Nedělní úvahy s Bertem Hellingerem

[Monika]

Červenec 2: Velikost

"Milí posluchači,

kam nás to v našem životě od začátku táhne?

Vždy směrem dál a výš, k něčemu většímu, co překračuje to dosavadní. Tato dynamika nás udržuje v pohybu. Větší se tu vztahuje k něčemu menšímu, co mu předcházelo, a s čím je porovnáváme.

Otázka je: Kde leží naše opravdová velikost? S čím ji můžeme srovnávat? O tom řeknu víc v naší úvaze. Jmenuje se:

Velikost

Něco nám může připadat velké, pouze stojí-li to vedle něčeho malého. Samo o sobě to nemůže být ani velké ani malé. To platí v prostorovém smyslu, i co se týče významu.

Tím pádem je všechno zároveň velké a důležité i nevýznamné a malé.

Náš pohled rozhoduje, jak to budeme vnímat a jak to zařadíme. Samo o sobě to prostě jenom existuje, stejně jako vše ostatní vedle toho.

Totéž platí pro všechna další srovnání. Například pro nahoře a dole, blízko nebo daleko, vysoko nebo nízko.
Platí to i pro srovnání dobrého a zlého? Nebo pro srovnání správného a špatného, či práva a bezpráví? Kdo je chce a dokáže rozlišit?

Když se naladíme na celek, takový, jaký je, co se s námi stane? Cítíme se přemoženi jeho velikostí, a přesto s ním v jednotě, ve všem v jednotě.

Jsou tyto myšlenky velké? Nebo jen něco odrážejí, aniž by to byly schopny obsáhnout? Vynořují se, aniž bychom věděli odkud? Zastihnou druhé, jako kdyby oni na to museli čekat? Jsou takové myšlenky nakonec zbytečné a přikládáme jim účinek, který vzešel z nás?

Pokud tyto myšlenky přicházejí odkudsi odjinud, pokud nás odjinud zasahují, pokud nám něco, co nás přesahuje, umožňuje je myslet, aniž bychom si je mohli nárokovat jako své vlastní, působí skrze ně tato větší síla tak, jak ona chce. Působí skrze ně tvořivě, protože ovlivňuje něco, co dále působí.

V tomto smyslu je velké všechno, co něco ovlivňuje, aniž bychom přesně věděli, které větší síly v daném případě působí. Například při předávání života. Všechny ovšem působí zázračně.

Co se stane s námi, když se povyšujeme nad druhé, jako bychom byli větší? Nebo když nás druzí s někým jiným srovnávají a nás nebo jeho vidí daleko nahoře nebo dole? Záleží na tom? Nejsme a nezůstáváme vůči těmto silám všichni dole?

Přesto takové rozlišování v každodenním životě potřebujeme. Je základem uspořádání, které nám umožňuje dobré soužití.

Tak se rodiče chovají vůči svým dětem jako velcí. A děti zůstanou vůči nim malé, dokud se samy nestanou rodiči. Pak jsou vůči svým dětem velcí a jejich děti vůči nim malé.

Uvnitř ovšem vědí, že vůči tvořivým silám života si zůstávají rovni, ať už jsou nahoře nebo dole, malí nebo velcí. Obojí je pomíjivé a obojí končí něčím, co je dalece přesahuje. Jak? Všechny dole a malé.

*

V neděli odpočíváme od mnohého velkého. Můžeme si dovolit zůstat v mnohém dole. Třeba u malých radostí. Pak jsme vyzbrojeni na to příští velké, co nás čeká v dalším týdnu – s novou silou.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Červenec 3: Dávat pozor

"Milí posluchači,

dáváte dnes pozor, co v naší úvaze povím? Je věnována právě tomuto tématu. Jmenuje se:

Dávat pozor

Dáváme pozor, aby se něco dobře dařilo, a dáváme pozor, aby se nám nepřihodilo žádné neštěstí. Tímto způsobem se pečlivě staráme o svůj život.

