny, než bychom nějakému tvrzení nebo zprávě důvěřovali? Nejinak je tomu s mnohými tvrzeními o „milém“ bohu. Existuje něco strašnějšího, čeho bychom se museli více obávat, než bůh, kterého můžeme urazit? Urazit tak, že je ochoten nás proto poslat navěky do vyhnanství pekla? A jak je to s těmi nevinnými, kteří se považují za jím vyvolené a zároveň druhým přejí takové tresty nebo jimi vyhrožují? Není to celé postavené na hlavu? Nevede snad cesta lásky opačným směrem?

Bez opačného, tady v opačném smyslu, bychom si museli připadat úplně ztracení.

Naše cesta k vnitřnímu míru a k vlastnímu štěstí se míjí s těmito podivnostmi, které se nerýmují. Vede k obyčejné lásce, lásce, která připouští chyby, jež nám umožňují růst. Lásce, která připouští také vinu, jež nás přivádí k uvědomění. Uvědomění, že potřebujeme pomoc k tomu, abychom mohli jako lidé něco v dobrém napravit.

Takto, ve společné lásce se všemi dole, při zemi, opačné zmizí. Jenom nahoře kde přeháníme, předpokládáme spíš opak.

O opačném jsem před lety napsal příběh, který by mohl někomu na první pohled připadat škodolibý, v skrytu nás ale vede k uvědomění toho, co je podstatné. Jmenuje se:

Rozsudek

Zemřel boháč a když přišel před nebeskou bránu, zaklepal a prosil o vpuštění. Petr mu otevřel a zeptal se, co si přeje.

Boháč řekl: „Přál bych si prvotřídní pokoj s pěkným výhledem na Zemi a k tomu každý den mé oblíbené jídlo a noviny.“

Petr se nejprve zdráhal, ale když začal být boháč netrpělivý, zavedl ho do prvotřídního pokoje a donesl mu jeho oblíbené jídlo a noviny. Potom se k němu ještě jednou obrátil a řekl: „Za tisíc let se vrátím!“, a zamkl za sebou dveře.

Po tisíci letech se vrátil a podíval se dovnitř okénkem ve dveřích. „Konečně jsi tady!“, zvolal boháč. „Tohle nebe je hrozné!“

Petr zavrtěl hlavou. „Mýlíš se“, řekl. „Tady je peklo.“

Při obyčejném životě, v obyčejné lásce, ve štěstí všedního dne, je vše takové, jaké se to jeví. Totéž platí o naší důvěře v onu tvořivou sílu, která povolala k bytí vše, co je, bez jakéhokoli opaku. V odevzdání se jí, ať už vypadá jakkoli, se protiklady spojují v jeden celek, v němž beze strachu souhlasíme se vším, jak se to jeví. U nás i u druhých, aniž bychom se nechali zmást něčím opačným. Neboť láska to odkrývá a zase skrývá.
Jak se nám daří dnešní neděli s těmito myšlenkami? Necháme se jimi vést k jiné lásce, s níž se odvážíme otevřeně pohlédnout do tváře druhým a také v zrcadle sami sobě. Najednou se něco narovná, pro nás a také pro druhé.

To vám dnes přeji v kruhu rodinném a také ve všem, co vás čeká v následujícím týdnu.

Váš

Bert Hellinger


Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Duben 4: Narovnaně

Milí posluchači,

v naší zeměpisné šířce se dny stále prodlužují, jaro je v plném proudu. V přírodě se vše rozpíná do šířky a do výšky. Chce to růst a rozmnožovat se. Copak teď něco může zůstat ohnuté? Vše se chce protáhnout a narovnat, včetně nás. Řeknu o tom dnes něco více v naší nedělní úvaze.

Jmenuje se: Narovnaně

Když něco narovnáme, směřuje to od země přímo vzhůru. Také my se narovnáváme, když jsme byli shrbení, ať už z jakéhokoli důvodu. Můžeme-li se konečně narovnat, vede se nám lépe. Narovnáme a tím podpoříme i druhé, které něco utiskovalo. Mohou-li se opět narovnat, uvolní se. Volně se nadechnou a podívají se dopředu.
Ty, kdo truchlí, takto podpoříme, aby se mohli rozloučit. Dítě podpoříme, a tím narovnáme, když k nám přijde s pláčem. Dokonce je můžeme zvednout, aby si mohlo položit hlavu na naše rameno a vybrečet se, než je, narovnané na těle i na duši, postavíme zpátky na zem, odkud k nám může vzhlížet.

Narovnáván byl dříve ten, kdo byl postaven na pranýř, aby ho všichni viděli. Také Ježíše pranýřovali na kříži, který s ním vztyčili.

Stejné je to dnes, když je někdo předveden před soud. Musí stát před svými žalobci, čelit jejich slovům a odpovídat. Prokáže-li se, že obvinění, jež proti němu vznesli, byla lichá, může narovnaný vyjít ven, vzpřímeně, jako svobodný muž. Napadá mě, že jsou to především muži, kteří potřebují narovnat. Ženy jsou jinak založené, drží se víc při zemi, aniž by se ovšem skláněly. Jsou to především ony, které druhé narovnávají a podporují. Skláníme se také před bohem? Nebo před ním stojíme spíš zpříma? Co zde vnímáme jako přiměřené?

