Jednoduše to. (úryvek ze satsangu)
Mooji: Ahoj, tentokrát snad jen pár slov, ať si plně užijete níže přeložený text.
Jen na úvod dodám, že náš přirozený stav je opravdu něco, co je tu stále. Možná vám to nikdo ještě neřekl a možná vám na to nikdo nepoukázal dost jasně. Je to vaše nonstop zkušenost, ikdyž byla třeba přehlížena. Nebo se možná bráníte tomu vzdát se všech těch představ a domněnek, které o sobě či osvícení máte. Prokoukněte tuto iluzi jednou a provždy. Čas existuje jen v myšlenkách.
Osvícení neboli váš přirozený stav je teď a tady, ne nikde v budoucnosti. Jste TO. Nejste mysl, nejste tělo, přeci na tenhle starej trik nebudete skákat donekonečna... Jste vědomá přítomnost. Nijak to nevypadá a skrze mysl to neuchopíte, protože mysl se v tom (jako myšlenky) objevuje. A přesto 100% víte, že existujete, a že probíhá uvědomování. A to je ono! Stále 100% zde, ať se děje, co se děje. Žádný tvar, žádný problém. Prozkoumejte to.
—————————————————————————————————-
Mooji: Opravdové já je neměnné pozadí, podkládající měnící se svět jevů. Je to jen neosobní Vědomí, neměnné a blažené. V zakusitelném stavu září jako čistý, subjektivní, vědomý pocit "já jsem". Tato "já jsem-nost" je neosobní a je totožná s vědomím – polem uvědomování. Je to přímé vyjádření čisté subjektivity. Šri Nisargadatta Maharadž, velký mudrc, to popisuje jako dveře, které se houpají jedním směrem do projevu a druhým směrem do nekonečnosti. Toto to krásně vyjadřuje. Všechny události se zjevují jako pohyby ve vědomí a jsou v něm rozeznávány touto vědomou přítomností "já jsem", toto je "svědek" neboli uvědomovací princip, kterým jsme, zatímco zde je tělo.
Otázka: Takže jsme tělem nebo v těle nebo něčím odděleným? Protože... (tazatel začal rozebírat nějaké zkušenosti a pozorování...)
M: Ponech to prosím teď být, prostě zůstaň otevřený, dovolující nechat ve vědomí slyšet to, co je říkáno, bez snahy spojovat kteroukoli konkrétní myšlenku nebo představu s tím, co je slyšeno – nech jednoduše poslouchání ať se prostě "stane", tak jak je. Ty jsi ZA poslouchající myslí. Sleduj myšlenku "já" – toto není pravé "já jsem". Ta se objeví, když se neosobní "já jsem" ztotožní s tělem, což je zpravidla nástroj, skrz který se toto "já jsem" s pomocí vitální (oživující) síly projevuje. Tato identifikace dává vzniknout egu neboli individualitě - pocitu "já". Čili jak vidíš, pocit individuality nemůže existovat bez podpory neosobního vědomí a ego tudíž musí být samo také proměnlivým vyjádřením tohoto tvůrčího vědomí. A v tuto chvíli se pouze chová jako podmíněné vědomí, které věří, že je tělem a myslí. Dále vyvstává znalost "jinakosti" (něčeho druhého, od nás odlišného) a základní pud se bránit nebo chránit se... vyvstává pocit "tohle mám rád", "tohle nemám rád" společně s hodnoceními, strachy, touhami, připoutanostmi a celá ta hra vzájemných vztahů a protikladů. My, jakožto individualita/bytost jsme fascinováni zakoušením a jsme na něm závislí, což je přirozené a samo o sobě to není nic "špatného", pokud je to viděno jako hra či vyjádření vědomí v projevu, kterým jsme. Ale viděno z perspektivy individuality, s celým jejím osobním soukromým programem - Velký problém ! (Smích...)
Teď poslouchej, není tu vůbec nic, co by se mělo "udělat" a nikdo, kdo by měl něco udělat nebo změnit. Pouze se musí stát změna v porozumění a vše bude v pořádku. Vše je Jedno. Vezměme si jako příklad třeba vysunovací anténu od rádia, je to jedna věc – to reprezentuje Absolutno. Povytáhni nebo vysuň jednu část – objeví se neosobní "já jsem"; je to ale stále jedna věc. Povytáni ji víc – vyraší myšlenka "já"/individualita a zároveň se zapojí do hry zosobněný projev/svět. Jednota projevující se jako projev a neprojev, dva aspekty jedné Skutečnosti. Taková je hra v divadle vědomí. Jsi konečný svědek; Šťastný, nedotčený a úplný. To jsi Ty! Není to nic osobního. Není to kompliment, věř mi.