Pozorní jsme také tehdy, když nás přitahuje něco, co nás nechá na ledasco ostatní zapomenout. Například napínavé divadelní představení nebo strhující hudba. Dáváme pozor, aby nám nic neušlo. Když pozorujeme zvířata ve volné přírodě, všimneme si, jak jsou bdělá, aby zvětřila hrozící nebezpečí a mohla jim čelit v pravý čas. V naší kultuře jsme proti ohrožení rozličnými způsoby chráněni, takže v naší pozornosti snadno polevíme.

Často se spoléháme spíš na druhé než sami na sebe.

Pozor dáváme hlavně na malé děti nebo na postižené a slepé, a také na staré lidi, když ztratí orientaci. Pokud se sami můžeme jen stěží pohybovat, jsme vděční, když máme po boku někoho pozorného, kdo nás doprovází. Pozorně také sledujeme, co se děje ve světě. Dáváme pozor, jestli se náhodou nechystá bouře nebo jiná katastrofa, abychom se proti ní mohli včas vyzbrojit. V zásadě jsme pozorní proto, aby se nám nic nestalo. V tomto smyslu má pro nás naše bezpečí vždycky přednost.

Dáváme také pozor na to, jestli je něco správně. Například jestli jsme při zpěvu našli správný tón a jestli ho držíme, abychom se neodchýlili ani nahoru ani dolů.

Při hře na hudební nástroj, u něhož musíme pořád sledovat, jestli tón ladí, jako například u houslí, zůstáváme pozorní stále, aby všechny tóny zněly správně.

Dáváme stejně tak pozor na své tělo, abychom ho uchránili před nemocí, zraněním a nadměrnou námahou? Nebo před škodlivými návyky? Dáváme občas přednost něčemu druhořadému, aniž bychom dbali na své zdraví a na to, co mu prospívá? Tady platí: dávat pozor je třeba v pravý čas.

Dáváme si také pozor, abychom našli správná slova, která vedou k usmíření a dovolí znesvářeným stranám jít opět společným směrem. Nejprve si ovšem musíme dát pozor, aby se to, co stojí proti sobě, sjednotilo v nás, a my tak našli cestu zpět k úplné lásce.

Především láska potřebuje naši pozornost, aby vše zůstalo navzájem v souladu, a my dávali pozor na sebe stejně jako na druhé, bděle a s láskou, aby panovala svornost. A je tu ještě něco, na co si musíme zvlášť dávat pozor. Jsou to naše předsudky a naše přesvědčení, pomocí nichž hodnotíme a škatulkujeme lidi na lepší a horší. Toto rozdělování je setba, z níž vzejde mnoho konfliktů, často se zničujícími následky. K těmto předsudkům patří například přesvědčení, že existují vyvolení a vyloučení.

Co nás před těmito předsudky zachrání? Odvaha následovat rozum, dokonce i proti těmto předsudkům. Ovšem opatrně. Musíme si dát pozor, abychom se sami nestali jejich oběťmi.

Kdy a kde nemusíme vůbec dávat pozor? Při odevzdání se vnitřnímu vedení, jež nás zavede do oné bezpečné oblasti, kde protiklady přestanou existovat. Zde na nás dávají pozor jiné síly a také jiná láska.

*

Teď můžete se svojí pozorností polevit, protože dnes, v neděli, přichází do popředí něco jiného. Je nám dovoleno kráčet volně, což nám dělá dobře. Teprve v příštím týdnu, když přijdou nové úkoly, budeme zase muset dávat pozor. Ovšem beze strachu, neboť nad námi bdí něco většího.