Narovnaní roztáhneme ruce, jako bychom chtěli obejmout celý svět. Zeširoka otevření vůči němu, odleva doprava, odshora dolů, v jednotě s ním. Stejně navazujeme kontakt s druhými lidmi, když jim podáváme ruku a díváme se navzájem do očí. Takto narovnaní a otevření se cítíme být zajedno se stvořením a s jeho tvůrcem. Jak? Rovně a svobodně.

*

Neděle nám nabízí čas, abychom se věnovali vztahům s druhými lidmi. Vydáme se za nimi, a kde je to ku prospěchu, narovnáme je. Jak? S úctou a s láskou. Poznenáhlu vnímáme i sebe jako narovnané a máme radost. Tak bude neděle pro mnohé narovnaná, a stejně tak bude narovnaný i následující týden. To je mé nedělní přání pro vás.

Váš

Bert Hellinger


Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Duben 5: Věčné

Milí posluchači,

jak jsme na tom s časem? Kam náš čas mizí? Zas a znova se nám vytrácí. Někdy bychom ho chtěli pozdržet. A často bychom rádi, aby již uplynul. O tomto čase bude naše dnešní úvaha, přesto bude jiná, než se možná domníváte. Jmenuje se:

Věčné

„Věčné vydrží nejdéle“, mohli bychom říci. Má však ono věčné nějaké trvání?

Věčné znamená zároveň bez začátku i bez konce. Pokud by věčné mělo začátek, bylo by to omezené, a tím pádem ne věčné.

Nám se někdy jeví i krátká doba jako věčnost. Stěží ji vydržíme.

Jaké by to potom bylo s onou věčností, která nezná začátek a tedy ani konec? Toužíme po ní? Nebo si raději představujeme věčnost jako sled ohraničených událostí?

Kdyby tady všechno bylo současně, pořád současně, jak bychom se mohli v takové věčnosti cítit naplnění? Nepotřebujeme k tomu ve svých představách a ve své naději pohyb bez konce?

Všechny tyto úvahy se pohybují v oblasti přítomného bytí. Toho, co je tu. Všechno přítomné si umíme představit jen omezeně. Vše, co je tu přítomné, si představujeme jen zároveň s něčím jiným, rovněž přítomným. Proto pro nás věčnost v rámci námi poznatelného bytí neexistuje. Když se pohroužíme do sebe, vnímáme v nitru jakýsi pohyb, který touží po osvobození, pohyb, který hluboko v nitru chce překročit hranice všeho přítomného bytí. Vezmeme-li tento vnitřní pohyb v potaz, existuje nějaká oblast, která by ležela mimo veškeré bytí? Můžeme ji poznat? Takové poznání existuje, i když tyto úvahy narážejí na hranici, která se vymyká jakémukoli popisu. Přesto se s vámi těchto oblastí dotknu. Zde jsou má pozorování a úvahy, jež vedou za hranice námi poznatelného bytí. Pozorujeme a hluboko v nitru intuitivně cítíme, že vše přítomné se vymezuje vůči něčemu nepřítomnému. To, co tu není, se zdá být nekonečné ve srovnání s tím, co tu je přítomné. Protože to není tady, nemá to žádný začátek ani žádný konec. V tomto ohledu je to nekonečné a proto lze říci, že věčné. Vše, co tu není přítomné, a co obklopuje něco, co tu přítomné je, přitahuje naše nejhlubší nitro, ačkoli to pro nás zůstává nepochopitelné. Cítíme hlubokou touhu se do tohoto ne-jsoucího rozpustit, být zbaveni hranic bytí. V této oblasti všechno jsoucí končí.

Otázka je: Odkud to jsoucí pochází? Může pocházet z něčeho jiného jsoucího? Nebo pochází z něčeho věčného ne-jsoucího? Zde s těmito úvahami skončím. I tak jsme možná v sobě pocítili hluboké povědomí, které nás k tomuto Ne-jsoucímu přitahuje. Teprve v tomto Ne dojdeme klidu, věčného klidu. Kam nás vedou tyto úvahy? Vedou nás k jinému vědomí. Vedou nás od omezeného vědomí a jeho materiálních představ, k vědomí, které je věčné. Tímto vědomím, které existovalo přede vším, co je, bylo vše jsoucí tvořivě povoláno k bytí, a teprve tím skutečné. Před lety jsem o těchto souvislostech napsal báseň. Připojím ji k této úvaze, ačkoli si jsem dobře vědom toho, že i tak zůstane to poslední zahaleno tajemstvím.

Proč? Protože věčné. Nyní tedy ta báseň.

Ne

Mnich, který putoval za poznáním,
prosil kupce na trhu
o milodar.

Kupec se na chvíli zamyslel
a pak dávaje mu dar se tázal:
„Jak je možné, že ty ode mě, co
k životu ti chybí, žádáš,
a přece mě a můj způsob života,
kteří ti obživu poskytují,
za méně považuješ.“

Mnich odvětil:
„Ve srovnání s tím Posledním, jež hledám,
se ostatní jeví
malé.“

Kupec se ale tázal dále:
„Existuje-li nějaké Poslední,
jak by to mohlo být něco,
co by jeden hledat a najít mohl
jako něco, co na konci cesty leží?

