Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!
Napsal:
stř 19. zář 2018 17:22:37
od honzam
Stav jednoty s Ďáblem
Chtěl bych tu sdílet své zkušenosti i když vím, že mohou na druhé lidi působit různým způsobem, který nedokážu předem odhadnout. Budu to popisovat i s vědomím, že má cesta může skutečně být cestou zatracené bytosti, která nahromadila takový karmický dluh, že nemůže pokračovat s ostatními a musí ho odčinit zvláštním způsobem neurčeným pro ty dobré.
Jak už jsem tu víckrát popisoval, vnímám realitu tak, že každé blaho je jinde vyváženo stejně velkým utrpení, přitom existuje jakási rovnováha, kterou vlny blaha a prohlubně nepříjemnosti nutně procházejí. Duchovně orientovaní lidé často vnímají jako to, co od Boha a spočinutí v něm vzdaluje, změnu nebo proměnlivost věcí/světa. Většinou to mají spojené s poklesem vlny dolů a při změně směrem nahoru stejný pohyb chápou jako Boží milost, přitom je obojí pohybem, který prochází tím středem mezi blahem a nepříjemnem.
Z mé zkušenosti je právě ten střed, který není ani jedním, stavem velmi ďábelským. Pokud v něm bytost setrvává, prožívá zvláštní oddělení se od druhých. Je to hodně intenzivní povýšený prožitek nad ostatními vlnícími se na blahu a utrpení. Nejlepším popisem pro mě je jednota s Ďáblem, jako když se z vás stane ten největší hajzl na světě, který není s ostatními vůbec solidární.
V detailech to umocňuje ten vjem vlastního tělesna v rohaté okřídlené formě s ocasem a křídly. Dále vyzařování mezi rohy, jež má charakter připoutanosti a ulpívání ostatních bytostí, jakoby to světlo byla samotná mája jako ulpění na pocitu blaha. Zároveň si však myslím, že ostatní bytosti tohle vyzařování mohou vnímat úplně jinak a vyvolává v nich lásku k mojí osobě, kterou mě mohou často i zaskočit, protože sám nic takového vůbec necítím. Jejich reakce a náklonnost mi nepřijdou adekvátní tomu, co právě dělám. Tedy nemám to jako lidská matka s dítětem, kde oba prožívají vztah podobně jako lásku. Mám to jako matka-ďábel. Zatím tomu rozumím tak, že pro matku, která má třeba tisíce dětí, je z nějakého důvodu lepší vztah k nim takhle prožívat.
Budu rád za jakékoliv reakce nebo odkazy na internet, kde je popisováno něco podobného. Díky.
Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!
Napsal:
stř 19. zář 2018 18:57:47
od honzam
Díky za zajímavé video. Pro mě slovo Ďábel v současnosti vyjadřuje:
1) oddělenost od lidí jako fyzických bytostí
2) stav bez lásky
3) pocit takové neurčité velké moci (je to spojené s rohy)
4) divný povýšený temný klid (oblast srdce, která ústí do toho neohraničeného nehybného beztvarého černého tělesna)
5) temnota obecně
S tím smutkem mě pán zaujal. Víckrát se stalo, že mi lidé řekli, že vypadám smutně, i když jsem sám smutek nijak necítil. Myslím si, že ze mě jde něco jako smutek-bezmoc v tom, že bytosti stále prožívají kromě radosti také utrpení a jsou v tom uvězněné. Asi to při běžném fungování nevnímám, ale nějak to ve mně pořád bude. Nesedí, že bych vědomě lidi naváděl k nepravostem a pak jimi pohrdal. Pozoruju jen, že často věci rád relativizuju a předkládám opačný pohled na situaci. Dělám to oběma způsoby, jak z pozitivního vnímání na negativní pohled, tak i naopak.
Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!
Napsal:
stř 19. zář 2018 21:47:21
od honzam
K tomu, proč nazývám to nehybné bezforemné temné tělesno Ďáblem ...
