Na co byste se zeptali Abrahama?

[Ida]

Jeden "pozitivní", že mě baví hrát
A druhý "negativní", že mě nebaví cvičit a každý den mi v myšlenkách běhá vyčítálek: "Hele, flákačko, dneska jsi zase necvičila."

-------------------------

Moje životní zkušenost mi říká, že jedinou motivací, která funguje, pokud má člověk problém s čímkoliv je vědomí, že je to jen a jen na něm samotném (to znamená, chci sama a dělám to jen a jen pro sebe) .
Hraní tě baví, tak hraj. Už Komenský říkal, škola hrou. Protože i když hraješ to, co tě baví, tak se učíš. Ale to předepsané hradí - učení - to je potřeba. Začni hrát a dej si 20 minut na učení a tím splníš povinnost a těš se na to, co tě baví. Sama přijdeš na to, že tě baví se učit něco nového. A věř mi, že z té povinnosti se stane zábava. A tvé koncerty budou úžasné, protože budeš dávat lidem to, co tě baví a co děláš ráda - děláš ze srdce.

Tvůj "negativní" pocit - vyčitálek "Hele, flákačko, dneska jsi zase necvičila" vzniká v mozku. Tomuto hlasu já říkám našeptávač /tvůj název vyčitálek se mi líbí/. Víš, je to pěkný prevít, který mám dokáže kazit náladu a když se mi ozve v mé hlavě, tak ho pošlu do háje.

Jak našeptávač funguje??
Nejdříve mi přišla v lednu myšlenka - blíží se jaro, měla by jsi shodit do plavek - a řekla jsem si, ano, nebudu jíst o 17. hodině. No a v lednu mám narozeniny a dostala jsem mimo jiné i bonboniéry. A včer se mi ozvalo v hlavě / našeptávač/- dej si čokoládku, jeden bonbon nic neznamená. Dala jsem 3 bonkobnky - a co našeptávač ??? Porušila jsi své předsevzetí, nic nedodržíš, nemáš žádnu vůli. Měla jsem mizernou náladu, ale do doby, než jsem si to uvědomila.
A řekla jsem si - víš co našeptávači, jdi do ....píp.... Já sama jsem se rozhodla, že si dám bombón, a já sama jsem dobrovolně porušila své předsevzetí a nenechám si do ničeho od tebe kecat. Sleduji své nálady a pocity jak doporučuje Abrahám, a sama si ovlivňuji to co chci. To nejezení po 17 hod. dodržuji a do loňských plavek se už vlezu.

Nedovol svému našeptávači, kazit si dobrou náladu z hraní skladeb, které máš ráda. Pošli svého našeptávače /vyčitálka/ do háje, a uvidíš, že hraní povinných skladeb ti půjde. Hned na začátku si přehrej to, co ti bylo uloženo, dej tomu 20 minut a máš volno na hraní toho, co tě baví.
A klidně si podle Abraháma říkej - hraji lépe a lépe - protože ty hraješ lépe a lépe, protože hraješ ráda a hraješ ze srdce.
A můžeš k tomu přidat - povinné skladby hraji lépe a lépe, učím se nové věci ráda a baví mě to. Učení je můj život.
A až budeš mít veřejné vystoupení, tak dej vědět na Inspiruj, nebo to nechej natočit na video a dej to sem. Už se těším a přeji všechno nej... Ida

[Petr]

Diskuze k našeptávači pokračuje zde: viewtopic.php?f=64&t=1071

[watta]

přízemní, ale reálná odpověď za mě osobně je tak, že neznám nikoho (a že těch lidí znám tucty), kdo je v současné době profesionální hudebník, povětšinou na špici české hudební scény (mluvím tady teď o vážné muzice, v té jiné se to má jinak), kdo by měl v jakémkoliv věku problém s tím, že by ho nebavilo cvičení. jestliže tě nebaví cvičení, je to možná spíš důvod k tomu zamyslet se nad tím, jestli tě opravdu baví ten nástroj. možná tě baví hudba, ale nevybrala sis dobrý nástroj?