Váš

Bert Hellinger "

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Červenec 4: Podřízení

"Milí posluchači,

připadá nám těžké muset být někomu podřízeni, i když také nám jsou mnozí jiní podřízeni. Zjišťujeme, že jedno i druhé patří k našemu životu. Dovoluje nám to být v podřízenosti svobodní. Pouze v podřízení sloužíme životu a život slouží nám. Tím jsem pojmenoval téma naší dnešní úvahy. Jmenuje se:

Podřízení

Podřízení jsme vůči všemu, co nás ovládá a na čem jsme v různých ohledech závislí. Jako děti jsme například byli podřízeni svým rodičům, protože oni se o nás ve všem starali. Teprve mnohem později, když jsme dospěli, mohli jsme se od nich odpoutat. Zároveň byli podřízeni také rodiče nám. Stačilo, abychom zavolali, a oni přiběhli. Na tomto příkladu vidíme, že být někomu nebo něčemu podřízen jde oběma směry. S tím rozdílem, že jedna strana bere a druhá dává. Jedna strana je závislá a druhá nezávislá. Přesto je nám tato nezávislá strana nakloněna a poskytuje podporu. I ona něco získává. Získává naši lásku. Je nakloněna našim potřebám natolik, že se jim dobrovolně podrobuje.

To platí pro všechny naše vztahy. Zdaří se, když si obě strany navzájem slouží a zůstávají jedna druhé dobrovolně podřízeny. Dříve se u nás říkalo – a v některých kulturách to platí ještě dnes, že žena má být podřízena muži. Přitom se přehlíželo a přehlíží, jak hluboce závislý je muž na ženě. Bez ní by neměl děti a zůstal by ve všem důležitém sám.

Lásce mezi mužem a ženou se daří, když si jsou oba podřízeni ve vzájemné péči a podpoře.

Míru, v jaké je muž závislý na ženě a jakou je na ni odkázán, můžeme vidět na tom, jak bezmocný je často muž ve stáří, nemá-li ženu poboku.

V lásce jsou si tedy obě strany navzájem podřízeny. To znamená, že si vzájemně s láskou slouží, kdykoli jedna druhou potřebuje.

V životě jsme podřízeni potřebám, které nás udržují naživu. Je třeba si přiznat, jak mnoho jim musíme být podřízeni, abychom se my i druzí udrželi při životě.
V posledku vede postoj poddání se všemu, na čem jsme závislí, k našemu souladu s tím, co přichází. Například s časem, který je nám dán, aniž bychom na něj tlačili. Bereme ho tak, jak nám slouží.

Jako podřízení se chováme také vůči pochopení. Je nám darováno a my se mu poddáváme.

Vůči komu především se chováme podřízeně? Vůči svému osudu, který se nám přizpůsobuje. Jak se přizpůsobujeme my jemu?

Přizpůsobujeme se odevzdáním, tím, že se mu podřídíme ve všem, co nám nařizuje. Ještě něco je třeba si uvědomit. Za vším, co se pohybuje, ať už je to v bezprostřední blízkosti nebo nekonečně daleko, působí vědoucí síla a – taková je má představa – vědoucí láska. Tato síla ví o všem, co bylo a bude, daleko za náš současný horizont. Jak můžeme být vůči ní ve všem podřízení? Jsme jí podřízeni, pokud zůstaneme v přítomném okamžiku, aniž bychom si mimo něj dělali starosti. Tato síla nám slouží ve všem, pokud se na ni spolehneme a podřídíme se jí, v jednotě s její láskou.

*

Dnes, v neděli, můžeme vyzkoušet, co nám a druhým přináší, když jsme jim s láskou podřízeni. Co vše jde rázem snadněji. Kde všude je prostor pro radost a pro hluboké štěstí. Toto štěstí vám přeji dnes a do příštího týdne.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Červenec 5: S náklonností

"Milí posluchači,

když jsme se od něčeho odvrátili, cítíme po čase, že se k tomu musíme opět přiklonit. Teprve když je náklonnost zpátky, vrátí se to zpět do naší lásky. Když se odvracíme, jako by nás ubývalo, v náklonnosti nás naopak přibývá. O toto téma jde v naší dnešní úvaze. Jmenuje se:

S náklonností

Každá náklonnost je pohyb dopředu. Směřuje k někomu, především jedná-li se o lásku. Podobné je to, když přistupujeme k někomu nebo k něčemu jinému. Například ke zvířeti nebo k rostlině, o než pečujeme.