Jak by se mohl jeden kdy
k němu uchýlit,
ač je jen jedním mezi dalšími a mnoha,
a více než ti další a mnozí
se ho zmocnit?

A naopak jak by se mohl
jeden vzdát jeho ochrany
a méně než druzí
jím veden byl
nebo mu sloužil?“

Mnich odvětil:
„to Poslední shledává,
kdo se Blízkého a Nynějšího
odříká.“

Kupec ale přemýšlel dále:
„Jestliže existuje to Poslední,
pak je každému nablízku,
třeba, tak jako v každém Bytí Ne
a v každém Nyní nějaké Předtím a Potom
v tom, co se nám zjevuje
a co prodlívá,
skryto jest.

Ve srovnání s Bytím,
jež zakoušíme jako pomíjivé a ohraničené,
se nám e zdá nekonečné,
jako Předtím a Kam,
ve srovnání s Nyní.

Přec se nám Ne zjevuje
v Bytí,
jako Předtím a Kam
v Nyní.

Ne je jako noc
a smrt
jako nevědomý začátek.

A udeří v Bytí nám jen krátce
tak jako blesk,
mžik oka.

Tak i to Poslední přijde k nám jen zblízka
ještě blíž
A prosvětlí
teď.“

A zeptal se i mnich:
„Kdyby to, co říkáš byla pravda,
zbylo by ještě něco mně a tobě?“

Kupec řekl:
„Nám zbyla by ještě
na nějakou dobu
Země.“

(překlad básně je převzatý z knihy Berta Hellingera „Myšlenky o Bohu“, vydané nakladatelstvím Equilibrium v roce 2009)

To byla dlouhá úvaha. Má ovšem utěšený konec: „Nám zbyla by ještě na nějakou dobu Země.“ Jí se s láskou věnujeme, a našim blízkým. Zároveň se díváme přes ně dál, na ono věčné, z kterého pocházejí. Ale jen krátce, neboť náš čas je nyní. V tomto smyslu vám přeji poklidnou neděli. S dostatkem času na vše, co vám i druhým dělá radost.

Váš

Bert Hellinger


Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa "

[Monika]

Květen 1: Výhybka

Milí posluchači,

často si klademe otázky: Kam se ubírá naše cesta? Můžeme ji sami určit? Nebo nás po ní něco někam veze, například vlak? Co se děje, když naše životní cesta navzdory našemu očekávání nabere směr, který jsme nemohli předvídat? Když jakási jiná síla přehodí výhybku a náš život se ubírá směrem, který jsme nečekali? Tyto otázky budu sledovat v naší dnešní úvaze. Nazývám ji:

Výhybka

Když se po dosavadní koleji blížíme k cíli, když už na něj z té koleje téměř dosahujeme, máme jej nadohled, změní se někdy nečekaně směr našeho vlaku. Někdo přehodil výhybku. Náš vlak znenadání míří jiným směrem.
Můžeme se přehození výhybky bránit? Můžeme je z naší pozice plánovat nebo mu zabránit? Jelikož přichází náhle a nečekaně, náš vlak se už ubírá novým směrem, poháněn jinými silami, které bez našeho přičinění nový směr chtějí a udávají.

Otázka zní: Můžeme nastavovat výhybky pro druhé a jejich vlak, aby se ubíral směrem, který my naplánujeme? Mohou to třeba dělat rodiče pro své děti? Může to dělat muž nebo žena pro svého partnera? Může to dělat politik pro svou zemi?
Někdy se zdá, že ano, alespoň zpočátku. Ptáme se: Kam takový vlak nakonec dojede? Dojel někam dál? Neskončí náhodou tam, kde měla výhybka vést jiným směrem, a nezačneme pak s novým nastavováním výhybek tam, kde byla předchozí výhybka?

Máme a můžeme to sami zkoušet? Nebo dospějeme k poznání, že naše výhybky i výhybky všech ostatních nastavuje osudová síla, jež působí nezávisle na komkoli z nás? Kterou i v tomto případě vidíme pracovat a jíž se musíme poddat bez podmínek a okolků?

Co z těchto úvah vyplývá pro nás a naše vztahy, nehledě na jejich hloubku?

Pokračujeme dál v jízdě vlakem života, ať už jsou v průběhu času jeho výhybky přehozeny kamkoli. Zároveň vidíme v životech druhých, jak jsou jejich výhybky čas od času přehozeny tak, že jejich vlak znenadání míří novým směrem, aniž bychom věděli kam, a bez našeho přičinění.

Jak s nimi zůstaneme i přesto spojeni? Tím, že souhlasíme s jejich životní cestou, ať je vede kamkoli. Možná chvíli souběžně s naší cestou, potom jiným směrem, pryč od nás. Po čase, o chvíli později, zase společným směrem, ovšem jinak než předtím.

Díky cestě novým směrem se oba vrátí do společného směru jinak než dřív, jinak vedle sebe a jinak pospolu. Jak? Oba svobodněji.

