watta píše:Lída píše:Když místo "já" uvažuješ automaticky "my" (a to si nevybereš vědomě, prostě se to nějak postupně stane), zajímáš se o to, co by nám mohlo prospět, pomoct, a co naopak může někomu z nás ublížit. Asi jako když jde rodinka na vejlet a někdo z účastníků zůstává až příliš dlouho před hospodou, i když už se podává oběd ...někdo z nich se prostě zvedne a jde se mrknout, jestli se náhodou něco neděje, jestli něco nepotřebuje...
opravdu si, Lído, myslíš, že to funguje takhle? opravdu si myslíš, že je tady nějaký nebohý sám-sobě-nevládnoucí člověk - třeba dítě, puberťák atd. a stojí a čeká, až SE MU NĚCO STANE? až se k němu někdo nějak zachová a tím změní jeho osud? až se na něj někdo přijde nebo nepřijde podívat? až se všichni ostatní dohodnou, cože mu teda v tom životě provedou? až se na něj špatně podívají, aby z toho získal špatnou zkušenost a dopadl v životě špatně? opravdu si myslíš, že se svět rozděluje takhle na ty, které míchaji kartami osudů těch ostatních a na ty, kteří si jimi nechají míchat? a kdo je tak rozdělil? a proč?
Nic z toho si, watto, nemyslím. Mluvím o tom, jaké to je, když člověk přestane sebe sama vnímat jako já, které má jen dvě možnosti: starat se buď jen o vlastní uspokojení, nebo o uspokojení představ, co o něm mají "ti druzí".
Je vcelku známé, že dítě v nejútlejším věku nerozlišuje "já" a "nejá" – potvrzují to taky vědci, jeden napsal, že dítě si v prvním období života plete sebe s vesmírem. Maličké dítě neříká "já mám hlad," řekne "Pepíček má hlad". Pocit já a ne-já se vytvoří až později jako reakce na to, jak ho oslovuje okolí. Vnímá se jako součást celku – a když něco prožívá, tak to prostě jen prožívá. Nic si o tom nemyslí.
Když se ti daří prožívat "my" místo "já" a "nejá", je to podobný. Nevyvozuješ z toho žádný závěry - není proč o tom špekulovat a dedukovat z toho to či ono. Je tu plná spokojenost, pohoda, takže myšlení nemá důvod o tom dumat
a vyvozovat závěry. Jde vlastně jen o to naučit se rozpoznávat, co nás z prožívání "my" vyhazuje, co nám brání prožívat sjednocení s Celkem, se Zdrojem, při všem, co děláme. A jak se do toho vracet, když jsme najednou začali sama sebe vnímat jako něco odděleného.
Je možné si s druhýma povídat o tom, jak se k tomu scelení dá dojít, protože k tomu existuje víc cest. Mají ale společný základ: přestat se vzdalovat od Zdroje. Čím víc se mořská vlna vzpíná vzhůru a vzdaluje se od hladiny moře, tím víc se cítí od něho oddělená a zapomíná, že je vodou, stejně jako všechny vlny a celé moře, Zdroj. A proto je přesvědčená, že existuje odděleně od moře, ona i to kolem, že jí ostatní vlny napadají, že se má bránit, nebo se má o ně starat, nebo naopak že se o ně starat nemá… Pro tu vlnu je podstatné naučit se rozpoznat, ve kterém okamžiku přestává vnímat svou jednotu s mořem a jak si toho všimnout, pokaždé dřív, objevit, jak se naučit vracet se
k vnímání sebe coby části celku.
Ono je to v podstatě úplně jednoduché. Když člověk volně dýchá a nemá zánět průdušek, o dejchání nešpekuluje. Akorát si může s někým, koho to taky zajímá, povídat o tom, co jim funguje, když se jim najednou začne špatně dejchat, a co všechno lidi už zjistili o tom, jak nedostat zánět průdušek... a když už ho máme, jak ho léčit.