Přistupovat k někomu nebo k něčemu můžeme také pomocí očí, aniž bychom se hýbali. Například, když máme při takovém pohledu radost. To, na co se díváme, vnímá naši náklonnost. A odpovídá na ni, což vnímáme dokonce u rostlin, jako by i ony měly z naší přízně radost.

Léčivé byliny například dávají svou náklonností k nám najevo, že je smíme utrhnout, abychom s jejich pomocí sebe nebo druhé léčili. Odhalují dokonce tomu, kdo je takovému sdělení nakloněn, které neduhy léčí.
Totéž platí pro naše uši. Nasloucháme někomu napjatě a jsme mu nakloněni svýma ušima i svojí pozorností tak, abychom rozuměli, co říká.

Náklonnost, a je jedno na jaké úrovni, nás s druhými spojuje mnoha rozličnými způsoby. Vždy se ale jedná o náklonnost s láskou.

Někdy přistupujeme k druhým také nepřátelským způsobem, takže se nás bojí. Tato náklonnost je vnímána jako útok, před nímž druzí ustoupí nebo se mu postaví podobně agresivním způsobem, aby ho odvrátili. Tento pohyb se snaží druhého zbavit, místo se s ním spojit a získat ho pro sebe. Ne vůči všemu se můžeme z vlastní vůle přiklonit. Často nás něco prostě postihne. Například neštěstí nebo katastrofa. Jim musíme čelit jiným způsobem. Jednak se jim musíme přizpůsobit, ať už nás připraví o cokoli. Zároveň od nás ovšem vyžadují nasazení, které jde až na samou hranici našich možností. Když takovou katastrofu nebo neštěstí přežijeme, vyjdeme z nich změnění. Dotkli jsme se při nich svého konce a dívali se mu z očí do očí.

Najednou ztratilo mnohé, co nám dříve přišlo důležité, svou přitažlivost. Po této zkušenosti se začneme věnovat tomu, co je pro nás podstatné, síle, která bez ohledu na naše plány požaduje náklonnost k tomu poslednímu, co dalece přesahuje náš život.
Vůči této síle jsme v pokoře. Při pohledu na ni se již teď naladíme na svůj odchod, na jinou existenci a na jinou lásku.

Ztratí tím to krásné, co nás doposud obklopovalo a stále obklopuje, něco ze své velikosti a ze svého lesku?

Zazáří to v jiném světle, ve zdejším a ve věčném. Jsme nakloněni stejnou měrou oběma dvěma.

Jak? S čistou a všeobjímající láskou. Již tady a tam doma, v bezpečí doma, vedeni jinou náklonností – ve všem jistí doma.

*

O dnešní neděli si třeba najdeme čas pro někoho, kdo na naši náklonnost už dlouho čeká. Například tak, že ho navštívíme nebo mu zavoláme. Jaký bude možná jeho údiv a jaká radost. Ze zkušenosti, jak dobře to jemu a nám dělá, budeme v této náklonnosti pokračovat i v následujícím týdnu a nepřestaneme se divit.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Srpen 1: Starosti

"Milí posluchači,

často potkáme člověka s ustaraným obličejem. Ptáme se, co jeho starost způsobilo, a přemýšlíme, jestli bychom mu mohli pomoci. Jeho starosti se pak stanou našimi starostmi. Mnohé starosti se šíří a my je neumíme zmírnit. O tom, jak se jim můžeme postavit uzdravujícím způsobem, povím něco v naší dnešní úvaze. Jmenuje se:

Starosti

Není třeba, abychom si o kohokoli dělali starosti, a nejméně je to třeba u nás samých. Svou starostí se pokoušíme něco změnit. Chceme, aby se události přihodily jinak, než musí přijít.

To, co přichází, je výzva, která nás nutí vnitřně růst, abychom získali sílu a lásku. Cestu k nim bychom propásli, kdyby to, co se děje, nepřicházelo. Naše starosti se staví tomuto růstu do cesty, staví se proti němu.

Naopak, když růstu přitakáme, všechno se může začít vyvíjet k nejlepšímu konci, ať už nás potká cokoli. V přitakání nalezneme sílu a odvahu se mu vystavit, bez ohledu na to, jak přichází.

