Duchovní cesta

[armin]

relaxace je automatická záležitost na které nemá ego žádný podíl,

takže pouhé uvolnění má vždy efekt ,

že světlo a prostor zcela spontánně rozpouštějí připoutanosti,

atd.

No, tím bych si zas tak moc nebyl jistý. Ty máš takovou zkušenost, že by světlo a prostor spontánně rozpouštěly tvoje připoutanosti?

[Alaja]

relaxace je automatická záležitost na které nemá ego žádný podíl,

takže pouhé uvolnění má vždy efekt ,

že světlo a prostor zcela spontánně rozpouštějí připoutanosti,

atd.

No, tím bych si zas tak moc nebyl jistý. Ty máš takovou zkušenost, že by světlo a prostor spontánně rozpouštěly tvoje připoutanosti?

Vždyť o tom píše občas i sem tam nějaký ten duchovní mistr, že světlo prostoru očišťuje mysl, tudíž i pomalu rozpouští i ty zbylé vasány.
Jestli je mysl vasánami dosud zahlcená, tak se to světlo vnitřního prostoru k ní skrz ně neproboxuje.
Takže až když je mysl pročištěna, tak to světlo se k ní dostane kdykoli má na něj ta mysl chuť, náladu...a čas.....

Aspoň takhle jsem to pochopila já...a ozkoušela....
U jiných to možná funguje jinak.

Jakou metodu nejraději používáš ty?

[armin]

Já mám zkušenost, že většina vasan se projevuje jen v určité situaci - jako směřovač reakce na situaci a člověk si to ani neuvědomuje. Má pocit, že reaguje spontánně, automaticky, podobně jako pes začne štěkat, když jde někdo kolem plotu.

Já mám zkušenost s "prodýcháváním" těla, nohou, kloubů, čakramů, páteře. Tam se promítají jednotlivé oblasti nevědomí a přeneseme-li tam vědomí, začnou se tyto sklony objevovat ve vědomí i bez podnětů, které je normálně vyvolávají, můžeme si je uvědomit, setkat se s nimi a uvědomit si, jaké jsou to nesmysly, podmíněnosti a opustit je.
Když se pak přímo probudí hadí - životní síla a začne procházet ústředním nervem, v plné síle, probudí všechny spící vasany - tendence v té nejsilnější podobě (jak to popisuje Ramakrišna).
A není-li člověk dobře "vyzbrojen", může podlehnout svodům, zabloudit na dané úrovni a být tím dlouhodobě poznamenaný - jak třeba si myslím, že se to stalo Honzamovi.
Co rozpouští vasany je naše jejich vidění a pochopení jejich "nesmyslné" příčiny. Ztratí pro nás smysl - když to vidíme dobře.
Bez účasti našeho vědomí a volby (opuštění či následování) se v nás nic nezmění ani k lepšímu ani k horšímu.

[Alaja]

Nejpřirozenější seznámení se s tím vnitřním světlem prostoru může být třeba ten, když se člověk probouzí ze spánku. Už nespí, ale ještě není úplně probuzený. Tehdy může nastat okolnost, že se ono světlo na chvíli ukáže. Mysl dosud není zahlcena svými denními povinnostmi, neví ani jak se jmenuje a kde je.... Prostě je v tu chvíli zbavená vasán a světlo se k ní může na chvíli dostat....

Podobně to může nastat ve chvíli odpočinku, relaxace.....jak to nejspíš chápe Petr....

Pak může nastat i chvíle, že ono světlo chceme z nějakého svého vlastního důvodu znovu uvidět...pak nastane teprve vlastní práce s myslí....uvědomování si toho, co nám brání ho znovu vidět, začne hledání nastolení oné rovnováhy, jaká byla, když jsme to světlo prvně zahlédli.....

[Alaja]

Já mám zkušenost, že většina vasan se projevuje jen v určité situaci - jako směřovač reakce na situaci a člověk si to ani neuvědomuje. Má pocit, že reaguje spontánně, automaticky, podobně jako pes začne štěkat, když jde někdo kolkem plotu.