*

Otázka, kterou si můžeme položit tuto neděli, by zněla: Jakým směrem se vydáme dnes? Necháme se vést tam, kam nás bere s sebou jiná síla? Bráníme se jí, ačkoli to s námi ony síly, které o nás rozhodují, myslí dobře? Jak se nám bude dařit, když jim důvěřujeme a přitakáme směru, který nám předurčily? Bude naše neděle naplněná a bude naplněný následující týden?

Váš

Bert Hellinger

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Květen 2: To větší

Milí posluchači,

jak často si přejeme, aby se nám něco zdařilo, a dáváme do toho všechny své síly. Když naše plány něco zhatí, jsme zklamaní. Jakto, že něco zhatí naše plány? Protože nás jiné síly chtějí vést kamsi jinam, daleko za horizont toho, co chceme sami od sebe. Co je to za síly? Řeknu o tom více v naší dnešní úvaze. Nazývám ji:

To větší

Vnímáme-li něco jako velké, ať už je to v nás samých nebo v přírodě, tušíme za tím cosi většího, co dalece přesahuje naše představy. Naše chápání dalece překračují dokonce bilióny procesů, které v jediném okamžiku probíhají v nejmenších buňkách našeho organismu.

To samé platí pro vše, co plánujeme a pro vše, co bereme do ruky s úmyslem něčeho tvořivého dosáhnout. Kde začíná a kde končí toto tvořivé? Máme výsledek ve svých rukou? Může nás přežít? Co z něho zůstane, když máme tento život za sebou? Zůstane cosi většího, co dalece překračuje nás i naše působení. Jak se, viděno touto optikou, k tomuto většímu chováme? Způsobem, který odpovídá jeho velikosti. A zároveň způsobem, který dává zapravdu naší bezmoci.

Před jeho velikostí se zastavíme a ztišíme. Ztišíme natolik, abychom v sobě bezprostředně vnímali jeho působení. Abychom v sobě vnímali jeho lásku ke všemu a každému, tak jak to z něho pochází. Kterak to drží ve své přítomnosti nepomíjející a navždy, daleko za hranice jeho dřívějšího a nynějšího bytí.

Co se pak stane s našimi strachy? A s našimi starostmi? Co se stane s vyhlídkami na naši domnělou velikost a na vše, o čem se domníváme, že jsme toho dosáhli vlastní silou? Obrátí se zpět v prach, z kterého vzešly.

Obratí se v něj navždy? Vstanou z něho jiným způsobem zpět? Budou onou větší silou zahrnuty do nového pohybu, v němž je naše chtění zanedbatelné a bez jakékoli možnosti spolurozhodovat? To nevíme.

Co nám potom zbývá v tomto životě a tomto přítomném bytí, čeho chceme bezpodmínečně dosáhnout? Čeho chceme dosáhnout svým plánováním a chtěním?

Zbývá odevzdání se tomuto většímu. Zbývá odevzdání se jeho pohybu. Odevzdání jeho všudypřítomné lásce ke všemu, co toto větší povolalo k bytí. Zbývá odevzdání se všemu, co vše každý okamžik drží v přítomném bytí takové, jaké to je.
Co se potom děje s námi? Také my zakusíme sebe v souladu s jeho tvořivým pohybem, aniž bychom se od něj – byť jen na jediný okamžik – odchylovali, s jeho pohybem a láskou v jednotě. Jsme s jeho pohybem v jednotě slepí, bez vlastního vědění, vlastní moci, bez starosti o jeho výsledek a bez zpětného zkoumání, co toto větší s námi a skrze nás způsobilo.

Jakto? Jsme jím již zahrnuti do dalšího většího, do další velké a všeobjímající lásky, do kosmické lásky, a dokonce za její hranice ke všemu, co leží mimo vše nám dosud známé a prožité, v onom trvajícím, které věčně dlí samo v sobě, před vším současným trvajícím, před vším přítomným a po všem přítomném, neboť dlí v sobě ve věčném Ne před vším bytím, tiše a věčně. A my? Nakonec i my – taková je má představa – dlíme v něm rozpuštěni a přece tady, nekonečně tady.

*

Dnes, v neděli, si dopřejeme chvíli klidu, abychom se vnitřně naladili na tuto jinou lásku. Jaký pocit potom zažíváme? Naše strachy se stáhnou. Cítíme se svobodní pro něco, co se opravdu počítá, a cítíme se zahrnuti do větší lásky a jí vedeni, dnes a v následujícím týdnu. Nejsou to pěkné vyhlídky?

Váš

Bert Hellinger"

[Monika]

Květen 3: Pravda

"Milí posluchači,

často chceme, abychom to věděli, dokonce to chceme vědět přesně a s předstihem, protože pokud to nevíme, přepadá nás často strach. Co chceme takto přesně vědět? Chceme znát svoji pravdu. Jakou pravdu? O tom řeknu více v naší dnešní úvaze. Nazývám ji:

Pravda

Pravda se chce dostat na světlo, ona pravda, která nás osvobozuje a umožňuje žít život plně.

Jaká je to pravda? Pravda, jež stojí po boku těch, kteří k nám také patří, ale kterým jsme v naší rodině odepřeli právo na příslušnost a vyloučili je tím z okruhu naší lásky a náklonnosti.

Jak se tito lidé projevují?

