Ještě, že máme naši mladou mystičku, tohle je její 28. meditace. Ta už ví vocogo
úžasné, že?
Nádherně ohromně… drtivě ohromně, vznešeně ohromně, drtí, ta vznešenost drtí, ve všem tak úžasná, ze všeho dostat maximum… hravě, umí ze všeho, hravě… nikdy jsem tuhle tvář neviděla, nikdy ne, ach, úžasné… nejde říct, nejde… vznešeně jiné… Vysoká elegance, už ne hravá, ale důsledná, vážná Dokonalost.
Jsem hlavní rozvaděč, hlavní kabel, to je ten hlavní uzel… milion voltů, tolik tebou teče, miliony voltů… Grassow, to je ta Ohromná Síla, která už jen tím, že vibruje vesmírem, trhá věcem jejich struktury…sáhla sis vysoko, tak doufejme, že to vydržíš…. Obrovské hučení, vibrace…to se celý svět chvěje, to se celý vesmír od základů chvěje, jako by měl puknout v půli… jsem ozářená, to je nejlepší chemoterapie, říkají. Tímhle zmůžeme cokoliv, pod tímhle cokoliv zmizí… a teď to míří na mě…myslím, že moje spodky právě oněměly hrůzou, myslím, že se rozpadly pod hrůzou obrovského Hučení…. Ta síla ničí a tvoří zároveň, nevím, jestli se rozpadám pod rozžhavenou silou, nebo už jsem se rozpadla a štěpím se na záblesky atomů kdesi… Můžu se přepínat, spodky jsou v tichém děsu, snad tváří tvář smrti hučení, které je trhá, střed povážlivě kýve hlavou, ale nějak ho to nemůže rozhodit a vršek se v tom hučení hřeje jako kočka v odpoledním červencovém slunci… tohle je tak dobré a tak děsivé zároveň… jestli jsem to náhodou nepřepískla s tou hudbou?
Ostrá jak břitva je ta dimenze, ohromně nad věcí posílá proud dějů, ach, ohromně neoblomná, přísná, chrlí děj za dějem, ale nezasahuje do nich, nevšímá si jich, jen chrlí a chrlí a chrlí. Je přísně zamračená, až se z toho mračím taky. Ale nepoleká mě, já ji vydržím čelit… přijde mi to jako hra, vlastně to nic není, ale zároveň to může obrovsky děsit.
Centrální systém, je to jako být napojený na centrální informační systém určité části vesmíru, chápat to šíleně různě a dohromady… to je teda nářez, já jsem ještě neomdlela? Tohle je opravdu kouzlo, už jsem měla omdlít nebo ztratit řeč, připadám si jako počítač, do kterého Velký IT zadal příkaz „to vydrží“, jinak si to neumím vysvětlit. Už chápu, proč přestali někteří mluvit, proč o tom někteří nechtěli mluvit, člověku to sebere dech na to, aby mohl promluvit, a vyděsí, že mluvit ani nechce.
Pak do mě kulatým otvorem vplul vesmír… jako by jej vtáhla černá díra ve mně a byl tady.. ach, nejde, nejde se uvolnit, tak hutné… mohutně se ve mně rozprostírá, to se černý vesmír v tobě rozpíná, ach, vím, snesu to, ale dusí mě… třese se a vibruje.. chci posunout skladbu, už tíseň dlouho a dlouho ohromivost, ale mám nechat, jen prožívej, to vydržíš…