Já mám zkušenost s "prodýcháváním" těla, nohou, kloubů, čakramů, páteře. Tam se promítají jednotlivé oblasti nevědomí a přeneseme-li tam vědomí, začnou se tyto sklony objevovat ve vědomí i bez podnětů, které je normálně vyvolávají, můžeme si je uvědomit, setkat se s nimi a uvědomit si, jaké jsou to nesmysly, podmíněnosti a opustit je.
Když se pak přímo probudí hadí - životní síla a začne procházet ústředním nervem, v plné síle, probudí všechny spící vasany - tendence v té nejsilnější podobě (jak to popisuje Ramakrišna).
A není-li člověk dobře "vyzbrojen", může podlehnout svodům, zabloudit na dané úrovni a být tím dlouhodobě poznamenaný - jak třeba si myslím, že se to stalo Honzamovi.
Co rozpouští vasany je naše jejich vidění a pochopení jejich "nesmyslné" příčiny. Ztratí pro nás smysl - když to vidíme dobře.
Bez účasti našeho vědomí a volby (opuštění či následování) se v nás nic nezmění ani k lepšímu ani k horšímu.

Vizualizace pomáhá také....

[Alaja]

Kdysi kdesi jsem to shrnula asi takto:

Prostor za prostorem
Když jsem poprvé nazřela do prostoru, jenž se skrývá neviditelně v tom prostoru ve kterém žijeme, zůstala jsem celá v údivu. Co to je, proč to je, k čemu to je..?
Otázky se mi míhaly hlavou, odpovědi přicházely pomalu a tápavě. Ty okamžiky nahlédnutí, trvávaly jen krátce a ne vždy, když jsem si to přála já. Přemýšlela jsem, proč tomu tak je. Zkoumala jsem vzpomínky, co ve mne tehdy bylo za stav, když se to stalo poprvé, na co jsem myslela, v jakém citovém rozpoložení jsem byla, kde byla přítomna má mysl, mé vnímání, má pozornost vůči okolí.....
Což o to, analýzu jsem měla celkem brzy hotovou. Ale s opětovným nastolením všeho, to bylo těžší. A tak jsem neustále pracovala sama uvnitř sebe. Jako na lékárnických vahách jsem odvažovala jednotlivé komponenty a hledala onu kýženou rovnováhu sama uvnitř sebe. Objevila jsem, že je možno regulovat své emoce - jak reostatem projíždět stupnice pocitů, citů, vášní - a sledovat, jak se stav mysli při tom mění

[Alaja]

Jednou, při ranním probouzení, jsem zachytila tuhle vizi...něco jako názorná pomůcka, jak s myslí pracovat....zklidňovat její výkyvy ve formě grafu...až se ustálí do vodorovné linky...

Asi to bylo od některého mého duchovního anonymního "učitele" ....

[armin]

K těm světlům
Drtikol maloval různé světelné vize. Měl jsem možnost je vidět na výstavě jeho obrazů.
Později maloval už jenom přírodu, ženy (symbolicky), stromy, krajinu.
A na dotaz na ty světla později říkal: "To byly jenom takové rachomejtle..."
"Pološero, ani světlo ani tma, to je ono..."

[Eva Nada]

Dočítám teď knížku Hadí žena, už se s ní "trápím" docela dlouho
Už jsem skoro u konce... poslední kapitoly jsou o sexualitě, jejím významu - jako prostředku k !dosáhnutí" kosmického vědomí, transcendentálním spojení..., nejen k potěšení osoby nebo využití k rozmnožování...

No a teď jsem u kapitoly: Světlo přichází zevnitř...

Míla používala termín Světlo vědomí...

Tedy ne něco odděleného ode mne (tebe), které až..., tak potom...

No, nemohu to nějak dočíst...

[Alaja]

K těm světlům
Drtikol maloval různé světelné vize. Měl jsem možnost je vidět na výstavě jeho obrazů.
Později maloval už jenom přírodu, ženy (symbolicky), stromy, krajinu.
A na dotaz na ty světla později říkal: "To byly jenom takové rachomejtle..."
"Pološero, ani světlo ani tma, to je ono..."

Viděla jsem na netu ty jeho obrazy.

Savikalpa....Světlo Víry....
Ranní rozbřesk..... ještě není ráno, ale už není noc?
A to s tím byl nespokojený? To znamená, že se nedostal dál....bránila mu v tom ta jeho nespokojenost, chtivost po něčem lepšejším......pořádná vásana.....

[Alaja]

A na dotaz na ty světla později říkal: "To byly jenom takové rachomejtle..."

