Abraham: O sobecví a radosti

[Petr]

Jerry: Někdo by mohl namítnout, že přát si neustálou radost je velmi sobecký způsob života, proto toužit po radosti je špatné.

Abraham: Často býváme obviňováni z učení o sobeckosti a my pokaždé souhlasíme, protože život nemůžete vnímat z jiné perspektiv než z pohledu vlastní osoby. Sobectví je uvědomování si sebe sama. Je to obrázek, který o sobě máte. Ať už se soustředíte na sebe, nebo někoho jiného, děláte to z vlastního vibračního úhlu pohledu.
Pokud se soustředíte na to, abyste se cítili dobře, pak váš úhel pohledu přitažlivosti způsobí, že věci, které přitahujete – díky zákonu přitažlivosti – vás potěší.
Pokud ovšem nejste dostatečně sobečtí, abyste vytrvali v soustředění na vlastní dobré pocity, a soustředíte se na něco, při čem se cítíte špatně, pak váš úhel přitažlivosti přitahuje negativní věci.
Pokud nejste dostatečně sobečtí, abyste se starali o to, jak se cítíte, a tudíž nesměřujete myšlenky způsobem, který umožňuje skutečné spojení a VNITŘNÍ BYTOSTÍ, stejně nemáte ostatním co nabídnout.
Všichni jsou sobečtí. Není možné být jiný.

Cílené vedení myšlenek je klíčem k radostnému životu a touha cítit radost je úplně nejlepší plán…protože na cestě k dosažení radosti vaše myšlenky přitahují nádherný život, po němž toužíte. Pokud je pro vás radost opravdu důležitá, nedovolíte sami sobě soustředit se na věci, které vám radost nepřinášejí – a výsledem myšlení jenom na příjemné věci je, že budete tvořit nádherný život naplněný věcmi, po kterých toužíte.

Abraham-Hicks: Zákon přitažlivosti

[JitkaSt]

A proto svému vnitřínu dítěti řekněte:

Chci se o tebe starat, chci pro tebe jen to nejlepší
Chci tě chránit za všech okolností
Chci za tebou (při tobě) stát za všech okolností

nebo

vymenuj tři pozitivní události z dnešního dne
usměj se na tři cizí lidí každou hodinu
obejmi se za tento den se třemi lidmi (navíc - kromě blízkých, se kterými se objímáš už teď)

a pak napiš na forum, jaké to bylo
je to lepší, než na diskusním fóru číst citace z knížek

Jo a znáte Zákon atrakce? myslím ten od M.J.Lisiera - žádné zbytečné řeči, praktická, jasná
A víte odkud AFT - techniky (terapie) přitahovacích polí vzaly svůj název?
Krásný prodloužený víkend. Jitka

[Monika]

jen malou poznámku, stále se setkávám s tím, že se lidé bojí mít sami sebe rádi, že je to něco nežádoucího, zlého - sobeckého ... snad to bylo do nich vtlučeno výchovou nebo postoji ve společnosti ...

tak se lidé i bojí naslouchat sami sobě, být šťastní, spokojení ... a přitom jedině tak můžeme být prospěšní i druhým, jsme-li sami v sobě srovnaní, šťastní, v pohodě - tak to předáváme i své rodině, přátelům, kolegům, prostě všem ... není to tedy o tom, že na sebe máme kašlat a nemít se rádi, nedopřát si pohodu, klidu, naplněnosti

mně se moc líbí toto čiré sobectví

štěstí je základní právo všech bytostí, jen se toho nebát a přímo po něm chňapnout a dopřát ho sobě, aby skrze nás mohlo volně proudit a tryskat a znásobovat se pro prospěch všech

[watta]

K tomuto pár myšlenek od Chucka Spezzana z rozhovoru s ním v aktuálním čísle Regenerace:
(Chuck Spezzano je americký psycholog (vystudovaný), který působí jako tzv. psychospirituální poradce už po desetiletí a vydal takové ty hitovky jako "Jestli to bolí, není to láska" a "Milovat z celého srdce".)