Tím, že se nás nebo jiné členy naší rodiny pokoušejí k sobě přitáhnout. Například skrze postižení. Nebo pomocí život ohrožující nemoci. Nebo v podobě myšlenek na sebevraždu či pokusů o sebevraždu. A také skrze psychózy. Tímto způsobem se projevují, takže i nám nebo jiným členům naší rodiny jde o život, tak jako jim. Když ovšem vyjde jejich pravda na světlo, když smí vyjít na světlo pravda, že i oni patří k nám, jsme skrze tuto pravdu osvobozeni my stejně jako oni. Další pravda, která se stále dere na světlo, i když se jí snažíme nevěnovat pozornost, je omezenost našeho času. Jak často spřádáme plány, které sahají daleko do budoucnosti, a kterými se snažíme svou budoucnost zajistit, ačkoli náš čas může v následujícím okamžiku skončit a my narazíme na jeho konec.

Viděno takto existuje pro nás pouze jeden skutečný čas, čas, který je celý pravdivý. Je to čas našeho přítomného okamžiku. Kolik starostí se před pravdou okamžiku vytratí! Kolik do budoucnosti směřujících nadějí a plánů! Kolik očekávání a kolik správného a nesprávného! V přítomném okamžiku se nepočítají. Přestanou platit.

K tomu jeden příklad. Když jeden ze souputníků posledního štaufského císaře Konradina seděl se svými druhy ve vězení, hrál šachy s jedním z nich. Uprostřed hry k nim přišel hlídač, aby mu sdělil: „Za hodinu budeš popraven.“
Jak reagoval na tuto zprávu? Zůstal v přítomném okamžiku a řekl svému spoluhráči: „Tož, hrajme dále.“

Pravda okamžiku je vždy celá pravda, a je zcela na světle. Ovšem jenom tehdy, když u ní zůstaneme, aniž bychom se od ní odvraceli směrem zpět nebo dopředu. Ona jediná je přítomná, je skutečně tady.

Ještě něco můžeme o této pravdě říct. Je blízká, bezprostředně blízká. Nic nemůže vstoupit mezi nás: žádné myšlenky, žádná lítost, žádný strach, žádné otálení. Když jsme s ní v souladu, necháváme věci být a zažíváme prázdnotu. S ní v souladu se dostáváme kamsi jinam. Jsme s touto pravdou tiší, soustředěně tiší, takže se nám zdá, že se v tomto okamžiku čas zastavil, nekonečně se roztáhl, bez jakéhokoli předtím nebo potom. Okamžik trvá jako věčnost a my jsme již nyní u cíle, naplněni u cíle.

*

Dnes, v neděli, máme více času, postavit se své pravdě čelem. Jak? Tím, že nějaký čas zůstaneme zcela v přítomném okamžiku a najednou pocítíme jeho plnost. Tak se pro nás stane celá neděle plným časem – stejně jako následující týden.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Květen 4: Úspěchy

"Milí posluchači,

dnes, v neděli, se mnozí z nás dívají na naplněný týden, co uplynul. Něco jsme dokázali a máme radost ze svých úspěchů.

Otázka zní: Jakou mají naše úspěchy váhu? Zůstanou? Tuto otázku bude sledovat naše dnešní úvaha. Jmenuje se:

Úspěchy

Naše úspěchy přicházejí po určitém výkonu. Něco se naším přičiněním dostalo k cíli, něco, co přináší nám a druhým prospěch a slouží tak životu.

Většina úspěchů je výsledkem společného úsilí více lidí. Například úspěch spočívající v tom, že dáme dítěti život, je výsledkem společného úsilí muže a ženy. Vítěz vděčí za úspěch mnohým aktérům v pozadí, kteří ho vynesli dopředu a společně s ním se z vítězství radují, protože i jim prospívá. Všechny velké úspěchy jsou společné úspěchy.

Jak je to s úspěchy, které přijdou díky myšlence, jež nás inspirovala? Už samo slovo inspirace napovídá, že přicházejí zvenčí. My zůstaneme příjemci tohoto poselství, které k nám přišlo odkudsi odjinud a je zároveň darem i úkolem. Nakonec jsou všechny myšlenky určeny mnohým.

Totéž platí pro myšlenky, které dostaneme na své cestě k příštímu úspěchu a které nás na cestě k němu krok za krokem doprovázejí. Nakonec zjistíme, že všechny naše úspěchy, pokud slouží životu, jsou pokračováním onoho tvořivého pohybu, z něhož je odvozeno všechno bytí, a který udržuje bez přestání vše v přítomnosti.
Soulad s tímto pohybem nás činí tvořivými, v nepatrných maličkostech i ve všem, co nás i druhé uvádí v úžas.
Mnohé úspěchy, a především ty, které nám a ostatním připadají senzační - například mnohé sportovní úspěchy - vydrží jen krátce, a úspěchům, které mají váhu, stojí spíš v cestě. Například štěstí z naplněného partnerského vztahu a štěstí našich potomků.

Vezměte si třeba dědictví. Je úspěchem pro ty, kteří ho svou prací vytvořili, ale jen málokdy pro ty, kterým je předáno. Především se může snadno stát, že stojí v cestě jejich vlastnímu úspěchu a s ním spojenému naplnění. Jen úspěch získaný vlastním úsilím nám dovoluje vnitřně růst a je štěstím pro ty, kteří ho umožnili.
A ještě něco je třeba si uvědomit. Všechny úspěchy mají svůj čas. To znamená, že pominou. Když je umíme v pravý čas nechat, získáme vnitřní plnost, která vnější úspěchy dalece přesahuje.

