Duchovní cesta

[vostalpetr]

A jiný druh lásky mne nezajímá.

Tak to já mám nejradši tu lásku nezávaznou,

ta je ještě lepší než ta nepodmíněná....

Se mně to votisklo dvaktáte, takže to musím dopsat,

ta nepodmíněná je blbá, protože v pekle hoří to "ne"

[Trini]

O čem je takový osudový vztah?

No přece o osudu,

jak mám ten osudový vztah sám se sebou,

Všechny moje vztahy byly osudové. Něco povrchniího pro mne nepřicházelo v úvahu.
Vzpomínám, že když se mne moje (skoro stejně stará) teta ptala, jak jsem se mohla dát rozvést, když jsem mého (druhého) muže tolik milovala, tak jsem spontánně od srdce odpověděla: Já jsem je milovala všechny, ale žít se s nima nedalo.

Moje schopnost milovat neustále rostla. A to bylo to, o co šlo.

[vostalpetr]

[quote] A tam se do ní těžce zamiloval spolupracovník. Jí to samozřejmě dělalo dobře (komu ne). A co já na to? S tím zamilovaným jsem se skamarádil, vyprávěl mu o duchovní cestě, popíjeli jsme spolu (všichni tři) Tokajské a diskutovali. On vyhrožoval, že bez mé ženy nemůže být a že si vezme život, pokud ji nebude moci mít, že s tím není schopen nic dělat, že bez ní nemůže žít, že si vstřikne injekcí vzduch do žil. Já jsem ho utěšoval, postupně ho to asi po roce přebolelo a naše kamarádství zůstalo. Našel si pak jinou a s tou se oženil.[/quote

To mně přijde jako náká zvláštní skupina či druh chlapů,

že si honěj triko tím, že dělaj do cizích holek,
tedy stal o se mně to asi dvakrát a taknějak jsem to nechápal,
když všude je spousta pěknejch a volnejch holek tak voni dělaj do holek co s někým choděj,
to mě nikdy nenapadlo, jen at si to ty holky co s někým choděj pěkně užijou, když už s ním začaly chodit...

[Trini]

To mně přijde jako náká zvláštní skupina či druh chlapů,

že si honěj triko tím, že dělaj do cizích holek,

Ale to není nic neobvyklého, že se přebírájí partneří jiným - jak u mužů, tak u žen.

"Nedělej něco jinému, co nechceš, aby bylo děláno tobě." Už z toho důvodu to taky nebylo moje.

Ale to vydírání oboum sebevraždou, to už je opravdu neobvyklé. To mi připadá, že byli všichni tři trochu padlí na hlavu.

Právě si zkouším představit, že by za mnou přišla nějaká žena a tvrdila mi, že se zabije, když nedostane mého muže.

[Alaja]

K ručnímu souboji mezi nápadníky u vás nedošlo?

Nedošlo. Já mám totiž obecně zamilované do mé ženy rád. Máme totiž společný zájem.
S první ženou jsme se vzali už na škole (byla to spolužačka z ročníku), a bydleli jsme každý doma u rodičů.
Když jsme se školou skončili, tak jsme se sestěhovali k mým rodičům. Tam přes ulici za zdí parku byl Ústav experimentální botaniky, kde začala po škole pracovat. A tam se do ní těžce zamiloval spolupracovník. Jí to samozřejmě dělalo dobře (komu ne). A co já na to? S tím zamilovaným jsem se skamarádil, vyprávěl mu o duchovní cestě, popíjeli jsme spolu (všichni tři) Tokajské a diskutovali. On vyhrožoval, že bez mé ženy nemůže být a že si vezme život, pokud ji nebude moci mít, že s tím není schopen nic dělat, že bez ní nemůže žít, že si vstřikne injekcí vzduch do žil. Já jsem ho utěšoval, postupně ho to asi po roce přebolelo a naše kamarádství zůstalo. Našel si pak jinou a s tou se oženil.