Nemýlím li se, tak už jednou jsi se tady poškleboval savikalpě. V tomhle se s Janou docela shodnete.
Snažíte se nacpat pánubohu do postele a přitom nespokojeně a plní odsudků přešlapujete mezi dveřmi do haly...když už vás tam náhodou pustí...
Měli byste změnit svůj postoj a ukázat mu, že ho umíte milovat i v té ne moc osvětlené chodbě... a trvale.....ne jen na ukázku.....

[Alaja]

Meditace postupně nabízí věčné světlo a intuici. Mysl se stane průhlednou a čistou jako krystal. Touha po světských věcech slábne, až uvnitř zaniká. Začínají působit zákony na jiné úrovni. Meditace nás vede víc a více dovnitř od hrubého k jemnému, od jemného k jemnějšímu a od jemnějšího k nejjemnějšímu – nejvyššímu Duchu. Kdo proniká až za vědomí těla meditací na Nejvyššího, získává všeobecnou Milost. Všechny jeho tužby jsou uspokojeny.

Swami Šivananda

[Nic]

A na dotaz na ty světla později říkal: "To byly jenom takové rachomejtle..."

Nemýlím li se, tak už jednou jsi se tady poškleboval savikalpě. V tomhle se s Janou docela shodnete.
Snažíte se nacpat pánubohu do postele a přitom nespokojeně a plní odsudků přešlapujete mezi dveřmi do haly...když už vás tam náhodou pustí...
Měli byste změnit svůj postoj a ukázat mu, že ho umíte milovat i v té ne moc osvětlené chodbě... a trvale.....ne jen na ukázku.....

Pošklebovat se savikalpě...

Může tady být představa, že samadhi je možné jen bez osobního pohybu. Může tady být i zkušenost, že sat-čit-ánanda je Vědomí v klidu, kterému chybí vědomí v pohybu. Něco jako jakési znehybnění těla a mysli, bez možnosti žít dál normální život. Tahle představa může být hlavním blokem, proč vzniká zábrana, aby samadhi mohlo být trvalé. Ono to ve skutečnosti tak je, že SČA je bez pohybu.

S připoutaností k tělu a mysli, s připoutaností k představě, že jsme jen různě definovatelné osoby, tady vzniká pocit, že jako tělo, jako to, co jsme, můžeme být v klidu, nebo v pohybu. Bez připoutanosti k tělu a k mysli, je tady absolutní klid pořád, bez ohledu na to, že to všechno, co je, je tady dál. Vědomí blaženosti zůstává, i když je tady smyslové vnímání a jakýkoliv projev. Jako by se všechno přestávalo poznávat jen povrchně - jak to vypadá, jak se to jeví, ale existence je zakoušena přímo z centra toho, čím to je.

Z pěti charakteristik bytí, vědomí, blaženost, jméno a forma se první tři týkají brahman a jméno a forma náleží světu. Tři aspekty bytí, vědomí a blaženost jsou stejnoměrně zastoupeny v pěti prvcích v prostoru, vzduchu, ohni, zemi a vodě, stejně tak v bozích, zvířatech, lidech apod., zatímco jména a formy jsou různé. Proto buďte nezaujatí jmény a formami, soustřeďte se na bytí vědomí blaženost a neustále praktikujte samádhi (totožnost s brahman) uvnitř i vně (duchovního) Srdce. Cvičení samádhi (totožnosti s brahman) je dvojího druhu: savikalpa (ve kterém se neztrácí rozlišování mezi poznávajícím, poznávaným a poznáváním) a nirvikalpa (ve kterém zmíněné rozlišování mizí). I savikalpa samádhi je dvojího druhu. První, jež je sdružené se slovy (se zvukem) a druhé, které je meditací o svém vlastním vědomí, jakožto svědku myšlenkových forem, jakým je např. touha. To (druhé pozn. překl.) je (vnitřní) savikalpa samádhi, spojené s (poznatelnými) objekty. Uvědomění našeho Já, jakožto Já Jsem bytí-vědomí-blaženost bez druhého, nepřipoutané, samo sebe osvětlující je (vnitřní) savikalpa samádhi, sdružené se slovy (zvukem) (zde je myšlen onen první druh savikalpa samádhi pozn. překl.). Vzdání se obou (přidružujících se pozn. překl.) forem objektů a zvuku z uvedených módů samádhi a úplné přebývání v blaženosti, zakoušené uvědoměním si Já je (vnitřní) nirvikalpa samádhi. Trvalým přebýváním v tomto stavu se mysl ustálí, podobna nekmitajícímu plameni světla, drženému v závětří. Podobně, být nepřipoutaný k vnějším objektům jmen a forem a vnímat jen Existenci Bytí (či Existovat jako Bytí) v Srdci, je (vnější) savikalpa samádhi spojené s objekty. Být si tohoto Bytí (skutečné existence) ustavičně vědom, jakožto stálé, jediné podstaty brahman, je (vnější) savikalpa samádhi spojené se slovy (zvukem). S ohledem na tyto dvě zkušenosti je (vnějším) nirvikalpa samádhi Bytí, které je nerušené, jako oceán bez vln. Meditující by měl trvale trávit svůj čas v jednom z těchto šesti druhů samádhi. Jimi se zničí připoutanost k tělu a mysl, která trvale přebývá ve svrchovaném Já (paramátman), byť se může jakkoli potulovat, je stále spontánně v samádhi. Ustavičným cvičením samádhi je přímo zakoušeno Svrchované Já, které je současně nejvyšší a nejnižší a které zahrnuje jak paramátman, tak i džívátmam (osobní já). Pak je uvolněn uzel Srdce (který váže k nevědomosti pozn. překl.). Všechny pochyby zanikají, zanikají i všechny činnosti (karmany).
https://docplayer.cz/151823738-Drik-dri ... arisi.html