Co se pak stane s našimi vnějšími úspěchy? Pokračují, ale jinak, převezmou je a pokračují v nich jiní. My se na ně díváme s přízní a držíme se zpět. Jak? Naplněni.

*

Dnes, v neděli, se díváme jak nazpět, tak dopředu. Co se nám podařilo a co si přejeme, aby se nám podařilo v následujícím týdnu. Díváme se na ony úspěchy, které mají trvání, a skrze ně na svůj život, aby se nám zdařil. Co především se nám má zdařit? Láska.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Červen 1: Jednoduché

"Milí posluchači,

často máme už dost rozmanitosti a toho, čeho je mnoho. Toužíme po něčem jednoduchém. Například po obyčejném jídle na konci svátků překypujících hojností. Vlastně je to především to jednoduché, co nás dělá šťastnými. Něco víc o tom řeknu v dnešní úvaze. Jmenuje se:

Jednoduché

Vše důležité je jednoduché. Například dát život dítěti, ačkoli je to zároveň nejúžasnější životní výkon, který známe. Vše, co slouží životu, vyžaduje sice zvláštní úsilí, ale výsledek je jednoduchý. Jako sázení a sklízení.
Jednoduchá je také láska mezi mužem a ženou. Pohání ji vzájemná přitažlivost a proto se snadno zdaří. Sice i v tomto případě se může leccos přihodit, co od obou partnerů vyžaduje úsilí. Ale přitažlivost překoná mnohé, když se opět shodnou a sjednotí.

Jednoduchá je životní moudrost, neboť je podepřena dlouhou zkušeností. Jde rovnou ke klíčovým bodům a k věci. Každý ji chápe, aniž by si s ní dlouho lámal hlavu. Promlouvá k nám bezprostředně. Je jednoduchá, protože vede k podstatnému, bez zákrut a postranních myšlenek. Proto také nevzbuzuje odpor, neboť je vnímána jako přátelská.

Jednoduchý je malý počet. Je přehledný a každého bezprostředně osloví. V tomto ohledu jsou jednoduché naše důvěné a intimní vztahy.

Když se setkáme s mnohotvárností, snažíme se ji zjednodušit na to podstané, abychom se znovu zorientovali. Máme-li přehled, můžeme jednoduše jednat tak, aby se nám dařilo.

Jednoduché je vše, co nás vede přímo k úspěchu, neboť to jednoduché je vždy k věci.

Jednoduše jsme šťastní. A jednoduše děláme druhé šťastnými. Například obyčejným dárkem, často stačí i přátelský pohled.

Jednoduchý je život, který je naplněný. Jednoduchá je láska, která trvá. Jednoduchý je nevinný pohled a slovo, které jde od srdce. Jednoduché je soustředěné ticho a jednoduché je pouštění, když už nic nemusíme držet. A jednoduchá je smrt v pravý čas.

Jak se na ni soustředěně připravíme? Jednoduchým životem a jednoduchou láskou již nyní.

*

Tuto neděli vám přeji obyčejné štěstí, jednoduchou lásku a radost, a k tomu naplněný čas, také pro následující týden.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Červen 2: Na cestu!

"Milí posluchači,

neděle je den klidu. Přesto se často ptáme, kam vyrazíme na další cestu ve svém povolání a také v životě. Tato otázka rozhoduje o mnohém. Řeknu k tomuto tématu více v naší dnešní úvaze. Nazývám ji:

Na cestu!

„Kam vyrazíme?“ ptáme se, když se musíme teprve rozhodnout, kam naše další cesta povede. Často je ale náš cíl předem jasný, protože nemáme žádnou alternativu. Například když hrozí nějaká katastrofa a nám zbývá jen jedna úniková cesta.
Někdy se zdráháme vyrazit, i když nás čas tlačí. Něco nás drží zpátky, neboť nám přijde zatěžko se rozloučit. Například při loučení s domovem, ačkoli už dávno nadešlo další období našeho života, kdy je načase jednat na vlastní odpovědnost.
Na cestu se vydáváme vždy k novému příštímu. Nikdo se nemůže vydat k něčemu minulému. To lze nanejvýš ještě jednou navštívit a pohovět si ve starých vzpomínkách, jako jsou například laskavé chvíle a místa dětství. Nemůžeme tam nikdy zůstat, aniž bychom zakrněli.

Velké cesty jsou začátek nového dobrodružství. Například trvalá láska, když se muž a žena rozhodnou jít životem společně. Ovšem jejich největším dobrodružstvím jsou společné děti. Jsou cestou, na které neexistuje žádné zpět.
Vyrážíme také na cesty za dobrodružstvím ducha, především na taková, jež přivádějí život nás i druhých na jinou úroveň. Například dobrodružství doby osvícenství, jež nás osvobodilo od starých pout.


Vydat se můžeme také do nitra. Je to cesta do vlastní hloubky, do naší vlastní nevyzpytatelnosti. Tato cesta nás vede od hlasitého a světlého do hluboké tmy a do ticha bez hlesu. Teprve tady, v tomto tichu, se dostaneme k jádru své podstaty, k nitru své vlastní bytosti.