Boha chápu hodně jako stvořitele jako nějaký zákon/zákony formující svět a děje v něm. Boží vůle se pro mě naplňuje i tím vlněním blaha a utrpení a prostřednictvím toho. Tahle černá nehybnost je jako svoboda k čemukoliv, mnohem větší svoboda, než když si člověk může dělat, "co chce". Pravá velká svoboda je pro mě samotný potenciál k něčemu, který je právě obsažený v té nehybnosti a temnotě, zároveň je to vysvobození z tohoto stvoření, které zařídil Bůh. Jakmile se to neomezené tělo nějak formuje a pohybuje, je už ta svoboda umenšená.
Pokud je pro lidi Bůh hlavně láska, tak odmítnutí prožívat lásku, protože je to také pohyb a umenšení té svobody, beru jako postavení se do opozice vůči tomuhle obecně přijímanému Bohu.
Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!
Napsal:
stř 19. zář 2018 22:41:25
od honzam
Asi není moc lidí, kteří by o sobě přemýšleli jako o loutce se dvěma provázky - blahem a utrpením.
Podle mě pro lidi svoboda znamená mít co nejvíc možností, jak prožívat blaženost. Kdo z nich, si pak uvědomuje, že při tom prožitku je jeho velmi nesvobodným otrokem se zablaženou myslí?
Duchovně orientovaní lidé to mohou mít tak, že při blažených prožitcích jsou v souladu s Bohem a věci se dějí v souladu s Boží vůlí. Nikdo z nich si neuvědomuje, že tahle blaženost je doopravdy jen vědomí toho, že jiní to tak nemají - radost z cizího utrpení přebarveného na růžovou barvu.
Uprostřed mezi oběma extrémy je pro mě pravá svoboda a je to prožitek velké temné neohraničené svobody, která je jako mít Ďábla v srdci jako sebe sama místo toho obyčejného lidského sebe sama nebo duchovního blaženého hřejivého milujícího Sebe Sama.
Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!
Napsal:
pát 21. zář 2018 8:58:39
od Eva Nada
Asi není moc lidí, kteří by o sobě přemýšleli jako o loutce se dvěma provázky - blahem a utrpením.
Uprostřed mezi oběma extrémy je pro mě pravá svoboda a je to prožitek velké temné neohraničené svobody, která je jako mít Ďábla v srdci jako sebe sama místo toho obyčejného lidského sebe sama nebo duchovního blaženého hřejivého milujícího Sebe Sama.
S tímto celkem souzním. Akorát bych neoznačovala prostor svobody, pro mne Harmonie, jako temný (opak světlého). A na Ďábla taky nehraju (opak anděla). Jsou to jen personifikace, nálepky osobního já, zabarvení.
Kdysi se mi zdál sen, bylo to na dovolené v Liberci (kde jsem se mimochodem setkala osobně i se skřítkem, modří vědí). Zdálo se mi, resp. jsem ve snu požívala stav, ne, BYLA jsem stavem VYROVNÁNÍ, harmonie - obrazem, jako když je na hodinách přesně 12. Velká ručička zakrývá malou. Je Celá. Byl to nepopsatelný stav vnitřního naplnění.... do doby, než se velká ručička vychýlila na jednu stranu - nebo na druhou stranu, stav Celá se v tu ránu rozpadl, rozbil a někdo ve mě pociťoval velkou bolest, ztrátu...
Stále je to živé...
Jinak zdravím spolujdoucí, moc mi poslední dobou není do hovorů, soustředím se na vyléčení, abych mohla zase chodit, zatím chodím jen s chodítkem a jsem v podstatě jen doma, nebo sem tam v práci, když mě tam muž odveze. V říjnu mám jít na magnetickou rezonanci (konečně, od dubna lítám po doktorech) a uvidí se, co a jak). Snažím se cvičit, zobu léky, vozím se na dornovku, kraniosakrální terapii, atd. Tak mi držte palce, je to únavné nejen fyzicky, v bolesti z každého pohybu, kdy nemůžu nic, já panna, která uklízela, vařila, prala, žehlila, zalívala kvítečka, nakupovala a najednou neuzvednu ani tu konev s vodou
Ale toho bohdá nebude, abych z boje utíkala. Tak pa pa.
Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!
Napsal:
ned 23. zář 2018 10:25:36
od honzam
Myslím si, že není náhoda, když matka Buddhy má stejné jméno jako iluze. Světlo mezi rohy teď není mateřské, ani když nosím dítě. Pořád je ďábelské, je stále jako ulpívání a připoutanost bytostí. Když se na to světlo soustředím, tak to, že jsou bytosti připoutané a nesvobodné, je neobyčejně krásné a to světlo jsem krásně i já jako osoba. Tahle krása jako jáčko té rohaté hlavy, kterým je přítomná ve svých dětech.
Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!
Napsal:
pon 24. zář 2018 17:22:41
od armin
Ďábel, stejně jako Bůh, Lucifer, strach, štěstí atd. vše je v nás. Jsou to oblasti naší bytosti, vnitřní světy, které máme tendenci si zpředmětňovat, personifikovat a mít k nim vztah jako k něčemu mimo nás.
Ve sjednocené bytosti je zažívána jednota všech oblastí bytosti - tedy i jednota jak s Bohem, tak Ďáblem, přesněji řečeno poznání, prohlédnutí obojího.
Co týče toho Ďábla, výstižný náhled je obsažen v příběhu Milarepy:
Nastávalo nové jaro, pestré a vonící, hýřící vodami tajícího sněhu a ledu, bohaté horskými kvítky a jejich líbeznou vůní, opájející čirým, průzračným vzduchem.
Umírající však o tom sotva věděl. S námahou ve své kamenné sluji rozpoznával jen změnu dne a noci. Slabostí nevydržel sedět ani v ásaně. Lehl si proto na zbytky suché trávy a zavřel oči.
Tu měl náhle silný dojem, že není v jeskyni sám. Rozhlédl se. Neviděl nikoho. Zavřel opět unavená víčka a v tom znovu pocítil mocný psychický náraz něčeho strašlivého. S nesmírným úsilím vytřeštil zraky do tmy a náhle ho spatřil. V dálce uvnitř samotné hory jakoby v nejzazších tajemných hlubinách skalního masivu ohnivě zasvitly dva zelené body.
Otřásl se hrůzou. Přichází. Věděl, kdo přichází, ale nechtěl to vědět, vzpíral se tomu, ale přece to věděl a věděl také, že i on o něm ví, že o něm vždycky věděl, že na něj ani na vteřinu nezapomněl. Přichází právě teď, v pravou chvíli pro velmi snadnou kořist. Dvě oči bez víček se zeleně zablýskly z bezedné kamenné tmy. Nyní již byly blíže než prve, ohnivé, a přece vražedně chladné a strašné na pohled jak pozorovaly umírajícího jógina. Dvě tvrdé zornice krvelačné šelmy, nemilosrdně se ve tmě lesknoucí svou zlobou.
Tělem projela znovu nesmírná hrůza jako náhlý blesk a zmateně se usadila kdesi v okolí srdce. Chtěl se začít modlit, aby ji zahnal, chtěl volat Mistra na pomoc, ale nešlo to. Jako zhypnotizován musel hledět do těch dvou neúprosných zraků, příšerných a zlobných, o nichž věděl jen tolik, že nepatří žádnému z lidských ani zvířecích tvorů, ale samotnému ďáblu, králi všech ďáblů, Velikému Zelenému Zlu.
"Zadong Murnag, Zadong Murnag," pomyslel si Töpaga, šílený strachem.
Ale sotvaže v duchu vyslovil tu myšlenku, zlé oči prorazily náhle skalní stěnu a ocitly se v jeskyni v těsné blízkosti jeho hlavy a s nimi celý ten pekelný tvor.
