No já nevím, nemám patent na rozum, ale nihilismus je podle přesným opakem duševního stavu, z něhož pramení (a současně k němuž směřuje) proces vědomého tvoření reality. Proto jsem se ptal proč - vidím v tom rozpor.
Protože člověk se, na rozdíl od barona Prášila, sám nevytáhne z bahna za uši.
Existenciální dimenzi (tedy nikoli psychoopileckou či psychohygienickou) této reality pěkně ilustrují verše Jana Zahradníčka z komunistického vězení v 50. letech:
Pahýlem Pravdy mávám, hrozím, žaluji:
Bůh stvořil člověka svobodného, ne vězně.
Odvážil by se Petr svůj virtuálně omámený názor prezentovat do vězení Janovi, po té co jeho ženě s dětmi komunisté sebrali barák a děti se pak nešťastnou náhodou otrávili? A bachař mu sebral jejich fotografie?
Doufám, že Petr neztratil kontakt s realitou úplně...
Rozumím Ti, ale já to vnímám jinak: nežijeme tady jen jednou, inkarnovali jsme se zde mockrát, mnozí z nás i do doby temných padesátých let. A určitě nikdo z nás tehdy nevěděl nic o tom, jak si máme svobodně tvořit vlastní svět. Byla tma, rolety zataženy a za plotem bolševik. A to ani nepíšu o totálně zatemnělém středověku. Taky bys mohl hodit něco ve stylu, že se nám to plká, když jsme nezažili inkvizici. No jasně, plká se nám to dobře. Ale za prvé: nikdo z nás neví, čím vším jsme si ve svých inkarnacích prošli - dost možná toho máme za sebou ve zkušenostech s odvrácenými stránkami života víc než dost. A není ani naší vinou, že jsme se narodili tady a teď. Tím méně se máme vinit za to, že se učíme žít a tvořit podle svých přesvědčení, nikoli trpně snážet příkazy a pravdy někoho jiného.
Když bych to napsal hodně natvrdo, pak není žádné včera, dnes a zítra. Je jenom věčné teď. A my v něm. My před tisíci lety, sto lety, včera, za padesát let, za milion. Jsme nesmrtelné, věčně jednotky Zdroje Všeho Co Je a jako takové prožíváme různé kvality Téhož v nekonečně mnoha proměnách. Přečti si třeba Setha. Nebo Gregga Bradena. Nebo Davida Ickeho. Nebo Kryona. Nebo něco jiného, jiný zdroj, který mluví o naší kvantové podstatě, o naší schopnosti kvantově tvořit, čili prožívat jakoukoli realitu si zvolíme - je to jen otázka vibračního naladění (O tom zase píše Hicksových Abraham).
To, co tu píšeš o Zahradníčkovi (a nechci nijak shazovat to, čím si on a jeho rodina prošli!), je pohled čistě lineární (klasická přízemní - troufám si říct vibrační, pro ty, kdo mi rozumí, shazovačka -,nikoli kvantový pohled člověka osvíceného, s nadhledem, porozuměním, s touhou po poznání vyššího smyslu - což je opět, pro ty, kdo mi porozumí, záležitost vyšší vibrační úrovně.
V podstatě je úplně jedno, co si kdo říká nebo ne, protože jako svobodné bytosti všichni ve svých realitách obrážíme své myšlenky: chceš-li mi porozumět (nebo se o to alespoň pokusit) nebo ne a budeš mě mít za hňupa, prosím. Je to v pořádku. Nic se neděje
Před pár lety kdybych četl to, co teď píšu, poklepal bych si na čelo taky, protože o spoustě věcí jsme neměl ještě před pár měsící ani šajn. No a co? Před pár lety jsem si taky prožíval své temné chvíle a byl vibračně tak nízko, že jsem si myslel, že svět je jedno vězení bez úniku - dnes vím, že je to úplně jinak. Kdo tedy platí, která má verze? Ta minulá nebo tato? Pořád to jsem já! Tehdy, teď a i příště.
Je dobré uvažovat ve větších rozměrech a cyklech než je jeden lidský život. Nebo jeden týden. Nebo dokonce jeden tento okamžik, ve kterém si právě myslím, že je něco tak a tak. Není. Za chvíli to totiž bude třeba úplně jinak. Ten, kdo tohle pochopí a rozpostře své vnímání do větších sfér a oprostí se od vztahování se sebe sama jen k tomu, co momentálně vidí nebo vnímá, má šanci porozumět. I tomu Janu Zahradníčkovi. Protože dost možná jsme mohli být jako on. Dost možná jako jsme. Dost možná jako on budeme.