[Nic]

Když se to hodně zjednoduší a nehledá se v tom věda, tak v nejvyšších špriclích poznání, je jasné, že to je tak, jak říká Maharadžova láska: "Jsem vším". Milující milovaná láska se ve všem vidí, ve všem se poznává, je blahem.

Jednoduchý způsob, jak se dostat na vyšší špricli žebříku, je opustit tu nižší. To dá rozum.

Takže je možné se pouštět špriclí, ve kterých se nám druzí jeví všelijak nemožně. Můžeme se pouštět špriclí, na kterých věříme, že víme, že je něco špatně. Je možné se pustit povrchního poznávání těch druhých i sebe, kdy věříme, že víme, jak je kdo špatný, nemožný, na nízké úrovni. Není třeba se do lásky jakkoliv tlačit, ona se probouzí sama s osvobozováním se od připoutaností k představě, že "víme" co je špatně, že víme, kdo proč nemůže být láskou. Probouzí se sama, jak se vše vyjasňuje v otevřenějších úrovních vědomí.

[Trini]

A na dotaz na ty světla později říkal: "To byly jenom takové rachomejtle..."

Nemýlím li se, tak už jednou jsi se tady poškleboval savikalpě. V tomhle se s Janou docela shodnete.
Snažíte se nacpat pánubohu do postele a přitom nespokojeně a plní odsudků přešlapujete mezi dveřmi do haly...když už vás tam náhodou pustí...
Měli byste změnit svůj postoj a ukázat mu, že ho umíte milovat i v té ne moc osvětlené chodbě... a trvale.....ne jen na ukázku.....

[Trini]

No a teď jsem u kapitoly: Světlo přichází zevnitř...

Míla používala termín Světlo vědomí...

To světlo (žádná světla )je pořád, nepřichází, ani neodchází. Veškerý projev je v tomto světle a z tohoto světla.

Jde akorát o to, kdy začne být "lidským pozorovatelem" vnímáno. Alaja dobře vysvětluje, jak se k vnímání tohoto světla dostat.

[Alaja]

Ty Drtikolovy "duchovní" obrazy.... plné barev a pod. , tedy .alespoň ty, co jsem našla na netu, mají, podle mne, víc společného s tím sedmým dnem barda, než se savikalpou...

[Alaja]

Ledaskde je možné se dočíst, že to čiré světlo savikalpy je bezbarvé....někde se tvrdí, že je barvy modré (jak kachní vejce ) ...takže to lze i popsat, že to světlo je bezbarvě namodralé... .....plus vnímání jeho hloubky, prostoru... "do nekonečnosti"....

To by pak odpovídalo krišnovskému pojetí....Krišna má kaťata žluté...a je modrý (černý)....
a Balaráma modré...a je bílý......
PS: Balaráma je starší bratr Krišny....