Já nemiluju ženu jako krásné auto. Já miluji náš oboustranný vztah, ten zázrak většího či menšího splynutí duší. Je to sou-cit s láskou toho druhého. A pokud by ta žena milovala nebo se zakoukala do někoho jiného, tak co s ní, co si na ní vezmu? - to její krásné tělo? Ne, já miluji vztah, ne tělo, hluboký bezedný vztah a to se poštěstilo takhle opravdu hluboce až nyní (teda před více než dvaceti lety a prohlubuje se stále dál).
Takže obdivovatele a usilovatele o moje ženy mám rád, neperu se s nimi, naopak. Máme společný zájem, tedy je naprosto chápu a zároveň je to pro tu ženu zkouška, jestli ta naše láska je opravdu jedinečná, nenahraditelná, osudová.
A jiný druh lásky mne nezajímá. Buď všechno a nebo raději nic.

Díky.
Takže první láska byla z vejšky, druhá z chaty v Jílovém...
A láska ke které z nich ti pomohla v tom..."osvícení"...?

[Alaja]

To mně přijde jako náká zvláštní skupina či druh chlapů,

že si honěj triko tím, že dělaj do cizích holek,
tedy stal o se mně to asi dvakrát a taknějak jsem to nechápal,
když všude je spousta pěknejch a volnejch holek tak voni dělaj do holek co s někým choděj,
to mě nikdy nenapadlo, jen at si to ty holky co s někým choděj pěkně užijou, když už s ním začaly chodit...

Jo jo, ten amorek je občas fakt prevít....střílí hlava nehlava, možná je slepý jak patrona, možná je jen velmi škodolibý. nebo občas snad i šílený....


https://www.youtube.com/watch?v=7sXqCiBps64

[vostalpetr]

střílí hlava nehlava, možná je slepý jak patrona, možná je jen velmi škodolibý. nebo občas snad i šílený....

No jo, je to šílenec,

taky mně občas prdlo v bedně, ale naštěstí vždy zvítězil zdravý rozum a dobrá karma z minulých životů,
takže jsem tu chybu s manželstvím už vícekráte nezopakoval a zůstávám věren "nezávazné lásce"
na co náký svazky a závazky až do smrti či případně i po smrti...

[Alaja]

Probuzení hadí síly v těle člověka a pak, možná někdy, i první záblesk onoho vnitřního světla, však není podmíněn nějakou osudovou láskou a omračujícím orgasmem.
Kdyby ano, to by pak mniši celibátníci uzavření v klášterech a ašrámech nikdy ono vnitřní světlo nespatřili.
Takže to bude asi v něčem jiném....

[vostalpetr]

Pokud to člověka posune budto do Přítomnosti,
nebo do hlubokého stavu spokojenosti a uvolnění,
tak je to OK...

Ale to se může stát při jakékoliv činnosti...

[vostalpetr]

Náká osudová láska mně přijde jako křestansko romantickej blábol,
podobně jako polygamické manželství u muslimů,

chlap by měl mít tak dvě tři milenky a ne jednu až deset manželek,

jak to maj mít ženský to nevím, jelikož nejsem žena...

[Alaja]

[Alaja]

Pokud to člověka posune budto do Přítomnosti,
nebo do hlubokého stavu spokojenosti a uvolnění,
tak je to OK...

Ale to se může stát při jakékoliv činnosti...

Kdybych nechala nějakou nenadálou vizi bejt, tak bych se nikdy k tomu "světlu" neprohrabala. Teprve vlastně až usilovná práce sama v sobě , když jsem se chtěla dozvědět, co to bylo, jak to vzniklo atd., tak mne to vlastně přivedlo až k tomu "světlu", co bylo skryté za těmi vizemi. No a pak následovala praxe, aby z toho nakrátko zahlédnutého "světla" nebyly jen krátké záblesky, aby se ta rande se "světlem" " prodlužovala a stávala dostupnější.

Ostatní to měli pravděpodobně jinak...

[vostalpetr]

Určitě,

at už v případě nějakých spontánních zážitků nebo zážitků na podkladě duchovní cesty,

ale podle mne je nejdůležitější nirvikalpa samadhi, poněvadž tam je to kompletně "celé"

takže z toho jde pak určit duchovní cesta tak, aby se při ní nevytvářely protikladné tendence,

kdy usilující ego místo aby ego rozpouštělo naopak ego posiluje...

Jediné co tam chybí je ten nek. prostor Vědomí, to je tam třeba "připočíst" z vnějšího savikalpa samadhi



Vymyslet že by ego mělo rozpouštět ego je poměrně zaslepenej názor,
stejně jako tvrdit že ego neexistuje, takže není třeba jej rozpouštět a postačí se voblbnout představou že jsem Já...