O: Prosím mohl bys zopakovat tu část o "divadle vědomí"?
M: Ne! Nebudu to opakovat. Právě teď, buď pozorný, otevřený a přítomný ale zároveň neutrální, bez toho aby se tvá pozornost hnala za nebo skončila u nějaké jednotlivé myšlenky. Toto je pozice, kam tě zvu. Důvěřuj svému intuitivnímu poslouchání. Je to tvá mysl, objevující se jako bdělý hledající, který usiluje o dosažení přesnosti a pak je chycen s pocitem, že propásl něco zásadního. V tomto případě to je jemná forma odporu či vyhýbání se. Má rada je: pokud to propásnete, tak to prostě nechte být. Vše je nyní v pořádku. Opravdové "ty" je zde za tím vším, bezúsilně pozorující; odtamtud je pociťováno vyvstávání pocitu ztrácení a nacházení a je odloženo jako "ne-skutečné" – "neti neti", jak říká mudrc. Ty, jakožto vědomí nejsi nějaký konkrétní pocit.
Myšlenky a pocity přicházejí a odcházejí jako vlny hrající si na hladině oceánu. Nech ať vše přichází a odchází samo od sebe, to je pro vlny přirozené. Oceán, voda, vlny – vše jedno a to samé. Zůstaň pouze jako svědek. Pro vědomí není nic ztraceno nebo nalezeno nebo dobré či zlé. Je to neposkvrněný základ oproti kterému tančí stín mysli/světa jmen a tvarů tanec své zdánlivé existence.
O: Ale Mooji, zcela jistě je to bdělost, která nás ujišťuje, že to chápeme správně, díky které se můžeme vyhnout neporozumění; obzvlášť když toto vše je pro mne nové, stejně tak spousta knih a učitelů poukazuje na bdělost jako nutnou kvalitu nebo schopnost pro duchovní růst.
M: Toto je pravda, jen pokud zde opravdu je "někdo", kdo bude používat toto pochopení. Ale pokud budete opravdově pátrat, tento "někdo"; "osoba" či "individualita nebude nalezena! Vše je pouze vědomí - "ty", "já", mluvení, poslouchání, satsang, každý zde, vše – vše je vědomí; toto je nádherné odhalení! Vědomí hovořící s vědomím o vědomí skrze vědomí. Jak jednoduché! Ale jak matoucí to je, pokud je to hledáno skrze ego-mysl. Podívej se, poukazuji tam, kde jsi právě teď, zůstat s tím, nic víc, ale tvá mysl přistála v nějakém bodě, kde jí to fakt moc zajímá. Ve chvíli kdy si byl zaneprázdněn snahou to uchopit, prošvihnul si všechno ostatní – toto je nazýváno hrou zvanou "mája" (kosmická iluze). Je to jako když si čteš knihu o exotickém ovoci a reggae hudbě běhěm toho, co kráčíš jamajským ovocným trhem! (smích...) Jeden zenový mistr, který se jmenoval Bankei řekl: "Je to jako muž, kterému upadl do moře meč přes palubu lodi a on si označuje na boku lodi místo, kde mu meč spadl do vody." (velký smích...)
O: Právě teď, jak to říkáš, vše se zastavilo. Nemohu myslet. Nejsou zde žádné myšlenky. To je úžasné!
M: A co je tím, co si to uvědomuje?
O: Nic...Já.
M: Já – nic, pozorující zastavenou mysl. Když se mysl zastaví, dá se tomu ještě vůbec říkat mysl?
(pauza...)
M: A teď?
O: Ticho a klid.
M: Pro koho?
O: Zde...pro mne.
M: Pro tebe? Jsi si jistý? Co, kde a jak přesně v tom "ty" vypadáš?
O: Ne já; jen ticho a hluboký klid a opravdový pocit vděčnosti. Je to správně?
M: Ty mi to řekni.
O: Ano. Vděčnost za to, že jsem to slyšel a viděl tak jasně. Děkuji ti.
M: Nemáš zač. Já děkuje samo sobě. Nádhera!
—————————————————————————————————-
Převzato ze stránek http://mozaika.bloguje.cz/158364-jednod ... tsangu.php
Originál najdete na webu http://www.mooji.org