[Alaja]

http://www.harekrsna.cz/akce/nitjananda-trajodasi


"Podle názoru odborníků je Balarāma jako hlavní z původní čtveřice podob také původní Saṅkarṣaṇa. Balarāma je první expanzí Kṛṣṇy, a dále se expanduje do pěti podob: (1) Mahā-saṅkarṣaṇa, (2) Kāraṇābdhiśāyī, (3) Garbhodakaśāyī, (4) Kṣīrodakaśāyī a (5) Śeṣa. Těchto pět úplných částí má na starosti duchovní i hmotné vesmírné projevy a v nich Pán Balarāma pomáhá Pánu Kṛṣṇovi v Jeho činnostech. První čtyři se starají o vesmírné projevy, kdežto Śeṣa má na starosti osobní službu Pánu. Śeṣa se také nazývá Ananta neboli Neomezený, protože ve svém neomezeném množství expanzí pomáhá Osobnosti Božství neomezeným množstvím služeb. Śrī Balarāma je Bůh v roli služebníka, a tak Pánu Kṛṣṇovi slouží ve všech záležitostech bytí a poznání. Pán Nityānanda Prabhu je stejný Balarāma, Bůh-služebník, a svojí neustálou přítomností slouží stejně Pánu Gaurāṅgovi."
Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 5.10

[Alaja]

http://guruloka.org/samadhi-a-siddhi/

Samádhi a siddhi

Sri Chinmoy


Jaký je rozdíl mezi samádhi a siddhi (realizací Boha)?


Sri Chinmoy: Samádhi je říše vědomí. Mnoho lidí vstoupilo do samádhi, realizace však přichází, pouze když jsme se sjednotili s nejvyšším Absolutnem. Do některých samádhi můžeme vstoupit bez toho, aniž bychom realizovali to Nejvyšší.

Vstoupit do samádhi je jako umět abecedu, ale realizace je jako mít doktorát. Samádhi a realizace se nedají srovnat. Samádhi je stav vědomí, ve kterém někdo může zůstat několik hodin nebo dní. Po jednadvaceti dnech tělo obvykle přestává pracovat. Jakmile však někdo jednou dosáhl realizace, trvá to navždy. V realizaci se celé vědomí člověka sjednotilo neoddělitelně a věčně s Bohem.

Existují tři stupně samádhi: savikalpa samádhi, nirvikalpa samádhi a sahadža samádhi. Savikalpa samádhi je nesmírně povznesený a zářivý stav vědomí, zatímco realizace je vědomý, přirozený a projevující stav vědomí. Když se zrodí realizace, hledající prožívá osvobození od lidské osobnosti a individuality. Je jako malinká kapka vody, která vstoupí do oceánu. Jakmile vstoupí, stává se oceánem. V tu chvíli nevidíme osobnost nebo individualitu jedné kapky. Když člověk realizuje nejvyšší Pravdu, konečné v něm vstoupí do Nekonečného a uskuteční a dosáhne Nekonečné jako své zcela vlastní.

Jakmile dojde k realizaci, Mistr může snadno vstoupit do savikalpa samádhi. Ani nirvikalpa samádhi není pro duši, která realizovala Boha, obtížné dosáhnout. Jedině sahadža samádhi, což je nejvyšší druh samádhi, je problém dokonce i pro ty nejvyšší duše, které realizovaly Boha.


Mohl byste prosím promluvit trochu podrobněji o zkušenosti nirvikalpa samádhi?


Sri Chinmoy: Žádný člověk, nehledě na to, jak je velký, nedokáže vysvětlit nirvikalpa samádhi. Je to zážitek, kterému lze porozumět, pouze když se snažíme ztotožnit a sjednotit s někým, kdo tohoto zážitku dosáhl. Musíme se snažit do tohoto prožitku spíše vstoupit než žádat, aby prožitek přišel na naši úroveň. Když vstoupíme do nirvikalpa samádhi, samotný zážitek je skutečností. Když to ale chceme říci ostatním, popsat to slovy, musíme sejít velmi hluboko a použít mysl, musíme formulovat zážitek lidskými pojmy. Proto nemůže být vědomí nirvikalpa samádhi nikdy odpovídajícím způsobem vysvětleno nebo vyjádřeno. Odhalení prožitku nemůže být nikdy stejné jako původní zkušenost.