mě osobně to připadá neuvěřitelně divné. stejně tak jako velká spousta mých kamarádů a známých jsem hrála od pěti let, všichni jsme prošli tím obdobím, o kterém se říká, že je nutné, aby děti do něčeho člověk nutil, aniž bychom vůbec začali přemýšlet nad tím, že 3 hodiny denně je fakt moc. žili jsme muzikou a opravdu strašně moc nás to bavilo, dětství bez muziky a bez té - jak ostatní říkají - "dřiny" - bychom si asi sotva dokázali představit. jediné, co mně osobně kazilo radost bylo to, když mi to nešlo. a pozorovat souvislosti, proč to nejde, bylo také skvělou školou. klavír byl pro mě v tomhle směru velkým učitelem, protože jsem jistě i díky němu vypozorovala zákonitost, která platí naprosto univerzálně pro jakoukoli činnost, a kvůli které jsou například muži povětšinou lepší kuchaři než ženy : totiž že plné, totální, maximální soustředění celé osobnosti je základ zdaru věci. totální nasazení záměru. takové ale nikdy nevznikne úsilím. prostě nikdy, opravdu.

chodila jsem do dětské přípravky při AMU k paní profesorce, která tehdy učila na AMU, prof. Anně Máchové - Heryanové - geniální osobnost a geniální učitel, jako dítě jsem měla možnost pozorovat často zblízka klavírní velikány (třeba Valentinu Kameníkovou). když kdokoliv z nich zasedl za klavír, stali se součástí toho nástroje a součástí té hudby, mezi tím člověkem a tóny neexistoval v tu chvíli žádný rozdíl, byla to bravurní rezonance. takřka všichni, kdo tu přípravku vychodili, jsou dnes profesionální hudebníci. jednou z tehdejších žaček, o rok níže než já, byla naše dnešní přední čembalistka Monika Knoblochová. moji rodiče - ať se Monika neurazí, protože to není vůbec myšleno špatně , ale chci to uvést, protože je to vtipné (a poučné ) - mi ji tehdy dávali za příklad, ale za ten špatný příklad. já jsem nemohla jít na konzervatoř, protože bych byla dobrá "tak maximálně jako Monika Knoblochová", tzn. že bych to měla všechno vydřené, a že míra talentu je rozhodující. takže Monika u nás doma figurovala za tu, která sice nějaký ten talent má, ale není to prostě to nejlepší, a tudíž nemá cenu se snažit, protože to vždy bude mít jenom "vydřené", a to není samozřejmě ono. jenomže Moniku ten nástroj neuvěřitelně bavil. to bylo tak strašně moc vidět! vydřené/nevydřené, v pozadí jejího dnešního "úspěchu" stojí její láska k tomu nástroji. v první řadě. ne to, že by urputně "překonávala sama sebe", šila si na sebe bič, a ten se potom snažila dodržovat. láska je ta, která stojí za dobrým výkonem, v čemkoli. absolutní vášeň a nadšení, v jehož zápalu si člověk prostě nevzpomene na to, že cvičí 3 hodiny. upřímná, opravdu upřímná vášeň, která je už ze své podstady v hrubém rozporu s úsilím. pokud bude někdo vášnivě cvičit 3 hodiny denně prostě proto, že ví, že je nutné k tomu, aby byl slavný, určitě dosáhne toho, že bude členem nějakého hudebního sdružení, nebo bude hudbě blízko, bude-li si to přát. ale nikdy nebude tak dobrý, a tedy nikdy nebude tak žádán, jako když člověk bude hrát z lásky.

takže to je to jediné, co je zapotřebí dodat k talentu, pokud je. a to je to pravé, na co je velice vhodné se soustředit, když člověk hraje. to je to, na co člověk nemusí myslet, neboť láska vede člověka, a ne on jí.

připojila bych se tedy se svojí odpovědí asi nejvíc k petrovi. ono tam možná nic neskřípe tak magicky zásadně, jak my to tady rozebíráme, ale pokud by to opravdu byl hodně citelný problém, určitě je na místě přemýšlet, jestli opravdu tu hudbu miluji, a případně o tom samotném nástroji, jestli ten je právě tím, kterým tu hudbu v sobě chci realizovat.

je to to samé, co říká abraham, síla a čistota záměru, pokud víš, co děláš, pokud víš, co chceš, soustřeďuj se na to, co chceš, opíjej se tím,

[watta]

čárka

zbytek vypadl ale už to asi není potřeba dokončovat, že...
bylo tam něco o tom, že to soustředění je automatická věc, ne něco, co je zplozeno úsilím. případné úsilí, pokud je potřeba, je naopak v tom "potravinovém" řetězci až na dalším místě, je to produkt toho soustředění