..."Abych zůstal nezávislý, úplně jsem se uzavřel – až jsem zpozoroval, že jedu takříkajíc jednosměrkou. Došlo mi, že se musím změnit a znovu zpřístupnit city, jinak se zničím. A tohle poznání mi dodalo odvahu podstoupit to největší riziko."

Měl jste strach, že budete citově zraněn?
"Samozřejmě. Tenhle strach způsobuje, že se mnoho lidí téměř panicky bojí navazovat vztahy. Ale jenom naprosté vyznání se partnerovi vede ke šťastnému vztahu. Největší chybou přitom je, že usilujeme o to, aby nás náš partner učinil šťastnými."

Ovšem mnoho lidí právě v tom vidí smysl vztahu.
"Jenže tenhle postoj se musí otočit. My nemůžeme usilovat, aby nás naši partneři učinili šťastnými, ale musíme se sami snažit dělat všechno pro to, abychom učinili šťastnými my je. Teprve z tohoto zásadního obratu se rodí opravdové štěstí."

...

Mnoho lidí na duchovní cestě ovšem používá spiritualitu k tomu, aby nějakým způsobem vytěsnili svoje nevyřešené problémy. Jenže často přijdou na to, že něco zanedbali a že se jich ve skutečnosti nezbavili.
"Ano, je to jeden ze způsobů, jak se lidé pokoušejí izolovat, respektive učinit nezávislými. Je to ale zároveň jakási spirituální past - protože s každou bolestí, kterou ukryjete, se musíte konfrontovat. ... "

...

"... Jedním z rysů ducha naší doby například je, jak zacházíme s tématem nezávislosti. Vymanili jsme se z fáze, kdy jsme všichni věřili, co nám říkala naše rodina, náš stát a naše církev. Teď ale nastupuje další důležitá fáze: vzájemná závislost."

Co tím myslíte?
"U vzájemné závislosti jde o to, abychom ve společenství, které vždy také znamená kus závislosti, zůstali nezávislí. To například znamená neobětovat se zcela pro druhé, ale využívat dál vlastní svobodu a zachovat si osobní integritu. Na druhou stranu, hlavní problém s naprosto nezávislou existencí tkví v tom, že v tomto stavu nemůžeme dobře přijímat. ... "



beru to jako velmi významný příspěvek k jakékoli práci sama na sobě vedoucí zcela přirozeně k tomu, že nás svět a žití tady opravdu baví (bez toho to holt nejde a ne že by to byla nuda nebo nějaká děsná dřina ). je sice dobré na jedné straně polarizovat sobeckost (v tom nejlepším slova smyslu) - čili konání sama pro sebe, ale jako hodně důležité vnímám právě i uvědomění si toho, že tu opravdu nejsme sami, a že pokud si budeme myslet, že tu jsme sami, že se všechno točí jenom kolem nás, a že celý vesmír existuje jenom kvůli nám a nic jiného než "já" není, vede to k setrvalým, nevyřešeným problémům, točení se v kruhu a ve výsledku k životu v chaosu, nerozhodnosti, nevědomosti a tím pádem bez onoho štěstí, které tu všichni chceme prožívat. stručně a jasně: mít rád (ne jenom o tom plkat, ale poctivě to prožívat v každé interaktivní sekundě s lidmi a věcmi kolem nás je stejně tak důležité jako vědomí si sebe sama. protože skutečně platí - pokud toto není sladěno, nemůžeme dobře přijímat. a ještě na úplný závěr - souhlasím také s myšlenkou, že s každou bolestí se musíme nejdříve konfrontovat. jen tak ji poznáme a jen tak víme, CO vlastně necháváme (chceme nechat) odejít. budeme-li se snažit být za každou cenu pozitivní, nepomůže nám to, dokud nepodstoupíme tento krok. už se o tom psalo leckde, ale nevšímám si, že by tento důležitý krok někdo bral příliš vážně. každý si raději memoruje pozitivní afirmace a zaříkadla a čeká, až se stane zázrak. ale ten bez tohoto kroku nepřijde.