Co nejvíc se snažím, abych vám o tom řekl z velmi vysokého vědomí, ale přesto to jen zastřeně vyjadřuje má mysl. V nirvikalpa samádhi nemáme mysl. Vidíme Stvořitele, stvoření a pozorovatele jako jednu osobu. Tam se předmět, který obdivujeme, a osoba, která jej obdivuje, stanou zcela jedním, milující a Milovaný se zcela sjednotí. Jdeme za hranice všeho a zároveň vidíme, že všechno je skutečné. Zde v obyčejném světě řeknu, že jste neskuteční, a vy řeknete, že já jsem neskutečný, protože máme odlišné názory, ale v/ nirvikalpa samádhi/ překonáváme všechny rozdíly. Mysl tam vůbec nepracuje.

První věc, kterou cítíme, když vstoupíme do nirvikalpa samádhi, je to, že naše srdce je větší než samotný vesmír. Teď vidíme svět kolem sebe a vesmír se zdá být nekonečně větší než my. Ale je to proto, že svět a vesmír nyní vnímáme omezenou myslí. Když jsme v nirvikalpa samádhi, vidíme celý vesmír jako malinkou tečku uvnitř svého rozlehlého srdce.

V nirvikalpa samádhi je nekonečná blaženost. Není nic, s čím by se dala srovnat její míra, nemluvě o kvalitě této blaženosti. Pro většinu z nás je blaženost prázdné slovo. Dozvídáme se, že existuje něco, co se nazývá blaženost, a někteří lidé říkají, že ji zažili, ale většina z nás nezažila na vlastní kůži, co to je. Vstoupíme-li ale do nirvikalpa samádhi, nejen že blaženost cítíme, ale také do této blaženosti vrůstáme.

Třetí věc, kterou cítíme v nirvikalpa samádhi, je síla. Veškerá síla, kterou by dali dohromady všichni okultisté, není ničím v porovnání se silou, kterou máme v nirvikalpa samádhi. Ale síla, kterou můžeme získat ze samádhi pro použití na zemi, je nekonečně malá v porovnání s veškerou silou. Je to jako tolik síly, kolik potřebujeme k mrknutí okem. Tohle vše vyjadřuji pomocí své mysli, není to proto přesné, ale slovy nedokážu vyjádřit více z Pravdy, kterou jsem realizoval.

Vejít na jakoukoliv úroveň samádhi je nekonečně snazší než přeměnit lidské vědomí na božské vědomí. O to se snažím já, o to se snažíte vy, o to se snaží Nejvyšší. Všichni z nás se snažíme jen o jedinou věc, a tou je přeměna lidské přirozenosti — fyzické, vitální, mentální a psychické. Až k tomu dojde, zde na zemi i tam v Nebi zasvitne dokonalá Dokonalost.

Jak může k této přeměně dojít? Pomocí aspirace. Svět musí aspirovat, stvoření musí aspirovat, jedině tehdy mohou duchovní Mistři přinést Nebe na zem. Nebe, jak říkáme, je stav vědomí. V samádhi je všechno Nebem, vše je blažeností, světlem a mírem. Když se však vrátíme dolů do světa, vše je utrpením, temnotou, strachem a znepokojením. Jak můžeme vědomě spojit tento náš svět a nejvyšší stav samádhi? Pomocí neustálé aspirace. Neexistuje jiný lék než neustálá aspirace, ne na jeden nebo dva dny, ale po celý život.

Realizace Boha trvá mnoho, mnoho inkarnací. Ale když máte plně realizovaného duchovního Mistra, stává se to mnohem jednodušší. Může vám to trvat jednu inkarnaci nebo dvě nebo tři nebo čtyři. Obyčejnému člověku jinak trvá stovky, stovky inkarnací, dokonce než jen dosáhne vyšších zážitků nebo takzvaných nižších realizací. Realizovaný Mistr však zná duše a zůstává v duších. Tím, že tohle dokáže, je pro něj snadné jednat s každým aspirantem podle potřeby jeho duše pro vývoj a naplnění této duše.


Co to je nižší samádhi?


