… a ten první na to: žádná suť, co to povídáš 
, propletený větve to jsou, až odspoda, skrz ně se projít nedá, tak se zkus postavit na špičky a uvidíš vrchol... a druhý na to: vrchol vidím pořád, ale není mi to nic platný...Atakdále neustále
Přitom ale současně platí, že existují některé všem společné okolnosti, které ovlivňují naše vyhmatávání si cesty k vrcholu. Kolikrát mi pomohlo, že někdo poznamenal o kus dál na docela jiném terénu "Hele, bude lejt, to se hodí vyndat pláštěnku".
Takže bych to doplnila: V závislosti na svém naprogramování začínáme chápat dopady svých přístupů v nejrůznějších oblastech podle okolností, které nás konkrétně ovlivňují, t.j. tehdy, když u nás samých "přijdou na řadu". Společné okolnosti představuje nebe nad Fudži-sanem. To, co se tam děje, se týká nás všech, kdykoliv, bez ohledu na to, odkud jsme vystartovali a jak vysoko jsme už dolezli. Týká se to třeba chápání významu žití v současném okamžiku (i když dopady tohoto pochopení na naše konkrétní jednání v různých oblastech našeho života nám můžou docházet postupně a každému v jiném pořadí a kontextu), nebo zjištění, že minulost nás udržuje ve svých spárech tím, že si plně neuvědomujeme svoje podvědomé pocity s ní svázané - tudíž jim děláme mluvčího a ony si s námi dělají, co chtějí. Řekla bych taky, že ti, kdo už vylezli výš a jsou blíž vrcholu, si asi s větší pravděpodobností všimnou, co se na obloze a pod nohama děje, a dokážou na to i prakticky zareagovat.