"Volal jsi mne? Zde jsem!" řekl hlas, znějící jako praskání skal. "Konečně...! Však to také trvalo..." dodal jízlivě.
Töpaga se odsunul až ke skalní stěně, dál už nemohl. Nemohl však také odtrhnout oči z té příšery a věděl, že nyní nebude moci myslet na nic jiného, než na co myslí ona. Snažil se proto opět zavřít oči, ale přesto ji stále viděl.
"Nevolal jsem tě. Proč bych tě volal?" podařilo se mu konečně vyrazit z vyschlého hrdla.
"Ovšemže, proč bys mě volal? Jsem přece stále zde. To jen pro ta tvoje odporná duchovní cvičení, pro ty tvoje šílené koncentrace jsem ti byl dočasně neviditelný. Ale teď už to bude lepší. Teď budeme stále spolu, tak jako kdysi... pamatuješ?"
Ta krutá slova jakoby vrátila umírajícímu poslední zbytek odvahy a sil.
"Nebudeme spolu!" odvážil se odporovat příšeře do očí.
A tu poznal, že tímto odporem nad ní nečekaně a definitivně zvítězil.
"Nebudeme už nikdy spolu!" opakoval.
Křičel to ze všech zbylých sil. "Nikdy! Nikdy! Slyšíš? Už nikdy, neboť jsem se tě už navždy zřekl. Rozumíš? Navždy! Navždy!" volal a řval jí to nyní přímo do očí.
Příšera couvla.
"Ale, ale, proč bys to dělal, bláhový? Ty se svou odvahou? Ty se svými nádhernými přírodními silami? Se svou vůlí? Staneš se vládcem mezi námi všemi, mistrem zvrácených existencí, králem a pánem nade vším, co si jen budeš přát..."
"Dost," řekl Töpaga. "Namáháš se marně, naprosto zbytečně..."
"Nikdy se nenamáhám zbytečně," řekl přízrak. "Však ještě uvidíme. Ale to není to, co jsem ti přišel říci..."
"Co tedy ještě chceš!?"
"Že není žádné Absolutno," řekla příšera suše a opět to znělo jako drcení skal. "A Pravda že je jenom prázdný žvást. Soucit a láska, hlouposti pro děti. Nic takového ve skutečnosti není, Töpago. To tvoje slepá víra tě kdysi zklamala a tvůj Mistr se mýlil. Co má nějakou cenu, je jedině síla. Síla je pohyb. Klid, to je nesmysl. Pohyb je boj a hrůza a strach. Jen smrt pohltí všechno, cožpak to necítíš? Až v tobě vyschne tenhle tupý mozek, pak přece bude všemu konec. Všemu! Že má Absolutno věčný život? Jakýpak život, kde není nic a nikdo, jen směšná agonie bez konce. Je-li kdo pánem přírody, pak je to smrt a já jsem SMRT, jak víš, jak nejlíp víš ty sám, jenž jsi tolikrát s mou pomocí vraždil..."
"Dost, už dost! Co vlastně ode mne chceš?" sípal Töpaga, který zase ztrácel svou jistotu.
"Sejdi tam dolů, dokud máš ještě možnost! U Maun Survur, u jezera Manasrovaru, jak víš, jsou pěkné gönpy a sýpky plné jídla a dobrého pití dost a dost, pod nimi dole čisté vesnice s hojností dobré campy a vonícího másla a masa, nacpi si jimi břicho, až ti bude praskat, nacpi si je, nebo v tom zuboženém těle život pohasne. A hlavně... zažeň od sebe ty bludné mátohy, ty nesmyslné prý duchovní cviky, až zalezou jak vypráskaný pes. Stačí ti, co už víš, co máš, co dovedeš. To samo ti přinese schopnost užívat, využít mocných sil, budeš-li ovšem živ. Pak bys je mohl použít tam dole, ty hloupý, pro sebe! Za zlato je budeš prodávat, za zlato je vyměníš tam dole, bohatě vyměníš. Žij za ně, užívej! Zlato je přece vskutku dobrá věc, cožpak to nechápeš? Copak je jóga uměním pro hlupáky? Jaké to máš už nyní nádherné, přenádherné síly k páchání zla! Zlo, ano zlo - jenom se tolik nediv, dnes ti to můžu říci už naplno - má ve světě ještě nějakou cenu. Či snad znáš někoho, kdo platí víc než ten, kdo je dost zlý, aby ovládal druhé?"