Sri Chinmoy: Existují různá nižší samádhi. Mezi těmito nižšími samádhi je nejvyšší savikalpa samádhi. Hned po savikalpa samádhi následuje nirvikalpa samádhi, ale mezi nimi je obrovský rozdíl. Přestože je ale savikalpa samádhi jeden stupeň pod nirvikalpa, nepoužíváme termín „nižší.“ Neříkáme, že savikalpa samádhi je nižší než nirvikalpa, jsou to dvě zcela odlišná samádhi. Existuje dokonce něco za nirvikalpa samádhi, a tomu se říká sahadža samádhi. Ale savikalpa a nirvikalpa samádhi jsou nejznámější.

V savikalpa samádhi ztrácíte na krátkou dobu veškeré lidské vědomí. Pojetí času a prostoru je v tomto stavu úplně odlišné. Skutečnost v tomto stavu nemůžete posuzovat lidským časem, nemůžete ji posuzovat lidským způsobem pohledu na prostor. V tomto samádhi jste na hodinu nebo dvě v úplně jiném světě. Vidíte tam, že téměř vše je dokončeno. Tady na světě je ve vás i v ostatních stále mnoho žádostí, které nejsou naplněny. Miliony žádostí nejsou naplněny a miliony věcí zůstávají, aby byly dokončeny. Ale když jste v savikalpa samádhi, vidíte, že téměř vše je dokončeno, nemáte, co byste udělali. Jste pouze nástroj. Pokud vás někdo použije, dobrá, jinak je vše hotovo. Ze savikalpa samádhi se ale každý musí vrátit do obyčejného vědomí.

Dokonce i v savikalpa samádhi existují stupně. Stejně jako jsou ve škole v jedné třídě vynikající i špatní studenti, tak také v savikalpa samádhi dosáhnou někteří hledající nejvyššího stupně, zatímco ti méně aspirující dosáhnou nižší nebo střední příčky žebříku, kde není vše tak jasné a zřetelné jako na nejvyšším stupni.

V savikalpa samádhi existují myšlenky a představy, které přichází z nejrůznějších stran, ale neovlivňují vás. Zatímco meditujete, zůstáváte nerušeni a vaše vnitřní bytost pracuje dynamicky a s jistotou. Ale pokud jste trochu výše, pokud jste se v nirvikalpa samádhi sjednotili s duší, nebudou zde vůbec žádné představy ani myšlenky. Tanec přírody zde končí. Není žádná příroda, jenom nekonečný mír a blaženost. Poznávající a poznávané se sjednotili. Vše je tiché. Zažíváte zde nanejvýš božskou, vše prostupující, sebezbožňující extázi. Stáváte se objektem prožívání, stáváte se tím, kdo prožívá, a stáváte se i samotným prožitkem.

Sahadža samádhi je nepochybně nejvyšším typem samádhi. V tomto samádhi je člověk v nejvyšším vědomí, ale zároveň pracuje v hrubém fyzickém světě. Uchovává si zážitek nirvikalpa samádhi, zatímco zároveň vstupuje do pozemských činností. Člověk se stal duší a zároveň používá tělo jako dokonalý nástroj. Ten, kdo je v sahadža samádhi, chodí jako obyčejné lidské bytosti. Jí. Dělá všechny obvyklé věci, které dělá obyčejná lidská bytost. Ale v nejhlubších zákoutích svého srdce je přeplněn božským osvícením. Ten, kdo zažívá sahadža samádhi, se stává Pánem a Mistrem Skutečnosti. Může jít podle své vůle k tomu Nejvyššímu a potom sestoupit dolů do pozemského vědomí pro projevení.

Po dosažení nejvyššího typu realizace je velmi zřídka někdo požehnaný sahadža samádhi. Velmi málo duchovních Mistrů dosáhlo této úrovně, pouze jeden nebo dva. Pro sahadža samádhi je potřeba nekonečná Milost Nejvyššího, nebo musí být člověk velmi silný a mít štěstí. Sahadža samádhi přichází, jen když člověk dosáhl neoddělitelné jednoty s Nejvyšším, nebo výjimečně když chce někdo ukázat, že je Nejvyšší. Ten, kdo dosáhl sahadža samádhi a zůstává v tomto samádhi vědomě a dokonale, projevuje Boha v každém okamžiku a je tak největší pýchou transcendentálního Nejvyššího.

Je nějaký rozdíl mezi realizací jednoho Mistra a realizací druhého Mistra?