Přitakáme-li mu už teď, než to přijde, veškeré starosti skončí. Zůstaneme v přítomnosti s tím, co nám daruje a s tím, co od nás požaduje. Jak potom vypadají naše vztahy? Projevují se ve své plnosti. Zůstáváme bdělí, s důvěrou projevujeme druhým náklonnost a věnujeme jim plnou pozornost a lásku, a jsme v kontaktu se štěstím, které nám okamžik daruje.

Toto štěstí je hluboké štěstí. Je to štěstí, které září.

Jak tedy můžeme léčivým způsobem zacházet s druhými, se sebou a s naší budoucností? Propustíme jejich i svou budoucnost ze svých starostí, s vědomím, že naše budoucnost, ať už jakákoli, leží v rukou větších sil. Jim se odevzdáme se všezahrnující důvěrou, bez starosti o příští krok a další jednání. Soustředění a tiší ve všem - nyní i v tom, co nás čeká. Jimi pozdviženi, cele uchopeni, v jednotě s jejich láskou.

*

V neděli si popřejeme bezstarostný den. Starosti minulého týdne necháme za sebou a hledíme bez starostí vpřed, na následující týden. Těšíme se na něj a na to, co krásného nám přinese – bezstarostně.



Váš

Bert Hellinger"



Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Srpen 2: Čas

"Milí posluchači,

v neděli si dopřáváme čas na jiné věci, aniž by nás čas tlačil. Díky tomu zjistíme, jak různě čas prožíváme, někdy prázdný a jindy plný. V tomto ohledu pro nás čas zůstává tajemstvím. Toto tajemství chceme dnes trochu poodhalit, proto se naše úvaha nazývá:

Čas

Čas ohraničuje, neboť vše, co existuje - vše co existuje v našem světě, má svůj čas. V určitém čase to začne a po určitém přiděleném čase to dříve či později skončí.

Často se snažíme něco prodloužit nebo zkrátit, jako bychom měli tomu příslušný čas ve svých rukou. Čas však přichází a odchází nezávisle na nás. Musíme se přizpůsobit hranicím, které stanovuje.

Je čas něco stvořeného, jako všechno ve světě, v němž žijeme? Nebo je něčím duchovním, co nás na každém kroku doprovází, připomenutí a zároveň projev tvořivé síly, která je původem každého začátku a tím pádem i konce?
Tak ho přinejmenším prožíváme v našem smysly vnímatelném světě. Čas, který je na nás nezávislý, ale můžeme ho měřit, nás tím upozorňuje na něco jiného, co je našim smyslům skryté, ačkoli jsme tomu na každém kroku vydáni napospas. Čas poukazuje na něco, co nás přesahuje.

Jak žijeme v plném čase? Jenom tam, kde se zastaví, v přítomném okamžiku. Jenom zde je náš čas plný. Jenom zde jsme pořád zajedno s naším počátkem i koncem, natolik v jednotě, že ani jedno ani druhé nemá váhu.

Jak můžeme prožít okamžik v jeho úplnosti? V tichu soustředění. I když se v soustředění pohybujeme, pohybujeme se směrem k čemusi nejzažšímu a tím pádem v bezčasí. Zjistíme, že se nacházíme ve věčné přítomnosti, jakoby již ne tady, a přesto naplnění, rozpuštěni v tvůrčím pohybu bez počátku, protože věčně novém.

Můžeme napořád zůstat v přítomném okamžiku? Nebo se po chvíli vrátíme zpět do neustále dál běžícího času?
Dokud žijeme, jsme zároveň v čase, který se pohybuje vpřed. Ovšem poté, co zažijeme, kterak čas v soustředění tiše stojí, pohybujeme se v něm jinak.

S časem a mimo jeho dosah, jakoby ve dvou dimenzích zároveň. V pohybu tiší a v tichu kráčející vpřed. Jako tady a už ne tady. Jako věčný počátek, v každém okamžiku tvůrčí a nový. V každém pohybu zároveň nehybní, neseni odjinud, v jednotě s věčnou láskou, v ní rozpuštěni, v bezčasé jednotě.

