Vnímání přes osobní filtr mysli
Vždyť i tady se pěkně ukázalo, že když dva (deset...) lidí čte jedno, nebo poslouchá, nebo je vedle někoho, vnímá to jinak..., skrze svůj osobní filtr a pak vznikají závěry (domněnky), které s pravdou tu více nebo méně nebo vůbec nesouvisí... a nejhorší je, když se za tu svou pravdu (závěr) začne bojovat a dokazovat a vysvětlovat a posílat někde a říkat, jak se ten druhý mýlí atd., to je potom jak v pavilonu vřeštících osob
A to se někdy i stane, že se většina opic podobně hulákajících spinkou proti jedné opici a tak dlouho na ni vřeští, až se to nedá poslochat a zřízenec je zavře do karantény. To pak vznikne zanedlouho absurdní situace, že opice, které byly zvyklé od rána do rána vřeštět, najednou jim to chybí a vyhlédnou si další objekt ke svému vřískání mezi sobě rovnými a situace se opakuje. Četla jsem, že se někdy, vzácně, objeví opice, která si (se) uvědomí, že už takto stejně nechce dál trávit svůj život ve vřískání a přestane se vřeštění účastnit. Sedí sice stále se všemi v jedné izolaci, ale přestala vřeštět. Pozoruje svoje druhy drbajíc se na bradě, občas si skákne pro něco dobrého k snědku, pohoupá se na provazech, laskavě srovná opičí rozjívená mimina a tak dny plynou. Jednoho dne si této opice všimne jiná... Zaujmulo ji její jinakost?, klid, možná rozvážnost, která je tolik v kontrastu s většinou vřískajících a začne ji po očku pozorovat, aniž by věděla, proč. Co ji na té jiné přitahuje? Něco, co vyciťuje hluboko v sobě. Jakousi tišinu, přístav. Aniž by si uvědomila, přestává tolik vřískat také aTišina se rozšiřuje...
Kdo ví, jak to bude s našimi opicemi dál...