Sri Chinmoy: Tak jako je člověk a člověk, podobně jsou jogíni a jogíni. Všichni jogíni nejsou na stejné úrovni. Plně realizovaný jogín je ten, kdo je neustále sjednocen s Božím Vědomím, kdo si neustále uvědomuje svou jednotu s Bohem. Na druhou stranu existují zpola realizovaní a částečně realizovaní jogíni. Několik hodin denně, během meditace, budou s Bohem sjednoceni, po zbytek času budou jako obyčejné lidské bytosti. Jednota Mistra s Bohem záleží na tom, jakého druhu realizace dosáhl.

Realizace Boha je jako strom. Někdo může běžet a dotknout se stromu realizace a říci: „Realizoval jsem Boha.“ Tato realizace je ale jen jako dotknout se paty stromu. Člověk je velmi šťastný, že se dotkl paty stromu, protože uviděl, že je tu ovoce, jsou tu listy a větve. Může se jich dotknout, podržet je, cítit je — ví, že dosáhl svého cíle. Někdo jiný ale řekne: „Ne. Mně to nestačí. Chci vylézt nahoru a sednout si na větev. Potom budu cítit, že jsem dosáhl svého cíle.“ Jde o krok dál, a tak je jeho realizace přirozeně vyšší. A pak bude někdo další, kdo vyleze na tu nejvyšší větev a tam sní lahodné ovoce. Jeho realizace je ještě vyšší. Nejenže spatřil a dotkl se toho Nejvyššího, on k tomu Nejvyššímu dokonce vyšplhal. Nezamýšlí se ale vrátit dolů, protože cítí, že ve chvíli, kdy sestoupí, bude znovu obyčejným člověkem a bude polapený v síti nevědomého světa. Cítí, že jakmile sejde dolů, nedokáže už znovu vyšplhat nahoru.

Existuje ještě jeden druh realizované duše, která nejen vyšplhá k tomu Nejvyššímu pro realizaci, ale snese světu plody stromu. Vrátí se pro projevení. Říká: „Nejsem spokojený, když sedím na špičce stromu. To není mým cílem. Chci se o to, co jsem získal, podělit s lidstvem.“ Má schopnost vyšplhat nahoru a slézt dolů, kdy se mu zachce. Když leze dolů, přináší shůry Soucit, Mír, Světlo a Blaženost. A když šplhá nahoru, bere s sebou lidstvo. Vezme si na svá ramena několik lidských bytostí a pak vyšplhá zpátky. Nechá tyto duše nahoře a znovu se vrátí dolů, aby vzal na svá ramena pár dalších. Jeho schopnost je nekonečně větší než schopnost člověka, který jen přijde a dotkne se stromu. Jeho realizace je nejúplnější.

V Indii bylo mnoho duchovních Mistrů, kteří byli realizovaní částečně. Dotkli se paty stromu, avšak nevyšplhali na nejvyšší větev. Aspiranti je často považují za velmi velké, když ale porovnáte jejich standard se standardem Sri Krišny nebo Krista či Buddhy, musíte říci, že ti, kteří se stromu jen dotkli, získali pouze částečnou realizaci.

Když se hinduista dotkne kapky vody z Gangy, bude mít pocit čistoty. Má-li ale někdo schopnost Gangu přeplavat, bude přirozeně přesvědčenější, že je celé jeho tělo očištěno. Také co se týká realizace, člověk může být spokojen s kapkou nektaru, nebo může říci: „Ne, potřebuji bezmezný oceán.“ Může ale také říci: „Tento bezmezný nektar není jen pro mne, je pro každého. Chci se o něj podělit s ostatními.“ Realizace toho, kdo má opravdu schopnost se o svou nejvyšší realizaci podělit s ostatními, je nepochybně vyšší než realizace těch druhých dvou.

Šrí Rámakrišna mluvíval o džívakóti a íšvarakóti. Džívakóti je ten, kdo realizoval Boha, ale nechce znovu vstupovat na pole projevení. Člověk, který má vor, malou loďku, může přeplavat moře nevědomosti sám, nemůže ale vzít ostatní. Ale íšvarakóti, který má velkou loď, může pojmout stovky a tisíce lidských duší a převézt je přes moře nevědomosti. Vrací se do světa znovu a znovu, aby lidstvo osvobodil.

Zdroj: https://cz.srichinmoylibrary.com/sgl