[vostalpetr]

Co tím myslíte?
"U vzájemné závislosti jde o to, abychom ve společenství, které vždy také znamená kus závislosti, zůstali nezávislí. To například znamená neobětovat se zcela pro druhé, ale využívat dál vlastní svobodu a zachovat si osobní integritu. Na druhou stranu, hlavní problém s naprosto nezávislou existencí tkví v tom, že v tomto stavu nemůžeme dobře přijímat.
..........................................................................................................................................

NO JÁ MYSLÍM, ŽE TAHLE ODPOVĚD NENÍ MOC DOBRÁ, PROTOŽE SPOJUJE DVĚ RŮZNÉ ÚROVNĚ DO JEDNÉ:

Takže postupně:

1) sobecká radostivost (o tomto je ten úvodní článek)

2)nesobecká radostivost
jedním z vyšších způsobů zdroje radostivosti je služba druhým třeba až k tomu úplnému obětování se, což samozřejmě přináší velkou radost i naplnění.
Určitě je to pro mnohé těžko pochopitelné, ale funguje to a funguje na principu rozvíjení všeobecné lásky.
Přesto tato radostivost patří do oblasti sobecké radostivosti, i když je to nepochybně vyšší úroven

3) bezpříčinná radostivost
je prostě radostivost nezávislá na vnějších okolnostech
a lze ji srovnat s dětskou radostivostí, nakonec právě toto měl nejspíš na mysli Ježíš, když hovořil o dětech a božím království
Tato radostivost vede k tomu že můžeme DOBŘE PŘIJÍMAT (ÚPLNĚ COKOLI, TEDY I TO CO JE NÁM NEPŘÍJEMNÉ)
a je to radostivost jež vede k TRANSFORMACI OSOBY


PS.
NO ALE I O TÉTO RADOSTI PLATÍ TO, CO JE ŘEČENO V ÚVODU:
Cílené vedení myšlenek je klíčem k radostnému životu a touha cítit radost je úplně nejlepší plán…protože na cestě k dosažení radosti vaše myšlenky přitahují nádherný život, po němž toužíte. Pokud je pro vás radost opravdu důležitá, nedovolíte sami sobě soustředit se na věci, které vám radost nepřinášejí – a výsledem myšlení jenom na příjemné věci je, že budete tvořit nádherný život naplněný věcmi, po kterých toužíte.




Abraham-Hicks: Zákon přitažlivosti

[vostalpetr]

budeme-li se snažit být za každou cenu pozitivní, nepomůže nám to, dokud nepodstoupíme tento krok. už se o tom psalo leckde, ale nevšímám si, že by tento důležitý krok někdo bral příliš vážně. každý si raději memoruje pozitivní afirmace a zaříkadla a čeká, až se stane zázrak. ale ten bez tohoto kroku nepřijde.
................................................................................................................................................

k tomu sladění radostivosti (či pozitivismu) a "mít rád"

samozřejmě to jde ruku v ruce a je to postupný proces, přičemž je zcela zřejmé, že většina lidí se zastaví na prvním stupni,
a mají rádi jen sebe, maximálně to dotáhnou k tomu, že mají rádi jen své děti a případně občas i své partnery nebo svého chlupátého či plechového mazlíčka (psi a auta)

(zrovna nedávno jsem asi poněkud překvapil svou dceru (24 let) která má v těchto věcech docela přehled a zajímá ji filozofie a psychologie atd. když jsem jí řekl, že mám ostatní lidi rád, stejně jako ji, byla z toho fakt docela vedle)

Tím nechci říci, že já jsem hvězda a moje dcera je hloupá, ale že se tahle věc skutečně vypouští i té duchovní oblasti,
a vůbec nemluvím o nějaké výchově dětí nebo školní výchově atd.