Ale Töpaga se už zase ovládl a nabyl nové odvahy a síly a rozvahy. Teď věděl, na čem je, a věděl, s mým má tu čest.
"Jdi, jen jdi," řekl klidně a skoro přátelsky. "Jdi už konečně pryč, Zelený. To je jen blábolení, výplod chorého, neduživého mozku."
Ale přízrak nezmizel.
"Jsi silný, Töpago", zasípal s obdivem. "Pojď, budeme spojenci. Obdivuji tvou sílu, úžasnou sílu, úžasnou sílu vůle a mládí... Pojď, budeš věčně mlád, budeš-li chtít... budeš jako já," šeptal tajemně. "Nejvyšším bohem zvrácených rozkoší... a ty bys chtěl, bloude, klid? Ubohý, bídný klid?"
Töpaga mlčel a jen ho pozoroval.
"Tvojí bohové mlčí? Anebo přijímáš? Prodloužím tvůj život o sto, o dvě stě let, to už přece něco je, Töpago, souhlasíš? Nu, podej mi svou ruku. Kvůli malé kapce krve, jediné kapičce té rudé tekutiny."
"A pak?"
Zlé oči se zploštily v proužky zelenavého světla.
"Pak? Pak budeme stále spolu, vždy znovu a znovu a v nových proměnách... tak jako s miliony ostatních..."
"S oprátkou na krku a veden bosý po žhavých železech..." řekl klidně Töpaga. "Prohlédl jsem tě, Zelený, už s tebou nepůjdu. Přišel jsem sem pro Světlo Svobody a Nejvyšší Inteligence už můj postoj přijala. Utvrdila mne v tom, že je to ONA, kdo bude vykonávat všechnu práci za mne, kdo bude skrze mne jednat, hovořit a pracovat, a proto tě už nepotřebuji. Ona mne osvobodila od posledních zbytků touhy, pýchy a hněvu a naplnila mne poznáním Jednoty. Tak ve mně nalezla své svaté ohnisko, chápeš to, ty malý, prohnaný ubožáku, který si myslíš, že jsi silný...? Chápeš to, Zelený?"
"A nechala tě chcípnout a žrát jen kamení... che, che!"
"Ne, ještě ne, ještě jsem nezemřel. Nejvyšší Inteligence má dost možností uživit své dítě i mezi kamením, když bude chtít, aby ještě žilo... A nebude-li chtít, bude to zas jen její, jen její svatá vůle..."
Zelený přízrak začal ztrácet půdu pod nohama. Bylo to, jako by se rozplýval ve vzduchu.
"Ty, Zelený, nyní ale pro všechny časy zmiz!" řekl rozhodně Töpaga. "A nikdy víc už se mi neobjevuj. Poroučím ti to, rozumíš, ty červe. Neboť je věru třeba k dokončení všech věcí už jenom to, abys ty, právě ty ještě zmizel. Ty, právě ty, Zelený Bazilišek, Zadong Murnag, jenž nejsi nikdo jiný než vlastní, staré, nízké a prohlédnuté "já", ty, bytost klamná, bytost zbloudilá a přízrak pradávných a mrtvých nadějí..."
A jógin zavřel oči a víc se o svoji vidinu nestaral. Otevřel je opět, až když jasný paprsek bílého dne východem slunce zazářil do jeskyně. Byl opět sám.
Úryvek z knihy Milarepa, Eduard Tomáš