Přesto třeba u Tomášů nebo Vacka se tydle názory vyskytují a převažují,
no nejen u nich....

[vostalpetr]

"světla"

Světlo je podcenovaná duchovní Popelka,
podobně jako Přítomnost (Věčnost)

protože to v nirvikalpa samadhi tak nevyčuhuje v kontrastu SČA vůči egu,
taky se to popisuje jen jako SČA čímž z toho pak vypadne jak Světlo tak i Přítomnost,


přitom světlo je právě to, co rozpouští ego,
ne nějaká láska a ne nějaké uvědomění jak si asi představují džnáninové nebo bhaktijogínové...

Von se Ramana nechodil na slunce opalovat, indové se neopalují,
on se do slunce díval kvůli světlu, nejspíše k tomu došel zcela spontánně,
i když tato technika je v indii známá mezi sádhui...

[armin]

Takže první láska byla z vejšky, druhá z chaty v Jílovém...
A láska ke které z nich ti pomohla v tom..."osvícení"...?

Umíš se tak hezky ptát
Až jsem měl pokušení sem dát příslušnou část mých "pamětí".
Ale myslím, že by to nebylo dobré to takhle veřejně publikovat. Ale mohl bych ti odpověď touto formou poslat na email.

[armin]

Probuzení hadí síly v těle člověka a pak, možná někdy, i první záblesk onoho vnitřního světla, však není podmíněn nějakou osudovou láskou a omračujícím orgasmem.
Kdyby ano, to by pak mniši celibátníci uzavření v klášterech a ašrámech nikdy ono vnitřní světlo nespatřili.
Takže to bude asi v něčem jiném....

Probouzení hadí síly a její výstup je důležité provádět alespoň v dočasném celibátu (a to není jediná podmínka). Jinak může dojít k nezvládnutelným situacím s nedobrými důsledky.
Důležitá je také schopnost askeze, absolutního odmítnutí, je-li to třeba.

Viz třeba pokušení Ježíše (Ďábel), Buddhy (Mara a jeho dcery), Milarepa - Zelený Bazilišek, archetypálně vyjádřeno v Odysseovi a jeho přístupu k volání syrén.
Kdo si troufá se opravdu osvobodit, provokuje tím vnitřního "strážce prahu", na jednotlivých úrovních a je vystaven těm nesilnějším pokušení zde zůstat.
Například Honzam mi připadá, že něčím takovým prošel a zůstaly mu z toho dlouhodobé následky, kterých se teď nemůže zbavit - to jeho ulpění na plození.

Pro komplexnější představu sem dávám citát k Ramakrišny, kde toto popisuje z vlastní zkušenosti.

Popis Nepopsatelného – vyprávění Šrí Rámakrišny o vzestupu kundaliní sedmi čakrami a o nalezení Boha

„Vedle rozličných způsobů, jimiž se duše může dobrati jednoty, musíme si všimnout i různých plání vědomí, jež nutno přejíti. Ať rozjímá kdokoliv — Buddha Osvícený či prostý člověk — každého uctívatele Pravdy provede rozjímání šestero různými údolími neboli pláněmi vědomí, jež jsou branami do údolí sedmého a posledního. Nechť vaše duchovní vnuknutí se bere kupředu skoky žabími či letí letem jestřábím, musí nutně projít sedmero údolími.“

„Jsou zkušenosti z těchto údolí stále stejné, ať se tam duše dostane už tak či onak?“ tázal se jeden z jeho žáků.

„Ano,“ odpověděl Mistr. „Tyto prožitky jsou u všech lidí stejné.“

Tentýž žák se ho znovu tázal: „Když jsi začínal, rozjímal jsi po každé stejným způsobem? Nebyl snad tvůj způsob jiný nežli náš?“

