Na Poradně teď vychází seriál
„Osvobozující praxe“. Je to velmi jemná a citlivá navigace, která může pro čistou duši neulpívající na egoismu a negativitě skutečně působit osvobozujícím způsobem.
Moje vlastní zkušenost ale byla jiná – a mnohem drsnější.
Na začátku jsem žila v představě, že do posmrtného ráje se dostane ten, kdo poslouchá duchovní autority a žije podle jejich pokynů. Když se ale ukázalo, že tato představa nefunguje, přišel pád do „pekla“ – do stavu, který působil jako úplná oddělenost od lásky. Bylo to strašlivé, temnota bez jiskřičky světla, až tak, že ani plakat nebylo možné.
Později se ukázalo, že to peklo vlastně nebylo nic jiného než moje neschopnost vidět – jako kdyby oči zůstaly zavřené. A když se „otevřely“, rozprostřela se přede mnou nádherná, dokonalá skutečnost – dokonale osvícená a láskyplná.
Ta cesta mě vedla k poznání, že v iluzi oddělenosti, kdy žijeme jako individuality odloučené od Boha, je vše dobré dříve či později převraceno ve svůj opak. Je to vyvažováno, jak to popisují někteří učitelé – a proto nic, co bychom dělali „dobře“ z tohoto stavu oddělenosti, nemůže přinést trvalé dobro.
Skutečný obrat nastal až v bdělém průchodu skrz smrt vlastní „osoby“ – v poznání, že žádná samostatná osoba ani její smrt ve skutečnosti neexistuje. A tehdy zazářilo Ježíšovo největší přikázání v celé své síle: uvědomění, že Bůh je Láska a že tahle Láska je vším, co existuje.
Zmizel rozdíl mezi Bohem, mnou i bližním, mezi učitelem a žákem. Pravda, kterou sdílejí Mistři a která rezonuje ve vesmírné inteligenci, se ukázala jako ta samá pravda, která rezonuje i ve mně.