Samozřejmě vyšší stupněm je BEZPŘÍČINNÁ RADOSTIVOST, která jakoby říká, že VŠECHNO CO JE, JE LÁSKA,
ale i to je třeba brát velmi rozumně, nebot rozum je také důležitý,
vždyt i křestanství vybízelo k tomu, abychom odpoštěli hříšníkům, ale hříchy máme nenávidět,
ale i to se jistě může postupně vyvíjet, když nahlédneme, že i ty hříchy nejsou činností nějaké individuality,
ale řekněme spíše "boží činností"

Maharadž říkal, ŽE NENÍ SE TŘEBA NIJAK TRÁPIT TÍM, ŽE NEMÁME RÁDI DRUHÉ, ŽE TO NĚJAK NEJDE NAORDINOVAT NEBO SE DO TOHO NUTIT, ŽE DOKUD NEPOZNÁME SAMI SEBE, TAK LÁSKA K DRUHÝM BUDE VŽDY ZKRESLENÁ NAŠÍM EGOISMEM,
TEDY PŘEDSTAVOU ODDĚLENÉ NEZÁVISLÉ INDIVIDUALITY....
(tím nechci nějak popřít to, co jsem výše citoval od Maharadže, ale tahle úroven je "dosažitelná" i pomocí rozumu a citu,
i když samozřejmě ta naše láska k druhým bude stále nedokonalá a bude zkreslována tím ztotožněním se s nějakou oddělenou indivualitou za kterou se nadále považujeme)


ps.
ŘEKL BYCH, ŽE TA ÚROVEN MÍT RÁD DRUHÉ JAKO SÁM SEBE BY MĚLA BÝT TAKOVÁ "NORMÁLNÍ" LIDSKÁ ÚROVEN KE KTERÉ BY SE MĚL DOPRACOVAT POSTUPNĚ KAŽDÝ, NEBOT TO JE ÚROVEN LIDSKÉ INDIVIDUALITY...

(tím nechci nějak popřít ten citát od Mahardže, ale řekl bych, že ta úroven je (samozřejmě omezeně) "dosažitelná" i pomocí rozumu a citu, i když bude nedokonalá, nebot bude zkreslena naším ztotoožněním se s představou oddělené individuality)

[Lída]

Yongey Mingyur: "Radost ze života" - podtitul: Štěstí jako vědecká disciplína

http://dharmagaia.cz/kniha/746-yongey-m ... disciplina

Náramně pěkná knížka

[opcan]

Ahoj Lido,
cetlal jsi ji ? Vypada to zajimave!!. Nechces dat svoji strucnou recenzi do specialni sekce ?
Dekuji
L.

[vostalpetr]

Když tak o tom přemýšlím, tedy o té schopnosti mít rád druhé lidi,
myslím, že to je věc, která docela normálně je nám dána výchovou, at už od rodičů, nebo sebevýchovou lépe sebevzděláváním
(nikoli ovšem ve škole, ale samostudiem)

Zpětně jsem si po několika letech od smrti mého dědečka ověřoval,
nebot jsem si nebyl jist, jestli nejsou mé vzpomínky z dětství zkreslené,
jestli měl opravdu rád lidi a lidi měli rádi jeho,
a potvrdilo se mi, že to tak bylo, takže protože jsem vyrůstal u prarodicčů, měl jsem tenhleten vzor,
který mi připadal přirozený.
Ale at tak nebo tak, člověk když dospívá tak se setkává se životní zkušeností která bývá často negativní a ovlivní jeho postoj k druhým a stejně tak i já jsem získal tento negativní přístup. Ale zase určitou sebevýchovou, nebo lépe přemýšlením nad danou věcí, jsem došel k názoru, že pravdu má můj dědeček a nikoli já a moje životní zkušenosti negativního rázu.