*

Dnes, v neděli, se pro nás může čas na chvíli zastavit. Dnes si dopřejeme čas, aniž by na nás tlačil, protože poklidný čas je nejkrásnější. Z tohoto klidu získáme síly, které se ve shonu lehko ztrácejí. Dnes je získáme zpět a cítíme se dobře.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Srpen 3: Mír

"Milí posluchači,

neklidní jsme tehdy, když ustane mír mezi námi a druhými lidmi. Neboť naše nejhlubší touha je touha po souladu poté, co jsme se s někým rozkmotřili, obzvlášť pokud jde o někoho blízkého.

Nejdůležitější otázka ovšem je: jak nalézt mír sami v sobě?

Naše dnešní úvaha tuto otázku sleduje. Proto se jmeuje:

Mír

Míru zpravidla předchází roztržka. To znamená: dvě strany, které patří bytostně dohromady, spolu válčí tak, že se snaží jedna druhou zničit. Ale protože patří dohromady a vzájemně se podmiňují, zdaří se jim osvobození se od druhé strany pouze podmíněně. Kdyby se jim podařilo úplně, ohrožovaly by samy sebe.

Mluvím zde především o konfliktech a jejich mnoha podobách v nás samých, protože vnější roztržka s protivníkem je jenom zrcadlový obraz té vnitřní. Rozpolcení v nás tedy musíme překonat dříve, než se nám podaří překonat také to vnější.

Jak a kde v sobě zakoušíme vnitřní rozpolcení?

Začnu s tím očividnějším.

Základní rozdvojení zažíváme mezi pravou a levou stranou. Jednu vnímáme silnější než druhou. Té dáváme přednost. A to nejen ve vnějšku, ale i vnitřně tím, jak myslíme a cítíme.
Stejný protiklad zažíváme mezi nahoře a dole, přičemž „nahoře“ se pojí spíš s „vpravo“ a „dole“ spíš s „vlevo“.
V každodenním životě se nám souhra mezi nimi podaří jen stěží, protože za „vpravo a vlevo“ i za „nahoře a dole“ působí jiný protiklad, kterému nikdo z nás neunikne. Je to protiklad mezi mužským a ženským, mezi mužem a ženou.

Kde tedy vlastně začíná mír?

Uvnitř začíná mezi naší mužskou a ženskou stránkou a ve vnějšku mezi mužem a ženou v partnerském vztahu.

Jak tento mír v sobě poznáme? Jas se propojí mužská a ženská část v nás?

Když se vyrovnají činnost a odpočinek, protože činnost je převážně „mužská“ a odpočinek převážně „ženský“.
Stejně tak jsou duch, myšlení a plánování převážně mužské kvality. A své tělo a vše, co mu slouží a udržuje ho při životě vnímáme žensky.

Kdo zanedbává svoje tělo a dává v sázku jeho zdraví, jedná mužsky. Kdo se o ně stará a pečuje, jedná žensky.
Mír mezi mužskou a ženskou kvalitou v nás tedy začíná tím, že dbáme na své tělo a láskyplně se o ně staráme na všech úrovních.

Přeneseme-li to na vztah mezi mužem a ženou v partnerství, zjistíme, že se neoddělitelně sjednotí ve svých dětech. Ačkoli je každé ze společných dětí buď mužského nebo ženského pohlaví, jsou v nich oba nerozdílně jako celek, aniž bychom byli schopni mezi nimi v jejich dětech rozlišovat.

Otázka zní: jak se mohou děti, tedy každý z nás, k této jednotě vědomě vrátit ve své každodenní zkušenosti?

Tím, že si při každé činnosti nejprve všimnou rozdílu mezi svou mužskou a ženskou stránkou a povedou obě dvě krůček po krůčku k sobě tak, aby v nich působily ve všech ohledech opět jako jedno.

Jak se projeví tato jednota v našich vztazích k druhým lidem?

