dethealbe píše: K čemu vlastně celá tahle hra na růst, učení, rozšiřování vědomí atd., když je to zároveň spojené s nevědomostí a tím bolestí a utrpením. Já jen, že nad tímhle přemýšlím už delší dobu, a pořád jsem nějak nepřišel na odpověď, která by mi dávala smysl.
Bolest a utrpení nás nutí učit se rozpoznávat ty svoje postoje a jednání, které k vedou utrpení. Když od nich upouštíme, ať pochopením, nebo bezděčně díky podmíněným reflexům, které mají všichni tvorové, ubývá i utrpení. To je obecný jev, dalo by se říct zákonitost, která naznačuje, že příroda sama učí svoje výtvory, kudy ano a kudy ne. Od narození se učíme sebeobraně a agresivitě, jenže dřív nebo později si uvědomíme, že stejné vyvolává stejné a že jsme se tím vlastně ocitli v izolaci. Ta nám nakonec přestane vyhovovat a začneme hledat cestu zpátky.
Staří Indové tenhle děj vysvětlují jako Hru vesmírného Zdroje. Zdroj se kdysi začal považovat za jednotlivé části, které ze sebe sama vytváří, a nakonec došlo sebe-zapomnění, část se přestala vnímat jako aspekt celku. Domněle oddělené "části" se začnou dostávat do vzájemných konfliktů, každá hájí sebe, brání to svoje a vzájemně se napadají. To se děje tak dlouho, až si toho "jedinec" dostatečně užije, přestává ho to uspokojovat a začne to v něm naopak vyvolávat čím dál větší pocit nespokojenosti. Když už je to pro část Zdroje - "jedince" - příliš bolestné, začne hledat, jak z utrpení ven. Pochopením druhých i sebe sama se tak postupně vrací k opětovnému sjednocování se sebou, t.j. rozpoznávání společné podstaty, a nakonec k sebe-rozvzpomenutí, k uvědomění si, čím všechno existující včetně jeho samého skutečně je.
Na jiném vlákně se tu píše
jsme paprsky jediného Zdroje, které se na čas považují za místečko, na které dopadají a osvětlují ho, oživují... Paprsky, které se zajímají o zpětněběžnou cestu navracení se ke Zdroji - a jak jinak, než harmonizací se Zdrojem a nacházením společné vnitřní Podstaty s ostatními paprsky
Indové přirovnávají Zdroj ke Slunci a nás ke slunečním paprskům. Říkají, že neexistuje vysvětlení, proč se paprsky Zdroje začnou postupně považovat za místo, které osvětlují, a proč celý ten cyklus sebezapomnění a pak sebe-poznání probíhá. Podle nich cyklus začne vznikem vesmíru (po našem Velkým třeskem) a skončí jeho zánikem, aby se to po čase celé rozběhlo znovu. Jeden takový cyklus nazývají Brahmův den, pauzu mezi cykly Brahmova noc.