Stejně tak na druhou stranu rodiče jedné mojí přítelkyně otevřeně přiznávali, že nemají rádi lidi,
ale milovali svého psa,
i ona to měla dost podobně, říkala že je lepší milovat psa než lidi, nebot ten jí nemůže zklamat
(to je jasný, protože za salám vás pes bude milovat jako boha)
Stěžovala si potom, že nikdo nemá rád ji a že nemá přátele,
a tak jsem ji uklidnoval, že já ji mám rád a že taky nemám přátele a že mi to nijak nevadí,
takže by to to nemuselo snad vadit ani jí,
což ona považovala za blbý kecy, nebot se jí zdálo, že je nutné mít přátele,
což mně přijde stejně tak úchylný, jako mít rád svýho psa...

Tím jsem jen chtěl říci, že tohle "mít rád" je věcí naučitelnou....

[Petr]

to co pises vysse o bezpricinne radostivosti, se mi libi a ted me napada, ze to mozna ani neni bezpricinna radostivost ale pricinna radostivost. protoze pricinu lze vzdy najit.. jak zde, v teto realite, v tomto vesmiru, vse obsahuje tu cast chtenou a nechtenou, slozky individualne pro nekoho zadouci a nezadouci.. kazda udalost, kazde vec, kazdy jedinec je obsahuji.... takze uplne bych nerekl, ze je to radost nezavisla na vnejsich okolnostech, protoze ty vnejsi okolnosti jsou i pricinou nebo pocatecnim impulzem k te radosti...protoze ty okolnosti v sobe obsahuji obe casti - radostnou-chtenou a neradostnou-nechtenou. A pokud si nasi pozornosti dokazeme vybirat tu jednu cast, tak pak je nase radost opravdu nezavisla na vnejsich okolnostech, protoze za vsech okolnosti mame moznost obratit nasi pozornost na tu chtenou-radostnou cast.

[Petr]

s každou bolestí se musíme nejdříve konfrontovat. jen tak ji poznáme a jen tak víme, CO vlastně necháváme (chceme nechat) odejít. budeme-li se snažit být za každou cenu pozitivní, nepomůže nám to, dokud nepodstoupíme tento krok. už se o tom psalo leckde, ale nevšímám si, že by tento důležitý krok někdo bral příliš vážně. každý si raději memoruje pozitivní afirmace a zaříkadla a čeká, až se stane zázrak. ale ten bez tohoto kroku nepřijde.[/color]

na podobne tema uz tu nekde diskuze je (tady ) Ja na to uplne vyhraneny nazor nemam... v tom smyslu, ze si nejsem jist jestli opravdu kazdy jednotlivi problem je potreba vyresit - konfrontovat - k tomu abychom mohli byt stastni. Zda se mi ze nekdy uplne staci pouze zmenit nasi pozornost a je to Tim nerikam ze je to naprosto vyresene..ale ucel to splni rychleji Pokud je to neco castejsiho, urcite chronicke myslenky, zazite myslenkove cesty, a objevuje se to v nasi mysli casteji a pusobi nam to pak bolest, tak souhlasim, ze je velmi prospesne to neignorovat, ale podivat se na to a posunout to vibracne jinam - zmenit nase nazirani na to.

[vostalpetr]

a ted me napada, ze to mozna ani neni bezpricinna radostivost ale pricinna radostivost.
....................................................................................................

máš pravdu jak ty, tak i já:

bezpříčinná je proto, protože k tomu nepotřebuješ žádný podnět z vnějšku

příčinná je proto, protože ta příčina zde již je, a tou příčinou je tvoje (osobní) existence,
čistý pocit existence (což je právě záležitost těch malých dětí, které jsou v tomto stavu, zatímco dospělí jsou již ztotožněni s myslí) v sobě obsahuje tu bezpříčinnou radostivost

tenhle čistý pocit existence "já jsem" a k němu náležející bezpříčinná radostivost (z existence) jsou PRVOTNÍ MYŠLENKY TVOŘENÍ, A PROTO V SOBĚ NESOU KVALITY VYŠŠÍ ÚROVNĚ, je to HRANICE MEZI STVOŘENÝM A NESTVOŘENÝM,

no a vlastně tohle je oblast meditace:
uvolněné spočívání a prožívání ((což je pozorování))sebe sama, svého pocitu existence "já jsem" v přítomném okamžiku ted a tady,

které, když pozorování se dostatečně uvolní a uklidní přejde automaticky k pozorování pozornosti samé, takže osobní existence "já jsem" doslova zmizí ((což je transformace meditace))

a dojde k poznání pozornosti, k poznání že pozornost je v podstatě Univerzálním Vědomím které je podkladem všech pozorovaných jevů (světa, mé osoby, času a prostoru),
stejně jako ztotožnění s osobou, tak zmizí i ztotožnění s časem a prostorem a nastane stav bezčasový a bezprostorový, Přítomnost Ted a Tady, ( neomezenost a věčnost a nesmrtelnost tohoto stavu)



TAKŽE JO, JE TO PŘÍČINNÁ RADOSTIVOST, A PŘÍČINOU JE TVOJE VLASTNÍ EXISTENCE....

[Lída]

Ahoj Lido,
cetlal jsi ji ? Vypada to zajimave!!. Nechces dat svoji strucnou recenzi do specialni sekce ?
DekujiL.

Ahoj, mám ji, časem o ní napíšu pár slov a dám nějakou ukázku do sekce knihy - díky za podnět

[Jana]

..zrovna nedávno jsem asi poněkud překvapil svou dceru (24 let) která má v těchto věcech docela přehled a zajímá ji filozofie a psychologie atd. když jsem jí řekl, že mám ostatní lidi rád, stejně jako ji, byla z toho fakt docela vedle..

Ono je to vůbec proti logice a zdravému rozumu, jak je to možné, že zmizí rozlišování, kterého člověka máme raději a kterého neradi.
Ale ono je to v tom, že právě ten "zdravý rozum" ustoupí stranou, je tu pořád meditace - prázdná mysl a nic si o nikom nemyslíme, tím pádem mizí i důvod mít někoho víc nebo míň rád.

Je tu jen existence - bytí které je láskou a každý, kdo je právě tady a teď, je také tím bytím, láskou.

[watta]

Ja na to uplne vyhraneny nazor nemam... v tom smyslu, ze si nejsem jist jestli opravdu kazdy jednotlivi problem je potreba vyresit - konfrontovat - k tomu abychom mohli byt stastni. Zda se mi ze nekdy uplne staci pouze zmenit nasi pozornost a je to Tim nerikam ze je to naprosto vyresene..ale ucel to splni rychleji Pokud je to neco castejsiho, urcite chronicke myslenky, zazite myslenkove cesty, a objevuje se to v nasi mysli casteji a pusobi nam to pak bolest, tak souhlasim, ze je velmi prospesne to neignorovat, ale podivat se na to a posunout to vibracne jinam - zmenit nase nazirani na to.

tenhle pohled se samozřejmě dá pochopit - naopak, nabízí se jako první logický - ovšem tehdy, jestliže bereme začátek jako naše narození a konec jako naši smrt. jestliže bereme sebe jako to, co jsme schopni vnímat pěti smysly. asi nemá cenu připomínat, že to prostě všechno já není, ale - jako obvykle (protože lidsky - jak jinak, tady, že ) se to zapomíná. často pomáhá si to uvědomit, protože pak jsou ty možnosti širší - a také jasnější cesta. dokonce tento "globálnější" pohled není ani nic proti abrahamovi - ba právě naopak: jsem svým vlastním záměrem. to je alfaomega. polopatičtěji řečeno: jsem něco, co jsem si sama umanula (no to sama raději nebudu rozebírat, abychom se drželi věci ). no a najednou se proberu v nějaké desetiprocentní realitě a ono to bolí - to, co jsem chtěla, a já to nechci, a přemýšlím, jak se toho zbavit, a vymyslím si, že existuje nějaké štěstí, a to nějak definuji, protože takhle ho tady vidí všichni, co vnímají stejně (nebo jen o něco málo míň) než já. stejně tak jako mnoho dalších věcí i to, co je štěstí, se člověk učí, jako miminko. kromě toho že není žádné štěstí pro všechny stejné, tak vůbec samo o sobě je to prostě naučená lidská věc. naše přestava o štěstí vždycky vyvěrá z toho, co okoukáme a co se naučíme, že štěstí je - a to platí včetně toho pocitu samotného, nejenom o tom, co konkrétně nám "štěstí" přináší!!! tady to, pozemské (jiné totiž určitě není, protože jinde ho není třeba ) ale já sama, můj sebezáměr, zase polopatičtěji ten silný záměr, se kterým se vůbec přeskupím do tohoto stavu, v němž jako to, co si myslím, že jsem já, tady žiju, si jede podle toho, jak je nastaveno. tedy nikoli rodiči - toto nastavení moc nedoporučuji - ale předtím (a potom ), a jestliže si něco chci dát, tak si to prostě dám, bez ohledu na to, že vidím-li z toho jenom 10 %, myslím si, že to nechci, a že s tím nedosáhnu "štěstí" joooo? tak co ty na to?

[Petr]

no prakticky s vetsinou naprosto souhlasim a vnimam to podobne..a snad bych rekl, ze by s tim nemel zadny problem i Abraham . vlastne uz o tom nekolikrat povidal.

jen mi malicko uniklo, jak se to vaze k tomu, co jsem psal, jestli problem resit do hloubky, nebo jen zmenit pozornost. tak kdyby jsi mela v zasobe nejakou spojku-propojku, taaak sem s ni.

Jinak jednu vec, kterou vidim jinak, a myslim, ze i Abraham, je jestli je stesti vec naucena zde v dectvi nebo vec vrozena.. mam na mysli ten pocit stesti, ne to za jakych okolnosti ho budeme citit. Ty konkretni okolnosti vnimam pak uz jako docela solidni mix, jednak zaveru, tuzeb z tohoto konkretniho zivota a pak zameru naseho vnitrniho ja, se zkusenostmi z xxx zivotu pred tim. Tak jak jsi o tom asi i psala ty .

[Jana]

jestli problem resit do hloubky, nebo jen zmenit pozornost

Radost je přirozený stav naší společné věčné duše. Jsme-li otevření a pravdiví, vede nás srdce k radosti. Je-li tu radost, pak to, co se děje, nevnímáme jako problém.

Pokud už se objeví pocit, že něco je problém, pak je dobré otevřít meditací, modlitbou a láskou mysl všem možným řešením a dovolit srdci, ať z nich volí to, které směřuje k radosti.

[watta]

Jinak jednu vec, kterou vidim jinak, a myslim, ze i Abraham, je jestli je stesti vec naucena zde v dectvi nebo vec vrozena.. mam na mysli ten pocit stesti, ne to za jakych okolnosti ho budeme citit. Ty konkretni okolnosti vnimam pak uz jako docela solidni mix, jednak zaveru, tuzeb z tohoto konkretniho zivota a pak zameru naseho vnitrniho ja, se zkusenostmi z xxx zivotu pred tim. Tak jak jsi o tom asi i psala ty .

jojo, ja vim, dokonce si vzpominam, ze o tom abraham nekde vyslovne mluvi, ze pocity jsou vrozene. no ja se tady v tom skutecne rozchazim, jsem presvedcena, ze pocit obecne je zalezitost, ktera plati pro vnimani, v nemz vnimame i cas a prostor. zamerne nepisu pro vnimani lidske, ani pozemske - protoze jak je to mimo zemi netusim a na zemi to urcite plati i pro psy, kocky, medvedy, lachtany, tykve, topinambury a opály... i kdyz pro kazdeho trochu jinak . a stejne tak i pocit stesti, je to proste nase konstrukce, ktera plati v tomhle "oklesteni", a ma tu svuj vyznam. dokonce pocit jako takovy obecne tu ma svuj vedouci vyznam vrozene to tedy muze byt v tom smyslu, ze kdyz uz se nekdo narodi jako clovek, tak mu nezbyva nic jineho, nez vnimat stesti tak, jak ho vnimaji lide. s tim bych asi souhlasila taky, ale pokud nejsme lidmi, rekla bych, ze pocity, nebo spis neco na ten zpusob, co bychom my ze zdejsiho hlediska za pocity byli ochotni a schopni povazovat, jsou docela jineho razeni, vcetne one slavne posmrtne radosti - myslim, ze to je bytostne neco jineho nez pocit, ktery je vazan na emoci (a tim padem i na telesnou konstrukci), spis neco jako by clovek sam byl tim pocitem, kdezto tady se ho muze jenom dotykat ve skrumazi ostatnich pocitu - tady bych souhlasila bych s tim, jak jsi to napsal ty, ze je to "docela solidni mix"

no a :

jen mi malicko uniklo, jak se to vaze k tomu, co jsem psal, jestli problem resit do hloubky, nebo jen zmenit pozornost. tak kdyby jsi mela v zasobe nejakou spojku-propojku, taaak sem s ni.

spojku tam mas ty sam v tom, cos psal predtim, ze pises, ze "nekdy uplne staci" ... pouze zmenit nasi pozornost a je to. jde o to "staci k cemu".


a:

Pokud už se objeví pocit, že něco je problém, pak je dobré otevřít meditací, modlitbou a láskou mysl všem možným řešením a dovolit srdci, ať z nich volí to, které směřuje k radosti.

to si proste myslim, ze skutecne funguje myslim tak, ze se problem neopakuje. pozornost se zmenit da samozrejme vzdycky. ale "problem" (nebo proste neco, co se nam uplne nepozdava) se pak opakuje, protoze nevime, proc vlastne prisel. (takze jakoby to byla volba mezi tim, zda od neceho neustale odvracet pozornost, nebo jak si pripravit cestu k mistu, kde je veci, od kterych radeji budeme muset odvracet pozornost, uz hodne malo) leckdy pri tom, co popisuje jana, a co je opravdu velmi ucinne, muzeme "jenom" zjistit, proc se to deje, a ze to resit nemusime. nebo ani nemuzeme - ale nemusime z toho byt nestastni nemusi to byt nejake "realne", vnejsi "vyreseni" problemu - i tohle je vyreseni "problemu" vime pritom ale, proc a jak. je to zkratka vedome

[watta]

no jeste bych jenom dodala (pokud musim), ze samozrejme kazda situace vyzaduje jiny pohled, jine jsou okolnosti, jine je i "reseni" ... nekdy se hodi vic to a jindy ono. ale tak to uz asi zname, nejakou dobu uz na tom svete jsme, ze

[Petr]

jj, tak nejak by to klidne mohli byt nebo ani nemuselo.. tady z toho pozemsko-lidskeho pohledu proste tezko rict.. no vlastne mozna jo. Protoze Abraham vzdy mluvil o pocitech jako o emocnim navigatoru pro nas zde na zemi.. jako o ukazateli rozdilu zamereni mezi nami zde a zamerenim naseho vnitrniho ja. tj. kdyz dochazi k rozdilnemu zamereni citime negativni emoce, kdyz jsou v souladu citime pozitivni emoce. neplyne tedy z toho logicky, ze kdyz nejsme momentalne zamereni zde, fyzicky, ve fyzickem tele, jsme tedy plne nase vnitrni ja (ted se mi tezko hledali slova, ale snad je to k pochopeni , tak ani k nejakemu rozdilnemu zamereni dochazet nemuze, tj. emoce jsou stabilnejsi (nerikam konstatni).. mozna se to cele jen posune do jemnejsich oblasti, kde zase vnitrni ja vnima rozdil zamereni mezi jim a Zdrojem, ktereho je soucasti, jakoby zase vnitrnim ja vnitrniho ja (proste cibule).... ale cele se to odehrava uz v nyancich pozitivnich pocitu... to me jen tak ted pri psani napadlo