Hledáme a nacházíme mír se všemi, tak, jak jsou, a místo dvou se s nimi staneme jedním.

Jak?

S láskou.

*

O dnešní neděli si dovolíme něco svést dohromady, alespoň v maličkostech. Například skrze přátelský pohled nebo podáním pomocné ruky. Tento mír si dopřejeme i v následujícím týdnu, vždy znovu a znovu. Jak krásná neděle a jak klidný týden nás čekají!

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[Monika]

Srpen 4: Já a Ty

"Milí posluchači,

jak často se nám stává, že chceme zůstat sví, aniž by nás druzí omezovali, a že máme chuť na ně křiknout: „Potud a dost.“ Naše vlastní hranice mají pro nás velkou hodnotu. Tomuto tématu se budu věnovat v naší dnešní úvaze. Jmenuje se:

Já a Ty

Pomocí Já a Ty se vymezujeme jeden vůči druhému. Oba zůstáváme ve svých hranicích. Oba máme vlastní tělo, které je jasně odděleno od ostatních těl naší kůží. Nikdo z nás neumí vklouznout do kůže někoho jiného, byť bychom s ním byli hluboce a intimně spojeni. Jako na příklad s životním partnerem. I tady se chováme jako Já vůči Ty.
Někdy zkoušíme tyto hranice překročit. Například když si o druhého děláme starosti. Skrze starost se s ním spojíme tak, jako bychom měli jeho Já.

Zůstane pak ještě tomu druhému jeho Já? Nebereme mu z jeho Já něco našimi starostmi? Například, když za něho převezmeme zodpovědnost, která přísluší jemu samotnému?
Jak se daří nám, když si o nás druzí tímto způsobem dělají starosti a tím nás o naše Já okrádají?

Jiné je to se staráním se nebo pečováním, obzvlášť pokud jsme v tom či onom ohledu bezmocní. I péče někdy zasahuje do života druhého proti jeho vůli, například při oživování někoho, kdo se pokusil o sebevraždu. Často je dotyčný za takový zásah následně vděčný, ale ne vždy.

To je extrémní příklad, ale i zde je třeba zvážit, nakolik smíme překračovat hranice mezi Já a Ty. Co se stane, když tyto hranice respektujeme v každodenním životě? Přiblížíme se jeden ke druhému? Vzroste mezi námi důvěra, protože pak může každý projevit svou velikost a jít svou cestou?

Jak je to s Já a Ty v duchovní oblasti? Nestáváme se tam často jedním srdcem a jednou duší? Tuto jednotu zažijeme opravdu do hloubky, když - místo abychom se v jednotě s druhými ztráceli - nadále uslyšíme tlukot svého vlastního srdce a budeme cítit svou vlastní duši.

Někdy se lidský dav chová jako vyšinutý, jako by všichni ztratili své Já. Vypadá to pak, jako kdyby skupinové Já převzalo vedení a jako kdyby jednotlivá Já byla pryč. Nakolik pryč můžeme poznat podle toho, jak nebezpečné je pro jednotlivce, kteří odmítají toto skupinové Já následovat, když se chtějí od skupinového Já osvobodit a a zůstat stranou.

Jiné je to při odevzdání se oné tvořivé síle, která každého z nás povolala k bytí takové, jací jsme, každého s jeho vlastním Já a vše ostatní se svou vlastní identitou. Odevzdáme-li se svému zdroji, rozplyneme se na hluboké úrovni a jsme s ním natolik v jednotě, že hranice mezi Já a Ty splývají. Jsme neseni toutéž láskou a v ní rozpuštěni v cosi věčného, mimo vlastní počátek, ve věčném dechu a ve společném štěstí.

*

Neděli oslavíme nejlépe společně s druhými, přesto tak, aby se žádný z nás nedostal tak blízko k druhým, aby mu bylo těsno. Každý instinktivně vycítí, jak moc se můžeme navzájem přiblížit. Neboť, byť to může znít sebedivněji: správný odstup spojuje.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[flpbb]

Nedělní úvahy s Bertem Hellingerem ....... jsou nudné.