Zdaří se nám tato cesta vlastní silou? Nebo jsme na ni prostě přivedeni a přitaženi?
Zapotřebí je obojí, být na tuto cestu zavedeni a zároveň být svolní k tomu, ji nastoupit, až nakonec mezi jedním a druhým stěží umíme rozlišovat. I takzvanou svobodnou vůli totiž dostáváme odkudsi darem.

Kam dojdeme v tomto tichu? Vydáme se do jiného vědomí, do jiné hloubky ducha. Najednou zjistíme, že jsme vedeni do dáli a nekonečně daleko od svých strachů a starostí, protože ať už děláme cokoli a vydáme se kamkoli, pohybuje námi jiná síla, až do samého konce. Zjistíme, že vůči této síle se nacházíme jen tady a teď, v přítomném okamžiku. Zjistíme, že jsme dorazili tam, kde můžeme zůstat.

Jak? Aniž bychom se vydávali někam jinam, jsme zpátky na počátku, na svém věčném začátku a s láskou.

*

Jste i vy připraveni vydat se tuto neděli na cestu tímto způsobem? Směrem k něčemu, co se vyplatí, a co má trvání? Tak se již dnes vnitřně na tuto cestu vydejme a pokračujme v ní příští týden. Jak? Lehce.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Červen 3: Výstup

"Milí posluchači,

snad všichni chceme stoupat vzhůru. Otázka je: Jsme připraveni na námahu, kterou nás to může stát? Co nás na cestě vzhůru čeká a jak se popasujeme s tím, když nám něco cestu zkříží? O tom promluvím dnes v naší úvaze. Podle toho se i jmenuje:

Výstup

Každý výstup začíná dole. Zároveň můžeme na cestě vzhůru jen stěží některý stupeň přeskočit. Když se o to přesto pokusíme a na začátku se nám to i podaří, budeme se možná později muset vrátit právě k tomuto stupni, o němž jsme se domnívali, že ho můžeme přeskočit.

Výstup, který se zdaří, je jako růst. Také při něm probíhá pohyb vzhůru krok za krokem, každý další navazuje na dosavadní úspěchy a je s nimi úzce spjat, až přijde čas pro další pokrok. Výstup pokračuje právě z tohoto místa.

Co ještě stojí výstupu v cestě? Pokud zastavíme dřív, než se dostaneme do té správné výšky, tedy pokud přestaneme dřív, než dosáhneme svého cíle.
Zalekneme se poslední námahy a závěrečného nasazení. Spokojíme se s méně místo s plným úspěchem.

O jakém výstupu a úspěchu jsem hovořil především? O výstupu a úspěchu našeho života. Každé prodlení v sebeuspokojení na cestě k jeho naplnění výstup zastaví. Vede nás na cestu zpět, zpátky dolů.

Co nám potom zbude z námahy vynaložené na vzestup? Byla zbytečná?

Otázka je: Jak při výstupu vytrvat? Vytrváme, budeme-li hledět dopředu a plynule kráčet dále, na očích příští cíl a příští výšinu, a s odvahou, že překonáme i další překážku. Teprve když dojdeme nahoru, podíváme se zpět, aniž bychom se vraceli. Jsme naplnění v cíli. Jak?

V jednotě se vším v našem životě, i s jeho velikostí. S ním společně v cíli.

*

Dnes, v neděli, si ještě oddychneme, než s dalším týdnem začne nový výstup. Kde? Dole a tam, kam jsme doposud došli. Kráčíme dále s pohledem vzhůru a dopředu. Ovšem pozvolna, krok za krokem, v souladu se svým životem a jeho možnostmi. Jaké pěkné vyhlídky!

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Červen 4: V cíli

"Milí posluchači,

jdeme a jdeme, protože chceme konečně dojít do cíle, kde bychom se cítili doma. Někdy se také vracíme zpět, ale vracíme se jiní, než jsme na cestu vyrazili. Mezi tím leží často celý život. V dnešní úvaze řeknu něco o tom i o onom. Nazývám ji:


V cíli

Dorazit do cíle znamená, že jsme došli jinam, než odkud jsme vyrazili. Dosáhli jsme cíle, který jsme si předsevzali nebo kam jsme byli dovedeni, dobrovolně nebo proti své vůli.

V tomto smyslu přichází vše, co se pohybuje, neustále do cíle, ovšem nikdy tam odkud pohyb začal. Každé dojití do cíle je tedy vždy nové, ledaže bychom se pohybovali v kruhu.

Co stojí v cestě novému příchodu do cíle? Když se zdráháme poddat dalšímu pohybu. Nebo se nechceme hnout, jako bychom se mohli na jednom místě zdržet déle, než dovoluje náš životní pohyb.

Speciální případ je, když dospějeme k pochopení. Často tomu předchází dlouhé úsilí, pochopení potom ovšem přichází naráz a nečekaně, často ve spánku a nezávisle na našem přímém úsilí. Když pochopení přichází, je vedeno odjinud. To znamená, že se takové pochopení projevuje jako cosi tvůrčího.