Rámakršna: „Rozjímal jsem tak jako vy. Seděl jsem nehnutě, jak mi přikázal můj duchovní učitel, a snažil jsem se očistit své myšlenky a pocity od všech škvárů odluky. Celou myslí, celým srdcem, celou duší a celým tělem prahl jsem po Jeho přítomnosti. Cítil jsem, že nejsem od Něho odloučen. On dlel ve Mně. I pobízel jsem každou částečku své bytosti, aby mi vyjevila Skrytého: „Vyleť, ó dýko nesmrtelnosti, z tohoto těla, jež je tvou pochvou!“ Tak jsem se modlil den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, až konečně moje duše se několika skoky přenesla přes břehy tohoto světa a vnořila se do vod prvního ze sedmera údolí. Neznámé světlo jakoby z jiného slunce oblévalo vše, nač jsem se podíval. Všechny pozemské věci, na nichž utkvěl můj zrak, se mi jevily jako do krásy zahaleny. Ať jsem pohleděl kamkoliv, krása a duchovnost tryskaly z hmoty, jako tygři vyrážející z temných pelechů. Uvědomil jsem si, že jsem v domově smyslů. Pohled na tolikero divů mne plnil nezřízenou žádostivostí. „Ber, ber,“ dotíraly na mne žádosti ze všech stran. Byl jsem jat nevýslovnou touhou zmocniti se vší té krásy, která mne obestírala. Vtom se ve mně ozval jiný hlas: „Střež se, střež se šalebných svodů tohoto údolí!“„

„A nemeškaje uposlechl jsem tohoto vnitřního hlasu. Zdvojiv své úsilí vnořil jsem se do hlubšího rozjímání a modlil jsem se ještě vroucněji, abych byl vysvobozen z nástrah tohoto údolí. Po několika měsících byly moje modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mne již nelákal: brzy jsem pustil ze své mysli svody prvního údolí, jako orel pouští ze svých spárů kostru své kořisti.“

Takto prošel Rámakršna bez úhony prvním údolím.

„Teď jsem vešel do druhého údolí. Zde se nevtírala v mou přízeň hmotná krása toho, co jsem viděl. Světlo, v němž se tento svět stápěl, bylo jemnější, ušlechtilejší a konejšivější. Cítil jsem se tu šťasten. Divukrásné barvy, tvary a zvuky oslazovaly mi svými zlomky pobyt v tomto údolí. Zachtělo se mi povolit v rozjímání a zůstati na tomto místě. Tu dolehlo na mne pokušení zplodit život a já uslyšel „volání pohlaví“. Neboť v luzném světle druhého údolí odívá se pohlaví v roucho krásy a síly. Ale ať je jeho roucho jakkoliv svůdné, duše mu musí odolat. I jal jsem odpoutávat své vědomí od mocného půvabu pohlaví. Přiložil jsem vícero paliva oddanosti na oltář hledání nejvyššího brahmana. Plamen osvícení hořel zprvu velmi slabě. Ale postupně jasnil a jasnil. A po několika dalších dnech plály jeho plameny jak světelné dýky. A v těchto sžíravých plamenech lehlo druhé údolí popelem. Jeho lákadla už na mne nikdy nepůsobila.“

„Takto jsem dospěl k třetímu úseku. Tam jsem zjistil, že se zmnohonásobila moje síla, již jsem pocítil v druhém údolí. Měl jsem pocit, že bych mohl uchopit samo slunce do svých dlaní a rozdrtit je v žhavý prach. Ale pocit síly musí být rovněž zkrocen, neboť je jen zkouškou lidské povahy. Není podlejšího pokušení nad tento vládychtivý pud! Sotvaže jsem si uvědomil toto nebezpečí, tísnící mne se všech stran, jal jsem se rozjímat ještě usilovněji. Moje rozjímání musilo být mocnější nežli síla, které jsem měl vzdorovat. Modlil jsem se — ach! jak jsem se modlil! — abych se vymanil z pout své vládychtivosti. Ale pokušení jako zuby hadí zůstávalo zabořeno v mém nitru. Však moje duše se mu nepoddala. Na křídlech rozjímání vylétl jsem stoupaje stále výš a výš, až výška pozbyla pro mne významu. Tu had otevřel svá ústa a odpadl mi od boku!“

„A teď jako slon, jenž prorazí ohradu, vřítil jsem se do onoho údolí, kde září Boží srdce. Jako by se moje srdce proměnilo v pochodeň zažehlou Jeho plamenem, zalévala moje duše svou září všechny věci. Od oblázků až po hvězdy — vše pělo v tomto lesku chvalozpěv Nevystižitelného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil takřka oproštěn od všech pokušení. Ale přece jen jsem dával na sebe bedlivý pozor. Ačkoliv jsem byl kalichem světla, zůstával jsem ještě nedůvěřivý k lidským svodům. Tato nedůvěřivost byla mi výstrahou. I rozhodl jsem se, že tu nebudu otálet. A tak přišlo období postu, modliteb a rozjímáním

„Na štěstí nemusil jsem čekat příliš dlouho. Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byly výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně, strhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl Jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále.“

„A tu jsem se ponořil do rozjímání ještě tužšího a hlubšího. Nebylo pro mne ani klidu ani radosti. „Buď Ho uvidím tváří v tvář anebo si vezmu život,“ říkal jsem si stále a stále. Počínal jsem si jako tygr, choulící se ke skoku. Modlil jsem se, čekal jsem a číhal. Nechtěl jsem se zdržet v údolí projevů. Nechtěl jsem naplnit svůj život pouhým velebením Boha. Potřeboval jsem Ho vidět. A tak jsem se tiskl k zemi v nejvroucnějších modlitbách. Náhle jsem uzřel cosi před sebou. V tom okamžiku jsem vyskočil — a octl jsem se v šestém údolí, v údolí vesmírného stavu. Byl jsem v samém předpokoji Milovaného. Mohl jsem Ho vidět i cítit vedle. Jen lehoučký, průsvitný závoj odděloval mou duši od Něho. Poznal jsem, že jsem konečně překročil práh Příbytku Jediného.“

„Ze šestého údolí lze už snadno vejíti do údolí sedmého. Leč tam nemá přístup ni slovo, ni nejmenší záchvěv lidské myšlenky. Jedině duše, zahalená v Mlčení, může odestříti onen závoj, abyste spočinuli v objetí Božím…“

[vostalpetr]

Ale myslím, že by to nebylo dobré to takhle veřejně publikovat.

To je jasná věc že je to třeba utajit,

páč kdyby to nevyvinuté mladé duše dostaly do rukou,

mohlo by jim to ublížit....

Případně by si z tebe dokonce mohly i utahovat....

[vostalpetr]

Probouzení hadí síly a její výstup je důležité provádět alespoň v dočasném celibátu (a to není jediná podmínka). Jinak může dojít k nezvládnutelným situacím s nedobrými důsledky.
Důležitá je také schopnost askeze, absolutního odmítnutí, je-li to třeba.

Viz třeba pokušení Ježíše (Ďábel), Buddhy (Mara a jeho dcery), Milarepa - Zelený Bazilišek, archetypálně vyjádřeno v Odysseovi a jeho přístupu k volání syrén.
Kdo si troufá se opravdu osvobodit, provokuje tím vnitřního "strážce prahu", na jednotlivých úrovních a je vystaven těm nesilnějším pokušení zde zůstat.
Například Honzam mi připadá, že něčím takovým prošel a zůstaly mu z toho dlouhodobé následky, kterých se teď nemůže zbavit - to jeho ulpění na plození.

Důležité je pouze uvědomění nek. prostoru a jeho propojení světlem,

a ne tydle trdloviny Ježíšů a Budhů a Ramkrišnů postavený na nějakým úsilí dosáhnout boha,

pokud takto někdo postupuje, pak jej to samozřejmě nemine,

kundalini není náká voddělená energie, je třeba aby byla spojena s UV,

a ne aby zůstávala izolována na tělo a provokovala "strážce prahu"

Jinak celibát není podmínkou, viz třeba Sahadža joga Matadži Nirmala Dévy,

copak světlo může nějaká šukačka narušit nějako více než jakékoliv jiné chtění či žádostivost ???

[vostalpetr]

Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm

No jo, to známe,

ouplně nejhorší pak je, když ti dva jsou pak Jedno,

těžko pak vodlišit komu z těch dvou z toho více šibe....

No prostě po mystické svatbě nastává období "mystického manželství" které se zas až tak moc neliší od lidského manželství....

[armin]

kundalini není náká voddělená energie, je třeba aby byla spojena s UV,

a ne aby zůstávala izolována na tělo a provokovala "strážce prahu"

Tak teda teď nevím co ty tím UV myslíš.
Ono je UV a vedle toho něco jiného, co může být spojeno nebo nespojeno s UV případně od UV izolováno?
A jak UV o tom, co není UV ví?