[malpan]

já si je rád pročítám

[Monika]

Září 1: Chvíle

"Milí posluchači,

prožíváme dnes radostné chvilky, na hony vzdálené dlouhé chvíli? Vyplňujeme každou chvilku a máme tím pádem naplněnou neděli? Naše dnešní úvaha vás k této plnosti zavede. Jmenuje se:

Chvíle

Chvíle je krátká, pokud již hledíme na to příští. V takové chvíli se připravujeme na to, co přijde. Jinak je tomu s oním časem, kdy čekáme, ačkoli nic dalšího nepřichází. Takový čas prožíváme jako dlouhou chvíli. Stejně jako má vše svůj čas, má vše také svou správnou chvíli. Slovo „chvíle“ tu má několikerý význam.

Jednak je to čas, který je třeba k tomu, abychom něco dokončili. Tehdy se říká: „Bude to chvíli trvat.“ Chvíle označuje také dobu mezi dvěma událostmi, dobu, která uplyne, než může následující událost začít. V tomto významu se slovo chvíle používá podobně jako slovo přestávka.

Proč to říkám? O co mi jde?

Jde mi o „chvíli života“, o tu dobu, kterou trvá náš život. Známe tuto „chvíli“? Jaké by to bylo, kdybychom ji znali?
Dívali bychom se na konec této chvíle a přehlédli bychom dobu, která nám do toho okamžiku zbývá?

Lékaři někdy lidem říkají, jak dlouho budou se svou nemocí pravděpodobně naživu. Někteří se pak rozhodnou udělat ze zbývající chvíle to nejlepší - kus šťastného života. Pro ně je tato chvíle naplněná. Jiní to již před koncem této chvíle vnitřně vzdají. Zkrátí zbývající chvíli, ačkoli i oni by v ní mohli nalézt mnohé naplnění.

Naplněnou chvíli lze zažít bez ohledu na její délku, neexistují v ní žádné mezidoby, pouze trvá naplněný okamžik. V každém okamžiku hledíme za hranice bezprostředního „nyní“ na „chvíli“, která trvá, která nemá ani začátek ani konec. To znamená, že zůstaneme ve spojení s něčím nekonečným, ať už se to projevuje jakkoli, již nyní s tím hluboce v jednotě, vedeni k přitákaní všemu takovému, jaké to je.

Vedeni k radosti z tohoto nekonečného a ze všeho, co nám v každém okamžiku daruje. Jak?

Bez chvilky prodlení, již teď ve své plnosti.

*

Jaké „chvíle“ prožijeme dnes a jaké v příštím týdnu? Můžeme si je zvolit, pokud dlíme cele v přítomném okamžiku a každý je naplněný. Co je výsledkem? Nalezneme hluboký klid a zažijeme ony chvíle, kdy zůstáváme soustředění, ať se okolo nás děje cokoli. Takové chvíle vám přeji dnes a v týdnu, který vás čeká.

Váš

Bert Hellinger"

Český překlad a mluvené slovo: Petr Jansa

[flpbb]

Malpan

já si je rád pročítám

Ty aby ses ženy nezastal...
Pro mě jsou nudné, ale když alespoň jediný čtenář z tohoto fóra je čte, je plně opodstatněné je sem umísťovat.
PS: jen je mi divné, že o tom nikdo nediskutuje. Možná je ten Hellinger tak moc pravdivý, že to ani nelze s ním nesouhlasit. Anebo nezajímavý, proto mě napadlo, že je to nudné...

[Monika]

Rozhovor s Bertem Hellinger při návštěvě Prahy

http://magazin.maitrea.cz/17/

[flpbb]

Můžu sem jednou dát: Úvahy s Monikou?

[Motýlek]

Můžu sem jednou dát: Úvahy s Monikou?

založ si na to samostatné vlákno!

[flpbb]

Ty to neřeš, mám to povolené od Mony a myslím si, že se to k tomu hodí. Co sem dává, to je přece i kus jí...

[flpbb]

pan Hellinger dopsal...