Na cestě k novému pochopení existují určité metody, které nás k němu vedou. Snad nejužitečnější je takzvaná fenomenologická metoda. Spočívá v tom, že se současně vystavíme působení všech jevů (tedy fenoménů), které s daným problémem souvisejí, aniž bychom mezi nimi rozlišovali v tom smyslu, že jeden nebo druhý upřednostňujeme. To znamená, že si od nich držíme odstup a současně se jim vystavíme v jejich plnosti.

Po nějaké chvíli vystoupí jeden z těchto jevů do popředí. Je to ten, ve kterém se ostatní spojují v jeden celek. Tento jeden jev se prokáže jako podstatný pro pochopení, na něm záleží. Zároveň vnímáme takové pochopení jako inspiraci. Což znamená, že vnímáme, že přišlo odkudsi zvenčí.

Z cesty se často vracíme do výchozího bodu. Vracíme se ovšem zpátky jiní, než jsme na cestu vyrazili, nejsme už ti stejní. Přineseme si s sebou něco, co nás v životě vede dál.

Nakonec dojde vše na svůj konec. Když dojdeme až tam, něco natrvalo skončí. Především náš zdejší život, když navždy zavřeme oči. Je tento konec zároveň novým začátkem? Dovede nás k dalšímu novému pohybu? Je tedy představa o klidu na věčnosti unáhlená a my pokračujeme stále v pohybu k něčemu novému a většímu?

Co znamená toto pochopení pro náš život zde?

Již zde necháme klid klidem a pohybujeme se rozličnými způsoby neustále dopředu. Od jednoho cíle k dalšímu. Jak?
S důvěrou od bohatého k bohatému a od plnosti k plnosti, společně s mnoha dalšími na téže cestě.
*

Dnes, v neděli, nepotřebujeme zpravidla nikam dojít. Jsme již tam, kam nás to táhne. Ovšem s novým týdnem opět vyrazíme na cestu, na níž nás zavede život, aby mohl pokračovat. Přeji vám, abyste krok za krokem dorazili do cíle.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Červenec 1: Vyhlídky

"Milí posluchači,

často se sami sebe ptáme, jaké máme vyhlídky do budoucna, a děláme si s tím všelijaké starosti. Mají tyto starosti váhu, když přeci z vlastní zkušenosti víme, že nakonec je vše jinak, než si přejeme nebo než jsme si představovali? V dnešní úvaze řeknu více o tom, jaké vyhlídky ve skutečnosti mít můžeme. Jmenuje se:

Vyhlídky

Čím výš stoupáme, tím širší máme rozhled. S výškou ovšem víc a víc ztrácíme přehled o jednotlivostech v nížině.

Ve které výšce máme nejlepší výhled? Ani příliš vysoko, kde jsme moc daleko od země, ani příliš nízko, kde kvůli jednotlivostem ztrácíme přehled. Výhled v této souvislosti znamená také náhled.

Vyhlídky jsou pohled do budoucnosti. Ptáme se: Jaké vyhlídky má to, co nás čeká? A v tomto smyslu mluvíme o dobrých a špatných vyhlídkách.

Tyto vyhlídky jsou nic než představy. Neboť ve skutečnosti nemáme ani dobré ani špatné vyhlídky. Přesto mají obrazy, které si o vyhlídkách tvoříme, jisté účinky. Tím nebo oním způsobem je následujeme, jako by byly skutečné. To znamená, že si je budujeme a stáváme se jejich tvůrci.

Můžeme bez takovýchto vyhlídek žít? Jak by vypadal náš život, kdybychom nehleděli ani dopředu ani zpět?

Zůstaneme soustředění a naplno obsáhneme své tady a teď.

I tady máme vyhlídku – na to, co je blízké, a na nejbližší možné jednání.

To, co jinak považujeme za své vyhlídky, nás vede od možného pryč, a co se účinků týče, jedná se o špatnou vyhlídku.

Naopak u blízkého jsme schopni postřehnout detaily. Hned víme, jestli je to možné a nakolik je to možné.

Jak to souvisí s duchem? Jak se to má s onou tvůrčí silou, z níž pochází všechno, co je? Existují pro ni dobré nebo špatné vyhlídky? Může pro ni být něco jiné, než jak to ona myslí a chce?

Otázka zní: Můžeme se s touto silou dostat do takového souladu, že i my setrváme v tvůrčí přítomnosti?

Vzdáme-li se vyhlídek, které si představujeme, pak můžeme.

Jaký je výsledek?

Setrváme v pohybu, který je stále a znovu nový, bez vlastního plánování, bez vlastního chtění, a dokonce aniž bychom sami něco dělali. Jsme této síle ve všem odevzdaní a přesto v souladu s ní neochvějně tvoříme nové v přítomném okamžiku.

Nebyla by i toto pro nás vyhlídka, skvělá vyhlídka?

Pro jednání v okamžiku ano.

*

Jaké vyhlídky máme dnes, v neděli? Jaké vyhlídky máme na příští týden? To, jaké máme dnes vyhlídky, cítíme v každém okamžiku nově, a radujeme se z nich. A jak to vypadá s našimi vyhlídkami na další týden? Máme již nějaké? Nebo se jimi necháme překvapit? To bude nejlepší – s důvěrou.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa